ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.212.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 212/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 11 To 341/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 149/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 1 T 149/2004, uznán vinným, že
„dne 29. 5. 2003 v J. prodal J. L., bytem Ch., osobní automobil zn. Renault ESPACE 2,2 DT., který užíval na základě leasingové smlouvy č. 9100…. uzavřené dne 2. 1. 2002 se společností G. C. L., a. s., P., IČO: 601…., přičemž v té době měl z ceny automobilu ve výši 519.000,- Kč uhrazenou pouze zálohu ve výši 132.050,- Kč a 10 splátek po částce ve výši 17.034,- Kč a přestože mu z leasingové smlouvy a Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s., bylo známo, že předmět leasingu nesmí do doby jeho splacení prodat, takže společnosti G. C. L., a. s., P., IČO: 601…., způsobil škodu ve výši 216.171,30 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců; podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal G. C. L., a. s., P. a J. L. (jehož považoval rovněž za poškozeného) s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
[Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, jímž Okresní soud v Jičíně v projednávané trestní věci rozhodl. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 1 T 149/2004, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby; z podnětu odvolání státní zástupkyně byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 11 To 125/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.]
Odvolání obviněného proti druhému (odsuzujícímu) rozsudku Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně usnesením ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 11 To 341/2005, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. M. dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Existenci zvoleného důvodu dovolání obviněný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily obsah leasingové smlouvy a Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s., P. (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“), vztahujících se k předmětu leasingu osobnímu vozidlu zn. Renault E. Zevrubně popsal okolnosti vztahující se k havárii tohoto osobního vozidla, k níž došlo dne 5. 11. 2002 a kdy byl uvedený automobil poškozen tak, že se již nadále jednalo pouze o vrak tohoto vozidla. Zmínil, že leasingová společnost nejen že akceptovala hodnocení likvidující pojišťovny, která uvedenou havárii označila za tzv. totální, ale navíc přijala odpovídající pojistné plnění. Podle názoru obviněného došlo v důsledku uvedené havárie k zániku předmětu leasingu a následnému předčasnému ukončení leasingu ve smyslu čl. XII. odst. 10 všeobecných obchodních podmínek. Tomu, že došlo k předčasnému ukončení leasingu, měl nasvědčovat i postup leasingové společnosti, která obviněnému nabídla možnost odkoupení uvedeného vraku vozidla za částku 122,- Kč včetně DPH. Jelikož obviněný na tuto nabídku reagoval kladně a písemně leasingové společnosti sdělil, že ji přijímá, a protože mu leasingová společnost následně zaslala výslednou kalkulaci předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodu pojistné události (tzv. totální havárie) společně s příslušnou fakturou na částku 122,- Kč včetně DPH, představující plnění za vrak předmětného vozidla (s upozorněním, aby tuto částku nehradil, neboť faktura byla uhrazena v rámci pojistného plnění), měl (obviněný) za to, že nejpozději dnem 11. 4. 2003 byla mezi ním a leasingovou společností uzavřena kupní smlouva na vrak vozidla zn. Renault E. za kupní cenu 122,- Kč včetně DPH, na jejímž podkladě se stal vlastníkem vraku tohoto vozidla.
Z toho obviněný dovozoval, že ačkoli nesplnil finanční závazek vůči leasingové společnosti v celé jeho výši, nemohl prodejem vraku osobního automobilu zn. Renault E. kupujícímu J. L., k němuž došlo dne 29. 5. 2003, naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu. Nepřisvojil si prý cizí věc, která mu byla svěřena (předmět leasingu měl zaniknout při uvedené havárii, nadále zůstal pouze vrak uvedeného vozidla), ale prodal věc, jejímž byl řádným vlastníkem, a o svém vlastnickém právu byl přesvědčen. Zároveň tvrdil, že následným prodejem uvedeného vraku zůstal nárok leasingové společnosti na úhradu všech pohledávek z leasingové smlouvy nedotčen.
Soudem použitou právní kvalifikaci předmětného skutku obviněný shledal nedůvodnou také vzhledem k nedostatku materiální stránky přisouzeného trestného činu, neboť existoval pouze vrak, jenž sama leasingová společnost ocenila částkou ve výši 122,- Kč včetně DPH. Domníval se, že nemohl způsobit škodu ve výši 216.171,30 Kč, protože tato částka neodpovídá hodnotě vraku. Dodal, že škodu nelze posuzovat jako újmu vzniklou leasingové společnosti nezaplacením splátek vyplývajících z leasingové smlouvy, neboť tento nárok má naprosto jiný základ, než je hodnota vraku.
V závěru svého podání obviněný vyslovil názor, že se nedopustil žádného trestného činu a měl být podle §226 písm. b), c) tr. ř. zproštěn obžaloby, tak jak to původně učinil Okresní soud v Jičíně ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 1 T 149/2004. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudkem zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 11 To 341/2005, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 1 T 149/2004.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2006 uvedla, že při stanovení výše škody v případě tzv. finančního pronájmu nelze od ceny pronajaté věci mechanicky odečíst výši zaplacených splátek. Tímto způsobem nelze podle ní už vůbec postupovat za situace, kdy splátkami nebyla postupně uhrazena celá kupní cena jenom proto, že předmět leasingu přestal pro úplné zničení existovat, přičemž očekávaná částka 216.171,30 Kč za jeho pronájem nereprezentuje výši úbytku na majetku poškozené leasingové společnosti, protože ta přijala pojistné plnění za tzv. totální havárii. Zaujala názor, že předmětem prodeje v posuzované věci nebyl osobní automobil zn. Renault E., který obviněný užíval na základě leasingové smlouvy, ale vrak tohoto vozidla, jehož hodnota byla poškozenou leasingovou společností stanovena včetně DPH na částku 122,- Kč. Konstatovala, že i pokud by byl akceptovatelný právní názor soudů, že obviněný není na základě kupní smlouvy ze dne 11. 4. 2003 majitelem předmětného vraku, přece jen nelze na základě provedených skutkových zjištění, podle nichž byla obviněným prodána, resp. zpronevěřena cizí věc v hodnotě 122,- Kč, přisvědčit právnímu posouzení, že tímto jednáním (obviněný) naplnil dokonce znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soud žádné zjištění příčinné souvislosti, že následkem tohoto jednání vznikla leasingové společnosti škoda ve výši 216.171,30 Kč, neučinil.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. tak, že zruší usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 11 To 341/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 1 T 149/2004, jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Jičíně přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud může učinit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání i bez souhlasu nejvyššího státního zástupce. Pro případ jiného rozhodnutí státní zástupkyně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. tř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání obviněného splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh obviněného, jenž učinil v petitu svého dovolání, je sice neúplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup Nejvyššího soudu (§265l a 265m tr. ř.) po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, avšak nejedná se o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v §265f odst. 1 tr. ř., v zásadě vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky, jež by deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Tak tomu bylo zejména tehdy, jestliže vytkl nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným, jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. s argumentem, že formální a materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nebyly splněny.
Jelikož takto formulované výhrady jsou obsahově podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání obviněného z pohledu těchto výhrad důvodné. Shledal však, že dovolací argumentaci obviněného nelze přiznat opodstatnění.
S ohledem na obviněným relevantně uplatněné dovolací námitky je předně třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).
Je-li pro právní úvahy Nejvyššího soudu východiskem skutkový stav, tak jak k němu dospěl v tomto případě soud prvního stupně a jenž v plném rozsahu respektoval i soud odvolací, je pro posouzení, zda jednání obviněného lze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spolehlivě vyjadřují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného též následek spočívající v tom, že v důsledku jeho jednání byla poškozené leasingové společnosti G. C. L., a. s., způsobena škoda přesahující výše uvedenou částku 25.000,- Kč.
Jednání obviněného v podobě zjištěné soudy prvního a druhého stupně záleželo v podstatě v tom, že dne 29. 5. 2003 prodal J. L. osobní automobil zn. Renault E., který užíval na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 2. 1. 2002 se společností G. C. L., a. s.; takto jednal přesto, že měl jednak v té době z celkové ceny tohoto automobilu (která činila 519.000,- Kč) uhrazenu pouze zálohu ve výši 132.050,- Kč a deset splátek (každá ve výši 17.034,- Kč) a jednak mu bylo z leasingové smlouvy a souvisejících všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu známo, že předmět leasingu nesmí do doby jeho splacení prodat.
Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je významná otázka, zda lze postup obviněného, jímž prodal vozidlo zn. Renault E. kupujícímu J. L., považovat za přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena na základě výše uvedené leasingové smlouvy. Obviněný tvrdil, že předmětem tohoto prodeje J. L. nebyl osobní automobil zn. Renault E. jakožto předmět leasingu sjednaného na základě výše připomínané leasingové smlouvy se společností G. C. L., a. s., (neboť ten byl v důsledku tzv. totální havárie dne 5. 11. 2002 natolik poškozen, že jej již nadále nebylo možné za osobní automobil považovat – tomu mělo nasvědčovat i předčasné ukončení leasingu podle čl. XII. odst. 10 všeobecných obchodních podmínek), ale pouze jeho vrak. Současně upozornil na to, že byl oprávněným vlastníkem tohoto vraku, a to na základě smlouvy uzavřené s jmenovanou leasingovou společností (nejpozději) dne 11. 4. 2003.
V dané trestní věci je významná skutečnost, že při spáchání posuzovaného trestného činu si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.).
Trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. se může dopustit i osoba, která získala věc do nájmu na základě leasingové smlouvy. Podstata leasingu totiž spočívá v tom, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, který může užívat, brát z něj užitky a v omezené míře s ním disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu se nestává vlastníkem najaté věci. Tím se může stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá. Z toho lze dovodit, že dokud se nájemce nestal vlastníkem takové najaté věci, může spáchat trestný čin zpronevěry.
Právě o takovou situaci se v tomto případě jednalo.
Nejvyšší soud poznamenává, že obsahově shodné výhrady byly již součástí obhajoby obviněného uplatněné v rámci řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly a věnovaly jim dostatečnou pozornost. Soud prvního stupně opřel své úvahy o vině obviněného zejména o výpovědi svědků J. L. a P. N. a četné listinné důkazy (které na str. 4 odůvodnění svého rozsudku podrobně vyjmenoval) a přesvědčivým způsobem vyložil, proč nebylo možné námitkám obviněného stran oprávněnosti jeho postupu, prodal-li vozidlo zn. Renault E. J. L., přisvědčit.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že shora jmenovaná leasingová společnost dopisem ze dne 31. 1. 2003 (č. l. 55 spisu) nabídla obviněnému k odkoupení vrak vozidla zn. Renault E. za symbolickou částku 122,- Kč včetně DPH společně s technickým průkazem. Na tuto nabídku obviněný reagoval přípisem ze dne 25. 3. 2003 (č. l. 57 spisu), v němž leasingové společnosti sdělil, že má zájem o odkoupení nabízeného vraku vozidla. V této souvislosti je třeba zmínit, že nalézací soud sice na jedné straně připustil, že tato nabídka mohla u obviněného vyvolat dojem, že se jedná o nabídku na předčasné ukončení leasingové smlouvy, avšak na druhé straně zdůraznil, že dostatečným signálem pro obviněného, že tomu tak není, měl být následný postup leasingové společnosti, která mu dalším dopisem ze dne 11. 4. 2003 (č. l. 58 a 59 spisu) zaslala kalkulaci předčasného ukončení leasingové smlouvy a požadovala na něm uhradit částku 234.822,27 Kč (tím podmiňovala ukončení leasingové smlouvy a zaslání technického průkazu). Podle názoru uvedeného soudu byl tedy obviněný ode dne doručení této kalkulace jednoznačně obeznámen s tím, že leasingový vztah i nadále trvá a leasingová společnost jej rozhodně neukončila. Proto dovodil, že uzavřel-li přesto obviněný s poškozeným J. L. dne 29. 5. 2003 kupní smlouvu (č. l. 4 spisu) a v rozporu s objektivní skutečností (kdy jej leasingová společnost naopak upozornila na své trvající vlastnictví k předmětu leasingu) se prohlásil za výlučného vlastníka předmětného vozidla, nelze mít o správnosti právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. pochyb.
Odvolací soud nad rámec zmíněné argumentace soudu prvního stupně, s níž se zcela ztotožnil, poukázal na to, že ač není v leasingové smlouvě úprava podmínek předčasného ukončení leasingové smlouvy zcela jednoznačná, nelze jednání obviněného tolerovat. Dovodil, že předčasné ukončení leasingové smlouvy předpokládá splnění stejných podmínek, jako je tomu v případě řádného ukončení leasingové smlouvy – to je upraveno v čl. II. této smlouvy a předpokládá jednak uplynutí doby sjednané v leasingové smlouvě a jednak splnění závazků z ní vyplývajících. Odvolací soud proto nesouhlasil s názorem obhajoby, že dochází k faktickému oddělení právních vztahů z leasingové smlouvy a právních vztahů z kupní smlouvy, kterou obviněný uzavřel s leasingovou společností ohledně koupě vozu. Stejně tak nepřitakal tvrzení obviněného, že na něho přešlo vlastnictví k „vraku vozu“, který pak mohl prodat, přičemž závazek vůči leasingové společnosti existuje dál; tento argument soud druhého stupně považoval za odporující samotnému smyslu základních ustanovení leasingové smlouvy, z nichž jednoznačně vyplývá nutnost úplného vyrovnání všech relevantních závazků nájemcem.
Odvolací soud výstižně shrnul, že obviněný při (předpokládané) znalosti všeobecných obchodních podmínek kladně reagoval na nabídku odkoupení vraku vozidla, aniž by ovšem v souladu s textem všeobecných obchodních podmínek následovala písemná dohoda, finanční vyrovnání a předání velkého technického průkazu od leasingové společnosti. Dovodil, že obviněný si nemohl myslet, že je vlastníkem věci, kterou nezaplatil (nedoplatek zbývajících leasingových splátek) a ohledně níž s leasingovou společností neuzavřel příslušnou smlouvu.
Nejvyšší soud výše uvedené právní závěry soudů obou stupňů sdílí a nemá důvod je zpochybňovat. Námitky obviněného, jež v tomto rozsahu v dovolání uplatnil, nemají oporu v textu všeobecných obchodních podmínek a odporují samotné podstatě leasingového vztahu, který uzavřením leasingové smlouvy ze dne 2. 1. 2002 vznikl mezi ním a leasingovou společností G. C. L., a. s. V zájmu přesvědčivosti odsuzujícího rozsudku je však zapotřebí úvahy soudů prvního a druhého stupně dále doplnit a rozvést.
Z hlediska učinění spolehlivého závěru stran opodstatněnosti právní kvalifikace skutku obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tak jak k ní přistoupily soudy obou stupňů, bylo nezbytné vyřešit otázku týkající se požadavků stanovených pro předčasné ukončení leasingové smlouvy.
Ukončení leasingové smlouvy je komplexně upraveno ve Všeobecných obchodních podmínkách finančního leasingu G. C. L., a. s. (verze 01/2002) [jako v předchozím textu i zde dále jen „všeobecné obchodní podmínky“], které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy (č. l. 64 až 69 spisu). Z textu těchto všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že je rozlišováno ukončení leasingové smlouvy řádné a mimořádné.
Požadavky řádného ukončení leasingu jsou obsaženy v čl. VII. všeobecných obchodních podmínek. Podle bodu 1. splní-li uživatel leasingu (dále jen „uživatel“) ke dni uplynutí doby sjednané v leasingové smlouvě veškeré závazky vyplývající z leasingové smlouvy a dojde-li k uplynutí doby sjednané v leasingové smlouvě, nabude účinnosti kupní smlouva. K přechodu vlastnického práva k předmětu leasingu na uživatele dojde v den následujícím po dni, ve kterém je na účet společnosti připsána cena předmětu leasingu (dohodnutá v čl. 3. leasingové smlouvy). Leasingová společnost se zavazuje do třiceti dnů ode dne zaplacení kupní (zůstatkové) ceny zaslat uživateli potvrzení o splnění všech závazků z leasingové smlouvy a potvrzení o přechodu vlastnického práva z leasingové společnosti na uživatele spolu se zmocněním k zápisu změn v technickém průkazu. Technický průkaz je přílohou takového potvrzení.
Nenabude-li kupní smlouva účinnosti v důsledku nesplnění platebních povinností uživatele, je tento povinen předmět leasingu v den ukončení leasingové smlouvy (datum odprodeje předmětu podle splátkového kalendáře plus jeden den) předat leasingové společnosti v jejím sídle, není-li dohodnuto jinak, a to v řádném stavu a se všemi příslušnými doklady (bod 2. citovaného článku).
Pokud jde o předčasné ukončení leasingové smlouvy, to je upraveno v čl. XII. všeobecných obchodních podmínek. Podle bodu 1. platí, že nedojde-li k písemné dohodě o ukončení leasingové smlouvy před uplynutím stanovené doby, je oprávněna předčasně ukončit leasingovou smlouvu pouze leasingová společnost (následuje výčet situací, za nichž je leasingová společnost oprávněna takto učinit).
Podle bodu 6. tohoto článku ukončení leasingové smlouvy leasingovou společností nezbavuje uživatele povinnosti uhradit leasingové společnosti všechny nezaplacené leasingové splátky za dobu, po kterou trvala platnost leasingové smlouvy.
Na tomto místě je třeba (ve shodě s právními závěry soudů obou stupňů) připustit, že úprava podmínek pro předčasné ukončení leasingové smlouvy, tak jak je obsažena v citovaném článku všeobecných obchodních podmínek, není zcela jednoznačná. I při konstatování tohoto nedostatku však lze konkrétní požadavky pro předčasné ukončení leasingové smlouvy z textu všeobecných obchodních podmínek dovodit. Při absenci komplexní úpravy v čl. XII. je totiž nezbytné vykládat tyto podmínky v kontextu všech ustanovení leasingové smlouvy, zejména se zohledněním úpravy řádného ukončení leasingové smlouvy (čl. VII.). V úvahu je třeba vzít rovněž podstatu leasingového vztahu mezi obviněným a leasingovou společností jako takového.
Ve vztahu k posuzovanému případu má dále význam znění bodů 10. a 11. citovaného čl. VII., které se vztahují na situaci, kdy dojde k úplnému zničení předmětu leasingu. Podle těchto ustanovení při úplném zničení předmětu leasingu (např. totální havárie) potvrzeném pojišťovnou nebo soudním znalcem, osvědčí smluvní strany předčasné ukončení leasingové smlouvy v písemné dohodě ke dni zničení předmětu leasingu. Pojistné plnění je zohledněno ve finančním vyrovnání ve prospěch uživatele. Při ukončení leasingové smlouvy provede leasingová společnost finanční vyrovnání.
Z formulace tohoto ustanovení vyplývá, že předčasné ukončení leasingové smlouvy je možné i za situace, kdy dojde k úplnému zničení předmětu leasingu. Pokud úplné zničení leasingu potvrdí pojišťovna nebo soudní znalec, je dále nezbytné, jednak aby předčasné ukončení leasingové smlouvy smluvní strany osvědčily v písemné dohodě, a to ke dni zničení předmětu leasingu, a jednak aby leasingová společnost provedla finanční vyrovnání. Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by k takovým úkonům došlo.
Za dohodu osvědčující předčasné ukončení leasingové smlouvy nelze v žádném případě považovat nabídku učiněnou leasingovou společností obviněnému na odprodej vraku vozidla zn. Renault E. za smluvní cenu 122,- Kč včetně DPH a její následnou akceptaci obviněným ve smyslu čl. IX. bodu 4. 6. všeobecných obchodních podmínek. Podstatné totiž je, že takové úkony nikterak nesouvisí s vlastnickým právem k předmětu leasingu – jímž bylo i po této havárii vozidlo zn. Renault ESPACE (předmět leasingu tedy havárií nezanikl, jak se obviněný mylně domníval) – které nadále náleželo výhradně příslušné leasingové společnosti. O trvajícím vlastnickém právu této leasingové společnosti k předmětu leasingu a vědomí obviněného o něm ostatně svědčí i následný postup této společnosti, jímž obviněnému dne 11. 4. 2003 zaslala již výše zmíněnou kalkulaci předběžného ukončení leasingové smlouvy a současně jej vyzvala k uhrazení částky 234.822,27 Kč s upozorněním, že ukončení leasingové smlouvy a technický průkaz mu bude zaslán po uhrazení této částky na jejich účet.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a vzhledem k tomu, že mezi obviněným a leasingovou společností nedošlo k vypořádání všech závazků vyplývajících z příslušného leasingového vztahu, je evidentní, že v uvedeném případě nedošlo k předčasnému ukončení leasingové smlouvy a leasingový vztah mezi obviněným a leasingovou společností trval i v době, kdy obviněný na základě kupní smlouvy ze dne 29. 5. 2003 vozidlo zn. Renault E. (byť toto vozidlo bylo ze strany likvidujícího pojistného ústavu označeno za vrak) prodal J. L. I z časového sledu událostí je přitom zcela evidentní, že tak učinil cca 6 týdnů poté, co byl leasingovou společností vyrozuměn o kalkulaci předčasného ukončení leasingové smlouvy a upozorněn na další postup.
Jestliže leasingový vztah mezi obviněným a uvedenou leasingovou společností nebyl k 29. květnu 2003 (ke dni prodeje vozidla zn. Renault E. ze strany obviněného J. L.) ukončen a tento vztah i nadále trval, pak obviněný prodal J. L. věc, která mu byla svěřena na základě leasingové smlouvy a jejímž vlastníkem v té době stále byla leasingová společnost. Tímto postupem obviněný porušil všeobecné obchodní podmínky v ustanovení čl. V. bodu 8., podle kterého není uživatel oprávněn předmět leasingu jakkoli zcizit, tj. zejména prodat, darovat nebo ho zastavit, dát do užívání (podnájmu) nebo zapůjčit třetím osobám apod. bez předchozího písemného souhlasu leasingové společnosti.
Prodal-li obviněný věc, která mu byla svěřena na základě leasingové smlouvy a jejímž vlastníkem byla leasingová společnost, naložil s touto věcí v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena, a jednal přesně tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
V návaznosti na výše uvedené závěry stran existence věci svěřené a nutnosti vypořádání všech vzájemných závazků mezi obviněným a leasingovou společností před ukončením leasingové smlouvy nemohou obstát ani další dovolací námitky obviněného, jejichž podstatou bylo zpochybnění existence materiální stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., v rámci nichž tvrdil, že prodejem vraku vozidla zn. Renault E. J. L. způsobil leasingové společnosti toliko škodu odpovídající výši částky, na niž hodnotu tohoto vraku vyčíslila sama poškozená leasingová společnost, tzn. škodu ve výši 122,- Kč. Protože výše takto způsobené škody neodpovídá ani škodě nikoli nepatrné (tzn. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodě dosahující částky nejméně 5.000,- Kč), domáhal se zproštění obžaloby podle §226 písm. b), c) tr. ř.
Ani těmto námitkám obviněného Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Obecně platí, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného (v tomto případě poškozené leasingové společnosti) zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
V případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je základem pro stanovení výše škody způsobené přisvojením si najaté věci její cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, resp. cena odpovídající nákladům účelně vynaloženým na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení v předešlý stav (§89 odst. 12 tr. zák.). Není to tedy částka, kterou by byl povinen pachatel jako nájemce zaplatit souhrnem všech leasingových splátek za celou dobu nájmu.
Z těchto důvodů nelze od ceny najaté věci v případě tzv. finančního pronájmu mechanicky odečítat celou výši zaplacených splátek. Je tomu tak proto, že zde nejde o prodej na splátky a zaplacené leasingové splátky nezahrnují jen postupnou úhradu kupní ceny, ale rovněž další položky, zejména úroky z dlužné částky, náklady na pojištění najaté věci a v některých případech leasingu též platbu za zvláštní služby spojené s nájmem (údržbu, opravy, poskytnutí náhradního předmětu při jeho poruše apod.). Splátky uhrazené až po neoprávněném prodeji najaté věci pak při určování výše škody nelze zohledňovat vůbec, protože k jejich zaplacení došlo až poté, co již byl trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. dokonán, tj. po přisvojení si najaté věci. Zaplacení těchto splátek by proto bylo možné hodnotit jen jako snahu o částečnou náhradu škody.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se těmito zásadami pro stanovení výše škody způsobené trestnou činností obviněného důsledně řídily. Stejně tak respektovaly i příslušná znění všeobecných obchodních podmínek, které se ke způsobené škodě taktéž vztahují:
Podle čl. VIII. bodu 3. nese uživatel zcela riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení a předčasného opotřebení předmětu leasingu, a to zcela bez ohledu na své zavinění. Rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody nebo skutečnými náklady na opravu hradí vždy uživatel, a to v případě, že bude škoda nebo skutečné náklady vyšší než pojistné plnění.
Podle čl. IX. odst. 4. 6. v případě úplného zničení nebo odcizení předmětu leasingu je uživatel povinen platit sjednané leasingové splátky podle splátkového kalendáře až do dne plnění pojišťovnou. Po tomto datu leasingová společnost uživateli vyúčtuje jemu náležející částku z pojišťovnou poskytnutého plnění takto: uživateli náleží nespotřebovaná část zálohy na splátky vypočítaná k datu pojistné události a splátky, které zaplatil po datu pojistné události. Leasingové společnosti náleží všechny neuhrazené leasingové splátky včetně úroků z prodlení a smluvních pokut ze všech uživatelových leasingových splátek do dne vzniku pojistné události, součet pevné části budoucích splátek od data pojistné události včetně odkupní ceny, náklady vzniklé leasingové společnosti v souvislosti s likvidací pojistné události, předčasným ukončením leasingové smlouvy a případné náklady spojené s likvidací vraku. Leasingová společnost z pojistného plnění uhradí pojistné, které zaplatila za uživatele v období od pojistné události do dne ukončení pojištění. Pokud je výsledná částka kladná, převede ji leasingová společnost na účet uživatele. V případě záporné částky hradí rozdíl uživatel ve prospěch leasingové společnosti.
Poškozená leasingová společnost v kalkulaci pro předčasné ukončení leasingové smlouvy (Příloha č. 1 na č. l. 59 spisu) naprosto přehledným a transparentním způsobem vyčíslila zvýhodněnou cenu (pouze pro obviněného jako vyjádření důvěry, kterou společnosti prokázal uzavřením leasingové smlouvy) a konečný zůstatek 234.822,27 Kč. To je částka o cca 25.000,- Kč nižší než částka 260.000,- Kč, za kterou obviněný vozidlo zn. Renault E. J. L. podle kupní smlouvy ze dne 29. 5. 2003 skutečně prodal. I z toho je zřejmé, že obviněný si byl velice dobře vědom toho, že vozidlo i po havárii takovou hodnotu má, a proto jeho obhajobu o hodnotě vraku vozidla 122,- Kč musely již soudy prvního a druhého stupně odmítnout. (Ostatně „vrak vozidla“ je specifický termín používaný v dané věci jen proto, že podle protokolu o hospodárném způsobu opravy poškozeného vozidla na č. l. 51 spisu by rozpočet nákladů na jeho opravu jednoznačně přesáhl obecnou cenu vozidla, a proto byla likvidátorem pojišťovny navržena likvidace formou totální škody; o vrak vozidla v pravém smyslu tohoto slova se však nejednalo.)
Dospěly-li soudy obou stupňů ke správnému závěru, že obviněný výše popsaným skutkem způsobil leasingové společnosti škodu ve výši 234.822,27 Kč, pak nemohla obstát argumentace obviněného, že jeho jednání nedosahuje z materiálního hlediska takového stupně společenské nebezpečnosti, aby se už jednalo o trestný čin. Zjištěná výše škody plně odůvodňuje použitou právní kvalifikaci jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nejen z hlediska ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., ale i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť přesáhla téměř desetinásobně zákonný znak škody nikoli malé.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat. Proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha