ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.62.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 62/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 To 464/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 69/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 2 T 69/2005, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 27. 4. 1996 kolem 20.45 hodin na silnici číslo 6, východně od N., u města A., ve státě M., ve Spojených státech amerických, řídil osobní automobil tovární značky Toyota, registrované v USA, ve směru na západ vjel v táhlé pravotočivé zatáčce do levé poloviny vozovky, kde se čelně srazil s protijedoucím osobním vozidlem značky Dodge, registrovaným v USA, státu A., řízeným H. F. C., a při střetu utrpěli smrtelná zranění spolucestující v osobním automobilu Toyota, a sice R. N. a I. B., jakož i cestující v osobním automobilu Dodge – H. F. C. a S. B. C.“. Za tento trestný čin byl podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným V. N. a B. N., částku ve výši 13.759,- Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení, počínaje dne 10. 9. 1996. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 To 464/2005, odvolání podaná obviněným, státním zástupcem a poškozenými manželi V. a B. N. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Z. D. dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zaměřil ho proti výroku o náhradě škody a výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, které spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení podmínek pro jejich uložení. Ve vztahu k výroku o náhradě škody soudům především vytkl, že závažně pochybily, jestliže rozhodly o nároku poškozeného, aniž zkoumaly, zda takovému rozhodnutí nebrání zákonná překážka ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Za jednu z těchto překážek považoval občanskoprávní spor vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 268/96, probíhající mezi ním a poškozenými o náhradu škody, který je toliko přerušen, nikoliv ukončen. V souvislosti s ním zmínil, že v němž namítl nedostatek své pasivní legitimace s odkazem na ustanovení §427 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), podle něhož za škodu odpovídá výlučně provozovatel dopravního prostředku. Za další překážku označil skutečnost, že soud rozhodoval o nároku poškozených uplatněném až v trestním řízení, který byl prekludován ve smyslu §106 obč. zák. Výrok o trestu zákazu činnosti považoval za nesprávný, protože nebyly dostatečně posouzeny podmínky pro jeho uložení z hlediska ustanovení §23 tr. zák. Tento vedlejší trest mu byl uložen po uplynutí téměř deseti let od dopravní nehody, přičemž po celou tuto dobu pracoval jako řidič, a to ve vyšší profesní třídě, aniž by měl jakoukoli nehodu či byl postižen za porušení dopravních předpisů. Nebylo bráno do úvahy ani to, že tímto způsobem nepochybně prokázal svou nápravu a bezúhonnost.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadené výroky.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vztahu k první z obviněným uplatněných námitek konstatoval, že výhrady obviněného směřují toliko proti pochybením při aplikaci procesních norem, zejména §44 odst. 3 tr. ř., případně §206 odst. 3, 4 tr. ř., na něž se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje, a současně dodal, že k porušení těchto ustanovení nedošlo. Taktéž druhou ze vznesených výhrad shledal uplatněnou v rozporu se zvoleným dovolacím důvodem, neboť jí je napadána toliko nepřiměřenost uloženého trestu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů než důvodů uvedených v §265b tr. ř. a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., přičemž existence některého z nich je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo nutné zkoumat, zda námitky obviněného tento dovolací důvod obsahově naplňují.
Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této povinnosti dostál jen v části svého dovolání, neboť v rozporu s obsahem označeného dovolacího důvodu byly uplatněny výhrady, jejichž prostřednictvím brojil proti výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, který považoval za nepřiměřený vzhledem k době, která uplynula od doby, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě, do vynesení odsuzujícího rozsudku s odkazem na to, že po dobu deseti let pracoval jako řidič z povolání, aniž měl jakoukoli nehodu či byl postižen za porušení dopravních předpisů, čímž prokázal svoji bezúhonnost a nápravu. Tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího řízení, protože výrok o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat toliko pro nesprávnosti v hmotně právním posouzení, jak je tomu např. v případě pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z takto uvedených alternativ u obviněného nejde, nenaplňují jeho výhrady ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Uplatněný dovolací důvod nebyl relevantně naplněn ani všemi námitkami, jimiž obviněný brojil proti nesprávnosti výroku o náhradě škody. Pod označený dovolací důvod nelze podřadit výhradu o probíhajícím, avšak dočasně přerušeném občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 268/96, neboť v souvislosti s problematikou náhrady škody může být tento důvod naplněn zejména v případě nesprávné aplikace hmotně právních norem občanského práva, obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a rozsahu její náhrady. Ve vztahu k uvedené námitce se však jedná o výhrady dotýkající se procesních ustanovení upravujících překážky v uplatňování práv poškozených, konkrétně ve vztahu k §44 odst. 3, event. §206 odst. 3, 4 tr. ř. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka má procesní povahu, není způsobilá zvolený dovolací důvod naplnit.
Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z výše citovaných důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř.
V souladu s podmínkami, za nichž lze dovolání podat z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uplatnil námitku o prekludovaném nároku a ve vztahu k ní odkazoval také na ustanovení §106 obč. zák., a rovněž zmínkou o tom, že nenese odpovědnost ve vztahu ke vzniklé škodě, protože za ni odpovídá provozovatel dopravního prostředku.
Nejvyšší soud ve vztahu k těmto výhradám shledal, že se dotýkají hmotně právní problematiky, neboť jimi obviněný vytkl nedostatky mající základ v ustanoveních občanskoprávních. Ve vztahu k nim je vhodné nejprve uvést, že prekluze, tj. neuplatnění práva, upravuje ustanovení §583 obč. zák., a znamená, že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká. Tyto dva pojmy představující zcela odlišné právní instituty, a nelze je proto směšovat (jak učinil ve svém dovolání obviněný).
K námitce obviněného, že bylo v adhézním řízení rozhodováno o prekludovaném nároku, je potřeba uvést, že podle ustanovení §583 obč. zák. platí, že má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“. Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky. Prekluzivní lhůty zpravidla platí pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady, ale též i v jiných zákonem stanovených případech. S ohledem na to, že obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., vychází nárok na náhradu škody jednak z obecného ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, a jednak z ustanovení §444 obč. zák. upravujícího škodu na zdraví, s tím, že se v daném případě konkrétně jednalo o náhradu při usmrcení ve smyslu §448 a §449 odst. 2 obč. zák., u nichž nejsou prekluzivní lhůty uvedené, a proto se v daném případě o prekluzi nemohlo jednat.
Pokud obviněný ve svém dovolání odkázal též na ustanovení §106 obč. zák., je k této jeho námitce vhodné uvést, že ustanovení §106 obč. zák. upravuje promlčení nároku na náhradu škody tak, že se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
V této souvislosti je vhodné poukázat na obsah spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 69/2005, z něhož (č. l. 89) vyplývá, že poškozená V. N. návrh na náhradu škody vůči obviněnému uplatnila při svém výslechu dne 10. 6. 1997. Jestliže k dopravní nehodě, kterou obviněný zavinil, došlo podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dne 27. 4. 1996, je nepochybné, že uvedený nárok byl učiněn ve lhůtě uvedené v ustanovení §106 odst. 1 obč. zák., a to i bez ohledu na to, kdy se poškozená o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dověděla, neboť je zřejmé, že tak učinila necelé dva roky po dopravní nehodě. Nárok poškozené tudíž promlčen nebyl.
Obviněný v rámci svého dovolání za jednu z dalších zákonných překážek bránících v rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody podle §228 ost. 1 tr. ř. považoval tu, že za vzniklou škodu neodpovídá, neboť podle §427 obč. zák. odpovědnost za ni nese provozovatel dopravního prostředku.
K tomu je potřebné především zdůraznit, že ustanovení §427 obč. zák. upravuje odpovědnost provozovatele, tedy fyzické nebo právnické osoby provozující dopravu tak, že tyto odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. To znamená, že předpoklady vzniku této odpovědnosti jsou škoda, zvláštní povaha daného provozu a příčinná souvislost mezi nimi. Toto ustanovení není ve vztahu k odpovědnosti podle §420 obč. zák. speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Z tohoto důvodu se poškozený může domáhat náhrady škody vůči provozovateli dopravního prostředku podle §427 obč. zák. na základě objektivního principu a proti řidiči dopravního prostředku podle §420 obč. zák. na základě subjektivního principu.
S ohledem na okolnosti, za nichž k trestnému jednání obviněného došlo, jak je patrno z popsaných skutkových zjištění, není pochyb o tom, že odpovědnost obviněného k náhradě škody vyplývá z ustanovení §420 obč. zák., neboť je nepochybné, že obviněný způsobil poškozeným škodu porušením pravidel silničního provozu, jichž se dopustil jako řidič v souvislosti s řízením motorového vozidla. S ohledem na skutečnosti uvedené v obsahu spisu je nutné poukázat na to, že obviněný měl předmětné osobní vozidlo zn. Toyota registrované v USA půjčené od svého bratra, zemřelého I. B., a příčina dopravní nehody a vzniklých následků nebyla vyvolána zvláštní povahou provozu tohoto dopravního prostředku, zaviněním obviněného. Ze všech těchto důvodů je odkaz na ustanovení §427 obč. zák. ve vztahu ke zjištěným okolnostem zcela neadekvátní.
Nejvyšší soud posoudil námitky obviněného, které v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnil, ze všech shora uvedených důvodů jako neopodstatněné a výrok o náhradě škody, jímž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným V. N. a B. N., částku ve výši 13.759,- Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení, počínaje dne 10. 9. 1996, a jímž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, shledal správným.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. B. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová