ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.58.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 58/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 k dovolání podanému obviněným mladistvým O. P., a jeho rodiči MUDr. M. P. a MUDr. J. P. jako jeho zákonnými zástupci, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 16/2004, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému mladistvému O. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H., poškozenému Mgr. L. M., škodu ve výši 500.000,- Kč; současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. se poškozený Mgr. L. M., odkazuje s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému mladistvému O. P. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstávají rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, a rozsudek Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 7 Tm 16/2004, nedotčeny.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 7 Tm 16/2004, byli obvinění mladistvý O. P. a R. H. uznáni vinnými jednáním přesně popsaným v dalším textu tohoto usnesení, jež soud právně kvalifikoval v případě obviněného mladistvého O. P. jednak jako pomoc k provinění krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a jednak jako provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v případě obviněného R. H. jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za to uložil obviněnému mladistvému O. P. podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. za použití §24 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. a §45 odst. 1, 2 tr. zák. trestní opatření obecně prospěšných prací, jehož výměru stanovil podle §45a odst. 1 tr. zák., §26 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. na padesát hodin, a obviněnému R. H. podle §247 odst. 1, 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému R. H. povinnost zaplatit poškozenému Mgr. L. M., na náhradě škody částku 650.000,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal poškozený Mgr. L. M. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. ř. ohledně mladistvého O. P. doplnil tak, že mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H. (kterému byla povinnost k náhradě škody stanovena již výše citovaným rozsudkem soudu prvního stupně) poškozenému Mgr. L. M. škodu ve výši 500.000,- Kč. V ostatním zůstal odvoláním napadený rozsudek nedotčen.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obviněný mladistvý O. P. a jeho zákonní zástupci MUDr. M. P. a MUDr. J. P. prostřednictvím společného obhájce JUDr. A. Š. dovoláním. Učinili tak dne 4. 7. 2005 a mimořádný opravný prostředek zaměřili proti výroku soudu druhého stupně, jímž byla obviněnému mladistvému O. P. podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit poškozenému Mgr. L. M. (společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H.) škodu ve výši 500.000,- Kč.
S poukazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé uplatnili námitku, že výrok o náhradě škody dovoláním napadeného rozhodnutí nemůže obstát. Tvrdili, že obviněný mladistvý O. P. (dále jen „mladistvý“) nevěděl o záměru spoluobviněného R. H. použít jím odcizené klíče za účelem odcizení věcí či finančních prostředků z bytu poškozeného Mgr. L. M. (dále jen „poškozený“). Vyjádřili pochybnosti stran míry, do jaké soud objasnil otázku výše způsobené škody, a domnívali se, že způsob, jakým poškozený odcizení finanční hotovosti orgánům činným v trestním řízení oznámil, působí velmi nevěrohodně a z jeho tvrzení nelze vycházet. Ačkoli prý soud prvního stupně správně dovodil (za současného zohlednění mimo jiné i účinné pomoci mladistvého při objasňování předmětné trestné činnosti), že mladistvý za škodu ve výši 650.000,- Kč neodpovídá, jelikož byla způsobena výhradně v důsledku jednání spoluobviněného R. H., soud druhého stupně jej chybně zavázal povinností k solidární náhradě škody ve výši 500.000,- Kč. Z toho dovolatelé usuzovali jak na to, že odvolací soud nevyhodnotil všechny v úvahu přicházející okolnosti případu a provedené důkazy, tak na to, že vadně aplikoval předpisy občanského práva hmotného, a v důsledku toho dospěl k chybnému právnímu závěru.
Na základě výše uvedených skutečností mladistvý a jeho zákonní zástupci navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání mladistvého se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že odvolací soud dospěl ve svých skutkových zjištěních, pokud jde o zavinění mladistvého pomocí k provinění krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §247 odst. 1, 2 tr. zák., za hranice skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a v podstatě za hranice právní kvalifikace trestného jednání mladistvého. Byl-li mladistvý uznán vinným jednáním, kterým napomáhal obviněnému R. H. v krádeži elektroniky, která byla posléze oceněna částkou ve výši přibližně 80.000,- Kč, byla pouze škoda v této výši v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Odvolací soud proto rozhodl nesprávně, pokud mladistvému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. společně se spoluobviněným R. H. povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému škodu ve výši 500.000,- Kč.
Státní zástupkyně vyslovila názor, že soud se měl v daném případě zabývat otázkou splnění podmínek pro použití výjimky ze zásady tzv. solidární odpovědnosti uvedené v ustanovení §438 odst. 1 občanského zákoníku a měl aplikovat tzv. dělenou odpovědnost k náhradě škody, tak jak je stanovena v §438 odst. 2 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů uzavřela, že v popisovaném případě byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn důvodně, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého a jeho rodičů je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Rovněž tak shledal, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]; ve prospěch mladistvého mohli podat dovolání i jeho rodiče jako jeho zákonní zástupci, neboť v době podání dovolání mladistvý ještě nedovršil osmnáctý rok věku (srov. §8 občanského zákoníku).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání mladistvého z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl mladistvý uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě mladistvý v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl mladistvý uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z pohledu uvedených východisek nelze pod dovolací důvod podřadit námitky dovolatelů, pokud tvrdili jednak to, že mladistvý nevěděl o záměru spoluobviněného R. H. použít předmětné klíče za účelem odcizení věcí a finančních prostředků z bytu poškozeného, a dále to, že soud dostatečně neobjasnil otázku výše způsobené škody a chybně vyšel především z tvrzení poškozeného, které prý působí zcela nevěrohodně. Nejvyšší soud shledal, že v uvedeném rozsahu se nejedná o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl mladistvý uznán vinným), ale pouze o takové námitky, jejichž podstatou je ve skutečnosti polemika s tím, jak byly zejména soudem prvního stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Takové argumenty jsou ovšem právně irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nezakládají ani žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku vytknou a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu však v daném případě nebylo.
Pokud by dovolatelé uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je dále významná otázka, zda odvolací soud mladistvému důvodně uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H. poškozenému škodu ve výši 500.000,- Kč. Dovolatelé vyjádřili v této souvislosti názor, že povinnost k náhradě škody měla být stanovena pouze spoluobviněnému R. H., neboť odcizení finanční částky ve výši 650.000,- Kč již nebylo zahrnuto zaviněním mladistvého jakožto pomocníka.
V návaznosti na takto vznesené argumenty se Nejvyšší soud zabýval tím, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Pro spolehlivý závěr o tom, zda a v jakém rozsahu mladistvý odpovídá za škodu způsobenou jeho trestným jednáním, bylo nejprve třeba zaobírat se otázkou účasti mladistvého na přisouzeném skutku a v návaznosti na to problematikou odpovědnosti více škůdců.
Skutek, jímž byli mladistvý a spoluobviněný R. H. uznáni vinnými, spočíval podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že
„ačkoliv byl obž. R. H. odsouzen Okresním soudem v Liberci ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 4 T 533/2001, mj. i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 15-ti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem, když právní moc nastala dne 25. 1. 2002 a dne 3. 4. 2002 byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody Okresním soudem v Lounech, pod sp. zn. 1 PP 59/2002 se zkušební dobou 30-ti měsíců,
oba obžalovaní
v L. dne 24. 11. 2003 v době kolem 09:00 hodin odcizil obv. ml. O. P. ze šatní skříňky G. F. X. Š. v ulici P. klíče svému spolužákovi L. M., a to od bytu majitele L. M., v ulici B. ve druhém poschodí domu a tyto klíče předal obv. R. H., který vnikl, za použití takto získaných klíčů, do uvedeného bytu, který prohledal a připravil si k odcizení dva kusy gramofonu zn. T Stanton v celkové hodnotě 10.000,- Kč, mixážní pult zn. Numark v hodnotě12.000,- Kč, vypalovací profesionální mechaniku na CD zn. Marantz v hodnotě 22.500,- Kč, dva kusy přenosného bezdrátového telefonu zn. Panasonic v celkové hodnotě 6.000,- Kč, hudební věž zn. Philips v hodnotě 7.850,- Kč a digitální fotoaparát zn. Sony T 12 v hodnotě 18.900,- Kč, a takto způsobil odcizením věcí celkovou škodu majiteli bytu L. M. ve výši 77.250,- Kč, když rovněž ze zásuvky psacího stolu v ložnici bytu odcizil obv. R. H. finanční částku ve výši nejméně 650.000,- Kč, když částku ve výši 50.000,- Kč předal obv. R. H. obv. ml. O. P. a ten si tuto částku ponechal, ačkoliv mu bylo dobře známo, že pochází z trestné činnosti obv. R. H.“.
Pokud jde o výši škody, která byla tímto skutkem způsobena a jejíž náhrada přichází v úvahu, přihlédl soud prvního stupně ke zjištění, že obviněný R. H. po vniknutí do bytu poškozeného pomocí klíčů, jež mu předtím opatřil mladistvý, si sice připravil v pokoji elektroniku, kterou chtěl odnést, avšak vzhledem k tomu, že v bytě našel i obálku s penězi, jejichž výši poškozený následně vyčíslil na částku 650.000,- Kč, takto připravenou elektroniku na místě zanechal a odcizil pouze uvedenou finanční hotovost (str. 11 rozsudku).
Nalézací soud odůvodnil svůj postup, jímž uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu pouze obviněnému R. H., tím, že ačkoli mladistvý dopomohl obviněnému R. H. k předmětné krádeži opatřením klíčů od bytu poškozeného, nemohl předpokládat, že vedle elektroniky, jejíž odcizení připadalo v úvahu, se v bytě L. M. nachází i větší suma peněz. Jak totiž sám poškozený uvedl, o této skutečnosti kromě něj nikdo jiný nevěděl (str. 13 rozsudku).
Oproti tomu odvolací soud zaujal názor, že se zřetelem k učiněným skutkovým zjištěním měla být uložena povinnost k náhradě škody také mladistvému. Dovozoval tak toliko z toho, že účast mladistvého na spáchání předmětného jednání zakládá i jeho odpovědnost na náhradě způsobené škody. Při svých úvahách se opřel zejména o zjištění, že to byl právě mladistvý, kdo odcizil klíče od bytu ze školní šatní skříňky syna poškozeného, nepochybně znal i adresu bydliště poškozeného a poměry jeho rodiny. O všech těchto skutečnostech musel poté informovat spoluobviněného R. H. a předáním odcizených klíčů mu usnadnil vniknutí do bytu. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že za situace, kdy sám mladistvý uvedl, že nebyli s obviněným R. H. na podrobnostech toho, co odcizit, blíže dohodnuti, byl nejméně srozuměn s tím, že v bytě poškozeného obviněný R. H. odcizí i peníze, „… což je samozřejmě nejsnadnější, pokud jde o množství, tak samozřejmě to,co najde …“ (str. 3 usnesení). V úvahu prý proto přicházela solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud nemohl správnosti takovýchto úvah odvolacího soudu bezezbytku přisvědčit; výrok o náhradě škody, jímž tento soud stanovil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost k náhradě škody solidárně jak obviněnému R. H., tak i mladistvému, nemůže obstát.
V daných souvislostech je především nezbytné v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k účastenství ve formě pomoci k trestnému činu, resp. provinění krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a k trestnému činu, resp. provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Stejně tak je třeba věnovat pozornost zákonným ustanovením vztahujícím se k podmínkám, za nichž může být mladistvému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.
Trestného činu, resp. provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí takovým činem škodu nikoli malou; téhož trestného činu, resp. provinění i podle odst. 3 písm. b) se dopustí pachatel, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestného činu, resp. provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, či slibem přispět po trestném činu.
Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně 25.000,- Kč, škodou značnou škoda dosahující nejméně 500.000,- Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Obviněnému může být soudem uložena povinnost k náhradě škody pouze v případě kumulativního splnění těchto podmínek:
a) soud rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem,
b) škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným,
c) škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat,
d) uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, jeho výše a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána, a není zde jiná zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody.
Adhézní řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení (§12 odst. 10 tr. ř.) a splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování (netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena). Soud rozhoduje v tomto řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji občanského zákoníku), ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu.
S ohledem na povahu trestné činnosti mladistvého (ale i spoluobviněného R. H.) se na posuzovaný případ vztahují zejména následující ustanovení občanského zákoníku.
Podle §420 odst. 1 občanského zákoníku občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §438 odst. 1, 2 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně (tzv. solidární odpovědnost), přičemž v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody (tzv. dělená odpovědnost). Podle §439 občanského zákoníku kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Podle §441 občanského zákoníku byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Podle §442 odst. 1, 2 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk); škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Podle §443 občanského zákoníku se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ je zřejmé, že soud druhého stupně pochybil, jestliže podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit škodu ve výši 500.000,- Kč také mladistvému, a to společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H.
Ze skutkových okolností projednávané trestní věci se podává, že mladistvý participoval na trestné činnosti obviněného R. H. zprvu jen tím, že mu opatřil klíče od vchodových dveří do bytu poškozeného, aby odtud odcizil elektroniku. Obviněný R. H. následně za pomoci takto odcizených klíčů vnikl do bytu poškozeného, kde si nachystal k odcizení nalezenou elektroniku; tuto elektroniku však nakonec z bytu poškozeného neodnesl, neboť v zásuvce stolu nalezl taktéž vysokou finanční hotovost, kteroužto odcizil na místo zmíněné elektroniky. Za této situace je patrné, že nelze s jistotou určit, zda zavinění mladistvého jakožto pomocníka k uvedené krádeži zahrnovalo taktéž odcizení uvedené finanční hotovosti. Toho si byl vědom již soud prvního stupně (srov. jeho úvahy na str. 13 odsuzujícího rozsudku), který především z tohoto důvodu právně kvalifikoval jednání mladistvého jen jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.; na provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak usoudil ze zjištění, že mladistvý posléze na sebe převedl částku 50.000,- Kč, ačkoliv mu bylo známo, že pochází z trestné činnosti spáchané obviněným R. H.
Od tohoto zjištění se zřejmě odvíjely i další úvahy soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě škody, byť v odůvodnění jeho rozhodnutí absentují. Tomu totiž odpovídá výrok, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě celé způsobené škody 650.000,- Kč poškozenému jen obviněnému R. H. [Lze se také domnívat, že tento soud neuložil mladistvému povinnost k náhradě škody ani ohledně výše uvedené částky 50.000,- Kč, neboť si byl vědom toho, že v trestním řízení nelze rozhodovat o nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. občanského zákoníku), byť by bylo důsledkem trestného činu, resp. provinění podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. – srov. rozhodnutí č. 7/1978 – III.]
Výrok o náhradě škody a jeho následné odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně svědčí o skutkovém zjištění tohoto soudu, že mladistvý předpokládal, že spoluobviněný R. H. odcizí v bytě poškozeného pouze elektroniku, jak bylo původně mezi nimi domluveno (hodnota této elektroniky, kterou si spoluobviněný v bytě připravil k odcizení, ale po nalezení finanční hotovosti ji tam ponechal, činila 77.250,- Kč). Odcizení finanční hotovosti spoluobviněným proto nalézací soud považoval za exces, který není pokryt zaviněním mladistvého.
Správnosti takových úvah, byť v rozsudku samotném explicitně nevyjádřených, musel Nejvyšší soud přisvědčit. Naopak nemohl souhlasit s úvahami odvolacího soudu v tomto směru rozvedených na str. 3 odůvodnění jeho rozhodnutí. Soud druhého stupně totiž nejprve pozměnil zjištění soudu prvního stupně o dohodě mladistvého se spoluobviněným stran druhu odcizených věcí, aby z toho následně dovodil srozumění mladistvého s tím, že spoluobviněný odcizí v bytě poškozeného třeba i peníze. Od této nesprávné úvahy odporující skutkovému zjištění nalézacího soudu se pak odvíjela další jeho (rovněž nesprávná) úvaha o solidární odpovědnosti mladistvého podle §438 odst. 1 občanského zákoníku, korigovaná navíc (co do výše této odpovědnosti) nepřesvědčivou argumentací o jejím omezení jen do výše 500.000,- Kč vycházející z horní hranice způsobené škody při právní kvalifikaci jednání mladistvého jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Povaha tohoto provinění (ale i druhého provinění, jímž byl mladistvý uznán vinným) by však umožňovala učinit závěr o jeho odpovědnosti maximálně za škodu, která by vznikla odcizením elektroniky v bytě poškozeného. Pouze škoda odpovídající hodnotě odcizené elektroniky 77.250,- Kč (pokud by k jejímu odcizení skutečně došlo) by totiž vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním mladistvého a pouze za škodu v tomto rozsahu by mu soud mohl v adhézním řízení přičíst odpovědnost.
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, neboť povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., již odvolací soud mladistvému stanovil, byla uložena v rozporu s tímto ustanovením trestního řádu a shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku. Proto po zjištění, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá (ve výroku o náhradě škody vztahujícím se k mladistvému) na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak mu oprávněně vytýká dovolání mladistvého a jeho zákonných zástupců, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 31 Tmo 2/2005, právě ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. mladistvému uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným R. H. poškozenému Mgr. L. M. škodu ve výši 500.000,- Kč; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při zvažování dalšího postupu dovolací soud musel respektovat ustanovení §265m odst. 2 tr. ř., podle něhož zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně §265 tr. ř. Podle tohoto ustanovení zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Jelikož první z uvedených alternativ v úvahu nepřicházela, dovolací soud podle shora citovaných ustanovení odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody směřujícím proti mladistvému na řízení ve věcech občanskoprávních.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a