ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1448.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1448/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 140/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 To 965/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 1 T 140/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že poté co se po prohlášení konkursu na svůj majetek usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 11 K 31/98, od ustanoveného správce konkursní podstaty JUDr. V. P. o prohlášení konkursu věrohodně dozvěděl, až do listopadu 2002 nepředal nově ustanovenému správci konkursní podstaty O. M. úplný seznam svého majetku a svých závazků, zamlčel také, že je společníkem obchodní společnosti J. B., s. r. o., zatajil své zaměstnání v N.V. a ve V. f. n. v P. a vyhýbal se kontaktu se správcem konkursní podstaty, jemuž neoznámil ani místo svého pobytu po odstěhování se z V., což vedlo k průtahům v konkursním řízení.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že přestože na něj byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 11 K 31/98, prohlášen konkurs, tak v rozporu s ustanovením §17 odst. 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nepředal správci konkursní podstaty JUDr. V. P. a posléze správci konkursní podstaty O. M. úplný seznam svého majetku a závazků, tak neučinil až do doby zahájení trestního stíhání, tzn. do 5. 2. 2003, zamlčel tudíž před správcem konkursní podstaty, že je společníkem J. B., s. r. o., přičemž právě hodnota jeho obchodního podílu této společnosti se měla stát součástí konkursní podstaty, dále rozprodal část svého movitého majetku – vybavení bytu, které mu přináleželo na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a takto si počínal již poté, kdy na něho byl prohlášen konkurs, a rovněž nesdělil správci konkursní podstaty tu skutečnost, že byl od března 2001 do září 2001 zaměstnán v N. V. a od 6. 11. 2001 do současné doby je zaměstnán u V. f. n. v P. a tudíž má příjmy, v čemž byl spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítla, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1017/2004, byl podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, zrušen, podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 To 965/2004, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu a zcela ve shodě s jeho rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 848/2003, rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud soustředil svoji pozornost na výklad zákonného znaku „hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty“, a v tomto kontextu zdůraznil, že hodnota majetku spadajícího do konkursní podstaty není sice rozhodujícím hlediskem pro trestní odpovědnost úpadce, na druhé straně je ale významná pro posouzení otázky závažnosti jednání úpadce, jímž komplikoval řádné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Za významné pro naplnění zákonných znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu též považoval, zda obtíže při zjišťování majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení způsobil výlučně pachatel a zda své povinnosti v konkursním řízení plnily i další orgány. Odvolací soud zrekapituloval časový sled úkonů v konkursním řízení, připomněl, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen až deset měsíců po podání návrhu a že nastaly téměř roční průtahy s ustanovením nového správce konkursní podstaty. Zdůraznil, že již od 30. 8. 2001 lze s ohledem na vyjádření nového správce konkursní podstaty konstatovat, že úpadce v zásadě svoji povinnost splnil a stav majetku je zjištěn. Pokud obviněný zaslal původnímu správci konkursní podstaty písemné sdělení, že kromě domu v O. nemá žádný majetek, odpovídala taková informace skutečnosti, neboť další majetek, který bylo možno zahrnout do konkursní podstaty, představoval pouze příjem obviněného z pracovního poměru, dvě nemovitosti v majetku třetích osob, na nichž vázla zástava ve prospěch úvěru obviněného a obchodní podíl v obchodní společnosti J., s. r. o. Z hlediska rozsahu majetku, který připadal objektivně v úvahu pro zahrnutí do konkursní podstaty, nešlo proto o komplikované a obtížné zjišťování. Za nikoliv rozhodující, přesto však důležitou okolnost z hlediska posuzování subjektivní stránky činu obviněného odvolací soud označil, že nebyl opatřen spolehlivý důkaz o tom, že obviněný byl původním správcem konkursní podstaty poučen o svých povinnostech úpadce. Odvolací soud dospěl k závěru, že přes zřetelnou liknavost a nedostatečnou součinnost se správcem konkursní podstaty nelze v jednání obviněného spatřovat potřebné úmyslné zavinění. Obviněný podle něj nečinil nic pro to, aby jeho majetek nebyl zjištěn, a s výjimkou spotřeby pracovního příjmu s majetkem nenakládal. Z hlediska společenské nebezpečnosti činu je podle odvolacího soudu důležité, zda je konkurs doveden úspěšně do konce. Na základě toho pak vyvodil, že obtíže při zjišťování a zpeněžení konkursní podstaty, a to nijak výrazné a neobvyklé, nebyly způsobeny výhradně, ba ani převážně obviněným, a jeho nečinnost nelze proto považovat za hrubé ztěžování ve smyslu požadavku zákona. Podle odvolacího soudu nebyl spolehlivě prokázán úmysl obviněného, v potřebné intenzitě nebyl naplněn znak „hrubého ztěžování“ a čin obviněného nevykazuje ani potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolateka nesouhlasila s hodnocením chování obviněného z hlediska naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a napadený rozsudek podle ní ignoroval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1017/2004. Uvedla, že na odvolacím soudem zmiňovaném časovém průběhu konkursního řízení a na zjištěných průtazích se nepochybně podílela mimo jiné i skutečnost, že správce konkursní podstaty neměl ze strany obviněného zajištěnu ani minimální součinnost, k níž obviněného zavazoval příslušný zákon, a musel si sám zjišťovat skutečnosti, které mu byl povinen sdělit obviněný. Další objektivní skutečnosti, jež se podílely na průtazích v konkursním řízení, nemají podle ní pro hodnocení nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. žádný význam. Zdůraznila, že obviněný se o splnění svých zákonných povinností, jež mu ukládá §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., nezajímal a jeho dopis ze dne 10. 8. 2000 nelze rozhodně za jejich splnění považovat. Poznamenala, že zákonem mu uložené povinnosti je povinen splnit i zcela nemajetný úpadce a obviněný, pokud se v dopise zmiňoval o tom, že „větší část“ účetnictví mu zničili hlodavci, nepředložil správci konkursní podstaty ani zbývající, nezničenou část účetnictví. Význam rozsahu úpadcova majetku na závažnost jeho jednání nelze podle dovolatelky přeceňovat. Objektivně škodlivé jednání zůstává ve všech případech dáno, a jestliže odvolací soud akceptoval význam menšího objemu majetku pro náročnost úsilí správce konkursní podstaty, je možno k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o trestu, nikoliv při hodnocení objektivní stránky trestného činu. Odvolací soud podle ní také nepřípustně přejímal jako správné vyjádření správce konkursní podstaty při schůzi věřitelů dne 30. 8. 2001, že úpadce v zásadě splnil svoji povinnost a stav majetku je zjištěn, aniž ho konfrontoval s dalšími důkazy. Nesouhlasila s hodnocením významu dopisu obviněného ze dne 10. 8. 2000 a odvolací soud si podle jejího názoru protiřečí, když na straně jedné dopis označuje za v zásadě pravdivé prohlášení, aby vzápětí vypočítal, co všechno ve výčtu úpadcova majetku uvedeno nebylo. Znovu připomněla, že pokud jde o aktiva zatajená úpadcem, ocenění jejich hodnoty či jejich významu jako součásti konkursní podstaty nenáleží obviněnému, nýbrž správci konkursní podstaty a v konečné fázi soudu. Protože v době prohlášení konkursu nemohl obviněný hodnotu těchto aktiv nijak validně posoudit, nemohla ani případná menší hodnota takového majetku nijak zásadně ovlivnit společenskou nebezpečnost trestného činu a podobně podle ní nemá na hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost podstatnější vliv ani posouzení, zda zjišťování majetku náležejícího do konkursní podstaty bylo či nebylo objektivně obtížné. Dodala, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že jedním z chráněných objektů předmětného trestného činu je zájem konkursních věřitelů na uspokojení jejich nároků vůči úpadci, resp. na jiných právních důsledcích rozhodnutí o konkursu (např. ve sféře daňových úlev apod.).
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 To 965/2004, zrušil a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je evidentní, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž dovolatelka opřela existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., též věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a zda byly splněny formální i materiální podmínky jeho trestnosti.
Krajský soud opřel své rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., znovu o závěr, že obtíže při zjišťování a zpeněžení konkursní podstaty, které nebyly nijak výrazné a neobvyklé, nebyly způsobeny výlučně, ba ani z převážné části obviněným, že přihlédnout je třeba v daných souvislostech k velikosti majetku, jeho zjištění bylo ohroženo, v důsledku čehož nebyl v potřebné intenzitě naplněn znak „hrubého ztěžování“; dále zdůraznil, že přes zřetelnou liknavost a nedostatečnou součinnost se správcem konkursní podstaty nelze v jednání obviněného dovodit úmyslnou formu zavinění a konečně že není dán ani materiální znak trestného činu, tj. potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (strany 3-5 napadeného rozsudku).
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty.
Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty při výkonu práv a povinností v souvislosti s konkursním řízením, jehož cílem je dosáhnout uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon č. 328/1991 Sb.).
Hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, jak správně vyložil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, představuje takové jednání pachatele, kterým vytváří podmínky, v jejichž důsledku je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, jež by jinak bylo třeba. K hrubému ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo k ohrožení zpeněžení tohoto majetku musí skutečně dojít, přičemž je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si výkon takové funkce vyžádal.
Účinky prohlášení konkursu nastaly vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil (§13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb.), tj. od 30. 6. 1999, a od tohoto okamžiku se majetek obviněného nacházel v režimu konkursu. Povinností obviněného – úpadce – bylo splnit povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §17 odst. 1 označeného zákona.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že splnění této povinnosti se nemohla dotknout ani časová prodleva mezi podáním návrhu věřitele na prohlášení konkursu a okamžikem jeho prohlášení, ani případný liknavý přístup správce konkursní podstaty k plnění jeho práv a povinností. Dovolatelka zdůraznila, že obviněný se o splnění těchto zákonných povinností nezajímal a jeho dopis ze dne 10. 8. 2000 rozhodně nelze za jejich splnění považovat. Znovu připomněla, že i nemajetný úpadce je povinen splnit zákonem mu uložené povinnosti, přinejmenším předložit dostupné účetní podklady a seznam svých závazků, což obviněný neučinil. Uvedla, že význam rozsahu úpadcova majetku na závažnost jeho jednání nelze přeceňovat, a dodala, že pokud jde o aktiva zatajená úpadcem, tj. podle odvolacího soudu bezvýznamný příjem obviněného z pracovního poměru, obchodní podíl obviněného jako jediného společníka obchodní společnosti J., spol. s r. o., a zástavní práva k nemovitostem třetích osob, ocenění jejich hodnoty, resp. významu jako součásti konkursní podstaty nenáleží obviněnému, nýbrž správci konkursní podstaty a v konečné fázi soudu, který rozhodne o výsledku konkursu. Protože v době prohlášení konkursu nemohl obviněný hodnotu těchto aktiv nijak relevantně posoudit, nemůže podle ní ani případná menší hodnota takového majetku, ani posouzení, zda zjišťování majetku náležejícího do konkursní podstaty bylo či nebylo objektivně obtížné, nijak zásadně ovlivnit nebezpečnost činu pro společnost.
Přestože z formálního hlediska nelze jinak, než označit výhrady dovolatelky za relevantní, Nejvyšší soud sdílí závěry odvolacího soudu, který citlivě posoudil konkrétní souvislosti, intenzitu, s jakou byl naplněn zákonný znak spočívající v „hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty“ i nebezpečnost činu obviněného pro společnost, uzavřel-li, že skutek obviněného není trestným činem.
Ani odvolací soud nezpochybnil, že obviněný nedostál řádně svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. To koresponduje s výpovědí svědka JUDr. V. P. a též obsahem dopisu ze dne 10. 8. 2000, v němž obviněný sdělil tomuto správci konkursní podstaty, že jeho jediným majetkem je dům v B., část O., že pohledávky z činnosti fyzické osoby nemá a že akceptuje závazky, s nimiž se přihlásili věřitelé do konkursního řízení už proto, že větší část účetnictví zničili hlodavci. Položil však důraz na to, že pro závěr o hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty je významný i rozsah tohoto majetku, dále skutečnost, zda obtíže při zjišťování majetku patřícího do konkursní podstaty způsobil výlučně obviněný, či zda byly způsobeny i okolnostmi dalšími, jež nezavinil, a konečně pokládal za významné, zda též soud či správce konkursní podstaty plnili v konkursním řízení své povinnosti řádně.
Lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že ač nelze přeceňovat význam rozsahu úpadcova majetku na závažnost jeho jednání, jímž porušuje zákonné povinnosti úpadce podle §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., nelze od velikosti majetku zcela odhlédnout. Logicky v této souvislosti v napadeném rozhodnutí argumentoval, že menší objem majetku zpravidla vyžaduje menší úsilí správce konkursní podstaty, a to i bez ohledu na součinnost úpadce. Přiléhavě také upozornil, že aktiva zatajená úpadcem, tj. příjem z pracovního poměru (nepříliš významný z hlediska výše jeho nesplněných závazků), obchodní podíl v obchodní společnosti J., spol. s r. o., a zástavní práva k nemovitostem třetích osob, nepředstavovala majetkovou hodnotu, která by mohla činit vážné obtíže při jejím zjišťování. Proto nebyla podle něj ani významněji zpochybněna informace obviněného, že kromě domu v B., část O., žádný majetek nemá, obsažená v jeho dopise ze dne 10. 8. 2000. To pochopitelně nikterak neznevažuje námitku dovolatelky, že ocenění hodnoty aktiv úpadce, resp. jejich významu jako součásti konkursní podstaty, nenáleží obviněnému, ale správci konkursní podstaty a v konečné fázi soudu, který rozhodne o výsledku konkursu; v daných souvislostech však odvolací soud význam porušení povinností obviněného přiléhavě zvážil a též vyhodnotil.
Odvolací soud rozumně zhodnotil význam porušení povinností úpadce i s ohledem na konkrétní významné nedostatky, kterými se vyznačoval jak postup soudu, tak i ustavených správců konkursní podstaty. Svoji pozornost tak správně soustředil na okolnosti netypické, které se na výsledku a nepřiměřené délce řízení v této nikterak složité konkursní věci objektivně podílely daleko významněji než nečinnost obviněného.
Výstižně upozornil, že ač byl soudu návrh věřitele na prohlášení konkursu doručen dne 12. 8. 1998, konkurs byl prohlášen a správcem konkursní podstaty ustaven JUDr. V. P. až dnem 30. 6. 1999. Správce konkursní podstaty dne 15. 7. 1999 doručil soudu žádost, aby byl výkonu této funkce zproštěn. Z výpovědi tohoto správce konkursní podstaty vyplynulo, že se v činnosti omezil jen na kontakt s úpadcem, který se mu nepodařilo významněji navázat; žádné kroky směřující k soupisu majetku nepodnikl (č. l. 98). Soud o této žádosti po urgencích rozhodl až dne 30. 8. 2000, tj. po více jak roce, a ustavil správcem konkursní podstaty O. M. Z rekapitulace dalšího vývoje konkursního řízení vyplývá, že ten až 18. 4. 2001 doručil soudu soupis přihlášených pohledávek. Dne 30. 8. 2001 na schůzi věřitelů správce konkursní podstaty uvedl, že úpadce v zásadě splnil svoji povinnost a stav majetku je zjištěn, čemuž odpovídá i úplný soupis konkursní podstaty doručený soudu dne 22. 5. 2002 i obsah dopisu správce ze dne 12. 12. 2001. V dalším odvolací soud poukázal na nečinnost správce konkursní podstaty O. M., která vedla k tomu, že byl dne 16. 12. 2004 funkce zproštěn a ustaven nový správce (P. B.).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 K 31/98 se podává, že soud na nesplnění povinností úpadce v přiměřené době po prohlášení konkursu nereagoval, neučinil ke splnění jeho povinností přiměřená opatření a žádné relevantní úkony neprováděl.
Trestní postih pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. je na místě v případech, kdy pachatel po prohlášení konkursu jednáním naplňujícím znaky maření nebo hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty skutečně a svévolně ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo jeho zpeněžení např. tím, že odmítá spolupráci se správcem konkursní podstaty, že aktiva významná pro uspokojení věřitelů zkreslí nebo zatají, a to proto, aby se věřitelům nedostalo uspokojení podle zásad vymezených v zákoně č. 328/1991 Sb. buď vůbec, nebo alespoň v dohledné době.
O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo. Jestliže se na nepříznivých výsledcích konkursního řízení promítajících se do poměrů konkrétních věřitelů podílely především liknavost soudu i správců konkursní podstaty, potom nesplnil-li obviněný řádně svoje povinnosti úpadce podle §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. tím, že nepředal správci konkursní podstaty úplný seznam svého majetku a svých závazků a neinformoval ho o aktivech, jejichž zjištění nebylo nikterak obtížné, nebylo třeba v konkrétním případě trvat na vyvození jeho trestněprávní odpovědnosti (aniž by současně bylo na místě jeho jednání jakkoliv bagatelizovat). Výsledky dokazování nebylo doloženo, že správci konkursní podstaty JUDr. V. P. či O. M. vyvíjeli ke zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty úsilí či prostředky navíc v té míře, aby se dalo spolehlivě uzavřít, že výkon jejich funkce byl hrubě ztížen. Zjištění místa pobytu, zaměstnavatele a příjmu z pracovního poměru obviněného, obchodního podílu v obchodní společnosti či zástavních práv k nemovitostem třetích osob takovou povahu nemají; postavení obviněného jako společníka obchodní společnosti je součástí informací obsažených v obchodním rejstříku coby veřejného seznamu, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích, zástavní práva k nemovitostem třetích osob včetně jejich specifikace byla uvedena v seznamu přihlášek věřitelů a správce konkursní podstaty O. M. nedoložil, že by ke zjištění místa pobytu a zaměstnavatele obviněného vyvíjel i jen zvýšené úsilí. Významné je, že primárně v důsledku nečinnosti obviněného nedošlo ani k relevantnímu ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku, což ve svých důsledcích znamená, že ani nebezpečnost činu obviněného pro společnost nedosahuje potřebného stupně (§3 odst. 2 tr. zák.).
Na správnosti závěrů odvolacího soudu nemění nic ani okolnost, že nelze mít nadále za přesvědčivé jeho úvahy vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. Nelze akceptovat jeho námitku, že nebyl opatřen věrohodný důkaz o tom, jak byl obviněný původním správcem konkursní podstaty JUDr. V. P. o své povinnosti poučen, poněvadž v tomto směru zákon č. 328/1991 Sb. správci konkursní podstaty žádnou povinnost neukládal.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková