ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.483.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 483/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání podaném obviněným K. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 567/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 493/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 15 T 493/2003, uznán vinným, že
„od srpna 2000 nejméně do srpna 2002 včetně v H., jako jednatel a společník L. – k., s. r. o., neplnil svou zákonnou povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení, ač jim byly sraženy ze mzdy, a takto za zaměstnance neodvedl a dluží
-v době od ledna 2001 do srpna 2002 včetně, daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků včetně srážkové daně Finančnímu úřadu H., zastupujícímu Český stát, ve výši nejméně 266.212,- Kč,
-od února 2002 do srpna 2002 včetně, pojistné na sociální zabezpečení OSSZ H., zastupující Český stát, ve výši nejméně 129.902,- Kč,
-od února 2002 do srpna 2002 včetně, pojistné na zdravotní pojištění VZP ČR, Okresní pojišťovně H., ve výši nejméně 52.018,- Kč,
-od srpna 2000 do srpna 2002 včetně, pojistné na zdravotní pojištění R. b. p. v O., Z. zdravotní pojišťovně, se sídlem S. O., ve výši nejméně 38.868,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 567/2004, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. A. dovolání. V obecné rovině jej vymezil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že „rozsudek nalézacího soudu“ byl vydán, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Dovolatel soudu prvního stupně vytkl procesní pochybení, spočívající v tom, že nerespektoval zákonnou pětidenní lhůtu, kterou má obviněný a jeho obhájce ve smyslu §198 tr. ř. k přípravě na hlavní líčení. Polemizoval s právním názorem odvolacího soudu, jenž dovodil, že tuto lhůtu je třeba zachovat pouze v případě přípravy na první hlavní líčení ve věci. Vznesl výhradu porušení jeho práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a namítl, že „soud neumožnil zvolenému obhájci uplatnění jeho práv, kdy měl zjištěno, že nebyl o nařízeném jednání řádně a včas uvědoměn“. V této spojitosti obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 83/96), podle níž jsou ústavně zaručené právo na obhajobu spolu s presumpcí neviny základními podmínkami ústavně souladného procesu.
V další části dovolání obviněný opakovaně vyslovil názor, že soudy obou stupňů se v rámci dokazování nevypořádaly s otázkou případné insolventnosti společnosti L. – k., s. r. o., což je nutná podmínka trestnosti podle §147 tr. zák. (zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 828/2005). Za vadné pokládal to, že soud opřel závěr o jeho vině převážně o výpověď svědkyně A. G., třebaže na podkladě pouze této výpovědi nebylo možné finanční situaci společnosti L. – k., s. r. o., v rozhodném období spolehlivě posoudit. Doplnil, že soud své tvrzení o tom, že uvedená obchodní společnost disponovala finančními prostředky, blíže neodůvodnil a neuvedl ani, z jakých důkazů tuto skutečnost dovodil.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 567/2004 a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Samostatným přípisem ze dne 20. 1. 2006 adresovaným Okresnímu soudu v Hodoníně obviněný sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dospěl k závěru, že část námitek obviněného, v jejichž rámci tvrdil, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s otázkou případné insolvence společnosti L. – k., s. r. o., jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou také důvodné. Měl za to, že skutková zjištění uvedená v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nenavazují na zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, ale jsou s nimi do jisté míry v rozporu. Ačkoli nalézací soud konstatoval, že v „průběhu roku 2001 a 2002 byly řádně placeny jiné závazky firmy, tedy pokud by společnost skutečně byla insolventní, neplatila by žádné platby a neměla by tudíž žádné finanční prostředky … tato situace však nenastala“, neuvedl již, na podkladě jakých důkazů tento závěr učinil, když z výpovědi svědkyně A. G. hovořící o závazcích převyšujících pohledávky takováto zjištění v žádném případě logicky nevyplývají a dokonce jsou s ním v rozporu.
Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně vycházel v této trestní věci patrně z toho, že stav insolvence předpokládá úplnou a trvalou absenci finančních prostředků na straně dlužníka. Tuto úvahu soudu však zhodnotil jako chybnou a vyložil, že stav insolvence toliko znamená, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky; tento stav tedy není podmíněn tím, že by dlužník neměl vůbec žádné disponibilní finanční prostředky. Státní zástupce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 894/2005 a 5 Tdo 828/2005 uzavřel, že skutková zjištění obsažená v rozhodnutích soudů obou stupňů neskýtají dostatečný podklad pro závěr o existenci všech zákonných znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 567/2004, zrušil, a to včetně rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání podle §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že pokud obviněný opřel své dovolání o námitky, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Právě takovou povahu měly argumenty obviněného založené (opakovaně jako v předchozím řízení) na tvrzení, že soudy obou stupňů zcela pominuly skutečnost, že společnost L. – k., s. r. o., neměla v rozhodném období dostatek finančních prostředků a byla zcela insolventní, že z výpovědi svědkyně A. G. nevyplývá žádné zjištění, ze kterého by bylo možné finanční situaci společnosti L. – k., s. r. o., posoudit, a že soud závěr o insolventnosti uvedené společnosti blíže neodůvodnil a ani neuvedl, z jakých důkazů toto zjištění vyplývá.
K takto uplatněným námitkám obviněného je třeba uvést, že se nejedná o námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatel prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení předmětného skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Jakkoli je obviněnému třeba přisvědčit v tvrzení, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, přičemž tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (srov. rozh. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.), nelze závěry citovaného rozhodnutí na posuzovaný případ aplikovat. Je tomu tak proto, že – jak již bylo výše zdůrazněno – východiskem pro úvahy Nejvyššího soudu je skutkový stav v té jeho podobě, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. A právě z těchto skutkových zjištění vyplývá, že soudy vzaly s odkazem na konkrétní výsledky dokazování za prokázané, že společnost L. – k., s. r. o., nebyla v rozhodném období let 2000 až 2002 insolventní. Soudy obou stupňů vyšly naopak ze zjištění, že jmenovaná společnost v této době jednak řádně vyplácela svým zaměstnancům mzdy a jednak hradila i jiné splatné závazky, které měla vůči třetím osobám, a nadále se věnovala svému předmětu činnosti (str. 2 rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu). Takto zjištěný skutkový stav je pro Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání závazný, a proto nebylo možno k námitkám obviněného, jimiž tyto závěry soudů obou stupňů zpochybnil, jakkoli přihlížet.
V této souvislosti je třeba zmínit, že za případný nelze považovat ani odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 828/2005 (obdobně by bylo možno poukázat i na další rozhodnutí tohoto soudu např. ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tz 228/2001 či 5 Tdo 456/2002), neboť skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně v této projednávané věci nejsou srovnatelná se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v právě citovaných rozhodnutích. V dané věci totiž soudy zjistily, že obviněný příslušné částky z mezd (platů) zaměstnanců skutečně srazil, tedy měl je v dispozici, avšak neodvedl je a následně je užil k jinému účelu. Přitom význam povinnosti odvádět částky sražené poplatníkům a v návaznosti na to i význam trestní odpovědnosti za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu §147 tr. zák. zdůraznil i Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. Pl. 21/2000 (publikován pod č. 188 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20).
Především je však třeba zdůraznit, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Namítl-li obviněný v podaném dovolání i to, že soud (zřejmě míněn soud prvního stupně) své tvrzení o tom, že uvedená obchodní společnost disponovala finančními prostředky, blíže neodůvodnil a neuvedl ani, z jakých důkazů tuto skutečnost dovodil, pak je třeba s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný rovněž uplatnil námitku porušení jeho práva na obhajobu zakotveného v článku 40 odst. 3 LZPS. Zásadní výhrady dovolatel v tomto směru vznesl proti postupu soudu prvního stupně, který podle něj při nařízení hlavního líčení nerespektoval zákonnou pětidenní lhůtu stanovenou v §198 odst. 1 tr. ř. Dále argumentoval zcela neurčitým a nejednoznačným tvrzením, že soud neumožnil jeho zvolenému obhájci uplatnění jeho práv, neboť jej řádně a včas nevyrozuměl o termínu nařízeného jednání (o který soud a o jaké jednání ve věci se mělo konkrétně jednat, obviněný nespecifikoval).
Ve vztahu k takto vzneseným námitkám musel Nejvyšší soud především konstatovat, že se jedná o výhrady zcela procesního charakteru, které se nikterak nevztahují k porušení hmotného práva, a proto na ně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nedopadá.
Stejně tak je ovšem třeba uvést, že tímto způsobem formulované argumenty nelze podřadit ani pod další z dovolacích důvodů, pro nějž obviněný své dovolání podal, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je totiž existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod tedy dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci (rozhodně se tedy nevztahuje na vydání rozsudku soudu prvního stupně, jak obviněný ve svém dovolání chybně uvedl). Smyslem tohoto dovolacího důvodu je naopak umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo odvolání obviněného zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Na tomto místě je vhodné dodat, že – jak již výstižně poznamenal státní zástupce – tento dovolací důvod nelze v žádném případě vykládat tak, že by snad v jeho rámci bylo možno namítat jakoukoli procesní vadu, ke které mělo dojít v průběhu celého řízení.
Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byl obviněným v dovolání označen další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl podle shora uvedené argumentace dovolacího soudu obsahově naplněn.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že s ohledem na to, že námitky obviněného v této části jsou (navíc) zcela nekonkrétní a neurčité, když obviněný soustředil svoji pozornost spíše na obecné výklady o významu ústavně zaručeného práva na obhajobu, nebylo možno ani posoudit, zda by tyto jeho argumenty nebylo možno obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jehož podstata záleží v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Lze proto shrnout, že taktéž ohledně této části námitek obviněného nebylo jeho dovolání uplatněno v souladu se zákonnými podmínkami, které činí tento mimořádný opravný prostředek přípustným, neboť jde svým obsahem o takové námitky, které s žádným z jím označených dovolacích důvodů obsahově nekorespondují a nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a