ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.942.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 942/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 8. 2006 o dovolání obviněného J. I., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 9 To 616/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 42/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 1 T 42/2005, byl obviněný J. I. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a k trestu propadnutí věci (golfové hole).
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, a odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 9 To 616/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v celém rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině i trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích těchto dovolacích důvodů namítl, že soudy se řádně nezabývaly stupněm společenské nebezpečnosti skutků. Pokud je tato námitka interpretována tak, že podle obviněného nebyla splněna materiální podmínka trestnosti, vyplývá z toho, že podle jeho názoru nešlo o trestné činy pro nedostatečný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestné činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný podle skutkových zjištění Okresního soudu v Domažlicích, s nimiž se ztotožnil i Krajský soud v Plzni, v podstatě tím, že dne 15. 10. 2004 kolem 16:00 hodin ve K., okr. D., v prostrou mezi domem a okolními domy ve po předchozí slovní rozepři propíchl J. H. nožem dvě pneumatiky na autě, téhož dne kolem 21:05 hodin ho na stejném místě honil golfovou holí, a poté, co na místo přijela policejní hlídka, která tam prováděla šetření, vyhrožoval jejímu členu prap. Z. H., že mu zpřeláme hnáty, že ho zlikviduje, že u policie skončil, dále vytáčel motor svého vozidla do vysokých otáček a nejméně dvakrát autem najížděl do místa, kde s J. H. stál prap. Z. H., který musel před najíždějícím autem uskočit.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že materiálně je podmínkou trestného činu takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.
Hlediska určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou v §3 odst. 4 tr. zák. stanovena tak, že jimi jsou zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.
Porovná-li se s těmito hledisky skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, je jasné, že činy obviněného měly vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Již stanovením zákonných znaků určité skutkové podstaty vyjadřuje zákon to, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tj. takový stupeň, který je vyšší než nepatrný. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se tudíž musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V dané věci nevykazuje žádný z činů obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Obviněný v dovolání formuloval svou námitku ohledně materiální podmínky trestnosti činů jen povšechně, neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti, zjištěné soudy, které by měly snižovat stupeň nebezpečnosti jeho činů pod minimální hranici typové nebezpečnosti, a proto se Nejvyšší soud nemohl s jeho námitkou vypořádat jinak než obecným odkazem na nedostatek takových okolností.
Těžištěm dovolání obviněného byly námitky proti skutkovému stavu, který zjistily soudy, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, a proti tomu, že neprovedly další dokazování podle jeho návrhů. K této části dovolání Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože jde o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění, která učinil soud, pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Jde tedy o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazování postupoval, v jakém rozsahu provedl důkazy, jaké skutkové závěry vyvodil z důkazů apod. V dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, prosazovanou dovolatelem, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je co do důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Obviněný v dovolání ostatně výslovně odkazoval na to, že podle jeho názoru soudy porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítal tedy porušení procesních ustanovení, tj. ustanovení trestního řádu, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a nikoli pochybení při aplikaci hmotného práva (trestního zákona). V intencích deklarovaného zákonného dovolacího důvodu by byly jen námitky v tom směru, že skutkovými zjištěními, která učinily soudy, nebyly naplněny zákonné znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Žádné takové námitky obviněný neuplatnil a pod uvedený dovolací důvod bylo možné podřadit jen námitku týkající se materiální podmínky trestnosti, ovšem tuto námitku jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné uplatnit pouze ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl se v posuzované věci uplatnit ve variantě, která je v tomto ustanovení vymezena tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné uplatnit jen ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z toho logicky vyplývá, že pokud je zjevně neopodstatněné dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Stejně tak platí, že pokud část dovolání obviněného svým obsahem neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a byla mimo jeho rámec, neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a byla i mimo rámec tohoto důvodu.
Nejvyšší soud se tudíž meritorně zabýval jen tou částí dovolání, v níž obviněný namítal nedostatek materiální podmínky trestnosti, a zkoumal tuto námitku ve vazbě na skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy. Protože tato námitka evidentně nemohla obstát, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec