ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.958.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 958/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2006 o dovolání obviněného A. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 5 To 426/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 133/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 T 133/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 5 To 426/2005, byl obviněný A. N. pravomocně uznán vinným a odsouzen pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a pro další trestné činy.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dovolání podal v rozsahu zahrnujícím výrok o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a navazující výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že výrok o vině ve skutkové části je formulován tak nedostatečně, že neodpovídá znakům trestného činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně uvedeného trestného činu zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení rozsudků sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Jako tento trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, spočíval v tom, že obviněný A. N. dne 17. 4. 2004 kolem 18:45 hodin v obci Ch. u Ú. n. L. na polní cestě před domem najížděl osobním vozidlem na poškozeného JUDr. J. Ch., kterého poté začal napadat vulgárními výrazy s tím, že vyhrožoval fyzickou likvidací jemu a jeho psovi a zapálením jeho domu a dále ho udeřil pěstí do obličeje tak, že se poškozený obával splnění jeho výhrůžky (bod VI rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem).
Námitka obviněného, že vulgární výrazy nebyly ve výroku o vině dostatečně specifikovány, je v podstatě bezpředmětná, protože nemají žádný vztah k naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V této souvislosti lze odkázat na to, že zákonným znakem trestného činu jsou výhrůžky, a nikoli urážky, nadávky a podobné vulgární výrazy.
Další námitku obviněný uplatnil proti tomu, že zjištění, podle něhož poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací, je formulováno pouze obecně. S tím lze do určité míry souhlasit, ale není to důvodem k závěru, že výrok o vině nemůže obstát. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (str. 18) je patrno, že soud zjistil, že obviněný se autem rozjel po cestě tak, že zezadu najížděl na poškozeného, který uskočil, obviněný zastavil na jeho úrovni, vystoupil a křičel na spolujezdce, aby mu podal montpáku, že tu komunistickou svini zabije. Těmito zjištěními je obecná formulace výroku dostatečně konkretizována, tak aby bylo jasné, že obviněný vyhrožoval poškozenému usmrcením, navíc takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, jak vyplývá z toho, že obviněný ohrožoval poškozeného způsobem jízdy automobilem a že se po zastavení a vystoupení dožadoval, aby mu spolujezdec podal montpáku, tedy v podstatě zbraň, která závažnost a reálnost výhrůžky zabitím zesilovala. Bez významu není ani zjištění, že poškozený pracoval řadu let u policie, znal obviněného a věděl, že je násilnické povahy. S tím plně koresponduje další zjištění, které vyplývá z opisu evidence Rejstříku trestů, totiž že obviněný byl v minulosti mnohokrát soudně trestán převážně za násilné trestné činy. Obavy poškozeného z výhrůžek obviněného tak byly plně podložené.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal, že skutek, tak jak ho zjistil Okresní soud v Ústí nad Labem, neodpovídá výsledkům dokazování. Obviněný v této spojitosti poukazoval na to, že se rozcházely svědecké výpovědi poškozeného a jeho manželky. Tyto námitky nespadají pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se tím právní posouzení skutku, tak jak ho zjistil soud. Podstatou tohoto posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, tj. trestního zákona. Jinak řečeno, jde o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolání proto lze namítat jen to, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat tedy je možné jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, prosazovanou dovolatelem, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Námitky proti skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu soudu při provádění důkazů, proti rozsahu provedeného dokazování apod. jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel ani k doplnění dovolání, jímž obviněný rozšířil rozsah původně podaného dovolání i na výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod IV rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem). Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek doručen obviněnému dne 17. 10. 2005 a obhájci dne 14. 10. 2005, takže dovolací lhůta začala běžet dne 17. 10. 2005 a uplynula vzhledem k ustanovení §60 odst. 3 tr. ř. dne 19. 12. 2005. Obviněný však doplnil dovolání podáním svého obhájce, které bylo učiněno u Okresního soudu v Ústí nad Labem až dne 2. 2. 2006, tedy evidentně po uplynutí lhůty stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. k podání dovolání. O této lhůtě byli obvinění i obhájce poučeni v napadeném rozsudku, včetně toho, že jen po dobu této lhůty lze měnit rozsah a důvody dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec