ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.586.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 586/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání obviněného M. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 12 To 60/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 137/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 1 T 137/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 18. 9. 2005 kolem 21:30 hodin v H. K. na komunikaci ul. B. řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW, ačkoli trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavech ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 2 T 126/2005, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2005, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře jednoho roku.
Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 12 To 60/2006, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V první části dovolání obviněný uvedl, že není osobou, která by nerespektovala soudní rozhodnutí a nevzala si ponaučení z uložených trestů. Namítl, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování výslechem dalších svědků a spokojily se pouze s výpovědí svědka policisty J. V. Nesouhlasil zejména s tím, že ve věci nebyl vyslechnut jeho spolucestující J. O., který by mohl přispět k objasnění dalších okolností případu. Obviněný vyzdvihl, že k řízení předmětného vozidla přistoupil právě na jeho přání a jen proto, aby zjistil příčinu závady na voze. Navíc tak učinil až po neúspěšné vizuální prohlídce vozidla a to v místě, které není z hlediska dopravy frekventované.
V další části dovolání obviněný zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Uvedl, že závažnost stíhaného jednání je nutné posuzovat podle jeho povahy, rozsahu, intenzity, trvání a následku ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného citovaným ustanovením. Podle názoru dovolatele nelze v posuzovaném případě dovodit zákonem předpokládanou závažnost jednaní, když šlo jen o krátkodobou jízdu v délce cca 200 metrů s cílem posoudit závadu na volantu motorového vozidla. V návaznosti na to obviněný uvedl, že vědomí pachatele, že takto jedná proti výroku o trestu zákazu činnosti, zpravidla samo o sobě nestačí k závěru o jeho úmyslu zmařit účel tohoto trestu.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu a ve věci bylo postupováno v souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
Podle jejího názoru obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněnými námitkami nenaplnil tento, ani jiný dovolací důvod. Námitku absenci společenské nebezpečnosti vlastního jednání pak uplatňuje na základě odlišné verze průběhu události, než jak ji zjistily soudy.
Proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými oponoval tomu, jak okresní a krajský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.
Jednalo se zejména o námitky týkající se obviněným tvrzené neúplnosti dokazování a dále výhrady vůči hodnocení výpovědi svědka J. V. Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nemohl přihlížet, neboť jejich prostřednictvím se obviněný domáhal změny soudy učiněných skutkových zjištění. Námitkami tohoto druhu ovšem dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitku, kterou obviněný brojil proti závěru o naplnění vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud však shledal dovolání v tomto ohledu zjevně neopodstatněným.
Podle Nejvyššího soudu učinily soudy v posuzovaném případě obviněného M. V. závěr, že jeho jednání dosahovalo předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, zcela důvodně.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný M. V. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování stupně nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost je přitom nutno zohlednit kritéria uvedená v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění plyne, že obviněný M. V. přijel se svými známými J. O. a Z. J. vozidlem BMW z L. do H. K., a to za účelem návštěvy kina v obchodním centru F. Při odjezdu zpět domů byl obviněný jako řidič předmětného vozidla zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR. Provedeným dokazováním soudy dospěly k závěru, že tvrzení obviněného M. V., že řídil vozidlo pouze na krátkou vzdálenost z důvodu objasnění údajné závady na řízení zmíněného vozidla, je nevěrohodné.
Vzhledem k shora uvedenému je proto zřejmé, že dovolací argumentace obviněného M. V. stran průběhu stíhaného jednání je v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Při posuzování jednání obviněného, tak jak bylo zjištěno soudy, není pochyb, že naplnilo nejen formální, ale i materiální stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Na podporu tohoto závěru lze zdůraznit, že obviněný řídil vozidlo v souvislosti s návštěvou kina, tedy nejednalo se o naléhavou nutnost uskutečnění dopravy. Obviněný se dopustil stíhaného jednání čtyři měsíce po právní moci trestního příkazu, jimž mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, tedy v samotném úvodu výkonu tohoto trestu. Vozidlo neřídil na nějaké odlehlé komunikaci, nýbrž na čtyřproudové výpadovce. Stupeň nebezpečnosti jeho jednání je pak u něj zvyšován tím, že byl v nedávné minulosti (v roce 2003 a 2005) opakovaně odsouzen pro stejný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jde tedy u něj o speciální recidivu, avšak uložené tresty se u něj zjevně míjejí výchovným účinkem, když ještě v době výkonu úvodní části posledně uloženého trestu se opět dopouští recidivy.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ani okolnosti tvrzené obviněným v rámci jeho obhajoby by nemohly vést k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti takového jednání pro společnost, jak to konstatoval a přesvědčivými argumenty podpořil krajský soud na str. 2 odůvodnění jeho usnesení.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného M. V. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr