ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.576.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 576/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 5. 2006 dovolání obviněných E. Ch. a F. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 13 To 233/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 153/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 13 To 233/2005, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 T 153/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 T 153/2004, byli obvinění E. Ch. a F. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni každý k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou stanovenou na tři léta, přičemž jim bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému P. S. škodu ve výši 380.000,- Kč.
O odvoláních obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 13 To 233/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni každý k podmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců se zkušební dobou stanovenou na dva roky, přičemž jim bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu způsobenou trestným činem. Také rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích bylo rozhodnuto o náhradě škody, a to tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému P. S. škodu ve výši 250.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na výši škody i podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích spočíval v tom, že obvinění v říjnu 2001 v P. společně vylákali na P. S. částku 250.000,- Kč, kterou poškozený zaslal dne 25. 10. 2001 na účet obviněného F. K., přestože věděli, že svému slibu nedostojí a finanční hotovost nevrátí, a k přesvědčení P. S. mu předložili směnku na částku 380.000,- Kč podepsanou matkou obviněné E. Ch., M. K., která o půjčce nevěděla.
Rozdíl mezi oběma rozsudku byl v tom, že podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích obvinění způsobili poškozenému škodu ve výši 380.000,- Kč, neboť poškozený jim kromě částky 250.000,- Kč zaslané na bankovní účet předal dne 24. 10. 2001 v P.-P. v restauraci P. ještě částku 130.000,- Kč.
Obvinění E. Ch. a F. K. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. V tomto rozsudku napadli výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítli, že z jejich strany nebyl v době půjčky dán úmysl peníze nevrátit. Zdůraznili, že poškozený znal účel půjčky, věděl, k jakému účelu budou půjčené peníze použity, a pokud jde o návratnost půjčky, byly mu předloženy smlouvy o dílo, na jejichž základě obviněný F. K. předpokládal, že bude mít k dispozici prostředky k vrácení půjčky ve sjednanou dobu. Uvedli, že pokud se obviněná na posuzovaném skutku podílela tím, že opatřila směnku, nešlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nýbrž jen o pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou důvodná.
Z hlediska subjektivní stránky by bylo možné uvažovat o tom, že posuzovaný skutek byl trestným činem podvodu, jestliže by bylo zjištěno, že obvinění již v době, kdy od poškozeného přijímali peníze, resp. kdy je přijímal obviněný F. K., jednali se záměrem peníze nevrátit nebo alespoň s vědomím možnosti, že peníze nevrátí, přičemž s tím byli srozuměni.
Podle výroku o vině, tak jak je obsahem rozsudků obou soudů, obvinění „věděli, že svému slibu nedostojí“. Z výroku není patrno, o jaký slib obviněných se mělo jednat, ale ze souvislostí lze usuzovat na to, že šlo o slib vrátit peníze poškozenému. Uvedený závěr je v rozporu s obhajobou obviněného, který peníze potřeboval na své podnikání, z něhož ovšem na druhé straně očekával příjem, který by mu umožnil peníze vrátit, avšak peníze nevrátil proto, že mu neplatili jeho obchodní partneři. Tuto obhajobu sice Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku zčásti zaznamenal, avšak nijak se s ní nevypořádal. Závažnost této obhajoby byla zesílena tím, že obviněný v hlavním líčení předložil listiny, z nichž vyplývalo, že v kritickou dobu měl několik zakázek v podobě smluv o dílo, v nichž vystupoval jako zhotovitel a podle nichž měl za práce obdržet částky, jejichž výše velmi výrazně převyšovala částku získanou od poškozeného. Ani s těmito listinami se Okresní soud v Pardubicích nijak nevypořádal. Přitom pokud by se potvrdilo, že namítané zakázky skutečně existovaly, že obviněný skutečně odvedl dohodnuté práce a měl tedy nárok na platby od smluvních partnerů, poskytovalo by to jeho obhajobě reálný základ v tom směru, že ze zakázek očekával dosažení výnosu dostatečného k tomu, aby poškozenému vrátil ve smluveném termínu peníze. S tím by pak bylo jen velmi obtížně slučitelné konstatování, že v době přijetí peněz od poškozeného obvinění „věděli, že svému slibu nedostojí“.
V rámci úvah o právní kvalifikaci skutku Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „neshledal žádných okolností, které by zejména obviněnému F. K. bránily peníze vrátit“. Tímto způsobem nelze přesvědčivě zdůvodnit závěr o úmyslném zavinění obviněných, které musí být zkoumáno ve vztahu k době, kdy obviněný peníze získal od poškozeného, a nikoli ve vztahu k době, kdy je měl podle ujednání s poškozeným vrátit. Z kontextu, do jakého Okresní soud v Pardubicích citovanou úvahu zasadil, lze usuzovat na to, že tento soud měl na mysli okolnosti v době, kdy peníze měly být poškozenému vráceny. Okresní soud v Pardubicích v tomto ohledu reagoval na obhajobu obviněného, že sice poškozenému chtěl zaplatit, ale „z určitých, objektivně nelogických důvodů tak neučinil“. Tím měl Okresní soud v Pardubicích na mysli patrně to, že poškozený uplatnil směnku, což obviněného vedlo podle jeho obhajoby k rozhodnutí dluh z půjčky neplatit, aby neplatil dvakrát. S Okresním soudem v Pardubicích lze souhlasit v tom, že postoj obviněného byl nelogický, avšak tím se nijak nevysvětluje úmysl obviněných v době přijetí peněz od poškozeného.
Oba soudy kladly značný důraz na zjištění uvedené ve výroku o vině, že totiž obvinění poškozenému „předložili směnku na částku 380.000,- Kč podepsanou M. K., která o půjčce nic nevěděla“. M. K. byla matkou obviněné E. Ch. a samy soudy dospěly k závěru, že podpis M. K. jako výstavce směnky byl pravý. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „směnka byla vystavena třetí osobou, která žádné peníze neobdržela a s poškozeným nikdy osobně nejednala“. Tato úvaha nijak nevysvětluje podvodný úmysl obviněných již z toho důvodu, že pokud měla směnka plnit funkci zajištění závazku z půjčky, bylo ze soukromoprávního hlediska možné, že účastníci občanskoprávního vztahu založeného smlouvou o půjčce nebyli totožní s účastníky směnečného právního vztahu vyplývajícího z tzv. zajišťovací směnky. Okolnost, že M. K. jako výstavce směnky neobdržela žádné peníze a osobně nikdy s poškozeným nejednala, je bezvýznamná.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odůvodnění napadeného rozsudku opřel své závěry o úmyslném zavinění obviněných pouze o okolnosti vztahující se ke směnce a zdůraznil, že „směnka byla obviněnými použita jako forma zajištění závazku za situace, kdy výstavce směnky (M. K.) neměl žádné takové finanční zdroje, ze kterých by byl schopen závazek plnit“. Tento soud tedy založil závěr o úmyslu obviněných nevrátit poškozenému peníze získané formou půjčky na tom, že prostředek, který obvinění poškozenému poskytli k zajištění závazku z půjčky, nebyl způsobilý ke splnění tohoto závazku. Z toho však uvedený úmysl obviněných, přítomný v době získání peněz od poškozeného, nutně nevyplývá, neboť nezpůsobilost zajišťovacího prostředku splnit uhrazovací funkci zajištění je stejně dobře slučitelná i s tím, že obviněný F. K., resp. oba obvinění v době získání peněz od poškozeného měli vážný úmysl peníze vrátit, spoléhali na reálnost zdroje prostředků ke splnění svého závazku z podnikání obviněného a vůbec nepředpokládali uplatnění zajišťovacího prostředku. Lze sice připustit, že okolnosti vystavení směnky byly podezřelé, avšak úmysl obviněných nevrátit poškozenému peníze z půjčky, který by tu byl již v době přijetí peněz od poškozeného, z nich jednoznačně nevyplývá.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že důvody, na kterých oba nižší soudy založily závěr, že obvinění měli v době přijetí peněz od poškozeného úmysl peníze nevrátit, jsou stejně tak slučitelné s tím, že uvedený úmysl vyvstal až později, tj. ve stadiu po získání peněz, což ovšem staví celou věc mimo rámec znaků trestného činu podvodu. Rozhodnutí soudů, podle nichž jednání obviněných bylo trestným činem, vyznívají z hlediska subjektivní stránky trestného činu nepřesvědčivě a nemohou proto obstát. Ostatně o tom, že mohlo jít jen o občanskoprávní vztah, jehož podstatou bylo nesplnění závazku ze smlouvy o půjčce, nakonec svědčí i úvaha Okresního soudu v Pardubicích, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u trestného činu podvodu „v neposlední řadě je předmětem ochrany i zájem společnosti na řádném dodržování práv a povinností vyplývajících ze závazkových právních vztahů“. Trestný čin podvodu je jedním z trestných činů proti majetku podle deváté hlavy zvláštní části trestního zákona. Citovaná úvaha Okresního soudu v Pardubicích je projevem tendence k nepřípustnému rozšiřování trestní represe na pouhé nedodržování povinností ze závazkových právní vztahů, stírá rozdíl mezi škodou způsobenou trestným činem a nesplněním závazku ze smluvního vztahu a znamená kriminalizaci občanskoprávních vztahů.
Skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. po subjektivní stránce. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích je proto rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, tak rozsudek Okresního soudu v Pardubicích jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Zrušil také všechna další rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání věci Okresní soud v Pardubicích ověří obhajobu obviněného F. K. ohledně existence zakázek, o kterých v hlavním líčení předložil listinné důkazy a z kterých měl podle své obhajoby získat peníze na vrácení půjčky poškozenému. Ověří také to, zda obviněný práce, ke kterým se zavázal ve smlouvách o dílo, vykonal a zda, případně v jakém rozsahu, za ně skutečně dostal zaplaceno. Na tomto podkladě pak Okresní soud v Pardubicích znovu zváží, zda zjištěné skutečnosti umožňují činit spolehlivý závěr o tom, že obvinění měli v době přijetí peněz od poškozeného úmysl tyto peníze nevrátit. Přitom význam směnky jako prostředku zajištění závazku z půjčky zhodnotí tak, aby to nekolidovalo s předpisy občanského práva a směnečného práva.
K otázce podílu obviněné E. Ch. na skutku, pokud případně bude posouzen jako trestný čin podvodu, považuje Nejvyšší soud za nutné pouze poznamenat, že o pomoc k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. by se jednalo za předpokladu, že by účast obviněné spočívala např. jen v tom, že spoluobviněnému opatřila směnku, s jejímž použitím spoluobviněný uvedl poškozeného v omyl, nebo v tom, že spoluobviněnému zprostředkovala kontakt s poškozeným apod. Jestliže by jednání obviněné spočívalo v tom, že sama také např. uváděla poškozeného v omyl tím, že ho přesvědčovala, že mu budou peníze vráceny, nebo tím, že mu za účelem vyvolání nebo utvrzení takového přesvědčení předala směnku, apod., jednalo by se o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Rozdíl je v tom, že pomocník nenaplňuje znaky trestného činu a jeho jednání představuje jen určitou podporu hlavního pachatele, zatímco spolupachatel se dopouští jednání, jímž zákonné znaky trestného činu alespoň zčásti naplňuje a spáchání trestného činu je souhrnem dílčích aktů jednání spolupachatelů, které jako celek naplňují všechny znaky trestného činu. To vše platí za předpokladu, že jsou splněny i ostatní podmínky trestnosti pomocníka nebo spolupachatele.
Za situace, kdy není jasné, zda posuzovaný skutek vůbec je trestným činem, nelze činit spolehlivé závěry v tom směru, zda obviněná E. Ch. byla spolupachatelem nebo pomocníkem. Nejvyšší soud proto nezrušil rozhodnutí nižších soudů z důvodů, které by se výslovně vztahovaly k této otázce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec