ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.633.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 633/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 7 To 157/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. S. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 7 To 157/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 51 T 8/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p., O. p. L., částku 40.811,71 Kč a K. I. částku 42.700,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 17. 7. 2002 v době od 00:00 hodin do 01:30 hodin v rodinném domku v obci L., v ul. J., okr. L., po předchozí slovní rozepři a v podnapilém stavu napadl převážně střední až velkou silou postupně dvěma kuchyňskými noži o délce čepele 20 cm a 19 cm K. I., čímž jí způsobil bodnou až bodnořeznou ránu v levé horní části krku pokračující kanálem do hloubky 10 cm do oblasti úst s poraněním slinné žlázy a stěny vnitřní krční žíly, bodnou ránu v oblasti skloubení pravé klíční kosti s kostí hrudní probíhající v délce 8 cm po klíční kosti do hloubky k vrcholu pohrudniční dutiny, bodnou ránu na pravé přední straně krku vedle hrtanu s průvodním poškozením nervu zásobujícího hrtan včetně pravé hlasivky, dvě řezné rány dolního rtu, bodnořeznou ránu v pravé krajině čelně spánkové pokračující k očnici s průvodním poškozením povázky i spánkového svalu a další řezné či bodné rány na tvářích, krku, oblasti zad a na obou rukou (celkem osmnáct ran), po útoku poškozenou převezl do nemocnice bez předání zdravotnickému personálu, přičemž bez lékařského zásahu byl život poškozené ohrožen krvácením, zejména z rány na levé straně krku, kde došlo k poškození stěny vnitřní krční žíly; stejný následek hrozil v případě poranění krční tepny, probíhající v bezprostřední blízkosti krční žíly, který mohl snadno nastat při mírně jiném sklonu čepele, smrtící následek mohl přivodit i rány na pravé přední straně krku a v místě skloubení pravé klíční kosti s kostí hrudní při mírně jiném sklonu čepele a jeho mírně hlubším průniku, přičemž oba použité nože byly schopny smrtící následek způsobit.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu, odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že si je vědom toho, že vedl útok proti poškozené nožem, ovšem nejednal ani s eventuálním úmyslem ji usmrtit; pokud by úmysl usmrtit poškozenou měl či byl s ním alespoň srozuměn, nic mu v dokonání činu nebránilo. Poukazoval na okolnosti jejich předchozího vzájemného soužití, které dokládají, že se jednalo o mimořádnou událost v jejich vztahu; ostatně i po této události ještě dočasně s poškozenou soužití obnovili. Zdůraznil, že pokud by byl srozuměn s tím, že chce poškozenou usmrtit, potom by útok nožem vedl cíleně a rozhodně ne s chaotičností, která byla zjištěna. Nesouhlasil se závěrem znalkyně z oboru psychologie, že si tak vybíjel zlobný afekt. Nic nebránilo tomu, aby útok proti její osobě vedl razantně, aby čin dokonal. Že takový záměr neměl, o tom svědčí poskytnutí pomoci poškozené tím, že ji převezl do nemocnice. Nezpochybnil, že zranění poškozené zavinil, avšak nejednal v úmyslu spáchat vraždu, a měl být proto uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho obhajobou, že od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu upustil, dobrovolně zanechal dalších útoků a také odstranil nebezpečí, které hrozilo z jeho útoku, když poškozené zajistil lékařské ošetření. Žádná okolnost, která by vylučovala závěr o dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání činu, podle něj zjištěna nebyla a stejně tak si nelze představit, co mohl udělat jiného k odstranění vzniklého nebezpečí. Vyjádřil přesvědčení, že mělo být aplikováno ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. [nepřesně uvádí §9 odst. 3 písm. a) tr. zák.] a skutek posouzen jako trestný či ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označila použitou právní kvalifikaci skutku za přiléhavou. Opírajíc se o výpověď poškozené shrnula, že obviněný na ni útočil ve třech fázích, což dokládá značnou míru jeho rozhodnosti způsobit jí vážné zranění. Postupně použil dva útočné nástroje, nože značných parametrů, útok vedl na obličej, krk a hrudník, tedy lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a způsobil jí celkem 18 bodnořezných ran. Zdůraznila, že v důsledku rány na krku byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě, přičemž při nepatrném odklonu nože by fatální následek nastal okamžitě bez možnosti jeho odvrácení jakoukoliv laickou medicínskou pomocí. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní (tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného) a zda byly splněny podmínky zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění, vyjadřují vedle jednání obviněného, který po slovní rozepři v podnapilém stavu (a ve zlobném afektu) napadl postupně dvěma noži o délce čepele 20 cm a 19 cm poškozenou tak, že ji celkem 18 bodnořeznými ranami zasáhl do oblasti obličeje, krku a hrudníku, též následek spočívající v tom, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozená utrpěla zranění, v jejichž důsledku byl její život ohrožen krvácením, zejména z rány na levé straně krku; smrtící následek hrozil při mírně jiném sklonu čepele nože i v případě poranění krční tepny a mohly jej přivodit i rány na pravé přední straně krku a v místě skloubení pravé klíční kosti s kostí hrudní. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním naplňujícím zákonné znaky formy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku smrti nutno upozornit na ta zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný postupně užil dvou kuchyňských nožů délky čepele 20 cm a 19 cm (tj. nástrojů, které byly schopny smrtící následek způsobit), jimiž napadl poškozenou převážně střední až velkou intenzitou, útok zviditelněný 18 bodnořeznými ranami vedl do oblasti obličeje, krku a hrudníku, tedy lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány.
Z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem, opíraje se především o výpověď poškozené K. I. (č. l. 108-114, 244-246) a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 7 16, 253-255), zjistil, že obviněný zaútočil v jedenácti případech proti hlavě, obličeji, krku až hrudníku a levé polovině zad, přičemž útok byl veden střední až velkou silou postupně dvěma noži způsobilými usmrtit. První rány padly za situace, kdy poškozená ležela na zemi, obviněný na ní seděl, a proto byly její možnosti obrany ztíženy. Bezprostředně byla ohrožena na životě při útoku proti levé horní části krku, proti pravé přední straně krku a v místě skloubení pravé kosti klíční s kostí hrudní; postačil jen mírně jiný sklon čepele, mírně jiný sklon průběhu bodného kanálu, mírně hlubší průnik nože a poškozená by zemřela vykrvácením ještě před možností poskytnout jí lékařskou pomoc. Soud prvního stupně vyvozoval, že úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo prokázáno, neboť obviněný musel vědět s ohledem na použité zbraně, intenzitu a lokalizaci útoku, že může způsobit smrtelné poranění (strana 12 jeho rozsudku).
S těmito zjištěními se ztotožnil a konstatoval je v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze, který reagoval i na námitky obviněného, jež jsou obsahově shodné s těmi, jež uplatnil v dovolání. Zpochybnil-li obviněný úmysl usmrtit poškozenou odkazem na předchozí bezkonfliktní soužití s ní a výhradou, že chtěl-li by ji usmrtit, nic mu v tom nebránilo, odvolací soud jeho obhajobu opodstatněně odmítl jako irelevantní až absurdní. Odkázal v této souvislosti na poznatky o nikoliv bezproblémovém soužití obviněného s poškozenou a na konkrétní popis kritické události, jak se podává z výpovědi poškozené. Připomněl, že obviněný poškozenou vytrhl ze spánku, vyhrožoval, že ji píchne, a když se snažila utéci z domu, odvlekl ji za vlasy do kuchyně, srazil pěstí na zem a napadl nožem. Že se mu nepodařilo zranit ještě závažněji, než se stalo, bylo pouze v důsledku intenzivní sebeobrany poškozené, která rány na obličej odrážela rukou, kterou měla poraněnou na kost. Touto obranou a pohyby nohou se jí podařilo obviněného sedícího na jejím těle odhodit a nůž mu vytrhnout. Obviněný si však opatřil další nůž, poškozenou zastihl při útěku na půdu, bodl ji do zad, odtáhl do koupelny, kde v útoku pokračoval až do vybití zlobného afektu.
Odvolací soud poté výstižně shrnul (strana 4 napadeného usnesení), že obviněný útočil na poškozenou ve třech fázích (nejdříve v kuchyni, pak před půdou a nakonec v koupelně), což dokládá značnou míru jeho rozhodnosti způsobit poškozené vážné zranění. Postupně užil dva útočné nástroje, nože značných parametrů, útok vedl na obličej, krk a hrudník, tedy místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a způsobil jí celkem 18 bodnořezných ran. Zejména v důsledku rány na krku byla bezprostředně ohrožena na životě, přičemž jen při nepatrném odklonu nože by fatální následek nastal okamžitě bez možnosti jeho odvrácení jakoukoliv laickou medicínskou pomocí.
Nejvyšší soud s tímto hodnocením a závěry soudů obou stupňů zcela souhlasí a nemá, čím by je relevantně mohl doplnit. V jejich světle námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Použil-li obviněný postupně dvou nožů, musel vědět, že jde o prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže použil nožů o délce čepele 20 cm a 19 cm a s převážně střední až velkou intenzitou vedl útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž poškozené způsobil celkem 18 bodnořezných ran, rozhodl se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizoval se znalostí věci a v době útoku si musel být vědom toho, že poškozené může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr., event. §221 odst. 1, 2 písm. c) zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud správně uvedl, že dospěl-li k závěru o srozumění obviněného se smrtí poškozené, jiná právní kvalifikace skutku včetně obviněným navrhovaného použití ustanovení §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. nepřichází v úvahu.
V daných souvislostech soudy obou stupňů též přesvědčivě vyložily, proč se v daném případě nemůže jednat o zánik trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu.
Řešení otázky, zda trestnost činu pokusu trestného činu zanikla za výše uvedených podmínek, je podmíněno zjištěním, zda se jednalo o pokus ukončený či pokus neukončený. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že se jednalo o pokus ukončený, a argumentoval tím, že obviněný ještě před ukončením útoku v koupelně stačil zaútočit třemi ranami nožem s ostrou špičkou poměrně velkou intenzitou do míst, kde mohou být zasaženy životně důležité orgány, přičemž k fatálnímu následku nedošlo jen náhodou. Závěr, že útok byl ukončen až po vybití zlobného afektu s následným částečným fungováním rozumových mechanismů, se opírá a vychází ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie (č. l. 32-47, 256-258). Potřebnou pozornost věnoval i námitce obviněného, že učinil vše potřebné, aby zabránil hrozícímu smrtelnému následku. Zde upozornil, že ač obviněný věděl o tom, že vážně poraněná poškozená omdlívala, nepředal ji zdravotnickému personálu, rychle odešel, poškozenou opustil a na vrátnici dokonce uvedl smyšlené údaje o návštěvě porodnice (viz výpověď svědkyně I. H. č. l. 125-128, 252). Přiléhavě poznamenal, že po uplynutí více jak deseti minut byla poškozená nalezena zhroucená na chodbě suterénu nemocnice a pokud by nebyla schopna sama zaklepat na jedny ze dveří, mohla vykrvácet a zemřít bez poskytnutí lékařské pomoci přímo v nemocnici (strany 11, 12 rozsudku).
Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně, že se nemohlo jednat o dobrovolné upuštění ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., a sám zdůraznil, že nelze přeceňovat skutečnost, že obviněný poškozenou anonymně odvezl do areálu nemocnice, kde ji, ač mu bylo zřejmé, že je vážně zraněna a omdlévá, nepředal zdravotnickému personálu, distancoval se od ní a vrátné udal falešnou identitu. I on vyzvedl okolnost, že jen vlastním přičiněním poškozené, které se podařilo přivolat pomoc, nedošlo k jejímu vykrvácení (strana 4 napadeného usnesení).
Především je třeba souhlasit se zjištěním, že v konkrétním případě se skutečně jednalo o tzv. ukončený pokus, o který jde tehdy, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. Soud prvního stupně správně vyzvedl právě ty znaky jednání obviněného, které jsou pro ukončený pokus typické, a přiléhavě argumentoval i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie (k námitkám zpochybňujícím správnost a přesvědčivost tohoto znaleckého posudku coby námitkám skutkovým dovolací soud nepřihlížel). Nejvyšší soud k tomu dodává, že útok nožem do míst, kde mohou být zasaženy životně důležité orgány (velké cévy, srdce), avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, v daném případě mírně jiný sklon čepele nože (nebo např. náraz nože o kost), je třeba považovat za bezúspěšný ukončený pokus vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst.1 tr. zák. Jestliže v takovém případě pachatel upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu. Za takové situace lze splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit. Nestačí jen dobrovolné zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, ale je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z uskutečněného pokusu (k tomu č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně. Je třeba posuzovat individuelně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Zániku trestnosti nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob (k tomu č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
Je sice pravdou, že obviněný odvezl těžce poraněnou a omdlévající poškozenou do areálu nemocnice, zde ji však i přes vědomost o jejím aktuálním zdravotním stavu ponechal vlastnímu osudu, nepředal ji zdravotnickému personálu, naopak areál nemocnice urychleně opustil a ještě na vrátnici uvedl smyšlenou záminku návštěvy a svoji falešnou identitu. Bylo jen věcí náhody, že poškozená si s vypětím všech sil a jen náhodou dokázala sama přivolat pomoc. Byl-li fatální následek odvrácen za přispění dalších osob, stalo se tak bez přičinění obviněného. Jeho počínání nelze proto kvalifikovat jako vážně míněné úsilí o záchranu života poškozené, k dosažení tohoto cíle zjevně neučinil vše potřebné. Svým lhostejným postojem k dalšímu osudu poškozené dal též najevo svůj lhostejný vztah k tomu, zda poškozená zemře či zůstane naživu. Podmínky zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. tak evidentně splněny nebyly a závěr soudů obou stupňů je správný.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková