ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.334.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 334/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 46 T 7/2004, v bodech I. a II. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným Ing. M. R. a byl odsouzen podle §235 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. M. R. a dalšího ve věci stíhaného obviněného J. S., jakož i o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud usnesením ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, odvolání obviněného J. V. podané proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině v bodech I., II. rozsudku Krajského soudu v Brně a své námitky zaměřil toliko proti právní kvalifikaci pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák. proto, že neměl být uznán vinným v její kvalifikované podobě. Své výhrady opřel o názor, že nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu odst. 3 trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Obviněný v rámci své argumentace citoval některé pasáže k této otázce rozvedené na str. 8 a 9 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, jež označil za nepřezkoumatelné, a výhrady vznesl zejména proti tam vyslovenému závěru odvolacího soudu, že vydírání směřovalo nepochybně k úmyslnému způsobení škody a k vymožení částky 20 miliónů a posléze 23 miliónů Kč. Tomuto rozhodnutí dále vytkl nepřesvědčivé a nedostatečné odůvodnění, v němž nebyly vyjádřeny všechny okolnosti vyplývající ze skutkových zjištění. Obviněný také zdůraznil, že nebylo prokázáno, že chtěl nebo byl srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí na majetku poškozeného škodu přes 5 miliónů korun ani to, že se podílel na tvorbě dopisů, a protože neznal jejich obsah a nikdo ho o něm neinformoval, nemohl vědět, kolik peněz má poškozený zaplatit. Nebyl rovněž zpraven o charakteru a účinnosti nástražných systémů, zejména u druhého výbuchu byl překvapen jeho intenzitou. Obviněný zmínil, že pokud by bylo vycházeno z jeho výpovědi z přípravného řízení a přihlédlo by se ke skutečně vzniklé škodě, mělo by být jeho trestné jednání posouzeno jako dokonaný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem, kterým by jej uznal vinným shora uvedeným trestným činem, a aby mu byl uložen přiměřený úhrnný trest podle §235 odst. 2 tr. zák.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém stanovisku po shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázal na to, že výhrady, jimiž obviněný brojí proti obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, nekorespondují se zákonnými podmínkami, pro něž je možné dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat. V části, jíž obviněný ve svém dovolání směřuje proti použité právní kvalifikaci, odkázal na správné a dostatečné rozhodnutí odvolacího soudu, který se s výhradami obdobnými těm, které obviněný použil i v dovolání, řádně vypořádal. Vzhledem k tomu, že neshledal žádné nedostatky, které by bylo možné v rámci dovolání napravit, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě zákonem určeném, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle citovaného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem brojil proti nesprávnému právnímu posouzení činu, který mu je kladen za vinu, neboť svými argumenty zpochybnil závěr soudů o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., když s ohledem na subjektivní stránku nepovažoval za naplněný znak způsobení škody velkého rozsahu, protože o výši částek, které byly po poškozeném v obsahu doručovaných dopisů požadovány, nebyl nikým vyrozuměn. Tyto námitky jsou uplatněny relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto bylo nutné dále zkoumat, zda jsou opodstatněné.
V rámci posouzení právní stránky věci je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 3 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul nebo trpěl a tímto činem způsobit smrt nebo škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání činu nedošlo.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslného zavinění, avšak ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení postačí, je-li tento způsoben z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Z nedbalosti je trestný čin spáchán podle §5 tr. zák., pokud pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tak, že
I. v přesně nezjištěné době měsíce května či června 2003 ve S. se obvinění Ing. M. R. aj. V. na základě požadavku Ing. M. R. a slibu odměny ve výši 500.000,- Kč dohodli, v úmyslu pohrůžkou násilí a násilím získat od T. H. finanční prostředky ve výši minimálně 20 miliónů Kč na jednání, které směřovalo vůči poškozenému T. H., kdy na základě této domluvy si obviněný J. V. zřídil dne 17. 6. 2003 účet č. 120625…./…. u banky na pobočce v B. na jméno P. K., za kterého se vydával na základě osobních dokladů P. K., které měl k dispozici s tím, že na tento účet bude požadováno zaslání finančních prostředků od T. H., poté v přesně nezjištěné době, asi týden před datem 4. 7. 2003, převzal od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a dvě obálky s vyděračskými dopisy, ve kterých byla požadována úhrada částky 20 miliónů Kč do 7 dnů na uvedený účet pod pohrůžkou dalších útoků a násilí vůči rodině T. H., kdy dne 4. 7. 2003 v době kolem 02.25 hodin J. V. u vrat garáže domu majitele T. H. v ulici K. v Š., umístil nástražný výbušný systém, který na místě inicioval, čímž přivodil jeho explozi, kdy těsně před výbuchem ještě vhodil do dopisní schránky rodinného domu T. H. i dva vyděračské dopisy, přičemž v době výbuchu se v domě nacházeli T. H., jeho manželka a syn, k jejichž zranění nedošlo, ale v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného a jeho sousedů v důsledku poničení domů a automobilů nacházejících se v blízkosti výbuchu, kdy T. H. byla způsobena škoda ve výši 1.475.334,- Kč, J. B. 2.283,- Kč, J. F. 246.270,- Kč, J. Z. 158.637,- Kč a Ing. J. R. 14.395,- Kč, tedy celkem škoda ve výši 1.896.918,- Kč,
II. protože požadovaná částka T. H. nebyla na uvedený účet zaslána, došlo mezi obviněnými Ing. M. R. aj. V. k opětovné domluvě na pokračování útoku vůči T. H. a jeho rodině, na základě které v přesně nezjištěné době v měsíci září 2003 převzal obviněný J. V. od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a vyděračský dopis s požadavkem vyplacení částky 23 miliónů Kč do 15 dní, kdy obviněný J. V. dne 27. 9. 2003 kolem 23.20 hodin umístnil nástražný výbušný systém v obci Š. před vchodové dveře domu v ulici O., majitele domu S. P., tchána poškozeného T. H. a inicioval jej, čímž přivodil jeho explozi, kdy bezprostředně po výbuchu odjel do B., kde vhodil vyděračský dopis s požadavkem částky 23 miliónů Kč do poštovní schránky u OD T. v B., přičemž v době výbuchu se v domě nacházel S. P., k jehož zranění nedošlo, ale v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného S. P. a jeho sousedů v důsledku poničení domů a automobilů, kdy S. P. byla způsobena škoda ve výši 172.541,- Kč, P. P. ve výši 5.880,- Kč a D. S. minimálně ve výši 2.794,- Kč, tj. celkem vznikla škoda 181.215,- Kč.
Na tyto skutkové závěry navazuje v dovolání vytýkané právní vymezení citovaného skutku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 6 a 7 ke shodným námitkám obviněného vyjádřeným v odvolání vysvětlil, „… že obhajoba obviněného, že nevěděl o obsahu vyděračských dopisů a nevěděl o výši částek, které jsou v nich požadovány, nemá podstatného významu, protože i ze samotné prvotní výpovědi obviněného J.V., která byla vyhodnocena jako věrohodná, vyplývá, že tento věděl, že jde o vydírání, tj. že má položit a iniciovat nálože u domů poškozených, přičemž bylo výslovně a konkrétně uvažováno o zničení drahého vozidla zn. M., což mělo poškozeného přimět, aby na uvedený účet zaslal požadované peníze. Za to měl přislíbeno vyplacení částky 500.000,- Kč …“. Těmito skutečnostmi odvolací soud vyloučil, že se obviněný J. V. mohl domnívat, že jde o vydírání směřující k vyplacení částky menší než 5 miliónů Kč, když současně poukázal i na vysokou odměnu, kterou měl dovolatel od obviněného Ing. M. R. po vymožení požadovaného plnění obdržet. I když odvolací soud připustil, že nebylo prokázáno, že by obviněný přímo věděl, že šlo přesně o částky 20, popř. 23 miliónů Kč, z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný J. V. znal obsah vyděračských dopisů, které mu napsané a v obálce předal spoluobviněný Ing. M. R. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na obsah výpovědí svědků H. N. a V. V., kteří uvedli, že jim obviněný sdělil, že jde o vymáhání částky 15 miliónů Kč a tudíž přinejmenším ve vztahu k této výši škody jednání obviněného směřovalo. Na základě těchto zjištění odvolací soud důvodně shledal ve vztahu k částce 15 miliónů Kč, která o 10 miliónů přesahuje spodní hranici škody velkého rozsahu (viz §89 odst. 11 tr. zák.), zavinění v přímém úmyslu obviněného [§4 písm. a) tr. zák.] a ve vztahu ke škodě tuto částku překračující, která nepochybně s ohledem na okolnosti celého případu hrozila, úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.
S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, neboť považuje uvedené úvahy odvolacího soudu za správné, a to jak z hlediska skutkových podkladů, na nichž jsou dovozovány, tak i vzhledem k hmotně právním zásadám na ně dopadajícím, jak jsou shora uvedeny.
S ohledem na všechna k dovolání obviněného shora rozvedená zjištění dovolací soud shledal, že na základě uvedených skutkových okolností plyne, že následek způsobení škody velkého rozsahu, k němuž jednání obviněného J. V. směřovalo, je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, neboť nevznikají žádné pochybnosti o tom, že škoda velkého rozsahu v důsledku shora popsaného činu bezprostředně hrozila. Na základě vymezených skutkových závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil i závěry právní a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil, pokud obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud však považuje za vhodné upřesnit další skutečnosti s tímto závěrem odvolacího soudu spojené, a pro správnost právní kvalifikace významné. Obviněný totiž, jak vyplývá z uvedených skutkových zjištění, použil ke spáchání uvedeného činu nástražný výbušný systém, který v obou dílčích činech způsobil explozi, při níž došlo k destrukci na majetku nacházejícím se v její blízkosti. Takto fungující výstražný systém je rozhodně nutné považovat za zbraň, za níž je podle §89 odst. 5 tr. zák. v širším smyslu považováno cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Obviněný tudíž naplnil svým jednání rovněž i znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 tr. zák., neboť takový čin spáchal se zbraní. O naplnění i tohoto znaku odvolací soud, jak rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 8, rovněž nepochyboval, avšak nesprávně tuto okolnost považoval za podklad pro použití zásady speciality a vysvětlil ji tím, že kvalifikační znak vyjádřený v §235 odst. 3 tr. zák. má přednost před skutkovou podstatou základní či níže kvalifikovanou podle §235 odst. 2 tr. zák. Tyto úvahy však nejsou v souladu s právní teorií, neboť poměr speciality (též i subsidiarity) vzniká mezi různými trestnými činy a nelze jej tedy shledávat u téhož trestného činu mezi jeho jednotlivými znaky podmiňujícími použití přísnější právní kvalifikaci, které typizují vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. V případě naplnění znaků podle odst. 2 a 3 §235 tr. zák. není možné uvažovat o poměru speciality, protože jde o tentýž trestný čin, jehož závažnost je vystupňována v jeho jednotlivých odstavcích. Z těchto důvodů měl být z právní kvalifikace vypuštěn pouze odst. 2 písm. d), tr. zák. obsahující znak značné škody, který s ohledem na to, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu podle §235 odst. 3 tr. zák., tuto nižší škodu zahrnuje. Neměla být však vypuštěna právní kvalifikace podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. vyjadřující, že se pachatel trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. dopustil se zbraní, protože tato okolnost podmiňující použití této přísnější kvalifikace v §235 odst. 3 tr. zák. obsažena není. Důvodem pro neuvedení §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. by za těchto okolností mohlo být jen nenaplnění podmínek podle ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. zák.
Na základě těchto skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že obviněný měl být uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. S ohledem na to, že toto úplné a přesné uvedení právní kvalifikace by formálně (odvolací soud totiž fakticky shledal naplnění znaku, že čin byl spáchán se zbraní), bylo v neprospěch obviněného, neboť by na základě uvedeného právního vymezení bylo přihlíženo k další přitěžující okolnosti, což by znamenalo u obviněného změnu k horšímu, která je podle §265m odst. 1 písm. b) tr. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 46 T 7/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je i přes shora vyjádřenou výhradu správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly, kromě jiného, naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 3 tr. zák. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tímto v podrobnostech odkazuje.
Pokud obviněný v dovolání namítal nepřesnosti a nedostatky spatřované v obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovolací soud k nim nepřihlížel, protože jde o okolnosti procesní povahy, na které se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje, neboť jeho prostřednictvím lze namítat pouze hmotně právní nedostatky.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. V. je zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová