ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.87.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 87/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 10 To 49/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 15/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 34 T 15/2001, uznán vinným rozsáhlou trestnou činností, již soud právně posoudil v bodě 1. a) až d) a bodě 3. jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsoudil jej podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon uloženého trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem soud rozhodl o vině obviněných J. B. a S. S. a uložil jim tresty. V dalším podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal jednotlivé (v citovaném rozsudku přesně vyjmenované) poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněných J. H., S. S. a poškozené K. p., a. s., se sídlem v P., Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 10 To 49/2005, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal již jen obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. M. dovolání. V obecné rovině jej vymezil důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněný založil na tvrzení, že provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by věděl o tom, že osoba, jež vozidla v jednotlivých případech odcizila, byla již za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzena a potrestána, a odkázal na teoretické závěry rozhodnutí č. 45/2001 Sb. rozh. tr. Rovněž tak údajně neměl povědomí o tom, že se jednalo o vozidla kradená. Zmínil, že žádné z vozidel na sebe nepřevedl, že pouze zprostředkovával jejich prodej, a to bez toho, že by měl z této činnosti jakýkoli majetkový prospěch. Dále brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody a za nesprávné považoval, že mu byl uložen trest nepodmíněný. Výhrady uplatnil také ke způsobu, jímž soud uložený trest odůvodnil. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil. Současně učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka dovolatele, že v daném případě nebyl naplněn znak „převede na sebe“. Odkázal však na hodnocení této otázky v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, s nimiž se ztotožnil. Dodal, že jednání obviněného naplnilo též alternativní znak „ukryje“ [bod 1. d) výroku o vině] a sám dovolatel tvrzením, že zařídil prodej těchto vozidel, potvrdil skutečnost, že svým jednáním naplnil další alternativní znak „převede na jiného“. Ze všech těchto důvodů státní zástupce označil výhrady obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání obviněného splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh obviněného, jenž učinil v petitu svého dovolání, je sice neúplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup Nejvyššího soudu (§265l a 265m tr. ř.) po zrušení napadeného rozhodnutí, avšak nejedná se o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v §265f odst. 1 tr. ř., vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud obviněný opřel své dovolání o námitky, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Tak tomu bylo nejen v případě námitek obviněného, jejichž prostřednictvím popřel vědomost o tom, že vozidla byla kradená a že je v jednotlivých případech odcizovala osoba (nepochybně se jednalo o již pravomocně odsouzeného M. Š.), která již byla za takový trestný čin v posledních letech odsouzena nebo potrestána, ale i v té části jeho argumentace, jestliže tvrdil, že toliko zprostředkovával prodej uvedených vozidel, a to bez jakéhokoli majetkového prospěchu (což prý údajně ani nebylo prokázáno). Obviněný tak neuplatnil námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, ale pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení skutků. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Nutno dodat, že na danou situaci nedopadají závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 45/2001 Sb. rozh. tr., na něž obviněný ve svém dovolání odkázal. Uvedené rozhodnutí stanoví jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. jeho vědomost o okolnosti, že věc byla získána trestným činem, a pokud byla získána trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., též vědomost o tom, že pachatel této krádeže byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V posuzované věci však jednání osoby, jež předmětná vozidla v jednotlivých případech odcizila (tj. jednání odsouzeného M. Š.), nelze s ohledem na rozsah způsobené škody kvalifikovat jen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.; citované rozhodnutí vychází ze zcela jiných skutkových okolností než v daném případě, odkaz obviněného na jeho závěry tudíž není případný. Jinými slovy vyjádřeno, i kdyby odsouzený M. Š. v posledních třech letech nebyl odsouzen ani potrestán za majetkový trestný čin, vůbec nic by to na podstatě věci a právní kvalifikaci použité u obviněného J. H. neměnilo.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný dále brojil proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení.
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu nelze námitky obviněného stran uloženého trestu odnětí svobody akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde i v tomto rozsahu o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nejsou přípustné ani výhrady obviněného směřující proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se výroku o trestu, a to současně i proto, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni (a zákon to připouští).
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také argumenty, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Tak tomu bylo tehdy, jestliže tvrdil, že na sebe předmětná vozidla nikdy nepřevedl. Takové výhrady obsahově naplňují uvedený dovolací důvod, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v rozsahu této argumentace důvodné.
Pro posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. naplnil či nikoli, jsou rozhodující skutky uvedené v tzv. skutkových větách výroku o vině pod body 1. a) až d) a pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části tohoto rozsudku.
Právě z této právní věty pod body 1. a) až d) a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný J. H. na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a získal takovým činem značný prospěch.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a) až d) a 3. ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která veškeré znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení jednání obviněného jako uvedeného trestného činu spolehlivě obsahují.
Obviněný J. H. se jednání, v němž soudy obou stupňů shledaly trestný čin podílnictví podle výše uvedeného ustanovení, dopustil v podstatě tím, že sám či společně se spoluobviněným J. B. nabízeli k prodeji vozidla (u některých dílčích útoků je slovně vyjádřeno, že společně sjednávali, resp. zajišťovali odbyt vozidel), která předtím odcizil jednotlivým poškozeným na různých místech h. m. P. odsouzený M. Š., přičemž skutečnosti, že tato vozidla byla předtím tímto odsouzeným odcizena, si byli vědomi.
Opíraje se o tato skutková zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy obou stupňů použitá právní kvalifikace jednání dovolatele je zcela přiléhavá a výstižná. Proto nebylo možno jeho námitkám přitakat.
K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, získá-li takovým činem značný prospěch.
Pokud jde o značný prospěch, vyplývá z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., že činí nejméně 500.000,- Kč, neboť na jeho určení se vztahuje obdobné výkladové pravidlo jako pro určení výše škody.
Pro trestní odpovědnost za tento trestný čin je příznačné, že věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. Proto pachatel, spolupachatel nebo účastník na trestném činu, který ukryje, na sebe nebo na jiného převede nebo užívá věc tímto trestným činem získanou, nedopouští se trestného činu podílnictví ve vztahu k této věci (srov. rozh. č. 50/1972, č. 62/1973, č. 1/1995 Sb. rozh. tr.).
Byl-li obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle výše citovaného ustanovení v té jeho alternativě, podle níž „na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou“, a takovým činem získal značný prospěch, je nezbytné zabývat se výkladem pojmu „převedením na sebe“.
Podle ustálené výkladové praxe soudů podílník převedením na sebe nebo na jiného získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a směřuje k realizaci užitku z věci ať už pro sebe, nebo pro jiného. Jde o převedení s vědomím nebo se souhlasem osoby, která má takovou věc u sebe (srov. č. 6016/1937 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se otázkou naplnění znaku „na sebe převede“ důkladně zabývaly a svá stanoviska v tomto směru zevrubně odůvodnily. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 16 vyložil, že uvedený znak bylo třeba spatřovat zejména v tom jednání obviněného, pokud předem odcizená vozidla nabízel společně se spoluobviněnými k prodeji a zajišťovali jejich odbyt, což nasvědčuje tomu, že byli schopni s vozidly disponovat a měli nad nimi určitou dispoziční moc; takovému závěru přitom podle názoru soudu nikterak nebrání skutečnost, že v některých případech nebylo prokázáno, že by obvinění tato vozidla fakticky drželi.
Stejně tak odvolací soud na str. 6 svého usnesení opodstatněně uzavřel, že není pochyb o tom, že obvinění s odcizenými vozidly nakládali tak, že je měli ve své moci. Uvedl, že obvinění měli tato vozidla v určitém okamžiku fyzicky ve své moci natolik, že je možný závěr o tom, že tato vozidla převedli na svoji osobu. Ve vztahu k obviněnému J. H. přitom v této souvislosti poukázal zejména na dílčí útok uvedený pod bodem 1. d) rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud neměl důvod výše uvedené závěry soudů obou stupňů jakkoli zpochybňovat, zvláště když nemohl přehlížet ani to, že právě jednání obviněného popsané pod bodem 1. d) výroku o vině odsuzujícího rozsudku naplnilo rovněž alternativní znak „ukryje“, a že obviněný svým doznáním, že zařídil prodej vozidel, naplnil i další alternativní znak „převede na jiného“.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Krajského soudu v Plzni takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a