ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1635.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1635/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání obviněného Ing. Z. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 To 51/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 46 T 2/2004, byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným, že
„jako ředitel společnosti P., a. s., se sídlem N., a současně jako osoba vystupující a jednající za fyzickou osobu S. Ch., samostatně hospodařícího rolníka nezapsaného v obchodním rejstříku, podnikajícího pod obchodním jménem Ch. S., rostlinná výroba, ačkoli věděl, že dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené dne 16. 12. 1998 mezi společností H. Z., a. s. (nyní A. Z., a. s.), se sídlem Z. – P., jako věřitelem, a společností P., a. s., jako dlužníkem, se dlužník zavazuje k pokrytí pohledávky věřitele vzniklé v druhé polovině roku 1998 ve výši 7.768.159,- Kč mimo jiné do 31. 7. 1999 vypěstovat produkty specifikované v bodě 2 smlouvy a sklizené zemědělské produkty dle pokynu věřitele dopravit na věřitelem předem určené místo a zde uvedené zemědělské produkty předat věřiteli, kdy dle bodu 4 této smlouvy se věřitel s dlužníkem dohodli na převodu vlastnického práva k produktům specifikovaným v bodě 2 smlouvy na věřitele k datu uzavření smlouvy s tím, že pokud do 5. 8. 1999 dlužník nevyrovná své závazky, je věřitel oprávněn bez dalšího zemědělské produkty prodat,
využil skutečnosti, že společnost H. Z., a. s., neměla zajištěny dostatečné skladovací kapacity, a po vzájemné ústní dohodě se zástupcem této firmy Ing. K. S. označil při sklizni řepky ozimé v druhé polovině července 1999 na dodacích listech při jejím dovozu do sila patřícího společnosti Z. C., s. r. o., se sídlem B. – Ch., jako dodavatele této řepky ozimé S. Ch. s tím, že Ing. S. přislíbil, že poté, co S. Ch. prodá řepku ozimou společnosti Z. C., s. r. o., a obdrží příslušné finanční prostředky, budou tyto poukázány firmě H. Z., a. s., ač tak učinit nemínil, přestože měl oprávnění za tento subjekt jednat i hospodařit s finančními prostředky na účtu, finanční prostředky za prodej řepky, poukázané v srpnu a září 1999 firmou Z. C., s. r. o., a to dne 27. 8. 1999 ve výši 3.535.247,30 Kč, dne 31. 8. 1999 ve výši 3.000.000,- Kč, dne 6. 9. 1999 ve výši 1.000.000,- Kč a 27. 9. 1999 ve výši 707.241,40 Kč, na účet S. Ch., vedený u K. b., a. s., pobočka B. – v., B.,převedl postupně v období srpna a září 1999 na svůj účet vedený u K. b., a. s., pobočka B. – v., B., a takto získané finanční prostředky použil pak pro vlastní potřebu, nikoli k úhradě faktury č. A. – 102287 ze dne 27. 8. 1999 vystavené na základě shora popsaných skutečností společností H. Z., a. s., čímž způsobil škodu minimálně ve výši 7.293.757,40 Kč faktickému vlastníkovi uvedených plodin, kdy k části plodin uplatňoval vlastnické právo třetí subjekt“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a podle §250 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost A. Z., a. s., se sídlem Z. – P., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2005, a rozsudkem sp. zn. 5 To 51/2005 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (bod I.). O odvolání obviněného tento soud rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (bod II.).
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. P. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech obviněný soudům obou stupňů především vytkl nedostatečné objasnění otázky, který den byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi společností H. Z., a. s., jako věřitelem a společností P., a. s., jako dlužníkem. Přesné zjištění dne uzavření této smlouvy je přitom podle něj (společně se závěrem stran existence či neexistence závazků ze strany společnosti P., a. s., vůči S. Ch.) zásadní pro spolehlivé posouzení, zda jeho jednáním byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný měl za to, že v originálu zmíněné smlouvy bylo datum jejího uzavření dodatečně ručně přepsáno, když původní správné datum uzavření této smlouvy bylo dne 16. 12. 1999. Z toho pak dovozoval, že uvedená smlouva byla uzavřena po všech rozhodných skutečnostech, které se vztahují k časovým souvislostem jednání, jímž byl uznán vinným, a soudy prvního a druhého stupně měly zkoumat, zda je tato smlouva právním úkonem určitým, vážným a zda pro smluvní strany zakládá příslušná práva a povinnosti. Domáhal se absolutní neplatnosti této smlouvy s tím, že předmět převodu vlastnického práva ke dni jejího uzavření neexistoval (soud prý v tomto ohledu zcela pominul obsah článku IV. této smlouvy). Dále obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání, kteréžto shledával v nedůsledně provedeném dokazování (zejména ve vztahu k datu uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva), v chybně hodnocených důkazech (zejména ve vztahu ke znaleckému posudku a ke vzájemným závazkům mezi společnostmi H. Z., a. s., P., a. s., a S. Ch.) a v nezákonném odmítnutí jím navrhovaných důkazů. Podle jeho přesvědčení se soud měl v prvé řadě vypořádat s tím, „kdo komu co a z jakého titulu v roce 1998 a 1999 dlužil, kdo měl komu a z jakého titulu plnit“, a pokud tak neučinil ani odvolací soud, nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. Poznamenal, že již má k dispozici údajně správné a průkazné účetnictví P., a. s., z něhož dluhy společnosti P., a. s., vůči S. Ch. jasně vyplývají. Konečně vyjádřil pochybnosti nad tím, zda soud správně zjistil osobu poškozeného a zda se v případě jeho jednání jednalo o podvodné jednání v podobě uvedení někoho v omyl. V tomto směru doplnil, že teprve pečlivé objasnění všech okolností, na něž ve svém dovolání poukázal, může být podkladem pro řádné hodnocení svědeckých výpovědí RNDr. K. Z. a S. A. stejně jako pro závěr vztahující se k existenci jeho úmyslu dopustit se uvedeného trestného jednání.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 To 51/2005, v celém rozsahu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil taktéž všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 21. 11. 2005 obviněný k dotazu soudu prvního stupně sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. zaujal názor, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Poukázal na to, že obviněný se toliko snažil zpochybnit skutková zjištění, která učinily soudy obou stupňů na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva sjednané dne 16. 12. 1998, a způsob hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí RNDr. K. Z. a S. A. a závěrů znaleckého posudku) ze strany soudů, a teprve z toho dovozoval, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Za námitky zcela procesní povahy státní zástupce označil tvrzení obviněného, pokud měl za to, že jiný pohled na podstatu věci, a to i z hmotně právního hlediska, by mohlo přinést provedení důkazů navržených obhajobou v průběhu hlavního líčení a odvolacího řízení, resp. že druhoinstanční soud nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. ř. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a rovněž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zákonné formulace citovaného ustanovení vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci brojil proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání na podkladě tvrzení, že soud provedl nedostatečné dokazování, že neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (přičemž jeho návrhy na doplnění dokazování zamítl) a že při svém rozhodování vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů, které jednotlivě ani ve vzájemném spojení nepostačují pro závěr o jeho vině, je zcela právně irelevantní, neboť směřuje toliko do způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jak zjistil skutkový stav.
Jinými slovy, jestliže obviněný založil těžiště své dovolací argumentace v tomto rozsahu primárně na tom, že soud chybně zjistil datum, kdy byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva, že nezkoumal, zda je tato smlouva platná, že se nezabýval jejím obsahem, že za poškozeného od počátku označil společnost H. Z., a. s., ač pro to neměl podklady, že důsledně nezjišťoval existenci dluhů společnosti P., a. s., vůči S. Ch. (když výpovědi svědků RNDr. K. Z. a S. A. jsou podle obviněného nevěrohodné) a zcela pominul vzájemné ekonomické a závazkové vztahy mezi společnostmi P., a. s., H. Z., a. s., a S. Ch., netýkaly se tyto výhrady otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale jednalo se v podstatě o předestření vlastní skutkové verze zjištěného skutku.
Se zřetelem na povahu dovolatem vytýkaných vad je patrné, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání a to, že soudem použitá právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. není – zejména z hlediska subjektivní stránky – adekvátní. Jak již Nejvyšší soud v předchozím odstavci předeslal, vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Nejvyšší soud na tomto místě znovu připomíná, že v řízení o dovolání je zásadně vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního, resp. druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů zjistily, že smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi společností H. Z., a. s., a společností P., a. s., byla uzavřena dne 16. 12. 1998, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přesvědčivá návaznost skutkových zjištění na provedené důkazy a jejich následné hodnocení, nelze tyto závěry soudů obou stupňů cestou dovolání jakkoli zvrátit. Pak ovšem nelze přihlížet ani k další obsáhlé argumentaci obviněného, jež se od tvrzeného nedostatku vztahujícího se k datu uzavření této smlouvy odvíjela.
Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Uplatněný dovolací důvod dále nejsou obsahově způsobilé naplnit ani výhrady obviněného, jimiž brojil proti postupu odvolacího soudu a vyslovil přesvědčení, že nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. (což dovozoval z toho, že se tento soud ztotožnil s hodnocením důkazů, jak k němu přistoupil nalézací soud). Jelikož mají tato tvrzení ryze procesní charakter, Nejvyšší soud k nim nemohl přihlížet.
Pro úplnost však Nejvyšší soud poukazuje na rozsudek odvolacího soudu, v němž tento soud v daných souvislostech uvedl, že „nelze přehlédnout, že obžalovaný v rámci svého opravného prostředku nepožadoval po odvolacím soudu opětovné provedení podstatných důkazů či doplnění dokazování důkazy novými, nýbrž pouze žádal, aby důkazy provedené soudem prvního stupně byly odvolacím soudem vyhodnoceny zcela odlišným způsobem, a to ve prospěch obhajoby, což je ovšem postup, který zákon nepřipouští, neboť odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudu prvního stupně, s výjimkou pouze těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl“.
S poukazem na formulaci ustanovení §265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil rozsah a přesvědčivost odůvodnění napadených rozhodnutí.
Zcela mimo rámec deklarovaného zákonného dovolacího důvodu, ale dokonce i mimo institut dovolání, v jehož intencích nelze namítat skutečnosti, které vznikly či vešly ve známost až po pravomocném skončení věci, pak stojí tvrzení obviněného, že má „až dnes“ k dispozici „správné a pro rozhodnou dobu průkazné účetnictví P. a. s., nikoliv předělané a zfalšované, jak je předložili statutáři P., a. s. (Z., A.). Z tohoto účetnictví totiž vyplývají dluhy P. a. s. vůči S. Ch., ač existenci těchto dluhů a pohledávek tito svědci popřeli“.
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však existenci tohoto důvodu dovolání shledával rovněž v absenci zjištění dokládajících, že jeho jednání mělo podvodný charakter a že bylo zaměřeno na uvedení jiné osoby v omyl. Nejvyšší soud uzavřel, že se v uvedeném případě jedná o námitky relevantní, neboť mají hmotně právní povahu, a proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se podle §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.
Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení, které záleží v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku obohatil sebe či jiného tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu – a to včetně znaků, jejichž existenci obviněný zpochybňoval – spolehlivě vyjadřují (třebaže lze připustit, že předmětné jednání je zde popsáno poněkud neobratně).
Ze skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v zásadě tím, že jako ředitel společnosti P., a. s., a současně jako osoba jednající za fyzickou osobu S. Ch. využil toho, že společnost H. Z., a. s., neměla zajištěny dostatečné skladovací kapacity, a po vzájemné ústní dohodě se zástupcem této firmy Ing. K. S. označil při sklizni řepky ozimé na dodacích listech při jejím dovozu do sila společnosti Z. C., s. r. o., jako dodavatele této řepky fyzickou osobu S. Ch., a to za současného přislíbení, že po obdržení příslušných finančních prostředků za prodej této řepky budou tyto prostředky poukázány ze strany S. Ch. společnosti H. Z., a. s.; takto obviněný jednal, třebaže neměl v úmyslu získané prostředky společnosti H. Z., a. s. následně převést, a příslušné finanční prostředky za prodej řepky v celkové výši 7.293.757,40 Kč, jež společnost Z. C., s. r. o., poukázala v průběhu měsíců srpna a září roku 1999 na účet S. Ch., převedl v témže období postupně na svůj účet, a aniž by je poukázal společnosti H. Z., a. s., použil je pro vlastní potřebu, čímž způsobil společnosti H. Z., a. s., škodu minimálně ve výši 7.293.757,40 Kč; jednal tak přesto, že věděl, že podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené dne 16. 12. 1998 se společností P., a. s., zavázala k pokrytí pohledávky společnosti H. Z., a. s., vzniklé v druhé polovině roku 1998, jejíž výše činila 7.768.159,- Kč, vypěstovat produkty specifikované v bodě 2 smlouvy a sklizené produkty podle pokynu společnosti H. Z., a. s., dopravit na určené místo a zde je předat této společnosti s tím, že se současně dohodli na převodu vlastnického práva k těmto produktům na společnost H. Z., a. s., když v případě, že společnost P., a. s., nevyrovná své závazky ve lhůtě nejpozději do 5. 8. 1999, byla společnost H. Z., a. s., oprávněna tyto zemědělské produkty prodat.
Vyšel-li Nejvyšší soud z těchto skutkových zjištění, pak musel uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného, jak k ní dospěl soud prvního stupně, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění uvedeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl soud prvního stupně veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný úmyslně uvedl za účelem obohatit se poškozenou společnost H. Z., a. s., v omyl a svým jednáním (jež nepochybně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě jejího majetku škodu velkého rozsahu. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce subjektivní či objektivní – jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. není možné přijmout.
Pokud jde o závěr soudu o existenci zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k zavinění soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Žádná pochybení soudů prvního a druhého stupně však dovolací soud neshledal ani stran právní kvalifikace jednání obviněného po stránce objektivní.
Podvodné jednání spočívá v uvedení v omyl nebo využití omylu. V daném případě obviněný nesouhlasil se závěrem soudu, pokud dovodil, že uvedl jiného v omyl, proto lze ponechat stranou výklad pojmu „využití omylu“. Uvedením v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Právě takovou povahu jednání obviněného zjevně mělo.
Soud prvního stupně zjistil, že obviněný vzhledem ke svému postavení ve společnosti P. a. s., znal nejen okolnosti uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva mezi společnostmi P., a. s., a H. Z., a. s., ale i obsah této smlouvy, neboť se na jejím vypracování podílel. Za situace, kdy společnost H. Z., a. s., neměla zajištěnu skladovací kapacitu, nabídl jejímu zástupci Ing. K. S. možnost, že na dodacích listech bude uvedena fyzická osoba S. Ch., za něhož byl obviněný oprávněn jednat, a měl rovněž dispoziční oprávnění k jeho účtu. Pro společnost H. Z., a. s., tak mělo dojít k zajištění skladování a zejména prodeje uvedené komodity a tím k realizaci jejího zisku. Obviněný však pojal záměr zapojit osobu S. Ch. do celé transakce již před započetím sklizně uvedené řepky, neboť skladovací kapacity ve společnosti Z. C., s. r. o., zajišťoval již před sklizní, a to nikoliv ve prospěch společnosti P., a. s., či H. Z., a. s., ale právě na osobu S. Ch. Jisto tedy je, že obviněný zajištěním skladovací kapacity pouze pro S. Ch. vytvořil stav, jehož jediným řešením bylo dodání řepky do společnosti Z. C., s. r. o., právě s uvedením dodavatele S. Ch. a touto cestou vylákat finanční prostředky za prodej této řepky, jež náležely společnosti H. Z., a. s., jakožto jejímu vlastníkovi (str. 13 rozsudku).
Opíraje se o takto popsaná skutková zjištění Nejvyšší soud zcela přisvědčil právnímu závěru soudů obou stupňů, pokud dovodily, že obviněný musel vědět, že svým jednáním může způsobit porušení zákona, a k tomuto zjevně směřoval. Je totiž zjevné, že jestliže se obviněný jako ředitel společnosti P., a. s., účastnil sjednávání předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva se společností H. Z., a. s., věděl, že vlastnické právo k vypěstované řepce ozimé náleží společnosti H. Z., a. s. Jestliže následně jednal tak, jak je popsáno ve výroku o vině, evidentně věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a tento zájem porušit bezesporu chtěl. Přičetl-li proto soud prvního stupně obviněnému zavinění ve formě úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák., nelze než s tímto právním názorem souhlasit.
Podvodné jednání spočívající v uvedení jiného v omyl je pak třeba spatřovat především v tom, že obviněný po předem domluvené možnosti uskladnit u společnosti Z. C., s. r. o., ozimou řepku pouze pro dodavatele S. Ch., následném vyhotovení dodacích dokladů na jméno této fyzické osoby, příslibu Ing. K. S. jakožto zástupci společnosti H. Z., a. s., že finanční prostředky získané prodejem řepky obratem převede na tuto společnost, tak neučinil a přestože věděl o vlastnickém právu společnosti H. Z., a. s., k této řepce, tak jak vyplývalo ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva, získané finanční prostředky za prodej řepky převedl z účtu S. Ch., k němuž měl dispoziční právo, na svůj účet a použil pro vlastní potřebu. Jednalo se tedy o předem promyšlené jednání, jehož cílem bylo prostřednictvím S. Ch. vylákat finanční prostředky za prodej řepky, jež náležely společnosti H. Z., a. s., a tyto prostředky použít pro vlastní potřebu, kde bylo od samého počátku zřejmé, že obviněný neměl v úmyslu finanční prostředky oprávněné společnosti H. Z., a. s., převést.
Takto popsaná trestná činnost obviněného je typickým případem podvodného jednání, při němž dochází k vylákání zboží od dodavatele s tvrzením, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení pachatel odebrané zboží rozprodá a získané peníze použije pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměl v úmyslu zboží zaplatit.
V dalším Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež nemá důvod jakkoli zpochybňovat. Z těchto rozhodnutí je zřejmé, že dovolací námitky obviněného byly již součástí jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích řízení, s nimiž se soudy prvního i druhého stupně náležitě vypořádaly. Odvolací soud na str. 9 svého rozsudku ve shodě s výše popsanými úvahami dovolacího soudu rozvedl, že obviněný od samého počátku vytvořil situaci stran nasmlouvané kapacity ve společnosti Z. C., s. r. o., když dopředu zajistil potřebnou kapacitu právě a jen na subjekt S. Ch. (aniž ten sám ji byl schopen plnit), čímž v podstatě znemožnil v následné době jiné řešení. Podle něj soud prvního stupně vyvodil správné důsledky z obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva a důsledně se zabýval otázkou převodu vlastnického práva k předmětné řepce na společnost H. Z., a. s. Rovněž tak soud prvního stupně správně vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný o této skutečnosti nepochybně věděl. Odvolací soud uzavřel, že pokud obviněný svým jednáním uvedl v omyl Ing. K. S., pak právě jeho prostřednictvím uvedl v omyl společnost H. Z., a. s., a to zejména tím, že mu přislíbil, že poté, co bude předmětná řepka dodána společnosti Z. C., s. r. o., prostřednictvím S. Ch. a poté, co obdrží příslušné finanční prostředky, budou tyto poukázány společnosti H. Z., a. s., ač tak podle provedených důkazů zcela evidentně učinit nemínil a ani neučinil a získané finanční prostředky odčerpal z účtu S. Ch. a použil pro vlastní potřebu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a