ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.191.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 191/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání podaném obviněným L. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 9 To 361/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 26/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. J. byl rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 3 T 26/2005, uznán vinným, že
„dne 29. 9. 1999 ve S. u B., okres V., při uzavírání nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly prostory čerpací stanice v O. u B. včetně čerpací technologie, jako majitel předmětu nájmu, společnosti M., spol. s r. o., jako nájemci, uvedl, v úmyslu, aby nájemce hradil i služby nespojené s provozem benzínové čerpací stanice, že elektroměrem umístěným na hlavním přívodu elektrické energie je měřena pouze elektrická energie spotřebovaná provozem benzínové čerpací stanice a že ostatní provozy umístěné v objektu čerpací stanice jsou napojeny a hrazeny samostatně, ačkoli jako vlastník věděl, že do objektu vede pouze jeden přívod elektrické energie a že hlavním elektroměrem je měřena mimo energie spotřebované provozem čerpací stanice a kiosku i energie spotřebovaná základovou stanicí veřejné radiotelefonní sítě E. společnosti E. P., spol. s r. o., umístěné v objektu čerpací stanice, přičemž mu byla společností E. P., spol. s r. o., za elektrickou energii a další služby související s umístěním základové stanice poskytována úhrada ve výši 40.000,- Kč ročně, kdy v období od 1. 11. 1999 do 30. 9. 2004 byla k provozu této základové stanice dodána elektrická energie v hodnotě 152.354,- Kč, která byla dodavateli elektrické energie uhrazena společností M., s. r. o., čímž způsobil společnosti M., s. r. o., škodu ve výši 152.354,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §250 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu současně uložil omezení spočívající v povinnosti během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit poškozené společnosti M., spol. s. r. o., se sídlem S. u B., škodu ve výši 152.354,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání dne 27. 9. 2005, a usnesením sp. zn. 9 To 361/2005 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. Z. H. dovoláním, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání ze strany soudů prvního a druhého stupně. Předeslal, že ačkoli si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nelze v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, přece jen žádá dovolací soud o přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §265i odst. 3, 4 tr. ř. Citoval teoretické výklady vztahující se k zavinění a vyslovil názor, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.; k dispozici prý není žádný důkaz nasvědčující tomu, že již v okamžiku uzavření příslušné nájemní smlouvy věděl o množství spotřebované energie a neexistenci zvláštního elektroměru základové stanice společnosti E. P., spol. s r. o. (do této základové stanice prý neměl zajištěn ani přístup). Doplnil, že k založení jeho trestní odpovědnosti by nejprve bylo nezbytné prokázat, že již v okamžiku uzavření smlouvy o nájmu jednal v úmyslu neprovést zúčtování poskytnutých záloh za odběr elektrické energie.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil výhradu, že jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí výrok, zda se trestného jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil úmyslně. Takovou vadu přitom prý nelze zhojit pouze konstatováním o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v odůvodnění těchto rozhodnutí. Podle přesvědčení obviněného nejsou učiněná skutková zjištění objektivní a neodpovídají základním zásadám trestního řízení uvedeným v ustanovení §2 odst. 4, 5 tr. ř. a §164 odst. 3 tr. ř. V dalším obviněný s odkazem na „rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2001, č. j. 3 To 177/2000“, konstatoval, že „se cítí být poškozen na svých právech stejně jako obžalovaní z uvedeného případu, kteří svým odvoláním požadovali respektování základních procesních práv“.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný žádné konkrétní výhrady nevznesl.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 9 To 361/2005, a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 6. 2005 (správně 20. 7. 2005), sp. zn. 3 T 26/2005, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno – venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Písemným podáním ze dne 24. 1. 2005, jež soud prvního stupně obdržel dne 25. 1. 2006, obviněný své dovolání dodatečně doplnil tak, že nově vymezil rozhodnutí, vůči kterému jeho mimořádný opravný prostředek směřoval. Z časové řady rozhodné pro běh lhůty k podání dovolání je však zjevné, že uvedené podání bylo učiněno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení §265e odst. 3 tr. ř., v jejímž rámci lze podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a důvody dovolání. Z těchto důvodů nebylo lze k tomuto doplňku dovolání obviněného přihlížet.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného zejména poukázal na to, že ačkoli obviněný opřel své dovolání výslovně o důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., uplatněné námitky – pokud je vůbec lze pod nějaký dovolací důvod obsahově podřadit – se vztahují toliko k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. obviněný mimo citace jejich zákonného znění žádnou relevantní argumentaci neuvedl, proto k nim nelze přihlížet. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poznamenal, že obviněný sice výslovně deklaroval svoji vědomost o rozsahu tohoto dovolacího důvodu, avšak při formulaci vlastních dovolacích námitek se těmito zásadami příliš neřídil; obviněný k tomuto dovolacímu důvodu relevantně uplatnil pouze námitku spočívající v tvrzení, že z výroku o vině nevyplývá existence subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným [zde státní zástupce upozornil, že obviněný tuto námitku uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a navíc s nepřiléhavým odkazem na chybějící výrok].
Protože státní zástupce právnímu názoru obviněného nepřisvědčil a tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. neshledal důvodnými, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání přitom souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obdobně zjistil, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Třebaže obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně uplatnil také důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, nemohl se Nejvyšší soud dovoláním z hlediska tohoto dovolacího důvodu zabývat. Bylo tomu tak proto, že obviněný tento dovolací důvod nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.
Z vymezení obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud posuzoval dovolací argumentaci obviněného pouze ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Pokud obviněný opřel své dovolání o námitky, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Tak tomu bylo v té části dovolací argumentace obviněného, zpochybnil-li dostatečné prokázání jeho úmyslu spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že žádný důkaz nesvědčí pro závěr, že již v okamžiku uzavření smlouvy o nájmu jednal v úmyslu neprovést zúčtování poskytnutých záloh za odběr elektrické energie, resp. že věděl, že základová stanice společnosti E. P., spol. s r. o., není vybavena zvláštním elektroměrem, a že znal množství spotřebované energie.
Se zřetelem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad Nejvyšší soud uzavřel, že nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Naopak jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rozsahu těchto výhrad uplatnil ve skutečnosti námitky skutkové, jejichž prostřednictvím vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, se způsobem hodnocení důkazů a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními; domáhal se tak primárně změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že není splněna podmínka subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jak již bylo řečeno výše, vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem odvolacím, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo; z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními úvahami soudů prvního a druhého stupně.
Soud prvního stupně na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebral, z jakých důvodů obhajobě obviněného, podle níž již v době uzavírání nájemní smlouvy informoval nájemce o zařízení společnosti E. P., spol. s r. o., a o tom, že konečná úhrada za spotřebovanou energii bude řešena až při ukončení nájemního vztahu, neboť nebyla přesně známa spotřeba uvedeného zařízení, neuvěřil. Závěr o vině obviněného opřel zejména o výpověď samotného obviněného, o výpovědi svědků Ing. R. M. a JUDr. I. T. a listinné důkazy, a Nejvyšší soud nemá důvod tato zjištění soudu jakkoliv zpochybňovat.
Vznesl-li obviněný dále výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. konstatoval, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Přisvědčit ovšem nebylo lze ani těm námitkám obviněného, v nichž vyjádřil názor, že skutková zjištění nejsou objektivní a byla učiněna v rozporu se zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 odst. 4, 5 tr. ř. a §164 odst. 3 tr. ř. Tato tvrzení mají zcela procesní charakter a jako taková na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají (a to včetně závěrů obviněným citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z formulace dovolacích argumentů obviněného lze však dále dovodit, že brojil rovněž proti dostatečnému vyjádření jeho úmyslu spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v popisu skutku, tak jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně (obviněný zmínil rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání). Přestože obviněný tato svá tvrzení chybně podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a poněkud nepřesně a neobratně uvedl, že v citovaných rozhodnutích „chybí výrok, a to zda byl spáchán trestný čin úmyslně“, lze tuto námitku obsahově zahrnout pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda je opodstatněné tvrzení obviněného o neexistenci znaků subjektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. zda byl zjištěn jeho úmysl uvést jiného v omyl, a to za účelem obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. škodu dosahující nejméně 25.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.).
K trestnosti tohoto trestného činu je podle §3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro posouzení otázky, zda obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam má i navazující tzv. právní věta výrokové části o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Právě z této tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v té jeho variantě, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují; vedle vlastního jednání obviněného vyjadřují též následek spočívající ve způsobení škody společnosti M., s. r. o., ve výši 152.354,- Kč.
Jednání obviněného je v těchto skutkových zjištěních vymezeno v podstatě tak, že při uzavírání nájemní smlouvy k prostorám benzínové čerpací stanice, jejichž byl majitelem, tvrdil společnosti M., spol. s r. o., jako nájemci, že elektroměrem umístěným na hlavním přívodu elektrické energie je měřena pouze elektrická energie spotřebovaná provozem benzínové čerpací stanice a že ostatní provozy umístěné v objektu čerpací stanice jsou napojeny a hrazeny samostatně, přičemž tak učinil v úmyslu, aby nájemce hradil také služby nespojené s provozem benzínové čerpací stanice, neboť jako vlastník předmětu nájmu věděl, že uvedeným hlavním elektroměrem je měřena mimo jiné i energie spotřebovaná základovou stanicí veřejné radiotelefonní sítě E., umístěné v objektu čerpací stanice, za niž mu byla poskytována ze strany společnosti E. P., spol. s r. o., paušální roční úhrada ve výši 40.000,- Kč.
S právním názorem obviněného souhlasit nelze, neboť soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, ze kterých úmysl obviněného jednat tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., evidentně vyplývá. Je třeba mít na paměti, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud především poznamenává, že v tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno, že obviněný již při uzavření nájemní smlouvy jednal „v úmyslu, aby nájemce hradil i služby nespojené s provozem benzínové čerpací stanice“. Úmysl obviněného je tedy ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně popsán zcela zřejmým a nezpochybnitelným způsobem, nehledě na to, že skutková zjištění obsahují rovněž podrobný popis toho, jaké nepravdivé okolnosti obviněný poškozené společnosti M., spol. s r. o., uvedl (přestože bezpečně znal způsob měření elektrické energie v objektu čerpací stanice).
Zjistily-li soudy obou stupňů, že obviněný jakožto majitel předmětu nájmu (tedy jako vlastník příslušné benzínové čerpací stanice) věděl o tom, že do objektu vede pouze jeden přívod elektrické energie a že hlavním elektroměrem je měřena mimo energie spotřebované provozem čerpací stanice a kiosku také energie spotřebovaná základovou stanicí veřejné radiotelefonní sítě E. společnosti E. P., spol. s r. o., umístěné v objektu čerpací stanice, přičemž mu byla společností E. P., spol. s r. o., za elektrickou energii a další služby související s umístěním základové stanice poskytována úhrada ve výši 40.000,- Kč ročně, a přesto při uzavírání nájemní smlouvy nájemci tvrdil, že hlavním elektroměrem je měřena pouze elektrická energie spotřebovaná v rámci provozu uvedené čerpací stanice, a to se záměrem, aby nájemce hradil i za služby nespojené s provozem předmětu nájmu, bylo jeho jednání evidentně zahrnuto od samého počátku podvodným úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák.
Rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se právní kvalifikací jednání obviněného pečlivě a podrobně zabývaly, přičemž přiléhavě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly jednak k závěru, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a stejně tak pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, že jeho jednání bylo vedeno úmyslným zaviněním ve smyslu §4 tr. zák. Nejvyšší soud současně doplňuje, že ačkoliv v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale ani v usnesení odvolacího soudu není výslovný odkaz na toto ustanovení, je s ohledem na použité slovní formulace naprosto zřejmé, že oba soudy dovodily zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Tyto závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud sdílí a má je za zcela výstižné.
Nad rámec výše řečeného je vhodné dodat, že závěrům soudů prvního a druhého stupně nelze ničeho vytknout ani stran právních úvah vztahujících se k zavinění obviněného ve vztahu k tzv. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou byl v posuzovaném případě tzv. těžší následek spočívající ve způsobení škody nikoli malé. S ohledem na výši paušální roční úhrady poskytované obviněnému ze strany společnosti E. P., spol. s r. o., je totiž zjevné, že obviněnému musela být alespoň orientačně známa výše škody, kterou svým jednáním způsobí, přičemž podle §6 písm. a) tr. zák. postačí ve vztahu k uvedenému těžšímu následku zavinění z nedbalosti.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného L. J., které relevantně uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a