ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.949.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 949/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 8. 2006 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 252/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 128/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 128/2004, byl obviněný L. V. uznán vinným pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák., §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři léta.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 252/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen ve výroku o vině pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák., §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek Okresního soudu v Příbrami nedotčen, podle §155 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky.
Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. posoudil Krajský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 1. 5. 2004 ve 2:05 hodin v S., okr. P., při řízení automobilu zn. Nissan Patrol nezastavil na znamení červeným světlem, které dávala hlídka Policie České republiky se zapnutými tlumenými světly a zapnutým majákem modré barvy a tím byla vytvořena překážka za účelem donutit obviněného k zastavení, obviněný toto vozidlo objel částečně i po chodníku, do služebního policejního vozidla zároveň narazil a při jeho objíždění v úmyslu ujet a vyhnout se kontrole najížděl na policistu nstržm. M. H., který byl v bezprostřední blízkosti vozidla nucen uskočit do otevřených vrat na pozemek u domu.
Obviněný L. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Napadl výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a v důsledku toho i výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z jeho strany nešlo o uvedený trestný čin, protože jeho úmyslem nebylo najíždět na zasahujícího policistu a donutit ho, aby uskočil, nýbrž jen se vyhnout silniční kontrole. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Lze sice akceptovat to, že prvotním motivem celého posuzovaného jednání byla snaha obviněného vyhnout se silniční kontrole, a výrok o vině v tomto smyslu také vyznívá. To ovšem neznamená absenci úmyslu najíždět na policistu a tím ho donutit, aby uskočil. Za okolností, při kterých byl posuzovaný čin spáchán, je evidentní, že najíždění na policistu bylo zcela záměrné a bylo v podstatě jediným prostředkem, jímž si obviněný mohl zajistit průjezd místem a vzdálení z něho, a to za předpokladu, že policista nebude stát obviněnému v zamýšlené cestě. Z fotodokumentace a z plánku místa činu je zřejmé, že policejní vozidlo bránilo průjezdu po vozovce tím, že bylo postaveno šikmo přes vozovku v úhlu blížícím se postavení napříč. Mezi okrajem policejního vozidla a plotem domu byla vzdálenost 2,4 m. Přitom součástí této vzdálenosti byla celá šířka chodníku a nepatrná část šířky vozovky. Policista stál zhruba uprostřed uvedené vzdálenosti. Pokud bylo záměrem obviněného projet tímto prostorem, nebylo v žádném případě možné vyhnout se policistovi a obviněný mohl projet jedině za předpokladu, že policista prostor zamýšleného průjezdu opustí. Tím, že obviněný vjížděl do tohoto prostoru, nezbytně zároveň najížděl na policistu a donutil ho uskočit na pozemek u domu. Jak je patrno z fotodokumentace, levá polovina vrat (při pohledu z ulice) chyběla a tím bylo volné místo, kam policista mohl uskočit. Z toho, že obviněný byl rozhodnut projet prostorem, v němž stál policista, a že neměl jinou možnost průjezdu, je jasné, že najíždění na policistu bylo záměrné a že bylo vedeno úmyslem donutit ho, aby uskočil. Tím je naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, která byla založena na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů a proti jejich hodnocení důkazů v otázce totožnosti obviněného s pachatelem trestného činu. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzení skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Jde o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování, jaké skutkové závěry vyvodil z důkazů apod. V dovolání je možné vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Námitka obviněného, že automobil neřídil a že tedy nebyl pachatelem trestného činu, je polemikou s opačným zjištěním soudů a s tím, jak soudy v tomto směru hodnotily důkazy. Jde o ryze skutkovou námitkou, která nespadá pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a proto se jí Nejvyšší soud dále nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec