ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.457.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 457/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 302/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 156/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 1 T 156/2004, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému S. S. škodu ve výši 20.022,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 2. 7. 2004 kolem 21.30 hod. na okraji louky na území honitby s názvem D.,která se nachází poblíž silnice I/45 mezi obcemi D. a K., po předchozích slovních urážkách několikrát udeřil pěstí do obličeje příslušníka myslivecké stráže S. S., který zde vykonával právo myslivosti, kdy poté co se mu poškozený představil jako příslušník myslivecké stráže a prokázal se služebním odznakem myslivecké stráže, mu tento odznak utrhl z řetízku a ponechal si jej, nadále jej bil pěstí do obličeje a pokusil se mu také strhnout loveckou pušku, svého jednání zanechal až po výzvách svého syna M. Z. a údery pěstí S. S. způsobil zhmoždění měkkých tkání levé tváře, zlomeninu levé lícní kosti s krvácením do dutiny horní čelisti a pohmoždění lícního nervu s dobou omezení v běžném způsobu života v trvání tří týdnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále, obviněný a poškozený S. S. odvoláními. Státní zástupce podal v neprospěch obviněného odvolání proti výroku o trestu, obviněný zaměřil své odvolání proti výroku o vině i trestu a poškozený napadal výrok o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 302/2005, byla podaná odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřoval především v tom, že jeho jednání mělo být posuzováno podle §13 tr. zák. o nutné obraně, neboť v konkrétním případě se jednalo o to, že S. S., obviněnému naprosto neznámý muž, po výstřelu z kulovnice v maskáčích vystoupil z lesa, řekl mu na jím obhospodařovaném pozemku v průběhu sklizně „vypadni, tady lovím já“ a namířil mu hlavní na břicho. Obviněný dále uvedl, že hlaveň levou rukou odklonil a pravou poškozeného třikrát pěstí udeřil do hlavy, aby tímto paralyzoval útočníka a útok odvrátil. Vyjádřil přesvědčení, že tímto svým jednáním nevybočil z mezí nutné obrany. Podle něj je argumentace odvolacího soudu, že poškozený se s předmětnou zbraní nechoval útočně, v této souvislosti nesprávná. Obviněný zásadně nesouhlasil s hodnocením výpovědí poškozeného S. S., byla-li soudy akceptována jako věrohodná. Pokládal je za značně rozporné především v části týkající se skutečnosti, zda zbraň byla v době konfliktu vybita ve smyslu §58 odst. 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních. Jako nesoulad mezi výpovědí poškozeného a výsledky dokazování označil dovolatel též tvrzení poškozeného o rozsahu útoku, neboť byl-li by útok tak rozsáhlý, jak jej poškozený popsal, musel by utrpět mnohem závažnější poranění, než která zjistil znalec MUDr. I. F. Obviněný zdůraznil, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí jeho syna M. Z., oba popsali incident co do časového intervalu jeho trvání shodně. Vytkl, že soudy nepostupovaly v duchu zásady in dubio pro reo, která znamená, že při existenci dvou verzí skutkového děje, tj. jednak verze obviněného a jednak verze poškozeného, lze-li mít důvodné pochybnosti o tom, která z nich je pravdivá, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad, zrušil a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože stíhaný skutek není trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry, které ohledně naplnění podmínek nutné obrany učinil odvolací soud. Připomněla, že ve vztahu k argumentům obviněného, že poškozený se nechoval zcela v souladu se zákonem o myslivosti, nejde o skutečnosti relevantní pro posouzení činu obviněného. Neshledala ani, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také (a především) námitky skutkové, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil výpovědi poškozeného S. S. a kladl naopak důraz na správnost a věrohodnost výpovědí své svého syna M. Z. a na základě nichž - ve shodě s odvolacími námitkami - vytkl, že byla nesprávně aplikována zásada in dubio pro reo, nebylo-li uvěřeno jeho výpovědím.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Bruntále a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Ostravě, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat, nejde tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obhajobě obviněného ani výpovědi svědka M. Z., syna obviněného, neuvěřil a že rozhodnutí o vině naopak založil na výpovědi poškozeného S. S. nepřímo potvrzované výpovědí svědka M. V. a na dalších vyjmenovaných důkazech (strany 2, 3 rozsudku). S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud a navíc sám zevrubně reagoval na tu část obhajoby obviněného, v níž namítl, že se pouze bránil útoku poškozeného (strany 5, 6 napadeného usnesení).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda se obviněný jednání, které mu je kladeno za vinu, dopustil za podmínek nutné obrany.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu, obsahuje. Obviněný ostatně ani nenamítl, že popsaný skutek znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nevykazuje. Jeho výtky byly koncentrovány v nesouhlas s postupem soudů obou stupňů, nebylo-li aplikováno ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu.
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Z pohledu těchto východisek lze označit závěry odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení o nutné obraně za konzistentní.
Odvolací soud, vědom si protichůdného vyznění výpovědí obviněného na straně jedné a poškozeného na straně druhé, vyhodnotil věrohodnost obou předkládaných verzí skutkového děje a ztotožnil-li se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který opřel výrok o vině o výpověď poškozeného, náležitě svoje závěry odůvodnil. Připomněl především, že z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by to byl poškozený, kdo proti obviněnému jakkoliv zaútočil či že by se proti němu dopustil jednání, jež by bylo možno jako přímo hrozící útok vykládat. Poškozený odmítl tvrzení obviněného, že by jej ohrožoval loveckou puškou a mířil proti jeho tělu, opakoval, že to byl naopak obviněný, kdo jej fyzicky napadl opakovanými údery pěstí a kdo se mu snažil loveckou pušku strhnout. Odvolací soud uzavřel, že poškozený se s loveckou zbraní útočně nechoval a neuvěřil výpovědi obviněného, že poškozený tlačil zbraň na jeho břicho, protože se podle něj „vymyká logickému pochopení, že by přes takto napřaženou zbraň mohl poškozeného udeřit způsobem, který byl popsán …“ (strana 6 napadeného usnesení). Takový závěr není iracionální; výpověď poškozeného nelze zpochybnit námitkami, které proti její přesvědčivosti uplatnil obviněný. Poškozený je fyzicky méně disponován, k provokaci a eskalaci konfliktu s obviněným žádný rozumný důvod neměl a z výsledků dokazování se podává (a nezpochybňuje to relevantně obviněný ani svědek M. Z.), že loveckou pušku způsobem, který by naznačoval možnost jakéhokoliv reálného útoku, neužil. Naopak obviněný, jak vyplývá ze spisového materiálu, má tendenci řešit konfliktní situace nepřiměřenými reakcemi (viz přestupková řízení pro přestupky proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb.).
Obviněný postavil svoji obhajobu na tvrzení obavy z hrozícího útoku, žádnými konkrétní přesvědčivými údaji však v tomto ohledu neargumentoval, a proto soudy obou stupňů vzaly důvodně za podklad svých zjištění výpověď poškozeného (třebaže se odvolací soud poněkud nadbytečně - vycházel-li z výpovědi poškozeného - zabýval v souvislostech s možným útokem poškozeného i verzí nabízenou obviněným). Dovolatelem proklamovaná obava z možného útoku poškozeného neměla v konkrétní situaci žádné opodstatnění. Obviněný hovořil v hlavním líčení „o přímém ohrožení života“, jde však o zjevně účelové hodnocení poměrů. Na straně jedné obviněný udával, že poškozený poté, co zbraň otočil proti němu do oblasti břicha a vyzval ho, aby odešel, protože je na lovu, nereagoval na jeho opakované výzvy, aby zbraň položil za sebe, začal s ní škubat. Protože neměl jistotu, co se zbraní udělá, paralyzoval jej několika údery pěstí, ale zbraň poškozeného držel za hlaveň dál (č. l. 109 p. v.). Na jiném místě pak uvedl, že poznal, že je zbraň nabitá, aniž by však tento poznatek logicky vysvětlil, udával, že byl v přímém ohrožení života a musel reagovat s odůvodněním, že skutečně jej mohl poškozený zastřelit (č. l. 110 p. v.). Lze si jen stěží představit, že by obviněný mohl odvrátit hrozbu útoku střelnou zbraní několika údery pěstí, a to v situaci, kdy údajně nabitou zbraň držel za hlaveň právě on. Stejně tak nelze uvěřit výpovědi obviněného, že měl obavy o svůj život, když údajně držel hlaveň střelné zbraně poškozeného, který ignoroval jeho výzvy k jejímu odložení, aniž by se však proti obviněnému dopustil jakéhokoliv slovního či fyzického jednání, jež by bylo možné za útok či jeho hrozbu pokládat. Výpověď svědka M. Z., jíž se obviněný dovolával, není pro posouzení rozhodné počáteční fáze konfliktu mezi obviněným a poškozeným významná, poněvadž svědek jí přítomen nebyl. Ve vztahu k hodnocení výpovědí obviněného a svědka M. Z. navíc nelze nezaznamenat, že s ohledem na popis průběhu konfliktu je jeho zařazení do časových relacích řádově do jedné minuty nepřesvědčivé.
Podmínkou nutné obrany podle §13 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že osoba, proti které jednání obviněného směřovalo, se sama nedopustila žádného jednání, které by bylo možno považovat za útok.
Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje a dodává, že z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný nepřiměřeně reagoval na přítomnost poškozeného na jím užívaném a obhospodařovaném pozemku a po slovním konfliktu, který sám vyprovokoval, na poškozeného zaútočil tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a způsobil mu tak zranění s dobou omezení v běžném způsobu života v trvání tří týdnů. Takové jednání zcela zjevně nese znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a nelze jej posuzovat jako jednání za podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., event. domnělé (putativní) nutné obrany. Správnost závěrů soudů obou stupňů nemohou nikterak modifikovat ani výhrady obviněného, že poškozený nepostupoval zcela v souladu se zákonem o myslivosti, poněvadž případné porušení tohoto zákona poškozeným, jak ostatně odvolací soud též konstatoval, není relevantní pro posouzení otázky trestní odpovědnosti obviněného.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková