ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.618.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 618/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 5 To 839/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 234/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 6 T 234/2005, byl obviněný V. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 9 T 181/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že
dne 5. 9. 2005 v době kolem 16:30 hod. v O., na záchodě pivnice C., na ulici K., s úmyslem získat peníze, přistoupil zezadu k poškozenému L. V., který v té době močil, chytil jej za vestu, otočil čelem k sobě, vyzval ho, ať mu dá peníze, když mu L. V. řekl, že žádné nemá, nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, když upadl na zem na kolena, ještě několikrát jej kopl nohou do horní části těla, z kapsy u vesty mu vzal plastikový obal na doklady s občanským průkazem, řidičským průkazem, zbrojním průkazem, průkazem zdravotní pojišťovny R., kartou a dalšími drobnostmi, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 5 T 16/96, potrestán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. souhrnným trestem odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž tento trest vykonal dne 17. 5. 2004.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný V. Z. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu, odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 5 To 839/2005, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. Z. byl odsouzen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese K. na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 9 T 181/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Z. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný rozdělil skutková zjištění soudů na tři samostatná jednání, z nichž první bylo popsáno tím, že s úmyslem získat peníze poškozeného tohoto chytil za vestu, otočil čelem k sobě a vyzval ho, aby mu dal peníze, přičemž poškozený odpověděl, že žádné nemá. Pak následovala další část konfliktu, v jehož průběhu vůči poškozenému užil násilí, jež ale bezprostředně nesměřovalo k získání peněz a věcí poškozeného, nýbrž bylo odvetou za odpověď poškozeného, že žádné peníze nemá. Ze skutkových zjištění podle něj nevyplývá, že by jednal v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného a ani to, zda takový úmysl pojal před nebo při fyzickém napadení, a proto ani v závěrečné fázi jednání spočívající v tom, že vzal poškozenému z vesty pouzdro s průkazy, nelze spatřovat trestný čin loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z popisu skutku je zřejmé, že incident proběhl plynule a bez jakýchkoliv přetržek a že násilí obviněného směřovalo k získání peněz a je věcí náhody, že odcizil pouzdro, v němž se nacházely toliko doklady a nikoliv též peníze. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.), jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda jej lze právně kvalifikovat jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., jak udává dovolatel.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž tohoto jednání se dopustil, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán a tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že přistoupil zezadu k poškozenému L. V., který v té době močil, chytil jej za vestu, otočil čelem k sobě, vyzval ho, ať mu dá peníze, a když mu L. V. řekl, že žádné nemá, nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, a po pádu poškozeného na zem na kolena jej ještě několikrát kopl nohou do horní části těla, přičemž z kapsy u vesty mu nakonec vzal plastikový obal s osobními doklady.
Obviněný namítl, že ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně neplynou všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Poukázal na skutkovou větu, podle níž poškozeného L. V. otočil k sobě s výzvou k vydání peněz (tedy k jejich vydání v budoucnu), poté ho fyzicky napadl odvetou za odpověď poškozeného, že peníze nemá (tedy bez úmyslu zmocnit se jeho věcí) a teprve následně (bez souvislosti s předchozím fyzickým napadením) mu z kapsy odcizil osobní věci. Na podkladě tohoto výkladu zjištění obsažených v tzv. skutkové větě vyvozoval, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst.1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.
Obecně platí, že objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
Soud prvního stupně své závěry o vině obviněného opřel o výpověď poškozeného L. V. a uvedl, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného je podstatná ta část jeho výpovědi, v níž uvedl, že již při příchodu na WC po něm obviněný požadoval vydání peněz, a poté co poškozený sdělil, že žádné nemá, jej napadl. Následné zmocnění se dokladů, ať již přímo z kapsy nebo z podlahy poté, co v důsledku napadení poškozenému vypadly, je jen dalším pokračováním loupežného úmyslu (strana 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto závěry označil za správné i odvolací soud.
Se závěry soudů obou stupňů nelze než se ztotožnit. Dovolatel neopodstatněně rozdělil průběh skutkového děje na tři samostatná jednání a každé z nich - bez rozumného důvodu - posuzoval izolovaně. Ze skutkového děje, jak jej zjistil soud prvního stupně, jednoznačně vyplývá, že mezi jednáním, kdy obviněný přistoupil k poškozenému a požadoval po něm vydání peněz, mezi fyzickým útokem vůči poškozenému a jednáním, kdy obviněný vzal z kapsy vesty jeho pouzdro s doklady, není žádná časová přetržka, která by dělila jednání pachatele na několik samostatných skutků. Naopak jednotícím pojítkem mezi jednotlivými fázemi incidentu je úmysl pachatele, který od počátku jednal se záměrem zmocnit se peněz poškozeného, o čemž svědčí i jeho výzva k jejich vydání. Na prvotní nezdar v realizaci tohoto úmyslu po sdělení poškozeného, že žádné peníze nemá, reagoval jeho hrubým fyzickým napadením, v jehož průběhu poškozený upadl na zem, a poté mu odcizil plastikový obal na doklady, který obsahoval pouze osobní doklady a průkazy poškozeného, nikoliv peníze, jak obviněný zjevně očekával.
Zcela přesvědčivě lze vyloučit, že by obviněný poškozeného toliko vydíral a požadoval vydání peněz v budoucnosti, jak naznačoval obviněný v dovolání s odkazem na prvotní část incidentu. Oba muži se znali pouze od vidění, nebylo jisté, zda se ještě někdy uvidí; obviněný neposkytl poškozenému žádnou dobu pro splnění požadavku, ale bezprostředně po odmítnutí jej opakovaně bil a kopal. Bitím a kopáním definitivně překonal odpor poškozeného a zmocnil se jeho pouzdra s doklady. Ze zjištění soudů se podává, že úmysl obviněného nutno vztáhnout jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat odpor poškozeného, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, jak soudy obou stupňů správně vyvodily; jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost komplexnímu posouzení formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy; správně přihlédly k povaze dříve a nyní spáchaných zvlášť závažných úmyslných trestných činů, k druhu a výši dříve uložených trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem. Dovolací námitky obviněného vůči té části výroku o vině, jíž byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, ostatně ani nesměřovaly.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
Věra Kůrková