ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1352.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1352/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 dovolání obviněné A. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 71/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 1 T 71/2002, v odsuzující části týkající se obviněné A. U. zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 1 T 71/2002, byla obviněná A. U. uznána vinnou návodem k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímtéž rozsudkem byla obviněná zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. V dalším bylo zprošťujícím výrokem rozhodnuto ohledně spoluobviněného K. N.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná návodu k trestnému činu poškozování cizích práv dopustila tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci dubnu 2002 ve V. M., navedla M. P., aby podal nepravdivé trestní oznámení na M. B., což M. P. na základě jejího návodu skutečně učinil, když dne 6. 5. 2002 v době od 13.15 hod. do 13.45 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR v T., po zákonném poučení o trestních následcích případné vědomě nepravdivé výpovědi do protokolu o trestním oznámení vědomě nepravdivě uvedl, že M. B., dne 22. 3. 2002 na letišti v K., převzal od M. P. peněžní částku ve výši 6.000,- Kč na koupi osobního vozidla tov. zn. Citroen CX 2.5 TD, které měl dodat jmenovanému do 14 dnů, což neučinil a ani peníze do dne podání trestního oznámení nevrátil, načež spisový materiál v této věci, v níž bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného M. B., byl z důvodu místní příslušnosti postoupen z Policie ČR, Obvodní oddělení T. na Policii ČR, Obvodní oddělení V. M. k provedení šetření podle 158 tr. ř., v jehož průběhu bylo zjištěno, že v trestním oznámení uvedl M. P. vědomě nepravdivé údaje, když oznámený skutek se nestal, načež pravomocným usnesením policejního orgánu Obvodního oddělení Policie ČR ve V.M. ze dne 9. 8. 2002 č. j. ORZR-115/VM-TČ-2002 byla tato trestní věc podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena, neboť v ní nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě ji vyřídit jinak.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, jež směřovalo proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 8 To 160/2006, bylo podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Upozornila, že k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. je nutné jednak způsobení vážné újmy na jiných než majetkových právech jednotlivce, jakož i existence jednání, které má povahu jednání podvodného. Vytkla, že v závěrech soudů obou stupňů zcela chybí právní úvahy, o jaké právo poškozeného se jednalo, jaká byla povaha a intenzita konkrétní újmy na tomto právu a jaké důsledky to mělo pro poškozeného. Dodala, že z popisu skutku nelze ani posoudit, zda její jednání dosahuje vůbec takové intenzity nebezpečnosti pro společnost, jež je vyžadována pro trestný čin. Nad rámec těchto skutečností, vědoma si, že dovolací soud není oprávněn hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, zpochybnila věrohodnost výpovědi svědka M. P., upozornila na rozpory v jeho výpovědi, týkající se účasti spoluobviněného K. N., a nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědka Z. H. Za porušení práva na spravedlivý proces označila odůvodnění soudu o technické neuskutečnitelnosti úkonu – záznamu nahrávky hovoru v mobilním telefonu ze dne 5. 11. 2002, v němž se M. P. chlubil, jak svoji původní výpověď obrátil vůči její osobě, jakož i absenci provedení tohoto důkazu.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání námitkám obviněné přisvědčil a zdůraznil, že ustanovením §209 tr. zák. je postihováno typově zcela odlišné jednání, než jednání, jehož spáchání je obviněné v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu. Současně ale poznamenal, že takto popsaným jednáním došlo ze strany obviněné k naplnění všech zákonných znaků návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §174 odst. 1 tr. zák. a jednáním obviněného M. P. došlo k naplnění znaků dokonaného trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Protože rozhodnutí o vině obviněné tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to za respektování zásady zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná, ač předeslala, že „dovolací soud není oprávněn hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.“, uplatnila též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Právě takovou povahu mají její výhrady směřující proti věrohodnosti výpovědi svědka M. P., proti způsobu, jakým byla hodnocena výpověď svědka Z. H., a do stejné kategorie nutno zařadit i její výtky vůči závěru o technické neuskutečnitelnosti provedení důkazu záznamem telefonického hovoru ze dne 5. 11. 2002. K těmto námitkám nebylo přihlíženo, poněvadž jde o námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje zákonné znaky návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na jeho právech tím, že uvede někoho v omyl.
Účastníkem (návodcem) na dokonaném trestném činu nebo pokusu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je, kdo úmyslně navedl jiného k spáchání trestného činu.
Obecně je potřebné uvést, že objektem ustanovení §209 tr. zák. jsou jiná než majetková práva jednotlivce, ale i právnických osob, kolektivních orgánů, případně i práva státu. Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v uvedení někoho v omyl. Způsobení vážné újmy na právech je třeba podle konstantní judikatury soudů vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, jak správně připomněla i dovolatelka. Základním předpokladem porušení práva je ovšem jeho existence. Ta, s výjimkou práv přirozených, musí být založena nějakým právním aktem, ať již v podobě právní normy (zákon, úmluva) či v podobě individuálního právního aktu (např. soudního rozhodnutí, smlouvy atp.). O jaké právo se v konkrétním případě jednalo a kdo byl subjektem, jemuž vážná újma na jeho právech byla způsobena, a kdo byl subjektem uvedeným v omyl, soudy nevyložily.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněné spočívající v tom, že navedla M. P., aby podal nepravdivé trestní oznámení na M. B., což M. P. na základě jejího návodu skutečně učinil, když na Obvodním oddělení Policie ČR v T., po zákonném poučení o trestních následcích případné vědomě nepravdivé výpovědi, do protokolu o trestním oznámení vědomě nepravdivě uvedl, že M. B. dne 22. 3. 2002 na letišti v K. od něj převzal peněžní částku ve výši 6.000,- Kč na koupi osobního vozidla, které mu měl dodat do 14 dnů, což neučinil a ani peníze do dne podání trestního oznámení nevrátil, přičemž v průběhu šetření policejním orgánem podle §158 tr. ř. v této věci, v níž bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného M. B., bylo zjištěno, že v trestním oznámení uvedl M. P. vědomě nepravdivé údaje, neboť oznámený skutek se nestal, načež byla tato trestní věc podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná úmyslně jiného navedla k tomu, aby jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky návodu právě tohoto trestného činu, neobsahuje. Soud prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevyložily, proč byl skutek obviněné právně posouzen jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., ač z dikce ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Této povinnosti soud prvního stupně evidentně nedostál konstatováním, že obviněná „…svým jednáním tak naplnila ve všech zákonných znacích po subjektivní i objektivní stránce účastenství ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. ke skutkové podstatě trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Účastníkem na dokonaném trestném činu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem daného trestného činu. Návodcem je ten, kdo úmyslně jiného navede ke spáchání konkrétního trestného činu, návod vždy směřuje k individuálně určené osobě a individuálně určenému trestnému činu, přičemž v pachateli musí vzbudit rozhodnutí konkrétního jednání se dopustit“ (str. 7 rozsudku). Toto pochybení neodstranil ani odvolací soud, pakliže v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „…soud prvního stupně dovodil i odpovídající závěry právní, když ve zjištěném jednání obviněné spatřoval návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jde o trestný čin úmyslný a na straně obviněné je na místě spatřovat úmysl přímý ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.“ (strana 2 usnesení).
V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, soudy neuvedly, kdo byl uveden v omyl a komu byla způsobena vážná újma na právech a stejně tak nekonkretizovaly, v čem vážná újma na právech spočívala. Z kontextu popisu skutku se naznačuje, že poškozeným subjektem, jemuž byla způsobena vážná újma na právech, by mohla být Policie ČR v jejím právu na to, aby nikdo svým jednáním (v tomto případě podáním nepravdivého trestního oznámení) nebránil Policii ČR v plnění jejich povinností, resp. právo na to, aby osoby podávající trestní oznámení uváděly pravdu.
Této otázce již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu věnována pozornost a podle závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, však toto domnělé právo nemá oporu v žádném právním předpise ani jinde.
Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění předpisů pozdějších, stanoví v §2 zákona její úkoly, mezi nimi také odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatele [§2 odst. 1 písm. d) cit. zák.]. Pro plnění těchto úkolů stanoví zákon policistům v §6 až §11 cit. zák. povinnosti, jakož i oprávnění (§12 až §25). Mezi těmito oprávněními figuruje například oprávnění požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele (§12 odst. 1). Tomu obdobně odpovídá povinnost policejního orgánu podle §158 odst. 2 tr. ř. přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, včetně povinnosti poučit oznamovatele o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje. Podle §158 odst. 3 tr. ř. je policejní orgán za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nadán celou řadou oprávnění, mimo jiné i oprávněním vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob [§158 odst. 3 písm. a) tr. ř.]. Z uvedených předpisů však právo Policie ČR na pravdivé informace dovozovat nelze, právě prověřování pravdivosti poskytnutých informací patří ostatně mezi náplň její činnosti.
Jinak řečeno, podáním nepravdivého oznámení Policii ČR nemůže dojít k vážné újmě na jejích právech a tím k naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák.
Na druhé straně ovšem Nejvyšší soud upozornil, že podávání lživých informací policii může za splnění dalších podmínek zakládat trestní postih pachatele takového jednání například pro trestné činy křivého obvinění podle §174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák., ve speciálních případech pak rovněž trestných činů křivého tlumočení podle §175a tr. zák., případně padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b tr. zák. (aniž by bylo lze uvažovat o posouzení takového jednání jako jednočinného souběhu trestných činů).
Právě o jednu z takto předjímaných situací se v posuzovaném případě jednalo.
Ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že původně spoluobviněný, nyní již pravomocně odsouzený M. P. si byl vědom, že trestní oznámení na M. B. je nepravdivé, a vědomě nepravdivě uvedl policejnímu orgánu takové skutečnosti, v nichž bylo spatřováno podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného M. B. Takové jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty není významné, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, zda došlo k jejímu odsouzení či zda věc byla orgánem činným v trestním řízení odložena; postačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Nutno dodat, že pachateli trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta, zatímco pachateli trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest. Ze srovnání těchto sankcí je zjevné, že trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. je přísněji trestný než trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák.
Třebaže byl obviněný M. P. trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 1 T 153/2002, pravomocně uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., skutek, jímž byl uznán vinným, nese evidentně znaky jiného, a to přísnějšího deliktu, jímž trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. bezpochyby je. V důsledku toho je důvodně zpochybněn též právní závěr, že se obviněná dopustila návodu právě k trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. To ale ještě neznamená, že jednání obviněné není z pohledu trestního práva relevantní. Významné je, zda se obviněná skutečně dopustila takového jednání, jež nese znaky činu soudně trestného.
V úvahu přichází právní posouzení činu obviněné jako návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §10 odst. 1 písm. b), §174 odst. 1 tr. zák. Předpokladem správných závěrů týkajících se trestní odpovědnosti obviněné však je, že budou zjištěny takové skutečnosti, které bez pochybností povedou k závěru, že navedla jiného (M. P.) k spáchání trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., a dále musí být důsledně respektována zásada zákazu reformace in peius.
Změna právního posouzení skutku zpravidla přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, poněvadž právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování, nese s sebou požadavek poskytnout obviněné možnost vyjádřit se k ní a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, nález č. 168).
Má-li být ve skutku obviněné spatřován návod k trestnému činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., znamená to, že dokazování je třeba soustředit k okolnostem důležitým k objasnění a prokázání toho, co konkrétně bylo obsahem „návodu“ k podání trestního oznámení na M. B., protože – jak sám soud prvního stupně zdůraznil - návod vždy směřuje k individuálně určené osobě a individuálně určenému trestnému činu, přičemž v pachateli musí vzbudit rozhodnutí konkrétního jednání se dopustit. Jinak řečeno, jedině za předpokladu, že jeho obsahem byly konkrétní vědomě nepravdivé skutečnosti zakládající ve svých důsledcích spáchání trestného činu podvodu, je možné vyvozovat trestní odpovědnost za návod k trestnému činu křivého obvinění. Obviněná ve svých výpovědích tyto skutečnosti popírá a M. P., slyšen jako svědek v hlavním líčení dne 19. 1. 2006 (č. l. 172, 173), uvedl, že „…měl nařknout pana B. z toho, že to auto prodal jemu, .., že to samozřejmě nebyla pravda a že ho o to požádala paní U., která chtěla dostat svého manžela (M. B.) do kriminálu…“. Dodal též, že „byl za to odsouzen, obdržel trestní příkaz, určitě byla pravda to, co tam bylo popsáno, protože jinak by se odvolal“. Z výpovědi svědka nelze zjistit konkrétní obsah toho, z čeho měl M. B. posléze „nařknout“ a do jaké míry se dosud nekonkretizovaný obsah žádosti obviněné shodoval s jeho vědomě nepravdivou výpovědí před policejním orgánem. K odstranění těchto pochybností je zapotřebí svědka M. B. (po náležitém poučení též podle §100 odst. 2 tr. ř.) znovu vyslechnout.
Dospěje-li soud v řízení po přikázání věci k takovým skutkovým zjištěním, jež by opodstatňovala právní posouzení skutku jako návodu k trestnému činu křivého obvinění podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §174 odst. 1 tr. zák., nelze se vyhnout zásadní otázce, a to uplatnění zásady zákazu reformace in peius, neboť rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch, jak již bylo vyloženo (§265s odst. 2 tr. ř.). Protože trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. je přísněji trestný než trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., nepřichází v úvahu posoudit skutek jako návod k trestnému činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., poněvadž tím by se postavení obviněné nepochybně zhoršilo. Současně ale též nelze akceptovat názor, že nevykazuje-li její čin znaky poškozování cizích práv, je třeba ji zprostit obžaloby. Čin obviněné coby čin pro společnost nebezpečný by měl znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně, dokonce znaky trestného činu přísněji trestného; zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (vůbec). O to se zjevně nejedná. Proto je na místě – budou-li splněny výše popsané předpoklady a vina obviněné náležitě zjištěna – kvalifikovat skutek jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Přestože jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je nezbytnou podmínkou spravedlivého procesu, nelze na něm trvat bezvýjimečně. Jednou z akceptovatelných překážek bránících dostát takovému požadavku je nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými odůvodněný respektováním zákazu reformace in peius. To za předpokladu, že obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přísněji trestného deliktu, než kterým byla uznána vinnou zrušeným rozhodnutím.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ohledně obviněné v jeho odsuzující části. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu, vymezeném tímto rozhodnutím, znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je tento soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková