ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.563.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 563/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. května 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného P. K., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 2 To 132/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 70/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 1 T 70/2005, byl obviněný P. K. uznán vinným pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že „dne 7. 4. 2005 kolem 19.00 hod. přijel osobním automobilem zn. Škoda 120L k benzínové čerpací stanici ve S., okres K., majitele B., a. s., s úmyslem přepadnout obsluhu čerpadla a tak se zmocnit peněz z tržby, načež po načerpání benzínu za 819,- Kč, v úmyslu za něj nezaplatit a v úmyslu zmocnit se peněz z tržby, v prodejní části čerpadla za použití nože o délce čepele 10 cm, po vylákání obsluhy čerpadla poškozené N. M. z prostoru za prodejním pultem, poškozenou fyzicky zezadu napadl tak, že jí přiložil nůž na krk, povalil ji na zem a zde ji opakovaně silou menší intenzity bodl do horní části hrudníku, čímž jí způsobil dvě bodné rány nepronikající do hrudní dutiny a poté, co se poškozená útoku nožem začala bránit rukama, opakovaně ji silou větší a velké intenzity bodl nožem do oblasti levé ruky, čímž jí způsobil bodnou ránu délky 1 cm na levé paži v oblasti deltového svalu, zasahující do svaloviny, bodnou ránu v oblasti dolní části levé paže s bodným kanálem směřujícím k pažní kosti, bodnořeznou ránu délky 8 cm v oblasti horní části levého předloktí, zasahující ke svalové povázce svaloviny levého předloktí a bodnou ránu v oblasti střední třetiny levého předloktí s vbodem o délce 2 cm a s bodným kanálem délky 10 cm, jdoucím směrem vzhůru po zadní straně předloktí, tedy středně těžké zranění s následnou pracovní neschopností do 30. 5. 2005, přičemž bezprostředně hrozilo zejména zasažení velkých tepen s ohrožením oběhového ústrojí v důsledku velkých krevních ztrát, následně z pokladny prodejny odcizil tržbu ve výši nejméně 24.336,- Kč, a to jednak ke škodě B., a. s., a jednak ke škodě N. M., a uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 37/92 ze dne 8. 4. 1993 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 195/93 ze dne 13. 6. 1994 byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 31 Pp 188/2003 ze dne 10. 6. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyři roky“. Za tento pokus trestného činu loupeže byl obviněnému uložen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 13 (třinácti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to zajištěného nože s černou umělohmotnou rukojetí a koženým pouzdrem. Rozsudkem byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození B., a. s., a G. p., a. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 2 To 132/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že vrchní soud zamítl jeho důvodné odvolání, ačkoli odvolací důvody byly zároveň i důvody pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to konkrétně jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Obviněný poukázal na to, že bylo prokázáno, že vedl útok proti tělu poškozené N. M. pouze do okamžiku, kdy tato vyslovila ochotu poskytnout mu bezvýhradnou součinnost při naplňování loupežného záměru, že nesměřoval žádný úder nožem vedený intenzitou větší než „menší“ na hrudník, břicho, krk ani hlavu, tj. na oblasti, které podle obvyklých laických anatomických znalostí jsou nejvíce zranitelné a v nichž se podle těchto znalostí nacházejí veškeré důležité orgány, a že měl ničím nerušenou a naprosto neomezenou možnost zasáhnout poškozenou nožem do jakékoliv části jejího těla, včetně krku a hrudníku v oblasti srdce a plic, a že takový útok mohl učinit libovolnou silou; protože poškozená pohybovala rukou bez vazby na pohyb nože, pohybem své ruky dráhu vedení nože nijak neomezovala. Podle obviněného z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že nevedl útok proti poškozené s cílem způsobit jí těžkou újmu na zdraví, nýbrž že jeho záměrem bylo poškozenou pouze zastrašit a vyvinout na ni tlak k zajištění její součinnosti, přičemž pokud by jeho úmyslem bylo způsobit poškozené závažnější zranění, vedl by útok proti jiné části jejího těla, než proti její ruce. Obviněný dále uvedl, že poškozená se poraněnou rukou snažila chránit, přičemž se nedívala na útočníka, nesledovala dráhu vedení nože a poraněnou ruku neměla v klidu, tj. pohybovala s ní a mohla tak sama bezděčně spolupůsobit při vzniku ran na ruce, resp. jejím vlastním působením mohla být umocněna závažnost těchto ran, a že z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by měl takové anatomické a lékařské znalosti, které by mu umožnily posoudit možné zdravotní následky bodných ran do ruky, resp. z nichž by mohl dovodit, že bodná rána do ruky může přivodit ohrožení důležitého orgánu.
Obviněný se dále domnívá, že soud nemohl svůj právní závěr o tom, že útok proti ruce lze v daném případě kvalifikovat jako pokus o poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. opřít pouze o konstatování znalkyně, neboť této takový závěr nepřísluší. Ze znaleckého posudku přitom plyne, že za důležitý orgán ve smyslu uvedeného ustanovení nelze považovat ruku samotnou, ani tepenné kmeny, které jí procházejí, nýbrž oběhové ústrojí jako celek; v posudku ovšem není konstatováno, k jakému poškození oběhového ústrojí by v důsledku krevních ztrát mohlo dojít, k jak závažným krevním ztrátám a příp. dalším komplikacím mohlo dojít či jaká je pravděpodobnost takového následku, ani to, zda způsobené rány vznikly v oblastech, kde se nacházejí tepenné kmeny. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že podle ustálené judikatury lze za poškození důležitého orgánu považovat pouze takové porušení tělesného orgánu, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek, přičemž poranění svalů lze považovat za těžkou újmu na zdraví pouze tehdy, pokud je provází některá život ohrožující komplikace. Protože v daném případě k žádnému takovému riziku nedošlo, jednáním obviněného nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Obviněný ve svém dovolání rovněž uvedl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a domnívá se, že soud nepřihlédl dostatečně ke všem skutečnostem, které svědčí v jeho prospěch, a uložil mu trest v rozporu s kritérii pro ukládání trestu stanovenými trestním zákonem.
Konečně obviněný je toho názoru, že trestnost jeho pokusu trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zanikla podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť útok proti tělu poškozené ukončil dobrovolně, přičemž si byl vědom toho, že následek ve smyslu uvedeného ustanovení nenastal a ani nehrozí, a pokračoval pouze v naplňování skutkové podstaty trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák. Jeho jednáním tedy nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, přestože měl možnost takovou újmu způsobit, avšak dobrovolně ukončil nátlak na poškozenou dříve, než by takovou újmu způsobil, přičemž nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem a spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví nenastalo.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a poté za podmínek §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že i jednání kvalifikované v základní skutkové podstatě trestného činu loupeže by bylo v souladu se zákonem posouzeno jako zvlášť nebezpečná recidiva a podle §42 odst. 1 tr. zák. by byl obviněnému ukládán trest v horní polovině zvýšené trestní sazby, která činí 7 let a 8 měsíců až 13 let a 8 měsíců. Popis skutku v tzv. skutkové větě ale vykazuje zákonné znaky trestného činu jimž byl obviněný uznán vinným. Ohledně namítaného nepoužití ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že obviněný ustal v napadání poškozené nožem až když dosáhl její bezbrannosti a zcela paralyzoval její odpor. Neodstranil tak nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu a použití §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. se domáhá na základě popření skutkových zjištění soudů, čímž se v této části dostal mimo rámce zvoleného dovolacího důvodu.
Vzhledem k charakteru zranění způsobeného nožem délce čepele 10 cm, průběhu napadení poškozené a důkazům (závěrům znalců), považuje státní zástupkyně námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku za zjevně nedůvodné. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání vyhovují uvedeným podmínkám, když směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
Základní námitkou obviněného je tvrzení o neprokázaní úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Touto námitkou obviněného se zabýval již soud odvolací a shledal ji nedůvodnou. Vycházel přitom ze zjištění, že rány nožem o délce čepele 9,6 cm i ve fázi použití podstatně intenzivnějšího násilí směřovaly do levé části hrudníku, když vycházel z výpovědi poškozené. Ta uvedla, že bodání do hrudníku směřovalo neustále do stejného místa, a to i tehdy, když na svoji obranu použila svoji levou ruku, kterou si chránila právě levou stranu hrudníku a kdy intenzita bodání byla daleko vyšší. V souladu se závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství odvolací soud konstatoval, že pokud by se poškozená útoku nožem aktivně nebránila, hrozilo reálné nebezpečí zasažení její levé plíce nebo srdce. Bodné rány na levé paži utrpěla právě v důsledku této aktivní obrany a obviněný musel vědět, že v lidském těle a tedy i v horních končetinách jsou tepny a žíly, a že intenzivním bodáním nožem do levé paže poškozené, jí může zasáhnout tepny, což by mohlo mít za následek silné krvácení až vykrvácení poškozené, tj. věděl, že jí může způsobit ohrožení oběhového ústrojí, jako životně důležitého orgánu. I když tedy obviněný nechtěl poškozenou usmrtit ani jí způsobit těžkou újmu na zdraví, věděl, že jí svým razantním útokem na levou část hrudníku a levou horní končetinu může těžkou újmu na zdraví způsobit, když jeho útok k vzniku závažného poranění bezprostředně směřoval, a pro případ, že tento následek způsobí, s tím byl srozuměn.
Odvolací soud se tak ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že obviněný jednal úmyslně ve formě tzv. nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., a toto právní posouzení skutku z hlediska existence zavinění k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. považuje za správné také soud dovolací.
S ohledem na výpověď poškozené (č. l. 213 a 389 tr. spisu), že ji obviněný nejprve bodal do hrudníku a když si na tuto část hrudníku dala levou ruku, tak pokračoval v bodání do ruky, nelze přisvědčit námitce obviněného, že záměrně nesměřoval úder nožem na hrudník ale v podstatě pouze proti její ruce. Za dané situace, kdy si poškozená rukou chránila hrudník a obviněný i proto bodal do ruky silou větší až velké intenzity, o čemž svědčí mj. bodná rána na levém předloktí s bodným kanálem délky 10 cm, tj. s průnikem celé čepele nože do ruky poškozené, bylo pouze dílem náhody, že bodání nožem neminulo ruku nebo nesklouzlo po ruce a nezasáhlo hrudník poškozené a v něm uložené životně důležité orgány. Obviněný tak při intenzivním bodání nožem do ruky poškozené a při jejich vzájemném pohybu nemohl s jistotou vyloučit i zasažení hrudníku poškozené a s tímto musel být srozuměn jako s možným následkem stejně tak, jako i se zasažením velkých tepen, resp. tepenných kmenů na ruce poškozené, s následným ohrožením oběhového ústrojí v důsledku krevních ztrát.
Za poškození důležitého orgánu podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. a tedy za těžkou újmu na zdraví se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Ohrožení oběhového ústrojí jako životně důležitého orgánu, proto soudy v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, správně považovaly za ohrožení důležitého orgánu, k jehož poškození jednáním obviněného v eventuálním úmyslu směřovalo.
Bez významu je přitom námitka obviněného, že záměrně nesměřoval žádný intenzivnější úder nožem na hrudník nebo jiné oblasti těla poškozené, kde se nachází důležité orgány, a to s cílem způsobit jí těžkou újmu na zdraví. Tyto námitky totiž směřují proti existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., který ale soudy obou stupňů nebyl v případě obviněného shledán.
O existenci úmyslu (v daném případě nepřímého) nelze uvažovat pouze v případě doznání pachatele. I když obviněný popírá úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, vyplývá tento jeho úmysl z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval a také z jeho pohnutky. Z okolností případu vyplývá, že cílem obviněného bylo zmocnit se peněz za každou cenu a k tomu se předem ozbrojil předmětným nožem. I když obviněný namítá, že cílem jeho útoku proti poškozené bylo pouze ji zastrašit a vyvinout tak na ní tlak k zajištění její bezvýhradné součinnosti, v okamžiku, kdy se jeho mírnějšímu útoku začala bránit, obviněný výrazně zvýšil intenzitu a bezohlednost svého útoku s cílem překonat odpor poškozené a zmocnit se peněz i za cenu jejího vážného zranění. Nejednal přitom v afektu, ale zcela promyšleně, chladnokrevně a surovým způsobem s vědomím možného následku na zdraví poškozené. Od dalšího hrubého násilí pak upustil pouze v důsledku jednání poškozené, která mu z obavy o svůj život sama nabídla vydání peněz z pokladny. Tato skutečnost přitom vylučuje dobrovolnost upuštění od dalšího jednání na straně obviněného a zánik trestnosti pokusu trestného činu podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., jak se toho v dovolání obviněný domáhá. Odvolací soud v souvislosti s tím, také správně uvedl, že obviněný navíc ani neodstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu, když poškozenou bez pomoci ponechal na místě činu.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když obviněný byl správně uznán vinným trestným činem loupeže ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Námitky obviněného, které uplatnil již také v odvolání a odvolací soud se jimi řádně zabýval, proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci naplněn. Protože na existenci tohoto důvodu dovolání obviněný založil i existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nebyl naplněn ani tento důvod dovolání.
Dovolání obviněného bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se přitom nezabýval námitkami obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu, protože takovéto námitky stojí mimo jakýkoliv důvod dovolání.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš