ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.642.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 642/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání obviněných J. K., D. K., a F. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 7 To 148/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 72/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K., D. K. a F. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 4 T 72/2002, byli obvinění J. K., D. K. a F. K. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního osudu se jej dopustili tím, že dne 31. ledna 2002 kolem 09:00 hodin v A. na H. ulici, okres Ch., napadli K. C., po jeho předchozím slovním nedorozumění s obviněným J. K., a to tak, že ho opakovaně srazili na zem, bili do hlavy i těla pěstmi a kopali po různých částech těla a způsobili mu tak hematom pravého víčka bez traumatických změn skeletu, bez potíží se zrakem a bez nutnosti léčby pravého oka, četné hematomy nad levým obočím a v levé části čela a v levé temenní krajině bez porušení kožního krytu, četné hematomy velikosti 4x5 cm v pravé polovině zad v bederní krajině, rozsáhlé oděrky v pravé bederní krajině a sedření pokožky na pravém koleni s následující pracovní neschopností do 4. 3. 2002, přičemž jmenovaný poškozený byl hospitalizován od 31. 1. 2002 do 1. 2. 2002 a byl omezen v běžném způsobu života jen po dobu hospitalizace a posléze nevýrazně nutností zachovávat tělesný klid a bolestmi hlavy nejméně do 14. 2. 2002, a toto jednání obviněných bylo sledováno několika přihlížejícími občany.
Obviněnému J. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců.
Obviněným D. K. a F. K. byl shodně uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.
Rozsudkem bylo rozhodnuto i o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 7 To 148/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podali obvinění J. K., D. K. a F. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný J. K. napadl usnesení krajského soudu v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
První část dovolání dovolací argumentace opřel obviněný o tvrzení, že nesprávné právní posouzení spočívá v aplikaci ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k jeho osobě. V podrobnostech uvedl, že popírá jakoukoliv spoluúčast na předmětném trestném činu a domnívá se, že provedené důkazy jeho obhajobu podporují. Má za to, že závěr soudu ohledně spolupachatelství se opírá toliko o výpověď poškozeného K. C., kterou označil za neadresnou, neboť jmenovaný nebyl schopen konkrétně popsat jednání jednotlivých pachatelů na zmíněném činu. Namítl, že incident započal v době, kdy jej poškozený vyhledal se záměrem řešit záležitost týkající se náhrady škody za poškození kola, ke kterému mělo dojít předchozího dne. Obviněný tvrdil, že syna telefonicky kontaktoval jen proto, že z poškozeného dostal strach a cítil se ohrožen. Nepředpokládal, že se na místo dostaví více osob. Přítomností syna chtěl poškozeného přimět k tomu, aby upustil od dalšího pronásledování, a zamezit možnému napadení. Nadto vyjádřil přesvědčení, že k fyzickému útoku by nedošlo, kdyby jej poškozený nepronásledoval.
V další části dovolání obviněný brojil proti tomu, že stíhané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného nelze jeho jednání posoudit jako výtržnost, a to s ohledem na průvodní okolnosti konfliktu. Uvedl, že poškozeného podezíral, že se jej snaží napadnout kvůli předchozímu zadržení kola dětí, které žebraly v blízkosti jeho obchodu. Namítl, že nepředpokládal vznik incidentu a pokud k němu došlo, tak se jej nezúčastnil. Je přesvědčen, že z jeho strany šlo o obranu před předpokládaným útokem poškozeného. Dovolatel rovněž brojil proti naplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a tvrdí, že jeho jednání nebylo motivováno porušením veřejného pořádku výtržností, neboť se pouze snažil zabránit fyzickému útoku ze strany poškozeného.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal věc Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný D. K. napadl usnesení krajského soudu v celém rozsahu, rovněž z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V dovolání především namítl, že předmětný skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., což opřel o shodnou argumentaci, jež byla součástí dovolání spoluobviněného J. K. Navíc doplnil, že jen bránil svého otce před předpokládaným útokem poškozeného. Podle tvrzení dovolatele nedošlo k závažnějšímu narušení veřejného pořádku. Vyjádřil přesvědčení, že poškozený vzniklé situace využil proti jeho osobě a dalším spoluobviněným, když pro přítomnou veřejnost sehrál tzv. „divadélko“.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal věc Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný F. K. napadl usnesení krajského soudu ve všech jeho výrocích, a to rovněž z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil naprosto shodné námitky včetně navazující argumentace jako spoluobviněný D. K.
Podle petitu dovolání obviněného by měl Nejvyšší soud zrušit usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a věc přikázat Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že námitky všech dovolatelů jsou v podstatě opakováním jejich dosavadní obhajoby a figurovaly již v odvoláních, jimiž se dostatečně zabýval Krajský soud v Plzni. Považuje je za námitky skutkového povahy, protože neakceptují skutková zjištění soudu, jak jsou vtělena do popisu skutečného stavu věci, nýbrž vycházejí ze subjektivních náhledů obviněných na skutkové okolnosti případu. Podle nejvyšší státní zástupkyně spatřují dovolatelé zavinění incidentu nikoli u sebe, jak to činí soud prvního stupně ve skutkové větě výroku svého rozsudku, nýbrž na straně poškozeného. Od nazírání na skutkové okolnosti se pak odvíjejí jejich námitky ve vztahu k nedostatku společenské nebezpečnosti stíhaného jednání, nenaplnění znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., resp. společnému zavinění tohoto činu formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a z toho plynoucí tvrzený nedostatek subjektivní stránky. Zdůraznila, že pokud nalézací soud shledal, že po předchozím incidentu K. C. s J. K. všichni obvinění poškozeného „opakovaně srazili na zem, bili do hlavy i těla pěstmi a kopali po různých částech těla“, což se dělo dne 31. ledna 2002 kolem 09:00 hodin na hlavní ulici v A., navíc poblíž zastávky autobusu, nelze výhradám obviněných přisvědčit.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, ze dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolately uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím, přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Shora uvedené podmínky nesplňovala shodně ta část námitek dovolatelů, kterými zpochybňovali skutková zjištění soudů, týkající se počátku, příčin a průběhu napadení poškozeného K. C. Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlédl. Obvinění se totiž jejich prostřednictvím domáhali změny skutkových zjištění učiněných soudy, které by teprve posléze měly vyústit i v jiné právní posouzení jejich jednání. Námitkami tohoto druhu vybočovali z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest., resp. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku, kterou obvinění brojili proti závěrů soudů, že zjištěným jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., vzhledem k jimi tvrzené absenci výtržnické povahy konfliktu, resp. absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu. Nejvyšší soud však tyto námitky shledal neopodstatněnými.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obvinění J. K., D. K. a F. K. podle závěrů soudů spáchali tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustili hrubé výtržnosti tím, že napadli jiného.
Nejvyšší soud konstatoval, že otázkou naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu se okresní i krajský soud podrobně zabývaly. Závěry, k nimž oba soudy dospěly, shledal Nejvyšší soud přesvědčivé a v souladu se zákonem. Sdílí přitom i argumentaci ohledně naplnění materiální stránky předmětného trestného činu obsaženou v odůvodnění zmíněných rozhodnutí soudů, z níž proto vyzdvihuje pouze ty důvody, které považuje za stěžejní.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy závažnějšího charakteru, učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.
Při posuzování, zda prokázané jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je vždy třeba pečlivě uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku a zhodnotit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zhodnotit následky činu a osobu pachatele (srovnej č. 4/1976 Sb. rozh. trest.).
Za výtržnost je ve shodě s konstantní judikaturou (srovnej např. č. 44/1990 Sb. rozh. trest.) třeba považovat jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a je pro ně typický zjevný neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.
V posuzovaném případě jednání obviněných J. K., D. K. a F. K. takový charakter zjevně vykazovalo. Zahrnovalo totiž fyzické napadení poškozeného K. C. údery pěstmi a kopáním, čímž byla jmenovanému poškozenému způsobena četná zranění v oblasti těla i hlavy, byť lehčího rázu. Obvinění pokračovali v útoku vůči poškozenému i v situaci, kdy ležel na zemi. Nelze ani přehlédnout, že takového jednání se obvinění dopustili v početní přesile, kdy poškozený musel čelit fyzickému útoku tří dospělých mužů. Ze skutkových zjištění je rovněž patrné, že napadení bylo učiněno v dopoledních hodinách na frekventované ulici v blízkosti autobusové zastávky, kdy čin byl nucen sledovat větší počet občanů (zejména cestujících v autobusu). Již z těchto důvodů proto lze v prokázaném jednání obviněných spatřovat požadovaný znak výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Jako neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněných, kterou brojili proti naplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Subjektivní stránka trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k zavinění soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která v případě všech tří obviněných naplňují zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
O tom, že obvinění jednali zaviněně, svědčí skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž došlo k potyčce a následnému pronásledování poškozeného. Obvinění přitom museli vnímat, že jejich útok na poškozeného se odehrává na veřejném místě a je pozorován dalšími osobami. Za neakceptovatelnou je třeba považovat argumentaci dovolatelů, že svým počínáním chtěli předejít možnému fyzickému útoku ze strany poškozeného. Ze skutkových okolností případu je totiž zcela vyloučeno, že by obvinění odvraceli přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu §13 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
Z dovolání obviněných je zřejmé, že uplatnili alternativu druhou, neboť namítali, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. Protože ohledně tohoto dovolacího důvodu však bylo dovolání obviněných shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněným, logicky z toho plyne i stejný závěr ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Ze shora rozvedených důvodu proto Nejvyšší soud dovolání obviněných J. K., D. K. a F. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr