ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.624.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 624/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného O. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 To 509/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 5 T 201/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 5 T 201/2004, byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným O. K. T. tak, že „dne 22. 2. 2004 v odpoledních hodinách nastoupil poškozený V. P. v P., na výzvu obviněného M. do blíže nezjištěného osobního motorového vozidla, kde s dalšími dosud blíže nezjištěnými osobami odjeli na P. – S., kde poté obviněný M. požadoval po poškozeném blíže nezjištěnou finanční částku peněz a poté, když poškozený uvedl, že tuto částku nemá, začal jej obžalovaný bít pěstmi po celém těle, kopal do něj, opakovaně jej bodnul nožem do ruky a nohy a mlátil jej dřevěnou tyčí, přičemž poté obviněný M. zatelefonoval obviněnému O. K. T., který přijel a posléze odjeli společně s poškozeným do bytu v P., kde oba obvinění opět požadovali na poškozeném finanční částku, pokračovali v jeho bytí, přičemž obviněný M. jej bodal do různých částí těla šroubovákem až do okamžiku, než se poškozenému podařilo z bytu utéct, a tímto jednáním způsobili poškozenému tříštivou zlomeninu vnitřní stěny levé očnice s posunem do dutiny kosti klínové, tříštivou zlomeninu očních kůstek včetně nosní přepážky, krevní výron obou víček, otok kořene nosu, mnohočetné tržné rány na těle, povrchní řezné rány na hlavě, tváři, rukou a nohou, otřes mozku a krevní podlitiny“.
Za tento trestný čin byl obviněný O. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – 1 ks vystřelovacího nože s černobílou ocelovou rukojetí. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného O. K. T.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvodní státní zástupce, obvinění O. M. a O. K. T., o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 To 509/2005, že podle §258 odst. 1 písm e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou jmenovaných obviněných ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnul tak, že obviněnému O. M. při nezměněném výroku o vině uložil podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. tomuto obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Znovu též rozhodl o trestu ohledně obviněného O. K. T. Odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný O. M. prostřednictvím obhájce JUDr. P. Č. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí z těchto důvodů považoval za nesprávné ve výroku o vině i o trestu především proto, že v přípravném řízení i v řízení před soudem shledal vady v procesním postupu. Obviněný poukázal na to, že nejdříve byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 T 201/2004, v plném rozsahu zproštěn obžaloby z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak k odvolání státního zástupce, a po doplnění dokazování o záznamy telekomunikačního provozu, resp. po provedení protokolů o zvukových záznamech, na nichž nebyl zachycen žádný hovor samotného obviněného, následně došlo ke zrušení zprošťujícího rozsudku a k rozhodnutí o jeho vině. Takový postup soudů označil za „nekonzistentní“ s tím, že za jediný „usvědčující důkaz“ sloužily pouze proměnlivé výpovědi poškozeného, na kterých bylo jeho odsouzení založeno. Nedostatky shledal i v rozsahu provedeného dokazování, neboť se nespokojil s tím, že nebyla provedena konfrontace všech zúčastněných osob, což považoval za hrubé porušení svého práva na spravedlivý proces. Rovněž vytkl, že výpověď poškozeného, který je osobou s kriminální minulostí, nebyla doplněna znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie. Námitky vznesl i ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem soudu druhého stupně, který považoval za příliš přísný oproti výši trestu vyměřené soudem prvního stupně, když pro tak výrazné zpřísnění nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265 k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, popřípadě též celé vadné řízení jim předcházející a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného bylo dne 4. 5. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného O. M., jenž uplatnil námitky, která na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož primárně brojil proti procesnímu postupu, na jehož základě byl uznán vinným. Nesprávným shledal i postup soudu při hodnocení provedených důkazů, a v této souvislosti zejména vytýkal, že podkladem rozhodnutí o jeho vině byla výpověď poškozeného, aniž by řádně byla jeho věrohodnost ověřena, především pokud jde o jeho předchozí kriminální minulost. Obviněný vznesl výhrady i proti rozsahu provedeného dokazování, když nedostatek spatřoval v tom, že nebyla provedena konfrontace se všemi zúčastněnými osobami a nebyl zkoumán duševní stav poškozeného. V závěru též vyjádřil nespokojenost s vyměřeným trestem, který označil za příliš tvrdý.
Námitky obviněného vznesené proti vadnému procesnímu postupu a rovněž proti tomu, že nebyly splněny podmínky řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nebo že se obviněný nespokojil s rozsahem provedeného dokazování na základě ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., mají procesní povahu, neboť obviněný jimi ve svém důsledku vznesl námitky o nesprávnosti skutkových zjištění.
Ve vztahu k výhradám proti výši uloženého trestu je vhodné zmínit zásadu vycházející ze soudní praxe Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž namítané nedostatky nemohou být předmětem dovolacího řízení, protože výrok o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat toliko pro nesprávnosti v hmotném posouzení (např. ve vztahu k §35 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák, anebo §36 tr. zák., §37 tr. zák. atd.). Takové námitky však obviněný nevznesl, a pokud brojí výhradně proti nesprávné výměře uloženého trestu, nesplňují jeho argumenty ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem. O žádnou z těchto alternativ se u obviněného nejedná.
Vytýkané vady tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle něhož označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný O. M. se tak svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí tento, ale ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňují (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. ř. a tím spíše ani rozhodnutí, jímž bylo částečně o vině nebo trestu znovu ve smyslu §258 tr. ř. a §259 tr. ř. rozhodováno neboť postup podle těchto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci. Vzhledem ke všem těmto zjištěním je zjevné, že dovolání podané z tohoto důvodu je pouze formálně citováno. Dovolatel jím zastírá svůj hlavní požadavek na přezkoumání řízení po jeho skutkové stránce ve snaze domoci se vydání rozhodnutí, které by bylo v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje, kterou předestřel již v rámci své obhajoby. Z uvedeného vyplývá, že pokud soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě výše uvedených řádných opravných prostředků věcně a vzhledem k tomu, že sám ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. částečně ve výroku o trestu rozhodl, lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky dovolatelem uplatněné ovšem nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný O. M. dal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová