ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.854.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 854/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2006 o dovolání obviněného K. O., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 95/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 80/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 T 80/2005, uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v týdnu od 22. 11. 2004 do 26. 11. 2004, v dopoledních hodinách v místě svého bydliště, tj. v domě v R., v obývacím pokoji vykonal pohlavní styk se svou dcerou S. O., tím způsobem, že si k ní nejprve přisedl, začal ji hladit přes oblečení na stehnech a hýždích, následně ji povalil na postel a přes její fyzický odpor spočívající v odstrkávání rukou ji svlékl, následně na ni nalehl a vnikl do ní pohlavním údem a vykonal soulož, přičemž poškozená se po celou dobu aktivně bránila, snažila se jej od sebe odstrčit, což se jí vzhledem k hmotnostní převaze obviněného nepodařilo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 95/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný K. O. byl odsouzen podle §241 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že se jednání, kterému je kladeno za vinu, nedopustil a ve shodě s již uplatňovanou obhajobou zpochybnil pravdivost výpovědi své dcery, která je jediným důkazem, na jehož základě byl odsouzen. Opakovaně poukázal na rozpory ve výpovědích ohledně roční a denní doby, kdy k jednání mělo dojít, a částem oděvu jež měla poškozená v inkriminovanou dobu na sobě. Soudy podle něj pochybily, jestliže zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména pokud žádal o doplnění či vypracování nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie stran poškozené, a dostatečně nepřihlédly k posudku ze školy, z něhož jsou patrné dceřiny sklony ke lhaní a podvádění. Upozornil, že z popisu skutku, jak jej poškozená podala, nevyplývá, že by měla klást odpor, ze kterého by mohl pachatel dovodit, že jde o odpor skutečný. Protože se jedná o úmyslný trestný čin, v případech, kdy se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu ženy, se kterou má v úmyslu souložit, domníval, že jde jen o odpor předstíraný a že ve skutečnosti žena s pohlavním stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňující znaky trestného činu znásilnění, čímž je vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. V daném případě nebyla zjišťována a dokazována subjektivní stránka trestného činu znásilnění a žádná konkrétní skutková zjištění nenaplňují znak „násilí“ této skutkové podstaty. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušil a aby Krajskému soudu v Plzni, event. Okresnímu soudu v Karlových Varech přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného ztotožnila se závěry odvolacího soudu, který reagoval na námitky obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v dovolání. Podle ní se s otázkou věrohodnosti poškozené přesvědčivě vypořádal a soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že jakékoliv sexuální aktivity včetně soulože mezi otcem a dcerou jsou v rozporu se základními zásadami morálky a mravnosti. Navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoliv obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karlových Varech a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni. Jejich podstata spočívala v přesvědčení obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědí poškozené svědkyně S. O., neuvážily pečlivě všechny důkazy významné ve světle požadavků řádného hodnocení důkazů; obviněný zpochybnil rovněž závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie znalkyně PhDr. K. Č. a domáhal se jeho doplnění, event. vypracování nového znaleckého posudku.
Prostřednictvím takto uplatněných námitek se obviněný na podkladě vlastní verze skutkové děje (trestného činu se nedopustil, dcera si znásilnění vymyslela, šlo o akt pomsty) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Ve skutečnosti tak brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení dovolatel s odkazem na citovaný důvod dovolání vytkl mají povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 - 6 rozsudku odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď poškozené S. O., a osvětlily příčiny rozpornosti v jejích výpovědích ohledně ročního a denního období, kdy mělo k předmětnému jednání dojít. Všechny tyto námitky byly součástí obhajoby v rámci předchozího řízení a soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, se s nimi přesvědčivě vypořádaly a vysvětlily, proč nebylo třeba doplnit či nově vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, jmenovitě pak znak „násilí“ a úmyslná forma zavinění. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. obviněný nikterak nezpochybnil.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, spáchá-li takový čin na osobě mladší než osmnáct let.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný násilím donutil jiného k souloži a čin spáchal na osobě mladší osmnácti let. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že ve svém bydlišti v obývacím pokoji vykonal pohlavní styk se svou dcerou S. tím, že k ní nejprve přisedl, začal ji hladit přes oblečení na stehnech a hýždích, následně ji povalil na postel a přes její fyzický odpor spočívající v odstrkávání rukou ji svlékl, následně na ni nalehl a vnikl do ní pohlavním údem a vykonal soulož, přičemž poškozená se po celou dobu aktivně bránila, snažila se jej od sebe odstrčit, což se jí vzhledem k hmotnostní převaze obviněného nepodařilo.
Obviněný vytkl, že z takto popsaného skutku nelze učinit spolehlivé zjištění, že by poškozená měla klást odpor, že by šlo o odpor skutečně míněný, a nesouhlasil se závěrem, že se vůči poškozené dopustil násilí. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.
Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění se rozumí typicky použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. Za donucení násilím jiného k souloži se považuje překonání vážně míněného odporu nebo podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že takové osobě pachatel za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že tato osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svoji pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční. Právě o takovou situaci šlo.
Soud prvého stupně opřel svá skutková zjištění o výpověď poškozené S. O., jež uvedla, že obviněný musel překonat její odpor, aby na ní soulož vykonal, a už na osahávaní reagovala tak, že obviněnému řekla, aby toho nechal. Obviněný ji pak povalil na postel, aby ji mohl svléknout. Když ji svlékal, bránila se tomu tak, že jej odstrkávala. Z tohoto jednání poškozené nemohl podle soudu v žádném případě dovodit, že poškozená s jeho jednáním souhlasí; chování poškozené naopak dokládá, že k jejímu svlečení musel použít násilí. Nakonec pak došlo k souloži samotné, kdy obviněný na poškozenou nalehl, čímž ji znehybnil a znemožnil jí účinný odpor, neboť poškozená nebyla s to jej pouze silou svých paží odstrčit. Jak uvedla, obviněný je váhově o hodně těžší a o hodně silnější, takže neměla šanci. Poškozená tedy seznala beznadějnost své situace. Soud prvního stupně tak vyvodil, že obviněný poškozenou znehybnil tím, že využil své fyzické převahy, na poškozenou nalehl a znemožnil jí účinně se bránit (strana 4 rozsudku).
S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který připomněl, že obviněný využil své tělesné převahy, povalil poškozenou na postel a přestože ho odstrkávala rukama a snažila se ho od sebe odstrčit, nalehl na ni a vykonal soulož. Odmítl také akceptovat námitku, že poškozená neprojevila vážně míněný odpor, případně odpor pouze předstírala, s přiléhavým argumentem, že obrana poškozené nemohla být aktivnější proto, že obviněný je jejím otcem a měl oproti ní výraznou tělesnou převahu (strana 6 rozsudku).
Se závěry soudů obou stupňů nelze než souhlasit. Jestliže obviněný využil své fyzické převahy a otcovské autority k překonání obrany své dcery vůči pohlavnímu styku - souloži s ním, pak je na místě učinit závěr, že poškozenou násilím donutil k souloži. Odpor poškozené byl evidentně vážně míněný, nebyl pouze předstíraný, jak naznačoval dovolatel; ten naopak neměl žádný důvod se domnívat, že poškozená - jeho dcera – se souloží dobrovolně souhlasí. Naplnil proto po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., jak soudy obou stupňů správně vyvodily; jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.
Nad rámec řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že nešlo o situaci srovnatelnou s tou, jež byla popisována a vytýkána v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002, jímž obviněný též argumentoval. Zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně totiž vyjadřují, jakým způsobem byl odpor poškozené překonán, eliminován, resp. proč od něj poškozená upustila. Soudy se neomezily toliko na zjištění, že obviněný vykonal pohlavní styk s poškozenou přes její fyzický odpor, který byl specifikován, nýbrž dále též uvedly, že obviněný poškozenou přesto povalil na postel, nalehl na ni před vykonáním soulože a obrana poškozené byla neúspěšná pro hmotnostní převahu obviněného. Tím je dostatečně charakterizováno takové počínání obviněného, jež vykazuje znaky násilí coby součást jeho jednání vedeného záměrem vykonat soulož.
Jako relevantní námitka nemůže obstát ani výtka obviněného, že nebyla učiněna taková skutková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění, konkrétně o přímém úmyslu ve vztahu k násilnému jednání.
Trestný čin je podle §4 písm. a) tr. zák. spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části především proti správnosti skutkových zjištění, z nichž je posléze forma zavinění vyvozována, a v těchto souvislostech by ji bylo třeba vnímat jako námitku skutkovou. Obstát však nemohou ani výhrady obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu v návaznosti na skutek, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Především je třeba uvést, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. naplňují. Z jejich skutkových zjištění, že obviněný přes odpor poškozené, své dcery, a její aktivní obranu spočívající především v jeho odstrkávání, kterou překonal svojí hmotnostní převahou, vykonal na poškozené soulož, zavinění ve formě úmyslu přímého jasně vyplývá, a to jak ve vztahu ke znakům jeho základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty.
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková