ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.908.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 908/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 4 To 55/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 84/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 13 T 84/2005, byl obviněný R. L. uznán vinným jednáním, jež soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle §235 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň soud obviněnému uložil podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci – plynové pistole ČZ 75, kterou obviněný vydal Policii ČR podle protokolu o vydání věci ze dne 5. 4. 2004, č. j. ORJI – 796/KPV – OOK – 2005, a která je uložena u Policie ČR.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 4 To 55/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„v přesně nezjištěný den na počátku července 2004 kolem 24:00 hodin v J. na nedaleko autosalonu, poté, co viděl mezi stojícími vozidly popojíždět vozidlo Ford Combi a v něm dvě osoby, které si prohlížely vozidla za účelem odcizení litých disků z těchto vozidel, po předjetí svým motorovým vozidlem zn. Chrysler, zablokoval cestu a donutil tak vozidlo Ford Combi a v něm S. P. a K. T. zastavit. Po vystoupení z vozidla je pod pohrůžkou plynovou pistolí ČZ 75, kterou S. P. přiložil k hlavě a strčil mu ji i do úst, nutil k tomu, aby se přiznali k tomu, že mu před třemi lety vykradli jeho osobní motorové vozidlo, přičemž po nich za současného vyhrožování zmlácením a naznačováním zabití, kdy se při hrozbách uvedenou pistolí obou jmenovaných dotazoval, jaký je to pocit mít pistoli u hlavy a na kolik si cení svého života, požadoval uhrazení předmětnou krádeží mu vzniklé škody, kdy následně oběma jmenovaným přikázal nastoupit do svého vozidla a odvezl je na opuštěnou polní cestu u lesa v blízkosti obce H., kde na ně opět mířil pistolí a vyhrožoval jim zmlácením, přičemž po nich požadoval nadiktování jejich osobních údajů“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to plynové pistole ČZ 75, která je uložena u Policie ČR.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl v rozsahu výroků o vině i trestu prostřednictvím obhájce Mgr. L. K. dovoláním. Učinil tak s odkazem na dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyjádřil názor, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný zopakoval, že se přisouzeného jednání nedopustil a že soud druhého stupně pochybil, nezabýval-li se jeho odvolacími námitkami, v nichž poukazoval na to, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl k výpovědi svědkyně J. L. dosvědčující jeho nevinu. Za vadné v této spojitosti pokládal, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá ani to, zda soud výpovědi této svědkyně uvěřil nebo zda ji považoval za nevěrohodnou. Měl za to, že uvedeným postupem soudů byla porušena zásada „in dubio pro reo“.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu a aby jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Zaujal názor, že ač bylo dovolání podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky obviněného ve skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný uplatnil výlučně výhrady představující pouhou polemiku s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak jimi byl zjištěn skutkový stav. Do této kategorie námitek je třeba zařadit ta jeho tvrzení, v jejichž rámci setrval na svém tvrzení, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil a že soudy obou stupňů chybně přistoupily k hodnocení výpovědi svědkyně L., která měla být zásadním důkazem dosvědčujícím jeho nevinu.
Z povahy takto uplatněných dovolacích argumentů obviněného je patrné, že ač ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů, a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve ze změny skutkových zjištění dovozoval nesprávné právní posouzení jeho jednání. Namítané nedostatky dovoláním napadeného rozsudku tak obviněný podmiňoval vlastní obhajobou založenou na vlastních skutkových závěrech, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů.
Za těchto okolností Nejvyšší soud uzavřel, že v dovolání obviněného vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ta tvrzení obviněného, namítl-li nerespektování procesní zásady „in dubio pro reo“. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tudíž vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Tato zásada se tedy nikterak nedotýká otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týká se právě jen otázek skutkových.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, že se obviněný svého jednání dopustil, soudy přesvědčivým a racionálním způsobem odůvodnily.
Konečně je třeba uvést, že s poukazem na zákonnou citaci ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nejsou přípustné ty argumenty obviněného, jimiž brojil proti rozsahu a přesvědčivosti odůvodnění rozsudků soudů prvního stupně a druhého stupně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a