ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.639.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 639/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 36/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 109/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 88 T 109/2005, uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil společně s obviněným S. S. tak, že se dne 8. 10. 2005 kolem 18:45 hodin v B. v suterénu domu pokusili vniknout vypáčením dveří za použití šroubováku a nůžek na plech do obslužných prostor restaurace „U. k.“ v úmyslu získat nějaké lukrativní věci, avšak byli zadrženi Policií ČR, přičemž způsobili na dveřích fy U. k., s. r. o., škodu ve výši 2.500,- Kč, a to přesto, že byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 2 T 38/2002, s právní mocí dne 6. 8. 2002 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 12 Pp 90/2004, na zkušební dobu v trvání sedmi roků.
Za tento trestný čin byl podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. S. a o náhradě způsobené škody.
Krajský soud v Brně, jako odvolací soud z podnětu odvolání obviněného K. Š. rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 36/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Brně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému K. Š. a podle §259 odst. 3 pím. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že tomuto obviněnému vyměřil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný K. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. M. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům, protože skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně hmotně právně posouzen zejména proto, že soudy obou stupňů nedůsledně zhodnotily okolnosti vylučující protiprávnost podle §14 tr. zák. Neztotožnil se se závěry vyjádřenými oběma soudy, že nebyl prokázán bezprostřední vliv třetí osoby na čin obviněného, i když dospěly k závěru, že byl v trestné činnosti třetí osobou ovlivněn. Obviněný dále zopakoval svou obhajobu spočívající v tom, že se chtěl okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, dostat z vlivu osoby, která jej napadla, způsobila mu značná zranění a ohrožovala jej na životě. Se zraněními, která takto utrpěl, utekl do objektu restaurace „U. k.“, aby se tak skryl před přímo hrozícím nebezpečím a ze strachu ze své likvidace osobou, která ho napadla. Zdůraznil, že za těchto podmínek mu nebezpečí přímo hrozilo, bylo bezprostřední a nepominulo. Odvrátit nebezpečí v danou chvíli nemohl jinak než činem, jehož se dopustil. Zdůraznil též i to, že vzniklý následek byl méně závažný než ten, který mu hrozil v případě, když by se neukryl. Ze všech těchto skutečností shledal, že byly naplněny podmínky krajní nouze podle §14 tr. zák. v platném znění, a proto nemohl být uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neboť je vyloučena protiprávnost jemu za vinu kladeného trestného jednání.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř., případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém stanovisku po stručném shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázal na to, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že verze o napadení obviněného ze strany třetí osoby nebyla vyvrácena. Poukázal na to, že současně bylo zjištěno, že mezi okamžikem údajného fyzického napadení a místem, kde se společně se spoluobviněným S. S. skutku dopustil, uplynula určitá časová prodleva a došlo i k překonání jisté vzdálenosti a obviněným zmiňovaná třetí osoba nebyla skutku přítomna. Došlo proto podle závěrů soudů k přerušení časové souvislosti popisovaných dějů. Napadená rozhodnutí podle státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a proto navrhl dovolání obviněného K. Š. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě zákonem určeném, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Obviněný v podaném dovolání shora vymezeným zákonným podmínkám dostál, neboť svými argumenty zpochybnil závěr soudů o nenaplnění okolností vylučujících protiprávnost podle §14 tr. zák., když tvrdí, že jeho jednání bylo vynucené pod fyzickým nátlakem cizí osoby a nemůže být tedy posuzováno jako trestné. Protože tyto námitky byly uplatněny relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo nutné, aby Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou opodstatněné.
K uvedeným námitkám obviněného je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že ustanovení podle §14 tr. zák. upravující krajní nouzi stanoví, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Jednáním v krajní nouzi podle §14 tr. zák. se odvrací nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákonem a hrozí přímo, které nelze za daných okolností odvrátit jinak a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet.
V daném případě obviněný především vytýká napadenému rozsudku, že nebyla správně posouzena bezprostřednost hrozícího nebezpečí, a proto je vhodné poznamenat, že podmínka, že nebezpečí, tedy stav hrozící poruchou zájmu chráněnému trestním zákonem musí přímo hrozit, tedy stav nebezpečí musí být v okamžiku, kdy jej obviněný odvrací, aktuálně přítomen. O případ krajní nouze se proto nejedná, jestliže již nebezpečí pominulo, nebo hrozí teprve v budoucnu. Ve smyslu §14 tr. zák. je proto nutné za přímo hrozící nebezpečí považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, ale již nepokračuje, a ani v blízkém časovém horizontu pokračovat nebude.
V odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně se na straně 2-3 podává, že ve vztahu k otázce beztrestnosti jednání obviněného, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že obhajobě obviněného nelze přisvědčit, neboť za okolností, jak je obviněný vylíčil, se nemohlo jednat o stav krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. I když nebylo možné vyvrátit obhajobu obviněného, že byl ke spáchání trestné činnosti nucen jinou osobou, protože byl po zadržení policí zraněn, nemůže tato skutečnost znamenat jeho beztrestnost. Odvolací soud zdůraznil, že mezi napadením jinou osobou, o němž obviněný hovoří, a spácháním předmětného skutku, uplynula jistá doba a obviněným zmiňovaná třetí osoba při činu nebyla přítomna.
Nejvyšší soud se plně s touto argumentací odvolacího soudu ztotožnil, neboť je zcela přiléhavá okolnostem, za nichž byl čin spáchán. Významné v této souvislosti je to, že obviněný byl při činu Policií České republiky dopaden a nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by obviněný jednal okolností, z nichž by hrozící nebezpečí vyplynulo. V této souvislosti je vhodné poukázat rovněž na výpověď obviněného, který se o bezprostředním kontaktu s osobou, která mu měla při provádění činu ani v jeho nejbližší časové návaznosti způsobit zranění nezmiňuje, ale též zmínit i výpověď spoluobviněného S. S., který ve výpovědi u hlavního líčení ze dne 7. 12. 2005 na č. l. 125 uvedl, že se potkal se spoluobviněným na K. u., kde mu spoluobviněný řekl, že má něco vybavit, aby mu pomohl. Za pomoc mu slíbil něco „z toho, co by odcizili“. Dále obviněný popsal, jakým způsobem vešli do suterénu objektu, že obviněný K. Š. vytáhl šroubovák a začal páčit dveře, on sám svítil svítilnou. Asi během 5 minut je zadržela policie. Obviněný K. Š. sice vypadal trochu zmláceně a držel si rukou žebra. O tom, co se mu stalo nic neříkal.
Z těchto bezprostředně popsaných skutečností nelze dovodit žádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že obviněný K. Š. jednal za situace, kdy by mu bezprostředně hrozilo nebezpečí, a nechoval se tak, že by bylo zřejmé, že jedná uvedeným způsobem proto, že mu nějaké nebezpečí hrozí.
Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil závěry soudu prvního i druhého stupně, o tom, že nejsou naplněny podmínky krajní nouze podle §14 tr. zák. za správné, a to zcela v souladu se skutkovými okolnostmi, za nichž se obviněný činu dopustil. Proto dovolací soud shledal, že je správné právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 88 T 109/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 36/2006, který se ztotožnil s výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně a považoval ho správný a odpovídající zákonu. Pro tento jeho závěr svědčí, že oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace, a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Po přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu se logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení, a to i ve vztahu k tomu, že neshledal za existující podmínky pro vyloučení protiprávnosti ve smyslu §14 tr. zák. Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tak v podrobnostech odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný skutkem, jímž byl uznán vinným, po všech stránkách naplnil znaky pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. jak po stránce formální, tak i po stránce materiální. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová