ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.138.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 138/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání, které podal obviněný mladistvý N. D. H., t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 4 Tmo 27/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 46 Tm 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého N. D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný mladistvý N. D. H. (dále převážně jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 8. 7. 2005, sp. zn. 46 Tm 2/2005, uznán vinným jednáním, jež soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus provinění vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. ve spojení s ustanovením §6 zák. č. 218/2003 Sb., dílem dokonaný a dílem nedokonaný. Za to jej odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, přičemž podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. rozhodl o tom, že se toto trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Dále obviněnému uložil podle §57 odst. 1 tr. zák. a §26 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření vyhoštění ve výměře pěti let a podle §228 odst. 1 tr. ř. (chybně uvedeno tr. zák.) stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. n. z. p. se sídlem P., částku ve výši 1.885,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch taktéž státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2005. Rozsudkem sp. zn. 4 Tmo 27/2005 rozhodl tak, že z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil (bod I.) a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„dne 19. 11. 2004 v pozdních večerních hodinách v O. – M. H., na ulici M.,, vnikl přes střechu a balkon v prvním patře do rodinného domu svého otce, a to v úmyslu usmrtit otce N. V. D., bratrance N. Ch. T., a odcizit finanční prostředky, popř. i jiné věci,
nejprve v přesně nezjištěné době kolem 22:00 až 24:00 hod. dne 19. 11. 2004, v 1. patře domu opakovaně fyzicky napadl dvěma kuchyňskými noži s délkou čepelí 18,7 a 19,7 cm svého bratrance N. Ch. Th. a způsobil mu tak nejméně 19 bodných, bodnořezných a řezných ran, z nichž tři pronikaly do tělních dutin jmenovaného do hloubky 12 – 16 cm a dvě měly zjevně smrtící charakter (jedna, pronikající do hloubky 16 cm, zraňovala měkké tkáně krku a proťala pravou společnou krční tepnu a žílu, druhá procházela hrudní svalovinou na hrudníku vlevo mezi 5. a 6. žebrem do dutiny hrudní, zraňovala dolní lalok levé plíce a končila až v jejím horním laloku v hloubce 15 cm), přičemž v důsledku vykrvácení při bodném poranění cévních svazků na krku vpravo poškozený v průběhu několika minut na místě zemřel,
poté kolem 02:00 hod. sestoupil do přízemí a pokračujíc v původním úmyslu se připlížil k ložnici svého otce N. V. D., který se ale probudil a přistihl jej, jak leží v obývacím pokoji poblíž dveří do ložnice na zemi, snažíc se, aby jej neviděl, na výzvu otce, aby mu ukázal, kudy se do domu dostal, obžalovaný začal utíkat do prvního patra a na schodišti zaútočil na otce masivním ocelovým řeznickým sekáčkem na maso o rozměru čepele 21 x 11 cm a tloušťky 3,5 mm, a to na krk a trup, přičemž jen díky aktivní sebeobraně jmenovaného, spočívající v rychlém úhybu hlavy a těla a následnému vypadnutí útočného nástroje z ruky obžalovaného, mu způsobil pouze lehké zranění, oděrku kůže na krku vlevo a oděrku kůže v délce 8 cm s krevní podlitinou na hrudníku vpravo, kterážto si vyžádala pouze lékařské ošetření, přičemž svůj záměr poškozeného usmrtit neuskutečnil jen v důsledku jeho rychlé obranné reakce a zejména nečekané ztráty útočeného nástroje,
vzápětí poté při svém útěku z přízemí domu odcizil volně odložené věci patřící jeho otci N. V. D., a to mobilní telefon zn. NOKIA 7310 v hodnotě 3.200,- Kč se SIM kartou GO a kreditem ve výši 400,- Kč, tři tašky v celkové hodnotě 100,- Kč a dvě peněženky v celkové hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí v celkové výši 4.000,- Kč, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 7.800,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně posoudil jako provinění vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., dílem dokonané (písm. h/), dílem nedokonané ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (písm. a/). Za to jej odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. Současně podle §76 zák. č. 218/2003 Sb., §5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. rozhodl, že obviněný uložené trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Dále mu uložil podle §57 odst. 1 tr. zák., §26 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření vyhoštění ve výměře pěti let a podle §228 odst. 1 tr. ř. (opět chybně uvedeno tr. zák.) stanovil povinnost nahradit poškozené Č. n. z. p., se sídlem P., škodu ve výši 1.885,- Kč (bod II.).
Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. Ch. dovoláním, ve kterém uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný zejména předeslal, že od samého počátku svoji vinu popírá. Setrval na svém tvrzení, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil – bratrance neusmrtil, neboť tak učinil někdo jiný. To, že by usmrtil bratrance, označil za nemožné, a pokud jde o úmysl usmrcení otce, nebyl prý v řízení před soudem prokázán. Současně tvrdil, že úmyslně nejednal ani tehdy, jestliže otce jen zranil, a pokud mu odcizil mobilní telefon a finanční hotovost, neučinil tak na podkladě předem promyšleného plánu, ale pouze v důsledku zkratkové reakce, kdy byl vyděšený, utíkal z místa vraždy a potřeboval peníze. Nesouhlasil se závěrem soudu, že se uvedeného provinění dopustil na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch; své stanovisko v tomto směru opřel o to, že zjištění, že vnikl do domu s cílem usmrtit bratrance a odcizit mobilní telefon včetně finanční hotovosti, nemá oporu v provedených důkazech a je absurdní. Upozornil rovněž na to, že soud zcela pominul časovou mezeru více než dvou hodin mezi údajným útokem na bratrance a napadením otce. Podle přesvědčení obviněného mělo být jeho jednání – v případě, že by byl opět uznán vinným – přiléhavěji posouzeno jako „samostatná provinění dle §219 odst. 1 tr. zákona, provinění dle §221 tr. zákona a §247 tr. zákona“, když s ohledem na změnu právní kvalifikace by měl být změněn i výrok o uloženém trestu. V dalším dovolatel namítl nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, a argumentoval tím, že v napadeném rozsudku popsané jednotlivé útoky nejsou vedeny jednotným záměrem, nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a jako takové tedy nemohou naplňovat skutkovou podstatu jednoho trestného činu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby soud (patrně měl na mysli Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 22. 12. 2005 konstatoval, že obviněný v části, v níž jednak vytkl, že soudy neuvěřily jeho obhajobě, podle níž se vytýkaného jednání nedopustil a bratrance neusmrtil, jelikož to musel udělat někdo jiný, že možná zranil svého otce, nikoli však úmyslně a v žádném případě jej neměl v úmyslu usmrtit, a jednak doznal, že při útěku z domu vzal peníze a mobilní telefon patřící otci, avšak byla to zkratková reakce, nikoli promyšlený čin, což vysvětlil tím, že utíkal z místa vraždy, byl vyděšený a potřeboval peníze, uplatnil námitky, jež stojí obsahově mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů.
Za námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod státní zástupce oproti tomu považoval dovolatelovo tvrzení, že jednotlivé útoky, tak jak jsou popsány v odsuzujícím rozsudku, nejsou vedeny jednotným záměrem, nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a nemohou tudíž naplňovat skutkovou podstatu jednoho trestného činu. K těmto argumentům však státní zástupce uzavřel, že soudem použitá právní kvalifikace je přiléhavá a dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil s tím, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nelze však postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to právě shora uvedené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci zopakoval v souladu s již dříve uplatněnou obhajobou, že spáchanou trestnou činnost zcela popírá s tím, že bratrance zabil někdo jiný, a pokud soud dospěl k závěru opačnému, jedná se o stanovisko absurdní, jež nemá oporu v provedených důkazech, stejně jako jeho výhrady, jimiž sice připustil, že zranil otce, avšak zároveň zdůraznil, že se tak nestalo úmyslně, a jestliže odcizil otcův mobilní telefon a finanční hotovost, jednal toliko v důsledku zkratkové reakce, nikoli v důsledku předem promyšleného plánu, neboť byl vyděšený, utíkal z místa vraždy a potřeboval peníze, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), a stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobně je tomu i v případě, jestliže obviněný (opětovně) vytkl absenci důkazů nasvědčujících jednak tomu, že se jednání kladeného mu za vinu dopustil na dvou osobách, a jednak tomu, že tak jednal v úmyslu obě osoby (zejména otce) usmrtit s cílem získání majetkového prospěchu. Také tyto námitky totiž obviněný orientoval výhradně proti tomu, k jakému skutkovému závěru soudy obou stupňů dospěly na podkladě provedeného dokazování, tj. domáhal se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval i jiný právní závěr v otázkách existence všech znaků skutkové podstaty provinění, jímž byl uznán vinným, a svého zavinění ve vztahu k usmrcení otce. Obviněný tak vázal i v tomto případě jiné hmotně právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy prvního a druhého stupně, aniž uplatnil jakoukoli konkrétní námitku, která by směřovala vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo; neboť z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a následnými právními úvahami soudu.
Soud prvního stupně spolehlivě zjistil, že to byl obviněný, kdo spáchal posuzovaný skutek. Z odůvodnění jeho rozsudku se podává, že skutková zjištění, která našla odraz v tzv. skutkové větě výroku o vině, soud učinil na podkladě výpovědi samotného obviněného a zejména jeho otce N. V. D., policisty V. C. a řady listinných důkazů. Ze všech provedených důkazů pak vyplývá, že obviněný těžce nesl to, že jeho bratranec jej hlídal a oznamoval otci jakékoli jeho prohřešky, za které byl pak otcem trestán ať už fyzicky, či různými zákazy stýkat se s kamarády apod. Usmrcením otce se obviněný rozhodl vyřešit dlouhodobou konfliktní situaci, kdy otec již nadále nechtěl zajišťovat jeho výchovu a plánoval jej poslat zpět do V. za matkou, což byla pro obviněného hrozba, s níž se neuměl vypořádat. Usmrcením bratrance pak (obviněný) sledoval odstranění překážky v realizaci úmyslu usmrtit otce a zmocnit se jeho věcí. Jeho úmysl takto jednat lze dovodit mimo jiné i z toho, že do domu přišel již ozbrojen nožem s dřevěnou rukojetí, který z domácnosti jeho otce nepocházel, a po domě se pohyboval za účelem nezanechání otisků v kožených rukavicích, které na něm nikdo předtím neviděl a které neměl důvod nesundat.
Pokud by obviněný uplatnil pouze námitky rozvedené v předcházejících odstavcích, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále významná otázka, zda soud správně přistoupil k právní kvalifikaci jednání obviněného jako provinění vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., dílem dokonaného (písm. h/), dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (písm. a/). Obviněný vyjádřil názor, že jednotlivé útoky, tak jak jsou popsány v odsuzujícím rozsudku, nejsou vedeny jednotným záměrem, nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a nemohou tudíž naplňovat skutkovou podstatu jednoho trestného činu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu, resp. provinění vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, čin spáchá na dvou nebo více osobách, v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Podle §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“], se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá provinění.
Pokusem trestného činu, resp. provinění je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokračováním v trestném činu, resp. provinění se podle §89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pro posouzení, zda obviněný provinění vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., dílem dokonané (písm. h/), dílem nedokonané ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (písm. a/) spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného provinění (včetně jeho pokusu), které spočívají v tom, že obviněný se dopustil pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, a spáchal takový čin na dvou osobách, v úmyslu provinění spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, a jiného úmyslně usmrtil v úmyslu získat majetkový prospěch.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky uvedeného provinění (včetně jeho pokusu) spolehlivě naplňují. Správná a přiléhavá je taktéž kvalifikace jednání obviněného jakožto pokračování v trestném činu, resp. provinění, jímž byl uznán vinným.
Jak bylo výše uvedeno, je pokračování v trestném činu, resp. provinění vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně:
a) jednotlivé útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Podstatné je, že při pokračování v trestném činu, resp. provinění musí každý dílčí akt znovu naplňovat znaky trestného činu, resp. provinění, ať dokonaného, nebo nedokonaného. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Jelikož obviněný vznesl výhrady zejména k existenci znaků spočívajících v subjektivní souvislosti a stejném nebo podobném způsobu provedení jednotlivých útoků, Nejvyšší soud hodnotil přiléhavost právního posouzení jeho skutku právě z těchto hledisek.
Subjektivní souvislost v rámci pokračování v trestném činu, resp. provinění spočívá v tom, že pachatel jednotlivými dílčími útoky postupně uskutečňuje jednotný záměr, který zde musí být dán již na počátku jeho jednání, tj. při prvním dílčím útoku. Je tomu tak proto, že pokračování v trestném činu, resp. provinění, je z hlediska hmotného práva posuzováno jako jediný trestný čin, který musí nutně vyplývat z jediné vůle pachatele. Co se týče požadavku stejného nebo podobného způsobu provedení, je takovou stejnorodost třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. rozh. č. 29/1977 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem na charakter trestné činnosti obviněného Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nemohly obstát, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení jednání obviněného jakožto pokračování v trestném činu, resp. provinění vraždy podle výše citovaného ustanovení byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti a poznatky, jež byly z hlediska úvah o kvalifikaci jednání obviněného jakožto pokračování v trestném činu, resp. provinění relevantní. Argumenty obviněného, pokud se domáhal posouzení jeho jednání toliko jako samostatných provinění vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. a krádeže podle §247 tr. zák. nebylo možno (a to včetně jeho souvisejícího požadavku na snížení trestu) akceptovat.
Nelze mít pochyb o tom, že útoky obviněného proti tělesné integritě obou poškozených naplňovaly skutkovou podstatu téhož provinění (ať už dokonaného či nedokonaného ve stadiu pokusu), v blízké časové souvislosti (časový úsek činil řádově dvě hodiny) a směřovaly proti témuž předmětu útoku (životu a zdraví poškozených). Stejně tak je zjevné, že jednotlivé útoky byly vedeny jednotným záměrem, který je dán, jestliže pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozh. č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Je přitom zcela nepodstatné, že část svého původního záměru obviněný dokončil (ve vztahu ke svému bratranci) a část zůstala pouze ve stadiu nevydařeného pokusu, který následoval hned poté (ve vztahu k otci). Přestože obviněný nakonec usmrtil jen svého bratrance, od počátku zamýšlel usmrtit bratrance pouze jakožto odstranění překážky k usmrcení svého otce. Bratranec obviněného bydlel ve stejném domě jako jeho otec, neuměl česky a nikam nechodil, proto obviněný nemohl využít jeho nepřítomnosti v domě a musel předpokládat, že by přišel jeho otci na pomoc.
V případě útoku proti bratranci N. Ch. T. je třeba spatřovat úmysl obviněného jej usmrtit především v tom, že mu způsobil celkem 19 bodných, bodnořezných a řezných ran, z nichž tři pronikaly do tělních dutin do hloubky 12 až 16 cm a dvě měly zjevně smrtící charakter (jedna pronikající do hloubky 16 cm zranila měkké tkáně krku a proťala pravou krční tepnu a žílu a druhá prošla hrudní svalovinou na hrudníku vlevo mezi 5. a 6. žebrem do dutiny hrudní a zranila dolní lalok levé plíce a končila až v jejím horním laloku v hloubce 15 cm), přičemž v důsledku vykrvácení při bodném poranění cévních svazků na krku vpravo poškozený v průběhu několika minut na místě zemřel.
Obdobně při útoku proti otci N. V. D. jej obviněný napadl masivním ocelovým řeznickým sekáčkem na maso o rozměru čepele 21 x 11 cm a tloušťky 3,5 mm, přičemž útočil proti krku a trupu poškozeného a pouze dílem náhody, kdy obviněnému neočekávaně vypadl sekáček z ruky a díky aktivní obraně poškozeného nedošlo k realizaci úmyslu obviněného jej usmrtit, ač k jeho usmrcení evidentně směřovalo.
Použil-li obviněný při napadení obou osob vždy buď kuchyňský nůž, nebo řeznický sekáček na maso, při útoku chtěl využít moment překvapení a útočil proti krku a trupu poškozených, svědčí takto popsaná trestná činnost obviněného i o podobném způsobu provedení obou dílčích útoků.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a