ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.880.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 880/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 31 To 38/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn. 2 T 149/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 2 T 149/2004, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. H. odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 31 To 38/2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnul tak, že obviněného M. H. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., pro skutek spáchaný tak, že v L. dne 7. 6. 2002 kolem 16.30 hodin jako řidič vozidla Škoda Octavia vjel do křižovatky tak, aby stačil odbočit vlevo do ulice, kde však pravou stranou vozidla srazil po přechodu pro chodce zprava přecházející S. P., v okamžiku, kdy na přechodu byl signál pro chodce na znamení volno, a poškozené tak způsobil zlomeninu holenní kosti vpravo s posunem a dobou léčení do 28. 11. 2002. Za tento trestný čin obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Z. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto dovolání odůvodnil především tím, že ze závěrů znalce z oboru doprava, ekonomika a strojírenství, Ing. M. P. vyplývají jiné skutkové okolnosti, než které jsou uvedeny ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Zejména poukázal na to, že chodkyně do vozovky vstoupila náhle, nevytvořila však překážku, neboť sama narazila do boku automobilu. Na takto vzniklou situaci řidič nemohl reagovat jinak, než jak reagoval. Obviněný na podkladě těchto skutečností považoval skutkový stav zjištěný odvolacím soudem za nesprávný, protože podle své vlastní odlišné verze průběhu dopravní nehody poškozenou přecházející po přechodu zprava nesrazil. Z takto změněného skutkového stavu považoval za zřejmé, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaného z nedbalosti, neboť pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh dopravní nehody není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzešel. Rovněž porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích, zejména ustanovení §5 odst. 1 písm. d) a h) zák. č. 361/2000 Sb., které dovodil odvolací soud ve svém rozhodnutí, nemělo vliv na vznik nehody a způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, která vstoupila do vozovky před řidičem na tak krátkou vzdálenost, že řidič nemohl reagovat a do vozidla narazila. Obviněný z těchto důvodů konstatoval, že se trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 tr. zák. nedopustil, a proto svým dovoláním požadoval, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., ve svém písemném vyjádření po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že dovolatelem uplatněné výhrady naplňují jím zvolený důvod dovolání pouze zdánlivě. Obviněný sice vytkl napadenému rozhodnutí pochybení při aplikaci hmotně právních norem, ovšem svou námitku nevystavěl na skutkových zjištěních, která jsou popsána ve skutkové větě napadeného rozsudku, nýbrž na odlišných skutkových okolnostech, k nimž obviněný dospěl zdůrazněním izolované části jen jednoho z řady provedených důkazů, přičemž obsahy zbývajících důkazních prostředků, z nichž vycházely ve věci činné soudy, ponechal bez povšimnutí. Námitka dovolatele tudíž ve skutečnosti neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu, neboť směřuje v zásadě proti závěrům skutkové povahy, nikoliv proti hmotně právnímu hodnocení soudem zjištěného a v rozhodnutí definovaného skutku. Argumentace obviněného svou povahou nevyhovuje ani žádnému jinému ze zákonných důvodů, pro něž je možné podávat tento mimořádný opravný prostředek. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného M. H., který v něm uplatňuje námitky, které na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož primárně brojí proti učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný své dovolání opřel o izolovanou část závěrů uvedenou znalcem Ing. M. P. v jím zpracovaném posudku a z nich si vytvořil vlastní verzi průběhu dopravní nehody, kterou vydával za svou, a tedy správné skutkové zjištění, když to, které na základě všech provedených důkazů učinily soudy prvního i druhého stupně, považoval za nesprávné. Obviněný tak zcela v rozporu s tím, jak je skutkový děj popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně tvrdí, že poškozenou na přechodu nesrazil, ale že ona narazila do boku přijíždějícího automobilu obviněného. Teprve na podkladě takto změněného skutkového stavu, obviněný dovozuje, že nebyly naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. po subjektivní stránce, když též dovodil, že z jeho strany nedošlo k porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích.
Na základě takto podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že ačkoliv obviněný své výhrady předložil jako otázky právní povahy, mezi něž nepochybně patří i subjektivní stránka trestného činu, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nimiž se neztotožnil a nepovažoval je za správné. Obviněný tudíž primárně vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení důkazů a na jejich podkladě vytýkal nesprávnost učiněných skutkových závěrů.
Námitky obviněného tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle něhož označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na obsah námitek, které obviněný směřoval do oblasti skutkových zjištění soudu druhého stupně, je nezbytné uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně, tj. právně irelevantně.
Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová