ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.649.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 649/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 9 To 31/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 30/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 1 T 30/2005, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. [nesprávně uvedeno §51 odst. 2 písm. b) tr. zák.] k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu porušování domovní svobody dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 13:00 hodin dne 28. 2. 2004 do 9:30 hodin dne 7. 3. 2004 v k. o. L., chatová osada O., vnikl na pozemek a následně i nezjištěným způsobem do chaty poškozeného V. H.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a v neprospěch obviněného i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 9 To 31/2006, byla odvolání státního zástupce i obviněného jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Dlužno dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, poněvadž usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 9 To 436/2005, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 1 T 30/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Původním rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 9 To 31/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný znovu opakoval, že se necítí být vinen trestným činem porušování domovní svobody, a důkazy, na základě nichž bylo o jeho vině rozhodnuto, pokládal za nedostačující. Zajištěná daktyloskopická stopa na konzervě je podle něho pouze důkazem o tom, že měl pravděpodobně konzervu v ruce, neprokazuje ale, že musel být v rozhodné době v chatě poškozeného; k prokázání této skutečnosti bylo nutno provést další důkazy, neboť důkaz otisky prstů lze užít jako důkazu podpůrného charakteru. Soudům obou stupňů vytkl, že se nevypořádaly s otázkou, co jej mohlo vést k tomu, že by na místě činu konzervu otvíral, neboť rozhodně není sociálně slabým jedincem, který by se musel do chaty vloupat s úmyslem uspokojit své základní potřeby. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s údajným motivem jeho činu, pokud uzavřely, že motivem musel být fakt, že chtěl tímto způsobem donutit majitele chaty přijmout jeho nabídku na montáž zabezpečovacího zařízení. Tento závěr označil za spekulaci, protože tuto možnost nabídl dceři majitele chaty jako reakci na její sdělení, že chata byla již několikrát vykradena. Upozornil, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení rozsáhlejšího šetření (výslech policistů, kteří prováděli ohledání místa činu, podrobný výpis z hovorů jeho mobilního telefonu), čímž byla porušena jeho práva, neboť byl označen jako pachatel, aniž byla provedena expertíza dalších v chatě nalezených důkazních materiálů. Soudy podle jeho názoru nepostupovaly v souladu se zásadami vyjádřenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a pochybily, jestliže neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona).
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Praha-západ a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy (nebyly provedeny zejména výslechy policistů, kteří prováděli ohledání místa činu, nebyl opatřen podrobný výpis z hovorů jeho mobilního telefonu), že opřely své rozhodnutí o jeho vině o jediný důkaz navíc podpůrného charakteru a že nebylo důsledně aplikováno pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl (i) on, kdo nezjištěným způsobem vnikl v rozhodném období do chaty poškozeného V. H., postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž v chatě poškozeného v kritické době přítomen nebyl a byly-li zde zajištěny jeho daktyloskopické stopy, mohlo se tak stát v důsledku jeho návštěvy časově řazené přibližně 14 měsíců před vniknutím do chaty. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strana 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 usnesení odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se k úplnosti a hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o zajištěnou daktyloskopickou stopu na plechové konzervě, která byla následně ztotožněna jako stopa části ukazováku a prostředníku levé ruky obviněného, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické daktyloskopické expertízy. Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že rozhodnutí o jeho vině bylo založeno na jediném důkazu navíc podpůrného charakteru. Soudy logicky hodnotily výpovědi svědků V. a G. H., z nichž se podává, že konzervy byly umístěny v chatě do ledničky na podzim 2003; znalec Bc. T. V. přesvědčivě vysvětlil, že zajištěná daktyloskopická stopa, kterou rozhodně nelze označit jen za důkaz podpůrného charakteru (na rozdíl od př. důkazu pachovou zkouškou), ztotožněná s částí ukazováku a prostředníku levé ruky obviněného, nebyla v době odběru (7. 3. 2004) starší 18 dnů. Neuvěřily-li soudy za této situace obhajobě obviněného, nelze jejich úvahám ničeho vytknout. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Odvolací soud též reagoval na výhrady obviněného vůči rozsahu dokazování a označil-li návrhy obviněného na doplnění dokazování za nadbytečné a ve svých důsledcích nezpůsobilé být pro objasnění věci relevantní, ani v tomto ohledu nelze jeho závěrům ničeho vytknout.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková