ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.524.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 524/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. května 2006 ve veřejném zasedání konaném v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy o dovolání obviněné S. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 8 To 260/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 8/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 8 To 260/2004, a rozsudek Okresního soudu soud v Chebu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 3 T 8/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se z n o v u r o z h o d u j e tak, že obviněná S.T.,
s e z p r o š ť u j e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, jíž jí bylo kladeno za vinu,
že v době od října 2000 do června 2001 v A., okres Ch., uváděla v žádostech o dávku sociální péče Městskému úřadu v A., jejíž součástí je i čestné prohlášení o majetkových poměrech, že nemá jiné finanční příjmy a není majitelkou nemovitého ani movitého majetku s výjimkou vozidla Opel Kadett, který uváděla jako své vlastnictví ještě v čestném prohlášení v říjnu 2000, a to přesto, že tento automobil prodala dne 25. 9. 2000 a obdržela za něj částku 39.000,- Kč, kterou ve shora uvedených žádostech nepřiznala, a takto jí byly v předmětné době neoprávněně vyplaceny dávky sociální péče v celkové výši nejméně 39.000,- Kč, a to v říjnu 2000 až lednu 2001 měsíčně částka 4.097,- Kč a v měsících únoru až květnu 2001 po částce 4.597,- Kč a v měsíci červnu 2001 částka 4.224,- Kč,
t e d y :
ke škodě cizího majetku se měla obohatit tím, že uvedla někoho v omyl a způsobit uvedeným činem škodu nikoli malou,
čímž měla spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškozené město A. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech správních.
Odůvodnění:
Obviněná S. T. byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 3 T 8/2003, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a byla podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Plzni, jako odvolací soud z podnětu odvolání obviněné rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 8 To 260/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu a podle §259 odst. 3 pím. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila tak, že „v době od října 2000 do května 2001 v A., okres Ch., uváděla v žádostech o dávku sociální péče Městskému úřadu v A., jejíž součástí je i čestné prohlášení o majetkových poměrech, že nemá jiné finanční příjmy a není majitelkou nemovitého ani movitého majetku s výjimkou vozidla Opel Kadett, který uváděla jako své vlastnictví ještě v čestném prohlášení v říjnu 2000, a to přesto, že tento automobil prodala dne 25. 9. 2000 a prodejem automobilu získala částku nejméně 30.400,- Kč, kterou ve shora uvedených žádostech nepřiznala, a takto jí byly v předmětné době neoprávněně vyplaceny dávky sociální péče v celkové výši nejméně 30.400,- Kč, a to v říjnu 2000 – lednu 2001 měsíčně částka 4.097,- Kč, v měsících únoru – dubnu 2001 měsíčně částka 4.597,- Kč a v květnu 2001 částka 221,- Kč“.
Za tento trestný čin obviněné uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené město A. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech správních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná S. T. prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, ve kterém namítla, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť čin, jímž byla uznána vinnou, nemůže být při správném použití zákona kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejprve zdůraznila, že je osobou se změněnou pracovní schopností a s ohledem na své onemocnění a věk, ji nikdy nikdo do zaměstnání nevzal. Pobírala dávky sociální péče s ohledem na svůj zdravotní stav, používala osobní automobil Opel Kadett, který ji věnoval její přítel, a jenž jako majetek, který ji nebyl odečítán, uváděla v žádostech o dávky sociální péče. Tento automobil byl na její jméno v evidenci dopravního inspektorátu veden až do 18. 10. 2000. V žádosti o další dávku na měsíc říjen 2000 uplatněné dne 2. 10. 2000 v dobré víře opět uvedla toto vozidlo i přesto, že ho již dne 25. 9. 2000 prodala. Takto postupovala proto, že z opatrnosti vyčkávala registraci vozidla na kupující osobu, neboť po svých dřívějších špatných zkušenostech měla strach, aby jí vozidlo nebylo vráceno zpět. Obviněná vysvětlila, že na koupi nového automobilu neměla peníze, ale protože ho vzhledem ke svým zdravotním problémům potřebovala, snažila se využít možnosti dát stávající vozidlo jako protihodnotu za nové. Musela ho však nejprve nechat opravit s tím, že náklady za opravu budou odečteny z prodejní ceny. Protihodnotou sice získala vozidlo Mazda, jehož cena byla stanovena na 50.000,- Kč, ale protože se vozidlo Opel Kadett nepodařilo včas prodat, bylo jí v době, kdy již převzala vozidlo Mazda, vráceno zpět. Nutnost uhradit jeho cenu řešila půjčkou částky 50.000,- Kč od své sestry. Prodej vozidla Opel Kadett se uskutečnil až dne 25. 9. 2000 za částku 39.000, Kč. Po odečtení nákladů za jeho opravu jí bylo dne 26. 9. 2000 vyplaceno 30.400,- Kč. Dne 29. 9. 2000 částku 30.000,- Kč předala jako splátku na dluh své sestře, neboť cítila povinnost dluh splatit. Pro svou potřebu si žádné peníze neponechala. Obviněná na základě těchto okolností konstatovala, že se trestného činu popsaným jednáním nedopustila, ani dopustit nemohla, protože nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť z její strany v žádném případě nešlo o to, aby sebe nebo jiného obohatila. Zdůraznila také, že její jednání ve vztahu k Městu A. nebylo podvodné.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 8 To 260/2004, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 3 T 8/2003, zrušil a zprostil ji obžaloby.
K dovolání obviněné se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém stanovisku po stručném shrnutí okolností, za nichž obviněná dovolání podala, konstatovala, že námitky obviněné zvolený dovolací důvod materiálně naplňují a poukázala na to, že u napadených soudních rozhodnutí byl shledán extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, i když tento extrémní nesoulad obviněná ve svém dovolání nenamítla. Podle státní zástupkyně nelze dojít k závěru, že by obviněná uvedením nesprávných údajů do žádosti o dávku sociální péče záměrně uvedla město A. prostřednictvím Městského úřadu v A. v omyl, aby se sama obohatila. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se nedopustila především pro absenci subjektivní stránky, kterou z provedeného dokazování není možné dovodit. V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu v Chebu a aby okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Existenci deklarovaného dovolacího důvodu dovolatelka spatřovala především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů vinu obviněné nesprávně právně posoudily, neboť nebraly do úvahy její obhajobu, že se nemohla trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustit, když pečlivě nezvážily všechny významné skutečnosti, které svědčily v její prospěch. Obviněná tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu brojila proti právní kvalifikaci skutku, jímž byla v rozsudku soudu druhého stupně uznána vinnou. Takto uplatněné námitky mají hmotně právní povahu a Nejvyšší soud shledal, že jsou opodstatněné. Protože v podaném dovolání neexistují jiné skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlížel rovněž k vadám výroků dovoláním nenapadených, které měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a napadená rozhodnutí nemohou obstát.
Vzhledem k obsahu obviněnou v dovolání vznesených námitek dovolací soud nejprve posuzoval, zda byly skutkem, který je popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, naplněny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a proto je vhodné uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Obviněná se podle tzv. právní věty vyjádřené v rozsudku soudu druhého stupně dopustila uvedeného činu v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že někoho uvedla v omyl a způsobila uvedeným činem škodu nikoliv malou. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu druhého stupně, že obviněná v žádostech o dávku sociální péče, jejíž součástí je i částečné prohlášení o majetkových poměrech, uváděla nepravdivé údaje a zamlčela prodej osobního vozidla Opel Kadett. Kromě toho od října 2000, téměř po dobu jednoho roku uváděla, že vlastní osobní automobil Opel Kadett, přestože toto vozidlo prodávala po několika autobazarech a ve skutečnosti vlastnila a užívala zjevně kvalitnější vozidlo Mazda 323, a to již od 25. října 1999. Vozidlo Mazda zanesla do čestného prohlášení až od listopadu 2000, neoznámila ovšem, že vozidlo Opel Kadett prodala a prodejem dne 29. 9. 2000 získala částku 30.400,- Kč. Přestože částku 30.000,- Kč ještě v září 2000 předala své sestře, následující měsíc, tedy v říjnu 2000 uvedla do čestného prohlášení, že je majitelkou vozidla Opel Kadett. Své závěry o naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. odvolací soud opřel o úvahy, že pokud by tyto uvedené skutečnosti obviněná oznámila Městskému úřadu v A., nebyly by jí v následujícím období vyplaceny dávky sociální péče odpovídající minimální částce 30.400,- Kč, a pokud příjem této částky neuvedla, i když je sama nespotřebovala na vlastní obživu, ale vrátila je jako část dluhu, který měla splatit své sestře do roku 2005, i přesto se o tyto finanční prostředky obohatila.
Nejvyšší soud tyto závěry vztahující se k formálním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 ost. 1, 2 tr. zák. považuje za správné. Jestliže obviněná prodejem vozidla získala uvedenou částku, byla povinna ji v souladu s pravidly pro poskytování sociálních dávek na základě zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění dalších změn a doplňků, uvést ve své žádosti na měsíc říjen 2000 jako příjem ve smyslu §6 zák. č. 463/1991 Sb., o životním minimu ve znění změn a doplňků. Pokud tak neučinila, uvedla město A. v omyl a tudíž jí byly v následujících měsících sociální dávky přiznány v plné výši. Není proto pochyb, že obviněná popsaným jednáním naplnila formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak přiléhavě ve svém rozhodnutí, s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, uvedl odvolací soud.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud považuje rozhodnutí obou soudů za správná, a protože v této jejich části neshledal pochybení, pro stručnost na ně pouze odkazuje.
Nejvyšší soud se však s rozsudky soudů prvního i druhého stupně neztotožnil ohledně materiální stránky, neboť ji nezkoumaly ze všech zákonem předpokládaných hledisek, zejména se dostatečně nevypořádaly s tím, zda jednání obviněné naplňuje zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti. S ohledem na poměry obviněné a okolnosti, za nichž byl čin spáchán, totiž není postačující, pokud soud druhého stupně ve svém rozhodnutí na straně 4 k této otázce uvedl jen zcela obecný poznatek, že obviněná naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. i po materiální stránce.
Za nesprávně vyhodnocené považuje Nejvyšší soud i okolnosti, na jejichž základě soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 5 učinil závěr, že „jednání obviněné vykazuje typický stupeň společenské nebezpečnosti pro uvedený trestný čin, když poněkud je tento stupeň zvyšován zejména okolnostmi případu, čímž je úmyslné zneužití sociálních dávek“. Za neobjektivní až příliš přísné a kritické pak dovolací soud považuje zjištění, že zneužití sociálních dávek obviněnou „je nutné hodnotit jako zavrženíhodné“, pro který neuvedl žádné argumenty, a který je i v logickém rozporu se současně uvedeným závěrem, že u obviněné neshledal žádné výrazně přitěžující ani polehčující okolnosti.
Takto učiněné závěry obou soudů nekorespondují se zákonem stanovenými podmínkami. Podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný.
K námitkám obviněné je třeba též uvést, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že pokud soudy prvního i druhého stupně dostatečně tato zákonem určená kritéria nezvážily a neposoudily všechny ve věci rozhodné skutečnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a na jejich základě neposuzovaly materiální stránku trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, nelze se ztotožnit s jejich závěrem, že obviněná naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. po všech stránkách.
Nejvyšší soud, aby mohl sám všechny okolnosti významné z hlediska §3 odst. 4 tr. zák. posoudit, z obsahu spisového materiálu zjistil, že obviněná je již od roku 1992 vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Hmotné zabezpečení ji úřadem práce s ohledem na vyčerpání podpůrčí doby nebylo poskytováno. Je rozvedená a žije sama v bytě 3+1 první kategorie. Vzhledem k tomu, že po prodělané vážné nemoci trpí zdravotními potížemi, bylo Okresní správou sociálního zabezpečení v Ch. ke dni 18. 9. 2001 rozhodnuto o její změněné pracovní schopnosti s tím, že s ohledem na zdravotní postižení není schopna vykonávat práci s větší fyzickou zátěží s nutností trvalého stání nebo chůze na delší vzdálenost a vadí jí i delší sezení (č. l. 72 spisu). Obviněné, která si s ohledem na nedostatek finančních prostředků, jež si nebyla schopna sama zajistit, a u níž nastal stav potřebnosti, byly od roku 1992 vypláceny nejprve Městským úřadem v Ch. a od listopadu 1998 Městským úřadem v A. dávky sociální péče (č. l. 65, 90). Ve smyslu §1 odst. 1 zák. č. 482/1991 Sb. se tak stala občanem sociálně potřebným, neboť její příjem nedosahoval částek životního minima a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu si tento příjem nemohla zvýšit vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací (č. l. 91A). Obviněné s ohledem na její zdravotní potíže nebyl do majetkových poměrů ve vztahu k rozhodnutí o výši přiznané částky sociální potřebnosti započítáván osobní automobil, jehož používání bylo odůvodněno jejím zdravotním stavem, protože pro pohybové problémy není schopna být bez osobního automobilu (č. l. 190A). Z tohoto důvodu obviněná nejprve v žádostech uváděla vozidlo Škoda a od prosince 1998 již označovala vozidlo Opel Kadett, a to až do října 2000, když od listopadu 2000 již v žádosti zanesla, že je vlastníkem osobního automobilu vozidla zn. Mazda.
Ze spisového materiálu též vyplynulo, že obviněná dne 21. 9. 2000 uzavřela smlouvu o obstarání prodeje ojetého vozidla Opel Kadett 1.6i rok výroby 1989 původně za částku 49.000,- Kč, změněnou na 40.000,- Kč s autobazarem D. c., K. Ch., dne 25. 9. 2000 toto vozidlo za 39.000,- Kč prodala s tím, že po odečtení částek na opravy ve výši 8.600,- Kč, jí bylo vyplaceno 30.400,- Kč. (č. l. 59-64). Obviněná uzavřela se svou setrou J. K., nejprve dne 20. 6. 1998 smlouvu o půjčce na částku 360.000,- Kč, za kterou si pořídila byt s tím, že se zavázala tuto částku vrátit do 31. 12. 2010 (č. l. 14). Darem od svého přítele v roce 1998 obdržela vozidlo Opel Kadett. To však brzy vykazovalo nedostatky, a proto se ho snažila prodat, což se jí podařilo až dne 25. 9. 2000. V této době však již od 25. 10. 1999 měla zakoupené vozidlo Mazda, původně jako protihodnotu za vozidlo Opel Kadett, na které si vypůjčila od své sestry J. K. částku 50.000,- Kč, na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 10. 1999, splatné do 31. 12. 2005 (č. l. 11). Potvrzením ze dne 29. 9. 2000 J. K. doložila, že od obviněné převzala částku 30.000,- Kč jako zálohu na dluh ve výši 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud hodnotil takto zjištěné okolnosti snižující společenskou nebezpečnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. ve prospěch obviněné a za polehčující považoval především to, že obviněná se činu dopustila nerafinovaným postupem, neboť pouze do opakující se žádosti vypisovala jako v jiných předcházejících případech motorové vozidlo, jehož vlastnictví přiznávala v prohlášení o svých majetkových poměrech s tím, že toto vozidlo jí slouží k přepravě jako zdravotně postižené osoby, na což měla nárok. Její čin směřoval pouze k tomu, aby protihodnotou jednoho vozidla za jiné vyřešila možnost získat spolehlivější, avšak nikterak drahé vozidlo, které by si jinak pořídit nemohla. Díky jednoduchému a průkaznému způsobu provedení, byl tento čin včas zjištěn a posléze objasněn. Obviněná téměř celou částku 30.000,- Kč, kterou obdržela, ihned vrátila jako splátku dluhu své sestře, což její čin činí méně nebezpečným, než kdyby tyto peníze utratila na vylepšení svých osobních potřeb. Obviněná tak splnila smluvní závazek. Nelze odhlédnout ani od toho, že obviněné byly po odhalení činu sociální dávky kráceny na minimum, čímž byla vzniklá škoda postupně uhrazena a tím škodlivý následek odčiněn.
Ve prospěch obviněné, je potřeba posuzovat též její osobní poměry, především to, že je osobou zdravotně postiženou, dlouhodobě bez zaměstnání, a přestože je již od roku 1992 evidována na úřadu práce, nepodařilo se jí zaměstnání zajistit, a to právě i s přihlédnutím k jejím zdravotním potížím, neboť je s ohledem na ně, a též i vzhledem k jejímu vyššímu věku zřejmě problematické zajistit vhodné zaměstnání. Na obviněnou se hledí jako by v minulosti nebyla trestána a v místě bydliště k ní nebyly zjištěny žádné negativní připomínky. Obviněná spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a svou trestnou činnost v zásadě po objektivní stránce nepopírala.
Jestliže Nejvyšší soud všechny uvedené skutečnosti ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. posoudil, shledal, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné jako materiální podmínka trestného činu, nebyla v této trestní věci splněna, neboť čin obviněné pro významné objektivní i subjektivní polehčující okolnosti se projevuje celkovou nízkou závažností a tím nedosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. S ohledem na takto uvedené závěry nedosahuje projednávaný čin stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pro společnost a neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu. Protože všechna uvedená zjištění a závěry svědčí o nedostatku materiální stránky uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud shledal, že zažalovaný skutek není trestným činem, neboť nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ani jiného trestného činu a rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 8 To 260/2004, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 3 T 8/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud znovu rozhodl tak, že obviněnou S. T. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud rovněž rozhodl o nároku na náhradu škody, s nímž se město A. řádně a včas připojilo k trestnímu řízení, tak, že s ohledem na zprošťující výrok tohoto rozsudku ho podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech správních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová