ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.356.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 356/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným J. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 278/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 110/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Z. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 T 110/2004, uznán vinným, že
1)dne 14. ledna 2003 předal Ing. E. B., jako přílohu k žádosti o změnu stavebního povolení na stavbu rodinného domu na pozemcích U d., k. ú. P., určenou Ú. M. č. P. pro účely stavebního řízení, osvědčení o autorizaci č. 148.. vydané Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě podle zákona č. 360/1992 Sb. na jméno J. Z., které potvrzuje, že jmenovaný je autorizovaným technikem v oboru pozemní stavby a je oprávněn používat autorizační razítko ČKAIT 0006…, na základě čehož rozhodl dne 30. ledna 2003 Ú. M. č. P. o změně odborného vedení realizace stavby, ačkoliv obžalovaný věděl, že nikdy nebyl a není členem ČKAIT,
2)nejméně v období od listopadu 2002 do 10. června 2003 měl u sebe k dispozici razítko ČKAIT 0006…, jehož otisk je povinnou součástí listin, které jsou podle §13 odst. 5 zákona č. 360/1992 Sb., veřejnými listinami, přestože věděl, že toto razítko má v držení bez patřičného oprávnění.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. Za to jej odsoudil podle §176 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému dále uložil trest propadnutí dřevěného kulatého razítka s otiskem státního znaku a s nápisem J. Z., autorizovaný technik pro pozemní stavby, ČKAIT 0006…
Oproti tomu soud prvního stupně obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť měl za to, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
V dalším tento soud podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené Ing. E. B., a B. d. H. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2005, a usnesením sp. zn. 7 To 278/2005 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. M. K. dovoláním, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům a nesplňuje (v rozporu s konstantní judikaturou) zákonné předpoklady pro uznání jej vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Připustil sice, že Ing. E. B. předal předmětné osvědčení o autorizaci (a to prý k jejímu naléhání a pouze pro její informaci), popřel však, že se jednalo o přílohu k žádosti o změnu stavebního povolení. Tvrdil, že Ing. E. B. si z uvedeného osvědčení o autorizaci sama pořídila kopii a teprve takto opatřenou kopii, jež nebyla úředně ověřena, poté předala na Ú. M. č. P. pro účely úředního jednání v rámci stavebního řízení. S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1071/2003 a 7 Tdo 27/2003, podle nichž není neověřená kopie padělku veřejné listiny veřejnou listinou ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák., obviněný vytkl, že objasnění otázky, zda Ing. E. B. předložil originál či neověřenou kopii předmětné listiny, nebyla předmětem provedeného dokazování. Za této situace měl soud podle něj vycházet z toho, že Ing. E. B. předal pouze kopii uvedeného osvědčení, nikoliv jeho padělaný originál. Domáhal se toho, že listina, kterou Ing. E. B. předal k pořízení kopie, nebyla nikdy ověřena a jako taková nemohla mít ani jako příloha k žádosti o změnu stavebního povolení charakter veřejné listiny.
Nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, obviněný shledával dále v tom, že soud souběh jeho trestné činnosti (včetně skutku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.) posoudil oproti obžalobě jako samostatné skutky, ač se jednalo o jednočinný souběh. Měl za to, že spáchání trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. bylo v jeho trestní věci nutným prostředkem ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (na tomto místě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 192/2000). Z toho dovozoval, že nemohl být uznán vinným a zároveň zproštěn obžaloby pro trestné činy, které měl podle obžaloby spáchat v jednočinném souběhu, a proto se domníval, že proti němu bylo vedeno (v rámci řízení před soudem druhého stupně) trestní stíhání, které bylo podle zákona nepřípustné; odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a sám rozhodnout o zastavení jeho trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti podle §11 odst. 1 tr. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 278/2005, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc buď vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jeho trestní stíhání pro trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. zastaví. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného shledala podané dovolání částečně důvodným, a to v rozsahu argumentace, v jejímž rámci dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák.; přisvědčila názoru obviněného, že podle ustálené judikatury není neověřená kopie padělku veřejné listiny veřejnou listinou ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák., neboť tím, co kopii dodává charakter veřejné listiny, není bez dalšího předloha této kopie, nýbrž akt úředního ověření, kterým se kvalifikovaně potvrzuje shoda obsahu kopie a předlohy. Naproti tomu za zcela irelevantní označila státní zástupkyně ty dovolací argumenty obviněného, jejichž podstatou bylo zpochybnění přípustnosti jeho trestního stíhání, a poukázala na to, že jednotlivá jednání popsaná ve skutkové větě napadených rozhodnutí nebyla stejně právně kvalifikována a jedná se o oddělené útoky.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a z podnětu podaného dovolání zrušil rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 278/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal předmětnou věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obdobně zjistil, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Pokud jde o důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v rámci námitek podřazených pod tento dovolací důvod činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci brojil proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání popsanému pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku toliko na podkladě tvrzení, že padělek předmětného osvědčení nepředal Ing. E. B. za účelem jeho přiložení k žádosti o změnu stavebního povolení, ale pouze pro její informaci a na její žádost, a že Ing. E. B. si z uvedeného osvědčení sama pořídila fotokopii a teprve tuto fotokopii, která nebyla úředně ověřena, sama přiložila ke zmíněné žádosti o změnu stavebního povolení a osobně zanesla na Ú. M. č. P., u něhož stavební řízení probíhalo, je zcela právně irelevantní, neboť jde v podstatě o předestření vlastní skutkové verze uvedeného jednání, aniž by se tyto námitky dotýkaly otázky tzv. právního posouzení skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně (v popisu uvedeného jednání ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je totiž zahrnuto zjištění, podle kterého „obviněný … předal Ing. E. B. … jako přílohu k žádosti o změnu stavebního povolení na stavbu rodinného domu … určenou Ú. M. č. P. pro účely stavebního řízení, osvědčení o autorizaci …“).
Jako na polemiku s tím, jak byly soudem prvního stupně hodnoceny provedené důkazy a zjištěn skutkový stav, je třeba pohlížet také na tvrzení obviněného, že právní kvalifikace uvedeného skutku neodpovídá provedeným důkazům a že soud měl za situace, kdy nezaměřil dokazování na objasnění otázky, zda obviněný Ing. E. B. předal originál či kopii uvedeného padělku osvědčení o autorizaci, překlenout tento nedostatek úvahou v jeho prospěch a vycházet z toho, že obviněný předal jmenované svědkyni kopii uvedeného padělku (z předchozí citace části skutkové věty odsuzujícího rozsudku je totiž zřejmé, že obviněný předal svědkyni osvědčení o autorizaci, nikoliv snad jeho kopii).
Z obsahu podaného dovolání v této části je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání popsaného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a v plném rozsahu respektován soudem odvolacím, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
O primárně skutkové námitky šlo také v případě, jestliže se obviněný domáhal aplikace závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usneseních ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 27/2003, a ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1071/2003. Ve vztahu k těmto argumentům je třeba uvést, že jakkoliv je obviněnému třeba přisvědčit v tvrzení, že neověřená kopie padělku není veřejnou listinou ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák., nelze závěry citovaných rozhodnutí v posuzovaném případě použít, neboť vycházejí ze zcela odlišných skutkových okolností, než je tomu v této trestní věci. Vždyť žádné ze zjištění soudů obou stupňů, tak jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. výše) a rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, nesvědčí pro závěr, že obviněný předal Ing. E. B. kopii padělku uvedeného osvědčení o autorizaci. Jestliže taková skutečnost nebyla v řízení před soudy prvního a druhého stupně zjištěna, není odkaz na uvedená rozhodnutí případný.
Protože námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a následnými právními úvahami soudů na straně druhé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se povahou osvědčení o autorizaci a jednáním obviněného v tomto směru pečlivě a podrobně zabývaly. S odkazem na konkrétní výsledky dokazování oba soudy přiléhavě a racionálně vyložily, na základě jakých skutečností dovodily, že obviněný se uvedeným padělkem osvědčení o autorizaci (bez toho, že by se jednalo pouze o jeho neověřenou kopii) opakovaně prokazoval, a to včetně posuzované trestní věci.
Soud prvního stupně současně dovodil, že obviněný předal Ing. E. B. uvedený padělek osvědčení o autorizaci právě za účelem zajištění kopie tohoto osvědčení pro stavební řízení vedené u Ú. M. č. P., odbor výstavby, který na jeho podkladě vydal dne 30. 1. 2003 rozhodnutí č. j. VYS.P1641 – 390/03 – R – Rzrs (č. l. 84). Zároveň upozornil, že podkladem pro citované rozhodnutí byl vedle žádosti obviněné (č. l. 83) a kopie předmětného osvědčení o autorizaci (č. l. 56) také originál prohlášení obviněného ze dne 10. 11. 2002 o převzetí funkce odborného dozoru stavby (č. l. 82).
Odvolací soud nad rámec úvah soudu prvního stupně doplnil, že obviněný by bez tohoto osvědčení nebyl pověřen ani vypracováním posudku o příčinách zatékání dešťové vody do jednoho z bytů patřícího B. d. ani stavebním dozorem nad výstavbou rodinného domu Ing. E. B. Jmenovaný soud se vůbec velice podrobně problematikou právní kvalifikace navazující na učiněná skutková zjištění zabýval a v tomto směru postačí odkázat na přesvědčivou argumentaci obsaženou zejména na straně 9 odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů nebylo možné k námitkám obviněného, které subsumoval pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přihlížet. Pokud by obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze tento dovolací důvod a výše uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však své dovolání opřel také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný spatřoval naplnění jmenovaného dovolacího důvodu v takovém pochybení soudu, jež spočívalo v tom, že oproti podané obžalobě, která obsahovala právní kvalifikaci jeho jednání jako jednočinného souběhu tří trestných činů (a to trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák.), kvalifikoval předmětné jednání jako tři samostatné skutky, přičemž jej jednak zčásti uznal vinným a jednak jej pro část jednání zprostil obžaloby.
K takto formulované námitce je předně třeba uvést, že ji obviněný uplatnil ve vztahu k tomuto důvodu dovolání relevantně, neboť chybné právní posouzení souběhu trestné činnosti obviněného by mohlo nepřípustnost jeho trestního stíhání zakládat.
Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestné činnosti jednoho pachatele je rozhodující vymezení pojmu skutek a objasnění toho, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků.
K tomu je třeba v obecné rovině poznamenat, že tzv. souběh (konkurence) trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek (§35 odst. 2 tr. zák.), za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení. Právní věda a soudní praxe rozlišuje souběh jednočinný a vícečinný. Zatímco jednočinný souběh spočívá v tom, že pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů nebo jedním skutkem naplní vícekrát tutéž skutkovou podstatu trestného činu, vícečinný souběh oproti tomu znamená, že pachatel více skutky spáchá trestné činy různých skutkových podstat nebo více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty. Vícečinný souběh je tvořen samostatnými trestnými činy, kdy posuzování jednoho z nich není závislé na jiném, kdežto u jednočinného souběhu se jedná o skutek jediný, souvislost je zde těsnější a jeden trestný čin nelze oddělit od druhého.
Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozh. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o činy zcela samostatné, jejich skutkový základ nesmí být – na rozdíl od jednočinném souběhu – ani zčásti společný. Jednočinný souběh je současně vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný.
Skutkové okolnosti, na nichž je napadené usnesení založeno, dávají spolehlivý podklad pro závěr, že v posuzované trestní věci se o jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák., nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nejednalo.
Z obsahu přezkoumávaného spisu je patrné, že trestní řízení v této věci bylo vůči obviněnému vedeno – od okamžiku zahájení trestního stíhání (na základě usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha 11, ze dne 13. 2. 2004, ČTS: ORH – 7067/OHK – 2 – 2004; č. l. 10) až do podání obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (č. l. 195) – pro skutky, v nichž byl spatřován v bodě 1) trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a v bodě 3) trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák.
Třebaže státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v podané obžalobě právně kvalifikovala jednání obviněného jako jeden skutek, který podle ní naplňoval znaky výše uvedených tří trestných činů, nejednalo se o právní posouzení správné. Trestná činnost obviněného, pro kterou bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, totiž byla evidentně založena nejméně třemi skutky, které byly zcela samostatné, naplňovaly skutkové podstaty více trestných činů (tzv. vícečinný souběh nestejnorodý) a jejich právní posouzení nebylo závislé na jiném. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil, kvalifikoval-li jednání obviněného oproti podané obžalobě jako tři samostatné skutky. Odlišnou právní kvalifikaci jednání obviněného ze strany soudu prvního stupně oproti podané obžalobě nelze považovat za pochybení i proto, že podle §220 odst. 3 tr. ř. právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.
Jestliže Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně důvodně považoval jednání obviněného za tři samostatné skutky, pak je třeba za zcela korektní označit jeho postup, jímž obviněného pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., zprostil podle §226 písm. b) tr. zák. obžaloby, zatímco zbývajícími dvěma skutky jej uznal vinným.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud právně posoudil skutek obviněného, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pouze jako závazkový právní vztah mezi obviněným a Ing. E. B., který má občanskoprávní základ. Nejvyšší soud nemá důvod tyto úvahy soudu zpochybňovat, nehledě na to, že do tohoto skutku a trestného činu podané dovolání ani nesměřovalo.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu stran charakteru trestné činnosti obviněného, kdy vyložil, proč se v posuzovaném případě jednalo o souběh vícečinný, nelze přisvědčit názoru obviněného, že jednání, jež bylo obžalobou právně kvalifikováno jako trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. bylo nutným prostředkem ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (nehledě na to, že obviněný tento svůj argument vyjma odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 192/2002 nikterak blíže nerozvedl a nedoplnil konkrétními argumenty, které by jeho tvrzení podporovaly).
Konečně ve světle všech shora rozvedených skutečností nemůže obstát ani odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 2/2003, týkající se dílčího útoku pokračování v trestném činu, neboť v této trestní věci nebyly podmínky pokračování uvedené v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. splněny (tj. nejde o jednotlivé dílčí útoky, které by byly vedené jednotným záměrem a naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, přičemž by byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku).
Protože Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů stran posouzení jednání obviněného z hledisek, na něž obviněný v této části svého dovolání poukázal, žádných pochybení, nemohl než dojít k závěru, že námitky obviněného, jež relevantně uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nejsou opodstatněné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a