ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.555.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 555/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2006 o dovolání obviněného JUDr. A. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 3 T 3/2001, byl obviněný JUDr. A. J. uznán vinným v bodech I. a II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002 a v bodech I. a II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., aby obviněný poškozeným zaplatil způsobenou škodu.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004, z podnětu odvolání obviněného JUDr. A. J. shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a za podmínek podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodnul tak, že obviněného JUDr. A. J. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002 skutkem spočívajícím v tom, „že v době od 22. května 1997 do 23. července 1999 v P. jako jednatel společnosti B., s. r. o., pod příslibem výstavby bytů, garážových stání a nebytových prostor v P. Z., postupně získal od poškozených, kterým zamlčel, že není ve finančních možnostech společnosti vykoupit příslušné stavební pozemky, některé neinformoval, že nebylo vydáno územní rozhodnutí a poté, kdy vydáno bylo, o tom, že nebylo požádáno o stavební povolení, finanční zálohy, a to jednak v hotovosti v sídle společnosti, dále prostřednictvím pošty nebo bankovním převodem na účty společnosti, vedené u G. C. B., a. s., a U. B., a. s., zálohy použil z větší části na režii společnosti B., s. r. o., přičemž především pro nedostatek finančního krytí uvedený stavební záměr nerealizoval a způsobil takto níže uvedeným poškozeným škodu v celkové výši 5.576.800,30,- Kč“. V bodech 1) – 31) jsou uvedeni jednotliví poškození, výše částek a datum, kdy byly obviněnému předány.
Za tento trestný čin obviněného podle §250 odst. 4 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti na dobu sedmi roků. Obviněnému též podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil nahradit uvedeným poškozeným způsobenou škodu.
Proti všem výrokům rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. B. M. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení práva, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, v důsledku toho, že obviněný dne 15. 12. 2004 prostřednictvím obhájkyně požádal Městský soud v Praze o sdělení, jak dochází k přidělování napadlých věcí konkrétnímu senátu, jak je pořadí věcí evidováno, a zda je možno do této evidence nahlédnout. Obhájkyni na její žádost nebyly předloženy žádné seznamy soudu došlých věcí v konkrétním roce, pouze byla informována, že o přidělení věci rozhoduje místopředseda Městského soudu v Praze. Obviněný dne 10. 1. 2005 obdržel sdělení od Městského soudu v Praze, v němž mu bylo oznámeno, že přidělování věcí je dáno rozvrhem práce pro příslušný rok a komentářem ke způsobu přidělování věcí, přičemž pořadí příslušného senátu k přidělení napadlé věci vyplývá z trestního rejstříku jednotlivých senátů. Obviněnému však jiné informace poskytnuty nebyly a obviněný má za to, že uvedeným postupem Městského soudu v Praze byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce, když postupem Městského soudu v Praze mu bylo bráněno ve zjištění a ověření, zda právě senát „3 T“ byl při nápadu obžaloby podané Městským státním zastupitelstvím v Praze dne 26. 1. 2001 v pořadí pro přidělení této věci. Jestliže obviněný žádal o sdělení, zda lze ověřit zákonnost při přidělování soudní agendy, a bylo mu sděleno pouze to, že zásada zákonného soudce je striktně dodržena, nelze ověřit skutečné pořadí nápadu věci v jednotlivých dnech a správnost jejich přidělení konkrétnímu senátu. Obviněný rovněž odkázal na listinu, kterou obhájkyně obdržela při lustraci spisů a na rozvrhy práce Městského soudu v Praze. Tyto podklady označil za netransparentní. Za nedostatečné považoval, že v rozvrhu práce je uvedeno pouze jméno předsedy senátu a nikoliv ostatních členů senátu. Ze všech těchto důvodů obviněný namítl, že soud, který rozhodoval ve věci, nebyl náležitě obsazen.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vyjádřil, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu v řízení před nalézacím soudem tím, že dne 20. 11. 2001 mu bylo doručeno vyrozumění Městského soudu v Praze a zároveň výzva, aby do tří dnů sdělil jméno nového obhájce. Pro složitost věci se mu však v takto krátké lhůtě nepodařilo obhájce zajistit, a proto mu Městský soud v Praze jako obhájce ustanovil JUDr. M. V. Obviněný se o tomto postupu dověděl před hlavním líčením, což považuje za porušení základních práv, zejména čl. 6 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o lidských právech, neboť neměl možnost si organizovat svou obhajobu bez omezení v souladu s právem zvolit si obhájce s dostatečným předstihem před jednáním, aby se obhájce měl čas seznámit s danou právní věcí a připravit si obhajobu. Tím došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Obviněný dále poukázal na vadný postup vyšetřovatele při oznamování obhájci plánovaných termínů výslechů, pokud ve sdělení obhájci bylo uváděno pouze místo, datum a hodina zahájení výslechu, a nikoliv jméno vyslýchané osoby. Poukázal na ustanovení §165 odst. 2 tr. ř., podle něhož je vyšetřovatel povinen obhájci, který mu oznámil, jako v tomto případě, že se chce osobně zúčastnit vyšetřovacích úkonů, sdělit nejen dobu a místo úkonu, ale také o jaký vyšetřovací úkon se jedná. Důvod porušení práva na obhajobu spatřoval v tom, že obhájce neměl možnost se tak aktivně podílet na vyšetřovacích úkonech.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že skutkem, jímž byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, který mu je kladen za vinu. Obviněný zdůraznil, že při zkoumání, zda jednal v nepřímém úmyslu obohatit sebe či jiného ke škodě na cizím majetku, nestačí pouhé zjištění, že převzal od poškozených jako jednatel společnosti B., s. r. o., finanční částky jako zálohy, a nesdělil jim, že není ve finančních možnostech společnosti vykoupit pozemky, na nichž měly být postaveny bytové domy. Obviněný zdůraznil, že nebylo předmětem uzavřených smluv s poškozenými vykoupení pozemku, ale výstavba uvedených nemovitostí. Případné zamlčení platební neschopnosti společnosti nemůže být interpretováno jako neplnění obligatorního znaku trestného činu. Nelze proto dospět k závěru, že obviněný přebíral zálohy od klientů s vědomím možnosti porušení či ohrožení zájmu na ochraně majetku, ale naopak při uzavírání smluv obviněný všechny poškozené informoval o skutečnostech souvisejících s vlastnictvím pozemků. Nebylo prokázáno, že by obviněný vylákal jakoukoliv peněžitou částku uvedením poškozených v omyl, když z výpovědí všech jasně vyplynulo, že věděli o veškerých relevantních skutečnostech. Na základě provedených důkazů bylo tudíž prokázáno, že obviněný již v době uzavření smluv s poškozenými si byl vědom toho, že uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. V době, kdy obviněný uzavíral smlouvy s jednotlivými poškozenými, nemohl předpokládat následující vývoj událostí ani chování vlastníků pozemků. Popsaným jednáním obviněný tedy nenaplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť rozhodné skutečnosti nechtěl, ani s nimi nebyl srozuměn. Protože není dána subjektivní stránka trestného činu, je vyloučena trestní odpovědnost obviněného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a ve věci sám rozhodl tak, že obžalovaného obžaloby zprostí nebo aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., ve svém písemném vyjádření po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení ve vztah k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tomuto dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce subjektivní a objektivní z důvodu absence úmyslného zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. Tyto námitky však státní zástupce posoudil jako neopodstatněné a odkázal na to, že obviněný si musel být jako osoba práva znalá od samého počátku vědom, že jediným bezpečným prostředkem k realizaci výstavby je v dané situaci jejich vykoupení, na což společnost B., s. r. o., neměla finanční prostředky a neměla ani reálnou možnost je v potřebné době získat. Za správné označil závěr odvolacího soudu, že se obviněný činu dopustil v nepřímém úmyslu, protože cílem obviněného bylo výstavbu realizovat. Jednal sice hazardérsky a neměl žádný důvod se domnívat, že ke škodlivému následku na majetku poškozených nedojde. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., shledal dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., protože obě uvedené výhrady svědčí o tom, že se nejednalo o situaci, kdy by obviněný obhájce neměl. Zdůraznil, že obhájce JUDr. M. V. byl s trestní věcí obeznámen s ohledem na to, že obviněného dříve na základě plné moci zastupoval, když jeho následnému ustanovení došlo asi týden před konáním hlavního líčení. Sdělování jmen svědků ve vyrozumění obhájce nelze považovat za stav obdobný tomu, jako by obviněný obhájce neměl, ačkoliv ho měl mít.
Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného JUDr. A. J. odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami, neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. a jejich existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 tr. ř.). Jedná se o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Mohlo by se též jednat o případ, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
Za okolnost, že soud nebyl náležitě obsazen, se považuje situace, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Tak by tomu bylo, zejména když by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (srov. dovětek cit. ustanovení).
S ohledem na takto vymezená kritéria je zřejmé, že v předmětné části dovolání obviněný uvedl okolnosti, jimiž vyjádřil nespokojenost s tím, jak byl on sám a jeho obhájkyně informováni o způsobu přidělování věcí došlých Městskému soudu v Praze. Z uvedených námitek též vyplývá, že s odpověďmi na dotazy směřujícími ke zjištění, zda je dodržována zásada „zákonného soudce“ Městským soudem v Praze při určování, kterému senátu a soudci tohoto soudu nově napadlá věc náleží, se dovolatel nespokojil. Za porušení práv považoval, že mu bylo Městským soudem v Praze bráněno ve zjištění a ověření, zda byl senát „3 T“, kterému byla jeho trestní věc přidělena poté, co byla dne 26. 1. 2001 Městským státním zastupitelstvím v Praze podána tomuto soudu obžaloba, tím senátem, jemuž podle stanovených pravidel věc náležela. Pokud obviněný obdržel informace od Městského soudu v Praze (sp. zn. Spr 37/2005) ohledně dotazu na způsob přidělování věcí na trestním úseku, nepovažoval tam sdělené skutečnosti za správné a za dostatečně transparentní.
Takto uplatněné námitky neobsahují žádné skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ale svědčí o snaze dovolatele zpochybnit způsob přidělování věcí, aniž by byl zjištěn konkrétný nedostatek o přidělování věcí. Z podaného dovolání je též zřejmé, že tyto výhrady byly obviněným uplatněny až s několikaletým odstupem, když se uváží, že obžaloba byla podána 26. 1. 2001 a žádosti obviněného a jeho obhájkyně na postup soudu při přidělování věcí byly podány až koncem roku 2004. V této souvislosti je proto vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.“ (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o zákonném soudci uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy (viz nález ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněn pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že takto uplatněné námitky obviněného nemají opodstatnění, neboť nic z toho, co jejich prostřednictvím bylo vytýkáno, nesvědčí pro závěr, že senát, který ve věci rozhodoval, nebyl určen v souladu se zákonnými podmínkami, na které Městský soud v Praze ve své informaci sdělené obviněnému poukázal.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je vhodné uvést, že je dán tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde proto zejména o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.). Tato zásada vychází z toho, že právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž byly skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu zde nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002).
Jak plyne z obsahu podaného dovolání zaměřeného na uvedený dovolací důvod, dovolatel se jej domáhá proto, že obviněnému nebyl dán soudem dostatečný časový prostor na to, aby si mohl poté, co byla vypovězena plná moc udělená obhájcům, kteří obviněného dříve zastupovali, zvolit jiného obhájce a dále proto, že když byl obviněnému soudem ustanoven jako obhájce JUDr. M. V., tedy jeden z obhájců, kteří jej do té doby zastupovali na plnou moc, neměl tento obhájce dostatek času, aby se seznámil s právní věcí a připravil se na obhajobu obviněného. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítá i to, že v přípravném řízení nebyl obhájce vyrozumíván o úkonech vyšetřování a též informován o tom, ve vztahu k jaké vyslýchané osobě se procesní úkon bude provádět, a byl informován jen o místě, datu a hodině výslechu.
Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že obviněný měl na základě plné moci zvolené obhájce Mgr. S. J. a JUDr. M. V. Oba tito obhájci byli vyrozuměni s dostatečným předstihem na hlavní líčení nařízené na 10. 9. 2001 až 21. 9. 2001. Dne 21. 8. 2001 obhájce Mgr. S. J. soudu sdělil, že mu byla 17. 8. 2001 obviněným vypovězena plná moc. Hlavní líčení bylo odročeno a nařízeno bylo na 3. 12. 2001 až 13. 12. 2001, o němž byl obhájce JUDr. M. V. vyrozuměn dne 13. 9. 2001, avšak dne 5. 11. 2001 zaslal soudu sdělení, že odstoupil od poskytování obhajoby obviněného. Tuto informaci Městský soud v Praze sdělil obviněnému dne 7. 11. 2001 s tím, že do tří dnů ode dne obdržení tohoto dopisu má soudu uvést jméno obhájce, kterého si nadále zvolí, a pokud tak neučiní v uvedené lhůtě, bude mu obhájce ustanoven. Obviněný obdržel tuto výzvu dne 20. 11. 2001, nereagoval na ni, a proto mu soud dne 26. 11. 2001 jako obhájce ustanovil JUDr. M. V. Obviněný soudu zaslal dne 27. 11. 2001 dopis, v němž poukázal na složitost věci a krátkost stanoveného termínu, pro který mu oslovení advokáti odmítali převzít obhajobu. I přes tyto výhrady se obviněný i ustanovený obhájce JUDr. M. V. dne 3. 12. 2001 až 13. 12. 2001 zúčastnili hlavního líčení, aniž by vznesli jakékoliv námitky pro nedostatky v zajištění práva na obhajobu.
Je tedy patrné, že právo obviněného na jeho obhajobu nebylo porušeno, soud respektoval všechna ustanovení nejen trestního řádu, ale dalších právních norem, které právo na obhajobu zaručující. Po celou dobu probíhajícího trestního řízení obviněný obhájce měl a tento se řádně účastnil všech prováděných úkonů. Podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. byly ve věci obviněného JUDr. A. J. plně respektovány. S ohledem na skutečnosti, které vyplývají z obsahu spisu, jakož i na zákonná hlediska stanovená pro naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nejsou zmíněné námitky důvodné. Okolnost, že podle názoru obviněného mu nebyla dána dostatečně dlouhá lhůta na to, aby si mohl obhájce ve smyslu §38 odst. 1 tr. ř. sám zvolit, není okolností, pro kterou by bylo možné shledat porušení práva obviněného na jeho obhajobu. Jedná se totiž o lhůtu soudcovskou, kterou může orgán, jenž ji stanovil podle okolností prodloužit. Její délka se stanoví s přihlédnutím k povaze a okolnostem případu tak, aby na jedné straně byla dána skutečná možnost k volbě obhájce a nebyl ohrožen účel nutné obhajoby a na druhé straně aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Její určení je tudíž vždy závislé na posouzení konkrétních okolností, které v daném případě byly řádně posouzeny, proto i soudce v této trestní věci bral do úvahy vedle nepominutelných práv obviněného i okolnosti, rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, zdůraznil, že by jinak mohlo dojít k průtahům a dalšímu zmaření dostatečně včas nařízeného hlavního líčení.
Jestliže obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítal, že obhájkyni nebylo orgány přípravného řízení ve vyrozumění o výslechu plánovaných osob sdělováno jméno osoby, o jejíž výslech se jedná, jde jen o formální neúplnost při vyrozumění, která nikterak práva obhájkyně neomezila, neboť ostatní nezbytné náležitosti byly ve vyrozumění uvedeny. Proto ani tyto námitky nelze považovat za opodstatněné.
Jak bylo naznačeno, dovolání obviněného JUDr. A. J. bylo též opřeno o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z obsahu v této věci podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedeným podmínkám dostál, když v souladu se zvoleným dovolacím důvodem vytýkal nedostatky v posouzení všech okolností rozhodných pro posouzení subjektivní stránky trestného činu.
K takto vzneseným námitkám, je nejprve vhodné uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním škodu velkého rozsahu.
Podle tzv. právní věty, se obviněný předmětného trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Odvolací soud, který v napadeném rozsudku rozhodl o vině obviněného, se otázkou subjektivní stránky v potřebném rozsahu zabýval. Na straně 16 svého rozhodnutí vysvětlil, jakými skutečnostmi a závěry byl veden, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně, který v trestním jednání obviněného shledal naplnění přímého úmyslu, dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí zdůraznil, že obviněný začal uskutečňovat projekt komplexu bytové výstavby v P.-Z. za situace, kdy nejenže nedisponoval finančními prostředky na vykoupení stavebních pozemků, ale neměl ani předem nejméně smluvně zajištěné financování samotné výstavby. V souladu s obhajobou obviněného odvolací soud přihlédl k tomu, že obviněný konkrétní bytovou výstavbu nepředstíral, ale zahájil ji i přes řadu překážek, a včetně jím nezaviněných průtahů v ní pokračoval. Vzal též do úvahy, že obviněný obstaral veškeré podklady pro vydání územního rozhodnutí, kterého také docílil, a to včetně požadované projektové dokumentace, která později dalšímu subjektu posloužila k uskutečnění téhož stavebního záměru, který však byl realizován bez účasti poškozených.
S ohledem na tyto závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožnil, je nepochybné, že obviněný uvedený čin spáchal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť nejenom tyto závěry odvolacího soudu, ale i další okolnosti rozvedené již i v rozhodnutí soudu prvního stupně, který se s posouzením otázky zavinění (byť v jiné jeho formě) dostatečně zabýval, je nutné poukázat na to, že ze všech rozhodných okolností vyplynulo, že obviněný věděl, že tím, že zamlčí před poškozenými, že není ve finančních možnostech společnosti B., s. r. o., vykoupit příslušné stavební pozemky, nebylo vydáno územní rozhodnutí a nebylo požádáno o stavební povolení, neuvedl jim podstatné skutečnosti. Poškození o těchto okolnostech nevěděli, a proto předali podle požadavku obviněného finanční zálohy, o které se obviněný a jeho společnost obohatili, protože z těchto prostředků nebylo hrazeno to, k čemu byly určeny, ale byly užity ke zcela jinému účelu. Záměr výstavby uvedených nemovitostí se nemohl realizovat pro nesolventnost společnosti B., s. r. o., a obviněný byl srozuměn s tím, že poškozeným tak vznikne škoda. Pokud jde o srozumění obviněného s uvedeným následkem, je nepochybné, že si byl vědom, že pokud se nepodaří vykoupit pozemky, na kterých se měl celý plán výstavby provádět, nebude možné splnit závazek, k němuž se ve smlouvách s poškozenými zavázal, tedy vybudovat předmětné nemovitosti, anebo peníze vrátit. Tento vztah obviněného k následku byl dán všemi okolnostmi, za nichž se celý projekt plánované výstavby uskutečňoval.
Jak z obsahu spisu vyplynulo, obviněný nedisponoval finančními prostředky v objemu téměř 24 milionů Kč nezbytných na odkoupení stavebních pozemků od vlastníků M. T. a Ing. V. Č. I když byla sjednána s těmito majiteli pozemků smlouva o smlouvě budoucí, podle níž měla být mezi těmito subjekty vytvořena akciová společnost, která by výstavbu realizovala, tito vlastníci pozemků od smlouvy odstoupili, neboť obviněný, na rozdíl od nich, nechtěl do této společnosti vložit žádné prostředky. Za této situace, kdy vlastníci pozemků odstoupili od smlouvy budoucí, jak obviněný věděl, měla být uzavřena kupní smlouva, podle níž měla kupní cena pozemků činit 23.810.000 Kč. Tato částka měla být složena před uzavřením kupní smlouvy do notářské úschovy nebo jištěna bankovní zárukou, přičemž uzavření samotné kupní smlouvy bylo omezeno dobou nejdéle do 14 dnů od vydání územního rozhodnutí. V době od května 1997 do července 1999, kdy byly s jednotlivými poškozenými uzavírány smlouvy o složení finanční zálohy, společnost obviněného ani on sám uvedeným objemem finančních prostředků nedisponoval, neboť základní majetek společnosti B., s. r. o., činil pouhých 100.000 Kč. Obviněný nikdy nepožádal o vydání stavebního povolení a společnost B., s. r. o., nehradila ani ty závazky, které jí vznikly v souvislosti s některými dílčími pracemi souvisejícím se zamýšleným stavebním projektem, které byly provedeny. Nesolventnost obviněného, resp. společnosti B., s. r. o., byla také důvodem vypovězení mandátní smlouvy o zajištění zahraničního úvěru ze dne 11. 8. 1999 ze strany společnosti N. I když bylo dne 30. 11. 1998 vydáno „územní rozhodnutí“, které nabylo právní moci dne 6. 1. 1999, obviněný ho již dne 30. 9. 1999 převedl na společnost D. Společnost D. však od tohoto převodu odstoupila výpovědí původní smlouvy ke dni 20. 3. 2000. Následujícího dne obviněný prodal toto územní rozhodnutí Ing. J. K., za částku 475.000 Kč, kterou však nezaplatil, jelikož u něj měl ze svých předchozích podnikatelských aktivit dluh, který tímto způsobem částečně umořil. Ing. J. K. posléze územní rozhodnutí převedl na jiné subjekty. Téhož dne byla společnost B., s.r.o., převedena na nového společníka a jednatele, bezdomovce V. P., jehož pobyt se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení vypátrat.
Z takto uvedených skutečností vyplývá, že obviněný byl srozuměn s tím, že nebude možné zajistit výstavbu, na níž od poškozených vybral finanční zálohy. Takový závěr dosvědčuje to, že obviněný začal uskutečňovat projekt komplexu bytové výstavby v P.-Z. za situace, kdy neměl předem nejméně smluvně zajištěné financování samotné výstavby ani nedisponoval finančními prostředky na vykoupení stavebních pozemků, to vše nikoliv na úkor svůj, ale jednotlivých poškozených, které o všech těchto negativních okolnostech neinformoval.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem a rozvedeným zjištěním a úvahám dospěl k závěru, že soud druhého stupně nepochybil, pokud shledal, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004, jímž byl obviněný JUDr. A. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., je zcela správný a zákonný. Námitky, které obviněný v rámci svého dovolání vyjádřil, jsou z velké části opakováním těch, které uplatnil již dříve v odvolání a v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se v potřebné míře oba soudy vypořádaly a dovolací soud na příslušné pasáže předcházejících rozhodnutí pouze odkazuje.
Dovolání obviněného JUDr. A. J. Nejvyšší soud proto posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Z odkazem na tento způsob rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal podmínky proto, aby s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová