ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1546.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1546/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci nezletilého D. L., vedené u Okresního soudu v Hodoníně - soudu pro mládež pod sp. zn. 3 Rod 26/2005, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 4 Rodo 5/2006, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo v právní věci nezletilého D. L. návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a to dohledu probačního úředníka. Návrh odůvodnilo tím, že policejní orgán Policie ČR OŘ SKPV H., pracoviště V. n. M., usnesením ze dne 4. 10. 2005 pod ČTS: ORHO-1432/KPV-TČ-2005 odložil podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní stíhání nezletilého D. L. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., neboť je nepřípustné z důvodu nedostatku věku. Tohoto činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit tím, že společně s nezletilým P. J. po předchozí ústní domluvě dne 5. 8. 2005 v odpoledních hodinách poté, co nezletilý D. L. rozbil skleněnou výplň okna na prodejně d. B. T. ve V. n. V., vzniklým otvorem prostrčil ruku a okno takto otevřel, oba jmenovaní pak do prodejny vnikli a následně zde odcizili drogistické zboží, kalkulačky, elektronickou pokladu a finanční hotovost 300,- Kč, čímž způsobili odcizením věcí škodu v částce nejméně 16.859,60 Kč a poškozením zařízení prodejny škodu ve výši nejméně 1.540,- Kč.
Posléze podalo stejné okresní státní zastupitelství v právní věci téhož nezletilého návrh na uložení dohledu probačního úředníka s odůvodněním, že policejní orgán Policie ČR OŘ SKPV H., pracoviště V. n. M., usnesením ze dne 11. 10. 2005 pod ČTS: ORHO-1512/KPV-TČ-2005 odložil podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní stíhání nezletilého D. L. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., neboť je nepřípustné z důvodu nedostatku věku. Činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit společně s nezletilými D. L., L. S. a mladistvým P. K. tím, že po předchozí ústní domluvě dne 7. 8. 2005 v odpoledních hodinách nezletilý D. L., D. L. a mladistvý P. K. poté, co odstrčili dřevěnou překližku, nahrazující skleněnou výplň v okně d. B. T. ve V. n. V., oknem vnikli do prodejny, ze které následně odcizili drogistické a další zboží a finanční hotovost, čímž způsobili škodu ve výši 12.672,- Kč, a dne 16. 8. 2005 kolem 19.00 hodin nezletilý D. L., D. L., L. S. a mladistvý P. K. přineseným kovovým páčidlem vypáčili mříž na okně vedoucí do prodejny d. B. T. ve V. n. V., poté rozbili skleněnou výplň okna a vnikli do prodejny, odkud odcizili drogistické a další zboží, přičemž odcizením věcí způsobili škodu ve výši 4.611,20 Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 910,- Kč.
V obou případech státní zastupitelství odůvodnilo svůj návrh mimo jiné tím, že chování nezletilého před spácháním činu vykazovalo jisté nedostatky, spočívající v jeho neukázněnosti a konfliktnosti, že rodina, v níž vyrůstá, spolupracuje se školou jen velmi málo, a je proto nutno podstatným způsobem posílit výchovný vliv na nezletilého, vysvětlit mu základní morální hodnoty a vést ho k životu v souladu se zákonem. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně – soudu pro mládež ze dne 20. 2. 2006 byly podle §112 odst. 1 o. s. ř. právní věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí a vedeny pod sp. zn. 3 Rod 26/2005.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně - soudu pro mládež ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 Rod 26/2005, bylo u nezletilého D. L. podle §93 odst. 7 zákona č. 218/2003 Sb. upuštěno od uložení opatření. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že po provedeném dokazování bylo zjištěno, že nezletilý D. L. jakož i nezletilí D. L. a P. J. se dopustili činů jinak trestných, což ostatně nezletilí doznali. Uzavřel však, že již samotné projednání věci před okresním soudem může mít na nezletilé takový vliv, že nebude dalšího opatření ve smyslu §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. třeba. Proto od uložení opatření ve vztahu ke všem nezletilým upustil.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se nezletilých D. L. a D. L. napadlo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 4 Rodo 5/2006, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud, který doplnil dokazování o další zprávy a hodnocení týkající se osoby nezletilého a spolupráce jeho rodičů se školou, po vyložení smyslu dohledu probačního úředníka jako jednoho z opatření uvedených v §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. rozvedl, že převýchova a pozitivní ovlivňování chování nezletilého D. L. jsou zajištěny spoluprací rodiny se školou a dohodnutou speciální pedagogicko-psychologickou péčí v P.-p. p. v H., která je nezbytná a kterou pokládá odvolací soud za účinnější a odbornější, než by bylo možno zajistit dohledem probačního úředníka. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo upuštěno od uložení opatření nezletilému, potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Hodoníně dovolání. Dovolání je podle státního zastupitelství přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Po zevrubném zrekapitulování dosavadních výsledků řízení poukázal především na zúžený rozsah dokazování ve vztahu k osobě nezletilého D. L., a to s ohledem na různé zprávy ohledně jeho chování. Podle jeho názoru by v zájmu úplného zjištění skutkového stavu věci bylo třeba vyslechnout alespoň jednoho z rodičů nezletilého ke zjištění rodinného a výchovného prostředí a dále mělo být rozhodně provedeno aktuální pedagogicko-psychologické vyšetření nezletilého se zaměřením na určení vhodnosti výchovných opatření, která jsou uvedena v ustanovení §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. V dalších námitkách, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 185/2006, upozornil, že je třeba rozlišovat uložení opatření podle §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a jiné výchovné řešení vůči nezletilému, uložené na základě jiné právní normy. Působení pedagogicko-psychologické poradny, o němž hovoří odvolací soud, se podle něj zaměřuje na chování nezletilého v celém kontextu a širších souvislostech, než činí dohled probačního úředníka, a proto tyto dva instituty nelze zaměňovat. Závěrem upozornil též na nesprávné poučení o dovolání obsažené v rozsudku odvolacího soudu.
Okresní státní zastupitelství v Hodoníně navrhlo, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.
Není od věci připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zákona č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V daných souvislostech bylo třeba zabývat se především otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle §93 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.
V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let (nadále též nezletilý či dítě), dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.
Dovolatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu možno tedy považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech. Otázku posouzení „zásadního významu“ právní stránky je třeba řešit jako otázku předběžnou. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Právě o takovou situaci se v daném případě jedná.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání lze v tomto případě podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Dovolatel mimo jiné poukazoval na rozporné zprávy o chování nezletilého D. L. a vyjádřil přesvědčení, že v zájmu úplného zjištění skutkového stavu věci bylo třeba vyslechnout alespoň jednoho z rodičů nezletilého ke zjištění rodinného a výchovného prostředí a představ rodičů o spolupráci se školou a jejich výchovném působení na syna, a dále že mělo být provedeno aktuální pedagogicko-psychologické vyšetření nezletilého k zaměření na určení vhodnosti výchovných opatření uvedených v §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. (zpráva pedagogicko-psychologické poradny je z měsíce března 2006).
V tomto směru námitky zjevně skutkové povahy představují - jak vyplývá z jejich povahy - označení vad, které mohly mít - kdyby jimi byl rozsudek odvolacího soudu opravdu postižen - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být - jak uvedeno výše - přihlédnuto, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z pohledu těchto námitek po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze usuzovat ani z toho, že poté, co sám doplnil dokazování, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým upustil od uložení opatření. Dovolatel vytkl, že soud přiléhavě nepřihlédl k významu a smyslu opatření podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. a neřídil se právním názorem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 185/2006), rozlišujícím uložení opatření podle §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a jiné výchovné řešení vůči nezletilému, uložené na základě jiné právní normy, případně na základě rozhodnutí jiného orgánu či zařízení. Působení pedagogicko-psychologické poradny se zaměří na chování nezletilého v daleko širších souvislostech, než činí dohled probačného úředníka; tyto dva instituty nelze zaměňovat a nelze se domnívat, že působení pedagogicko-psychologické poradny je schopno suplovat práci probačního úředníka.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že - přihlížeje ke konkrétním osobnostním vlastnostem a charakteristikám nezletilého D. L. - si byl soud jasně vědom rozdílu mezi opatřením, jaké představuje dohled probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. (viz strana 5), a převýchovou a pozitivním ovlivňování chování nezletilého, jak jsou či mohou být zajišťovány spoluprací rodiny se školou a dohodnutou speciální pedagogicko-psychologickou péčí. Zvážil konkrétní zprávy z místa bydliště, hodnocení nezletilého, poznatky o spolupráci rodičů se školou, zprávu P.-p. p. H., d. p. V. n. M., a uzavřel, že účelu zákona, jak je vyjádřen v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., lze dosáhnout již samotným projednáním věci před soudem. Nejde tedy o to, zda speciální pedagogicko-psychologická péče je, či není způsobilá nahradit dohled probačního úředníka, ale o to, že projednání činu dítěte před soudem je z hlediska sledovaného zájmu postačující.
Právní závěry odvolacího soudu jsou soustředěny ke zcela konkrétnímu skutkovému základu, který prostor pro potřebné zevšeobecnění neotevírá. O existenci dovoláním dotčené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů vůbec, evidentně nejde (na rozdíl od otázky řešené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 185/2006 či 8 Tdo 1262/2006).
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání Okresního státního zastupitelství v Hodoníně podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Správné je proto i poučení, které je v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsaženo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková