ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.154.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 154/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 3 To 23/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 45/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 56 T 45/2003, uznán vinným, že
„v postavení společníka a jednatele obchodní společnosti S. & P., s. r. o., se sídlem H., L. (nyní R., L.), nechal do účetnictví této společnosti zaúčtovat jako daňové doklady jednak 2 faktury za plnění, které se neuskutečnilo, přičemž nenechal zaúčtovat dobropis pro jednu z nich, jednak 2 falešné faktury na fiktivní zdanitelná plnění a falešné příjmové pokladní doklady, na jejichž podkladě za zdaňovací období 2., 3. a 4. čtvrtletí r. 2000 a poté, co odpočet daně za leden 2001 byl ve vytýkacím řízení vyloučen, znovu za červen 2001 v řízení před Finančním úřadem v L. neoprávněně uplatnil odpočty daně z přidané hodnoty, přičemž jednal tak, že
I.
přestože sám od dodávek fakturovaných plnění odstoupil ještě před jejich realizací, takže dodavatel na fakturách uvedený, tj. Ing. K. M., P., zakázku neprovedl,
1) v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2000 ze 7. 9. 2000, které podal dne 11. 9. 2000 prostřednictvím daňového poradce Ing. O. Ch. u Finančního úřadu v L., uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 35.000,- Kč z faktury č. 20002606 ze dne 26. 6. 2000 vystavené K. M.– W., O., na částku 735.000,- Kč včetně daně z přidané hodnoty za dodávku, která měla spočívat v systémovém řešení pro zálohování v síti grafických stanic pod operačními systémy Windows NT, Windows 2000 a Linux,
2) v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 ze dne 25. 10. 2000, které podal dne 25. 10. 2000, prostřednictvím daňového poradce Ing. O. Ch. u Finančního úřadu v L., uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 70.000,- Kč na vstupu z faktury č. 20001207 ze dne 12. 7. 2000, vystavené podnikatelem K. M. – W., O., na částku 1.470.000,- Kč včetně daně z přidané hodnoty za dodávku, která měla spočívat v systémovém řešení sítě grafických stanic pod operačními systémy Windows NT, Windows 2000 a Linux,
v důsledku čehož za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí r. 2000 zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 105.000,- Kč,
II.
v daňovém přiznání za 4. čtvrtletí r. 2000 ze dne 25. 10. 2000, které podal dne 25. 10. 2000 prostřednictvím daňového poradce Ing. O. Ch. u Finančního úřadu v L., uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty v částce 4.266.537,- Kč z falešné faktury č. 2001456 z 31. 12. 2000, kterou měla údajně vystavit společnost Z., s. r. o., P., a která zněla na částku 23.659.887,- Kč za předmět zdanitelného plnění spočívající v systémovém řešení sítě grafických stanic a v systémových řešeních pro zálohování, jednotlivé priority aplikací, sdílený výpočet, pro přenos výpočtů vše v síti grafických stanic pod operačními systémy Windows NT, Windows 2000 a Linux a pro scanování pomocí nekomprimovaného signálu videokarty vše pod operačními systémy Windows NT, Windows 2000 a Linux, takže zvýšením odpočtu daně na vstupu o daň z předmětné faktury za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 společnost S. & P., s. r. o., se sídlem L., vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši pouze 1.126.190,- Kč, namísto částky 5.688.751,- Kč, v důsledku čehož byla zkrácena vlastní daňová povinnost o částku 4.266.537,- Kč,
III.
ačkoliv od 11. července 2001 nebyl společníkem ani statutárním zástupcem v obchodní společnosti S. & P., s. r. o., L.(dříve L., H.), ponechal si dispoziční práva k jejímu bankovnímu účtu a v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2001 ze dne 25. 10. 2001, které dne 26. 10. 2001 u Finančního úřadu v L. podal daňový poradce Ing. O. Ch. jako zmocněnec společnosti S. & P., s. r. o., se sídlem L. (H., L.), na podkladě plné moci udělené dne 19. ledna 2000 obžalovaným Ing. P. P., opakovaně nechal uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 929.940,- Kč z falešné faktury č. 0010035 ze dne 16. 1. 2001, kterou údajně vystavila obchodní společnost Z., s. r. o., P., na částku 5.156.940,- Kč včetně daně z přidané hodnoty za dodávku spočívající v systémovém řešení jednotlivých priorit aplikací a v systémovém řešení sdíleného výpočtu v síti grafických stanic pod operačními systémy Windows N, Windows 2000 a Linux, přičemž takto jednal přesto, že mu bylo známo, že v květnu 2001 ve vytýkacím řízení k daňovému přiznání za leden 2001 tentýž odpočet z téže faktury Finanční úřad v L. vyloučil, v důsledku čehož společnost S. & P., s. r. o., se sídlem H., L. (nyní R., L.), vykázala vlastní daňovou povinnost pouze ve výši 6.253,- Kč namísto 936.193,- Kč, takže zvýšením odpočtu daně na vstupu z předmětné faktury došlo ke zkrácení daňové povinnosti o částku 929.940,- Kč,
a celkem tak neoprávněně uplatněnými odpočty zkrátil daň z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období o částku 5.301.477,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. [správně §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] a podle §148 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2005, a rozsudkem sp. zn. 3 To 23/2005 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. [správně §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] obviněného odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. M. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání uplatnil v přesvědčení, že soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, učinily nesprávná skutková zjištění, neobjasnily se stejnou pečlivostí skutečnosti svědčící v jeho prospěch a neprospěch a nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti a návaznosti podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
K jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině obviněný namítl nedostatečné prokázání toho, že se jej dopustil. Není prý pravdou, že nechal zaúčtovat doklady, u nichž nebylo uskutečněno zdanitelné plnění, neboť pokud by alespoň k částečnému plnění nedošlo, Ing. K. M. by nevystavil řádný daňový doklad. Za odporující obecně závazným právním předpisům označil tvrzení Ing. A. D., pokud uvedla, že zákon podmiňuje nárok na odpočet zaplacením. Trval na tom, že Ing. K. M. vystavená faktura byla v přiznání k dani z přidané hodnoty řádně zahrnuta, příslušná daň byla odvedena a taktéž společnost S. & P., s. r. o., uvedla odpovídající částku v přiznání k dani z přidané hodnoty k odpočtu této daně ve stejné výši; proto státu nemohla vzniknout škoda. Tvrdil dále, že příslušný dobropis nemohl být zaúčtován z důvodu jeho nedoručení společnosti S. & P., s. r. o., že od smlouvy se společností Ing. K. M. odstoupil teprve po částečné realizaci jejího předmětu, nikoliv před jejím započetím, a příslušné faktury byly zaúčtovány tak, jak stanoví zákon o účetnictví; rozhodně tedy nedošlo k odstoupení od dodávky a teprve poté k přijetí faktur.
Ve vztahu k jednání pod bodem II. výrokové části odsuzujícího rozsudku obviněný vytkl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným; absenci této stránky dovozoval z toho, že nebyla prokázána ani jeho vědomost o pouhé fiktivnosti faktur vystavených ze strany společnosti Z., s. r. o., ani to, že nedošlo ke zdanitelnému plnění na vstupu. Naopak z provedených důkazů prý bezpečně vyplývá, že zařízení existovalo, bylo společnosti S. & P., s. r. o., dodáno a následně prodáno leasingové společnosti. Pokud soud dospěl k závěru opačnému, nezabýval se otázkou, odkud tyto předměty, které byly leasingové společnosti předány, pocházely, přičemž v odůvodnění svého rozsudku popsal převzetí předmětu leasingu čistě teoreticky, bez opory v provedeném dokazování. Za chybný pokládal také postup soudu, pokud závěr o jeho vině vystavěl především na nevěrohodných výpovědích svědků I. B. a Ing. K. M.
V rámci výhrad vztahujících se ke skutku pod bodem III. citovaného rozsudku obviněný zpochybnil závěr soudu týkající se určení doby ukončení jeho postavení společníka a statutárního zástupce ve společnosti S. & P., s. r. o., ke dni 11. 7. 2001. Poukázal na to, že k ukončení jeho funkce jednatele v této společnosti došlo již dne 28. 6. 2001, tudíž od této doby nebyly jakékoli případné pokyny k uplatnění odpočtu daně – které on beztak nedával – pro daňového poradce závazné. Zdůraznil, že poslední přiznání k dani z přidané hodnoty, o kterém byl informován, bylo podání za květen roku 2001 učiněné ke dni 25. 6. 2001.
Obviněný uzavřel, že za situace, kdy existují pochybnosti o výši způsobené škody a subjektivní stránce uvedeného trestného činu, měl soud postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a měl jej obžaloby zprostit. V závěru svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval podané dovolání za právně relevantní v té části, v níž dovolatel vyjádřil, že nenaplnil zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. s argumentem, že daňový poradce nepodával daňová přiznání v zastoupení jeho osoby jakožto jednatele, ale v zastoupení celé společnosti S. & P., s. r. o., jakožto právnické osoby. Státní zástupce však shledal, že tato argumentace obviněného je zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V rámci důvodu dovolání vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v převážné části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že soudy provedly nedostatečné dokazování a nevypořádaly se se všemi významnými okolnostmi posuzované trestní věci, že nesprávně zjistily skutkový stav, že se stejnou pečlivostí neobjasnily skutečnosti svědčící v jeho prospěch a neprospěch či že nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti a návaznosti, stejně jako jeho tvrzení, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána, že není pravdou, že nechal zaúčtovat doklady, u nichž nebylo uskutečněno zdanitelné plnění, že tvrzení pracovnice finančního úřadu Ing. A. D. odporuje platné právní úpravě a logice věci, že státu nemohla vzniknout škoda, že příslušný dobropis nemohl být zaúčtován z důvodu jeho nedoručení společnosti S. & P., s. r. o., že od smlouvy se společností Ing. K. M. odstoupil teprve po částečné realizaci jejího předmětu, že příslušné faktury byly zaúčtovány v souladu s požadavky uvedenými v zákoně o účetnictví, že soud závěr o vině založil především na nevěrohodných výpovědích svědků I. B. a Ing. K. M., že chybně dovodil datum ukončení jeho funkce statutárního zástupce ve společnosti S. & P., s. r. o., či že daňovému poradci nedával žádné pokyny, jak má při zpracování daňových přiznání postupovat, jsou ve své podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu bylo provedeno dokazování, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Okruh těchto výhrad obviněného proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobně je tomu i v případě, jestliže obviněný dovozoval neexistenci jeho zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, na podkladě toho, že nebyla prokázána jednak jeho vědomost o tom, že se v případě faktur vystavených společností Z., s. r. o., jednalo o faktury fiktivní, a jednak to, že nedošlo ke zdanitelnému plnění na vstupu. Nejvyšší soud uzavřel, že také tyto námitky obviněný orientoval výhradně proti tomu, k jakému skutkovému závěru soudy obou stupňů dospěly na podkladě provedeného dokazování, tj. domáhal se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval i jiný právní závěr v otázkách existence jeho zavinění. Obviněný tak vázal i v tomto případě jiné hmotně právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy prvního a druhého stupně, aniž uplatnil jakoukoli konkrétní námitku, která by směřovala vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřuje také ten argument obviněného, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a následnými právními úvahami soudu.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k těm námitkám obviněného, jimiž vyslovil výhrady k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v části vztahující se k jednání popsanému pod bodem II. odsuzujícího rozsudku) a zpochybňoval jeho rozsah, správnost a přesvědčivost. Nejde jen o to, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné, ale podstatné je také to, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil rovněž výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Namítl totiž, že mu nemůže být přičítána odpovědnost za nedostatky v příslušných daňových přiznáních za situace, kdy daňový poradce Ing. O. Ch. poskytoval své služby přímo společnosti S. & P., s. r. o., a příslušná daňová přiznání nepodával v zastoupení obviněného jakožto jednatele této společnosti, nýbrž v zastoupení této právnické osoby. Jmenovaný daňový poradce podle názoru obviněného navíc nesl plnou odpovědnost za řádné zaúčtování všech dokladů v uvedených daňových přiznáních.
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť mají hmotně právní povahu, a proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, a činem způsobí značnou škodu (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 500.000,- Kč). Z této zákonné citace je zřejmé, že skutková podstata uvedeného trestného činu je koncipována jako zvláštní případ podvodu (skutkové podstaty trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. jsou přitom ve vztahu speciality a obecnosti, nikoliv subsidiarity).
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je trestným činem úmyslným (§4 tr. zák.) a jeho pachatelem může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu (případně jinému subjektu) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. trest.).
Zkrácením daně (poplatku, event. jiné povinné platby) je pak třeba rozumět jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné povinné platby jde o podvodné jednání, jímž pachatel v rozporu se skutečností předstírá, že daňovou (poplatkovou, celní a další) povinnost buď vůbec nemá, nebo ji má v menším rozsahu. Daň z přidané hodnoty lze tak zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň.
Právě tak tomu bylo i v daném případě. Soudy obou stupňů zjistily, že obviněný v postavení společníka a jednatele společnosti S. & P., s. r. o., nechal do účetnictví této společnosti zaúčtovat jednak dvě faktury na plnění, které se neuskutečnilo (přičemž nenechal zaúčtovat dobropis na jednu z nich), a jednak dvě falešné faktury na fiktivní zdanitelná plnění a falešné příjmové doklady, když na podkladě těchto dokumentů neoprávněně uplatnil odpočty daně z přidané hodnoty, které ve svém souhrnu činily částku 5.301.477,- Kč (srov. např. str. 13 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Způsob a výše zkrácení daně (tady konkrétně daně z přidané hodnoty) závisí především od toho, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán. Zkrácením daně z přidané hodnoty je především zatajení zdanitelných plnění, účelové snižování základu daně, neoprávněné uplatnění odpočtu daně či manipulace s daní na vstupu (zejména zastírání či předstírání zdanitelného plnění).
Při uvážení těchto obecných zásad na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že argumentaci obviněného, domáhal-li se nesprávného hmotně právního posouzení jeho jednání s poukazem na to, že příslušná daňová přiznání vypracoval a na finančním úřadě podal daňový poradce Ing. O. Ch., který navíc nejednal v zastoupení jeho jakožto jednatele společnosti S. & P., s. r. o., ale v zastoupení přímo této právnické osoby, nelze přiznat opodstatnění.
Podle §90 odst. 2 tr. zák. totiž platí, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Pojem právnické osoby přitom naše právní úprava výslovně nedefinuje, ale vychází ze skutečnosti, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty práva odlišné od fyzických osob, které jsou způsobilé k právům a povinnostem a jsou nadány odpovědností v právních vztazích. Právnická osoba proto může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ni mohou činit zástupci (srov. §20 odst. 1 občanského zákoníku a §13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Právní úkony za právnickou osobu však mohou činit i fyzické osoby, které za právnickou osobu jednají na základě smluvního zastoupení.
Z tohoto pohledu přicházel a přichází v úvahu trestní postih statutárního orgánu právnické osoby, jímž bylo (a také je) třeba rozumět fyzickou osobu, která byla statutárním orgánem. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť provedeným dokazováním soudy zjistily, že obviněný se činu dopustil „v postavení společníka a jednatele obchodní společnosti S. & P., s. r. o., se sídlem H., L.“. Trestní právo je totiž založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, a proto trestněprávní důsledky konkrétně zjištěného jednání musí snášet přímo fyzická osoba, která svým jednáním – třeba i v zastupování právnické osoby – naplnila všechny znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takové rozhodnutí mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a