ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1253.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1253/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného R. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 To 263/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 18/2006 a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 To 263/2006, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě dne 10. 5. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. pod bodem 1., trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 2. a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. pod body 3., 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný R. J.
o d s u z u j e
podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Odůvodnění:
Obviněný R. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (bod 1.), trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2.), trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. (body 3. a 4.) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (bod 5.). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a podle §57a tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v okrese J. na dobu dvou roků. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., a v dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. pod bodem 1. dopustil tím, že
ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 1 T 241/2002, který vůči němu nabyl právní moci dne 4. 7. 2002, potrestán mimo jiné i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, vykonal dne 20. 2. 2003,
- v blíže nezjištěné době od 14.30 hodin dne 4. 7. 2005 do 05.00 hodin dne 6. 7. 2005 v J., po překonání oplocení a vysazení okna sociálního zařízení, kteréžto okno je umístěné přinejmenším 180 cm nad úrovní terénu, vlezl tímto oknem do objektu společnosti J. P. – G., objekt z části prohledal a z šatních skříněk, z nichž některé byly uzamčeny, vzal a odnesl s cílem vlastního obohacení koženou montérskou tašku, osm párů kožené pracovní obuvi, 14 sad pracovních oděvů, spací pytel a tři klíče od dvou motorových vozidel, čímž výše jmenované společnosti jako vlastníkovi uvedených věcí způsobil jejich odcizením celkovou škodu ve výši nejméně 17.410,- Kč;
trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 2. se měl dopustit tím, že
- dne 11. 9. 2005 v blíže nezjištěné době okolo 02.00 hodin až 03.00 hodin v chatové oblasti k. ú. obce Ř., okr. J., s cílem vlastního obohacení, poté co vždy za pomoci krumpáče vypáčil postupně vstupní dveře rekreační chaty … a chaty …, tak do obou chat vnikl, prohledal je a z chaty … ke škodě P. T. vzal a odnesl potraviny, oblečení, ručníky, stan, nože a další věci, vše v úhrnné hodnotě nejméně 2.120,- Kč, a z chaty … ke škodě M. V. vzal a odnesl hliníkový díl elektrické remosky – kotlík, kovový rošt a rámovou pilu, vše v úhrnné hodnotě 300,- Kč, přičemž poškozením vstupních dveří a dalšího zařízení způsobil P. T. další škodu ve výši 2.800,- Kč a M. V. další škodu ve výši 1.350,- Kč;
trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. měl pod body 3. a 4. spáchat tím, že
- v blíže nezjištěné době kolem 23.00 hodin dne 24. 10. 2005 na parkovišti před a. v obci Š., okr. H. B., po překonání centrálního zamykání zde zaparkovaného uzamčeného vozidla tov. zn. Š., toto vozidlo prohledal a zde vzal a odnesl s cílem vlastního obohacení ke škodě M. Ř. nejméně pánskou mikinu v hodnotě 900,- Kč a pánskou příruční taštičku v hodnotě 100,- Kč i s v ní uloženou hotovostí ve výši nejméně 950,- Kč, osobními doklady a dvěma platebními kartami V. vystavenými na jméno M. Ř., a ke škodě M. T. její občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny, přičemž na centrálním zamykání tohoto vozidla způsobil jeho poškozením další škodu ve výši 2.000,- Kč,
- v blíže nezjištěné době kolem 22.00 hod. dne 26. 10. 2005 v obci L. nad J. na ul. Z. vnikl po odtažení těsnící gumy a vyháčkování dveří do zde zaparkovaného uzamčeného vozidla tov. zn. M., které za pomoci klíče ponechaného v zapalování nastartoval a odjel s ním k čerpací stanici a odtud na ulici P. v L. n. J., kde jej odstavil, přičemž před opuštěním tohoto vozidla z něho vzal a odnesl s cílem vlastního obohacení ke škodě J. M. autorádio zn. I., autolékárnu, látkovou ledvinku, batoh, platební kartu V. E. Č. S., a. s., vystavenou na jméno J. M., osobní doklady a další věci, vše v úhrnné hodnotě nejméně 1.250, Kč, přičemž poškozením tohoto vozidla způsobil J. M. další škodu ve výši 250,- Kč;
trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. se měl dopustit tím, že
- v blíže nezjištěné době dopoledne dne 2. 11. 2005 v J., v zahrádkářské kolonii za podnikem J., a. s., na ul. Z., s cílem zajištění si přechodného bydlení, svévolně vstoupil do neuzamčené, volně přístupné zahradní rekreační chatky … uživatele M. P. a přebýval zde k jeho škodě až do následujícího dne, kdy zde byl zadržen policejním orgánem.
Obviněný R. J. napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. a celému výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 To 263/2006, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to v rozsahu výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně, výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel a trestu zákazu pobytu na území okresu J. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. není trestným činem. Zdůraznil, že předmětná chatka byla dlouhodobě odemčená a opuštěná, měl do ní přístup v podstatě každý, přespávalo v ní často více lidí, nehlásil se k ní žádný majitel, a proto ji nelze považovat za objekt určený k bydlení. Nemohla tedy ani požívat ochrany ve smyslu §238 tr. zák. Vytkl rovněž, že nebyl prokázán jeho úmysl porušit něčí domovní svobodu a že v popisu skutku není žádná zmínka o tom, že by se tohoto činu dopustil úmyslně. Další nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel spatřoval v uložení trestu zákazu činnosti. Pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel nebyly podle něho naplněny hmotně právní podmínky, neboť tento trest lze uložit pouze v případě, že se pachatel dopustí trestného činu v užší, přímé a bezprostřední souvislosti s činností, která je tímto trestem zakázána. Odkázal na to, že byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost, nedopustil se trestné činnosti v souvislosti s porušováním pravidel silničního provozu, nešlo o žádnou dopravní nehodu ani o jiný trestný čin z oblasti silniční dopravy, a vyvozoval, že pro uložení tohoto druhu trestu zákonné podmínky nebyly splněny. Stejně tak nebyly podle něj splněny podmínky ani pro uložení trestu zákazu pobytu, neboť pro okres J. není o nic víc nebezpečný než pro jiné okresy na uzemí ČR. Vyjádřil názor, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená svoboda pohybu obsažená v článku 14 Listiny základních práv a svobod, neboť se nedopustil natolik závažné trestné činnosti, aby mohlo být jeho základní právo omezeno tak výrazným způsobem. S ohledem na znění čl. 99 Ústavy vyvozoval, že okresy již neexistují a trest zákazu pobytu v okrese J. je tedy nevykonatelný. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného shledal jeho námitky směřující proti výroku pod bodem 5. za důvodné v části, týkající se charakteru předmětného objektu. Znění skutkové věty podle něj vzbuzuje pochybnosti o tom, že by šlo o zahrádkářskou chatu požívající ochrany podle §238 odst. 1 tr. zák., když taková ochrana je poskytována pouze za předpokladu, že zahrádkářská chata poskytuje svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li k individuální rekreaci; takové okolnosti dosud zjištěny nebyly. Argumentaci odvolacího soudu, jenž podmínky pro použití uvedené právní kvalifikace dovozoval z okolnosti, že zcela shodného jednání se obviněný dopustil v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině, kdy násilně vnikl do dvou rekreačních chat, označil za nepřiléhavou, neboť jestliže skutek pod bodem 5. nenaplňoval všechny znaky uvedeného trestného činu, pak absence těchto znaků nemůže být zhojena okolností, že skutkovou podstatu beze zbytku naplnil jiným spáchaným skutkem. Naproti tomu námitku o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody za důvodnou nepovažoval, neboť vstup do cizího objektu za účelem přechodného bydlení je nepochybně jednáním úmyslným. Námitky směřující proti uložení trestu zákazu činnosti označil za opodstatněné s tím, že jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak s ohledem na značně formalizovaný charakter dovolání nelze k těmto námitkám přihlížet. Tím ovšem není podle něj dotčena nutnost zrušit tento výrok v případě, byť i částečného zrušení výroku o trestu. Přisvědčit podle něho ale nelze námitkám, kterými obviněný brojil proti uložení trestu zákazu pobytu, neboť ačkoliv soudy odůvodnily tento výrok poměrně stručně, lze uložení tohoto trestu akceptovat; odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ze kterého vyplývá členění republiky na okresy, dosud platí. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod uplatněný důvod dovolání lze podřadit námitky obviněného zpochybňující správnost právního posouzení skutku pod bodem 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Z tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 5. v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky shora uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného, kde neoprávněně setrval.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., neobsahují. Závěry soudů obou stupňů jsou nepřesvědčivé zejména v úvahách o charakteru obydlí, do kterého obviněný neoprávněně vnikl. Podle zjištění soudu prvního stupně byly zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny v podstatě tím, že obviněný v zahrádkářské kolonii, s cílem zajištění si přechodného bydlení, svévolně vstoupil do neuzamčené, volně přístupné zahradní rekreační chatky uživatele M. P. a přebýval zde až do následujícího dne, kdy zde byl zadržen policejním orgánem.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je tedy významná otázka, zda chatka poškozeného svým charakterem odpovídá obydlí, které požívá ochrany dané ustanovením §238 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítl, že chatku nikdo neobýval, často v ní přespávalo více osob, byla volně přístupná, neuzamčená, opuštěná a každý měl do ní přístup. Z toho vyvozoval, že předmětnou chatku nelze považovat za objekt určený k bydlení a nepožívá proto uvedené ochrany.
V zásadě platí, že obydlím se rozumí fyzicky omezený prostor, kde se rozvíjí soukromý a rodinný život; právo na respektování obydlí nezahrnuje jen právo na tento fyzický prostor, ale i na jeho klidné užívání (k tomu př. rozsudek M. G. proti Španělsku ze dne 16. 11. 2004). Podle stávající praxe soudů ochranu podle §238 tr. zák. mohou požívat mimo jiné i zahrádkářské chatky, ale to jen za předpokladu, že poskytuje svému majiteli určité soukromí a možnost odpočinku, slouží-li tedy k individuální rekreaci.
Je proto důležité zjišťovat, zda skutečně jde o zahrádkářskou chatu v pravém smyslu slova a nikoli o kůlnu, altánek, přístřešek apod., sloužící skutečně jen k uložení zahradnického nářadí, popř. k ukrytí před nepohodou. V těchto posledně uvedených případech by nemohlo jít o porušování domovní svobody obdobně, jako tomu je u objektů neuzamčených, opuštěných, neobývaných apod. V konkrétním případě bude vždy rozhodující pro posouzení, zda jde o zahrádkářskou chatu, či nikoliv, zjištění, zda jde o stavbu sloužící zcela nebo převážně k rekreačním účelům, řádně zajištěnou v době nepřítomnosti uživatele, pravidelně nebo sezónně využívanou a umožňující trávit v ní volné dny, dovolenou apod. (k tomu č. 36/1988, přiměřeně č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Potřebná zjištění ohledně technického stavu, vybavenosti a způsobu užívání předmětného objektu ale z rozhodnutí soudů obou stupňů zjistit nelze. Soud prvního stupně nad rámec zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině, již citovaných, uvedl, že se jednalo o objekt, který slouží k přechodnému bydlení; uzavřel tedy, že obviněný bez použití násilí užíval zahradní chatku sloužící k přechodnému bydlení, čímž porušil právo nedotknutelnosti obydlí ke škodě M. P. a byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (strany 6, 8 rozsudku).
Odvolací soud v daných souvislostech souhlasil s odvolací námitkou obviněného, skutečnost, že vnikl do předmětné neuzamčené, volně přístupné zahradní rekreační chatky, by sama osobě nestačila k tomu, aby byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §238 odst. 1 tr. zák. Nutno však podle něj „zhodnotit i skutečnost, že obviněný se naprosto shodného jednání dopustil v bodě 2., kdy do rekreačních chatek vnikl násilím, za pomoci vypáčení vstupních dveří, a jde tedy o opakované jednání“. Z toho pak vyvodil, že skutek byl správně kvalifikován jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (strana 4 usnesení).
S tímto závěrem nelze souhlasit, poněvadž nezbytným předpokladem, aby skutek pod bodem 5. mohl být kvalifikován jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., je, že vykazuje sám o sobě všechny zákonné znaky této skutkové podstaty.
Je proto zjevné, že v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby svoji pozornost zaměřil na řádné objasnění okolností, ze kterých bude zřejmý charakter předmětné rekreační chatky. Potřebné bude vyhodnotit nejen protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací (č. l. 203-205), ale též doplnit dokazování o výslech svědka M. P. Po doplnění dokazování v naznačeném směru, přičemž vyvstane-li potřeba provedení důkazů dalších, významných pro spolehlivé rozhodnutí, bude nezbytné opatřit a provést a tyto, nechť jsou důkazy hodnoceny v souladu se zásadami obsaženými v §2 odst. 6 tr. ř. a na soudu prvního stupně bude, aby posoudil a náležitě odůvodnil, zda čin obviněného vykazuje znaky trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že sama o sobě by nemohla naopak obstát výhrada týkající se subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody, byla-li opřena o výtku, že v popisu skutku není zmínka o tom, že by se obviněný tohoto trestného činu dopustil úmyslně. Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. Jak přiléhavě uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, vstup do cizího objektu za účelem zajištění přechodného bydlení je dozajisté jednáním úmyslným. Obviněný svévolně vstoupil do chatky, jež se nacházela na oploceném pozemku, a zde setrval až do následujícího dne, kdy byl zadržen policií, a to přestože věděl, že není oprávněnou osobou k užívání předmětné chatky, neměl souhlas majitele ani uživatele k setrvání v ní a spoléhal na to, že zde nebude nalezen.
Dovolací soud sdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky obviněného směřující proti uložení trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je však zjevné, že by je bylo možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný nevytkl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, vytkl ale, že nebyly splněny hmotně právní předpoklady pro uložení trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu. Podstatou takto formulované námitky tedy není nic jiného, než že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Přestože formálně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněn nebyl, dovolací soud se i těmito výhradami obviněného věcně zabýval.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.
Z citovaného ustanovení plyne, že podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností. Souvislost činnosti, která má být zakázána, se spáchaným trestným činem zároveň vymezuje obsah tohoto zákazu, tedy druh činnost, který je předmětem zákazu činnosti.
Soud prvního stupně obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky s odůvodněním, že obviněný k trestné činnosti použil jízdu osobním autem, a to za situace, kdy neměl řidičské oprávnění, z čehož je zcela zřejmé, že se trestného činu dopustil v souvislosti s řízením vozidla. S tím se ztotožnil i odvolací soud, který uložení trestu zákazu činnosti shledal správným.
S těmito závěry souhlasit nelze.
Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být přímá, bezprostřední. Taková souvislost bude dána především v případě, kdy čin byl spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí však, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu spáchání trestného činu usnadnila. Taková souvislost řízení motorového vozidla a majetkové trestné činnosti bude dána tehdy, jestliže pachatel své řidičské oprávnění a dovednosti využívá k páchání trestné činnosti proti cizímu majetku, která je takovým způsobem usnadňována. Vždy je však třeba zkoumat, zda pachatel skutečně řízení motorového vozidla k páchání majetkové trestné činnosti užívá, nebo zda majetková trestná činnost s řízením vozidla souvisí jen vzdáleně a náhodně (viz č. 35/1997 Sb. rozh. tr.).
V konkrétním případě byla určitá souvislost s řízení motorového vozidla a majetkové trestné činnosti dána pouze v případě skutku pod bodem 4., jenž byl posouzen též jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci. K dosažení účelu trestu u pachatele trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. spáchaného řízením motorového vozidla není nutné vždy uložit podle §49 tr. zák. trest zákazu činnosti záležející v řízení motorových vozidel. Nebezpečnost této trestné činnosti ani samotná nebezpečnost jejího pachatele totiž nevyplývá z řízení motorového vozidla, ale ze skutečnosti, že touto činností byla neoprávněně užívána cizí věc (k tomu č. 9/1995 Sb. rozh. tr.). Řidičské dovednosti tak nebyly v předpokládaném smyslu zneužívány k páchání trestné činnosti proti majetku, a proto nebylo třeba účinnost trestu zvýšit ještě uložením trestu zákazu činnosti řídit motorová vozidla.
Zčásti důvodnými Nejvyšší soud shledal i výtky obviněného vůči uložení trestu zákazu pobytu. Podle §57a odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.
Namítal-li obviněný, že uložením tohoto druhu trestu byla jednak porušena jeho ústavně zaručená svoboda pohybu obsažená v článku 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), neboť se nedopustil natolik závažné trestné činnosti, aby mohlo být jeho základní právo omezeno tak výrazným způsobem, jednak že ze současné právní úpravy nelze jednoznačně dovodit, že by územní členění státu zachovávalo existenci okresů, lze mu částečně přisvědčit.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Podle čl. 14 odst. 3 Listiny mohou být tyto svobody omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodů ochrany přírody. Ochrana práv a svobod ve smyslu citovaného článku v sobě zahrnuje i předcházení zločinnosti, kdy zákazem pobytu jedince, jež páchá trestnou činnost na určitém uzemí, dochází k eliminaci hrozícího nebezpečí pro obyvatele a jejich majetek a tím i ke zvyšování jejich ochrany.
Argumentace obviněného, pokud ze znění čl. 99 Ústavy České republiky (nadále Ústavy) vyvozoval, že okresy již neexistují a trest zákazu pobytu v okrese J. je tedy nevykonatelný, není přiléhavá.
Článek 99 Ústavy je součástí její hlavy sedmé označené jako „Územní samospráva“, z čehož plyne, že hovoří-li se zde o obcích a krajích, jde o specifikaci základních a vyšších územních samosprávných celků. Uložení trestu zákazu však s územními samosprávnými celky žádnou souvislost nemá, vztahuje se k územnímu členění státu, jež je upraveno zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, který dosud zrušen nebyl a podle jehož §14 se území krajů skládá z území okresů, aniž by ovšem okresy byly územními samosprávnými celky.
Na druhé straně byl-li obviněnému uložen trest zákazu pobytu na uzemí okresu J., pak závěr, že uložení tohoto druhu trestu a s ním spojené omezení ve svobodě pohybu je opatřením proporcionálním, soudy obou stupňů přesvědčivě neodůvodnily. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že obviněný se dopustil rozsáhlé trestné činnosti v okrese J., aniž by zde měl trvalý pobyt a byly zjištěny jeho případné osobní či pracovní vazby k tomuto místu, a vyvozoval, že je třeba poskytnout osobám žijícím na okrese J. před útoky obviněného zvýšenou ochranu. To pokládal za správné i odvolací soud.
Netřeba připomínat, že bezprostředním účelem trestu zákazu pobytu je vyřadit pachatele z prostředí, s nímž jeho trestná činnost souvisela a které by mohlo i v budoucnu ovlivnit nebo usnadnit páchání nových trestných činů. Obviněný se v J. či v okrese J. dopustil trestných činů, které nejsou co do své povahy nikterak výjimečné a jejichž stupeň nebezpečnosti pro společnost není rovněž vysoký, jak to dokládá způsob jejich provedení i následek. Třebaže předchozí způsob života není možné rozhodně označit za řádný, nelze konstatovat, že by území okresu J. mělo pro spáchání trestné činnosti v posuzovaném případě zvláštní význam či že by samo toto území požívalo či mělo požívat zvýšené ochrany před pachateli srovnatelné trestné činnosti. Dovolací soud je proto přesvědčen, že k dosažení účelu trestu ve smyslu zásad §31 odst. 1 tr. zák. nebylo na místě obviněnému ukládat ani trest zákazu pobytu na území okresu J.
Za daných okolností, i když nebylo možno o vině obviněného trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. spolehlivě rozhodnout, nic nebránilo Nejvyššímu soudu, aby sám rozhodl o trestu za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. pod bodem 1., trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 2. a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. pod body 3., 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, poněvadž tato část výroku o vině dovoláním obviněného napadena nebyla (a s ohledem na obsah odvolání ani být nemohla). Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. přihlédl dovolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke všem rozhodným hlediskům uvedeným v §31 odst. 1 tr. zák., zásadám pro ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák. a trestem korespondujícím s těmito kritérii shledal trest odnětí svobody vyměřený výrazněji pod polovinou trestní sazby §238 odst. 2 tr. zák. na jeden rok a šest měsíců. Přihlédl tak nejen k tomu, že obviněný vykazuje zřetelné tendence k páchání trestné činnosti převážně majetkové povahy, že je mu trest ukládán za několik trestných činů spáchaných v ideálním i reálném souběhu, ale též k tomu, že stupeň nebezpečnosti těchto činů pro společnost v zásadě není nikterak mimořádný. Pro výkon trestu byl obviněný ve shodě s předchozími rozhodnutími podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Protože právní posouzení skutku pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 4 To 263/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě dne 10. 5. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. a ve výroku o trestu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v rozsahu zrušení ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je Krajský soud v Brně vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. pod bodem 1., trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 2. a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. pod body 3., 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněného R. J. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Pro úplnost se dodává, že jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková