ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.940.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 940/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 o dovolání obviněného Ing. P. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 40/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 19 T 40/2005, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že „poté, co dne 28. 5. 2004 jako jednatel společnosti N. C., s. r. o., převzal za účelem dalšího prodeje od společnosti P. M., s. r. o., osobní vozidlo Saab 9-3, s tím, že N. C., s. r. o., má za toto vozidlo zaplatit na účet P. M., s. r. o., ještě 773.967,- Kč s výhradou, že až do úplného vyrovnání této pohledávky je automobil ve vlastnictví společnosti P. M., s. r. o., uvedené vozidlo dne 2. 7. 2004 prodal L. Č. S., a. s., za kupní cenu 1.187.000,- Kč, z níž N. C., s. r. o., dne 14. 7. 2004 fakticky obdržela nejméně 830.900,- Kč, kdy z této částky obviněný ani alespoň 408.494,49 Kč poškozené společnosti P. M., s. r. o., nevyplatil, tyto prostředky použil ke škodě této společnosti k úhradě zcela jiných závazků přímo nesouvisejících s předmětným vozidlem a k osobní spotřebě“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný Ing. P. G. a státní zástupce odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 19 T 40/2005, podal obviněný Ing. P. G. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ch. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku shledal obviněný v tom, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně nevypořádaly s namítanou skutečností, že obviněný Ing. G. byl z funkce jednatele společnosti N. C., s. r. o., dne 4. 7. 2004 valnou hromadou odvolán a zároveň byl jmenován nový jednatel společnosti. Obviněný od téhož dne zcela pozbyl oprávnění být statutárním orgánem společnosti N. C., s. r. o., a tudíž od tohoto okamžiku nemůže být trestně odpovědný za jednání společnosti, neboť odvoláním z funkce jednatele pozbyl možnosti disponovat s prostředky této společnosti. Na základě těchto skutečností obviněný shledal, že ke dni 4. 7. 2004 přestal být nositelem oněch zvláštních vlastností či postavení, která pro trestní odpovědnost vyžaduje ustanovení §90 odst. 2 tr. zákona. V další části dovolání namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry, neboť i když se nalézací soud vypořádal s prodejem věci, na které vázne výhrada vlastnictví, nezvážil dostatečně, že když bylo pachatelem prodáno zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnictví, nejednal proti účelu svěření. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že předmětem zpronevěry není zboží, nýbrž peníze získané dalším prodejem. Protože z uvedených důvodů nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., nemohl být tímto činem uznán vinným. Obviněný též namítl, že nebyl tím, kdo si jako jednatel společnosti N. C., s. r. o., přisvojil cizí věc, protože tyto peníze v souladu se základními principy podnikání (tzv. cash-flow) poskytoval dále obchodním partnerům, v tomto případě zaplatil nájem obchodních prostor nutných k podnikání své společnosti. Obviněný za nedostatek rovněž označil, že se oba soudy nevypořádaly se základní otázkou, kdy k údajnému trestnému činu došlo, v čemž spatřoval vadu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Obviněný měl další výhrady vůči oběma rozhodnutím proto, že soudy neuvážily, že poškozený, který se ani nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu „škody“, se mohl náhrady za újmu, která mu byla způsobena, domoci i jinými instituty, tedy jinou soudní cestou, např. započtením vzájemných pohledávek či dalších obchodně právních prostředků.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že důvody dovolání obviněného Ing. G. odezněly již v jeho dříve podaném odvolání a odvolací soud se jimi řádně a v dostatečné míře zabýval. Ztotožnil se plně se závěry vyjádřenými v napadených rozhodnutích a vyloučil, že by byla zatížena vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí aby učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle citovaného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této povinnosti formálně i materiálně dostál, neboť vznesl výhrady zejména proti nesprávnému posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, protože svými argumenty zpochybnil, že jednáním kladeným mu za vinu naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Vzhledem k tomu, že obviněný své výhrady zaměřil proti právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je potřeba nejprve uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. O přisvojení si věci cizí jde tehdy, když pachatel s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Podle skutkových zjištění se obviněný uvedeného trestného činu dopustil jako jednatel společnosti N. C., s. r. o., když dne 28. 5. 2004 převzal za účelem dalšího prodeje od společnosti P. M., s. r. o., osobní vozidlo Saab 9-3, s tím, že N. C., s. r. o., má za toto vozidlo zaplatit na účet P. M., s. r. o., ještě 773.967,- Kč s výhradou, že až do úplného vyrovnání této pohledávky je automobil ve vlastnictví společnosti P. M., s. r. o.
Z obsahu spisu se dále podává, že výpisem z obchodního rejstříku ohledně společnosti N. C., s. r. o., byl jako jediný jednatel od 28. 6. 1999 až do zániku této funkce dne 4. 7. 2004 zapsán Ing. P. G. Obviněný tak byl ve smyslu §133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem této společnosti a byl za ni oprávněn jednat samostatně. Podle §1 Smlouvy o prodeji uzavřené dne 7. 7. 2003 mezi společností W., s. r. o., (později změněnou na P. M., s. r. o.,) a společností N. C., s. r. o., pověřila společnost W., s. r. o., společnost N. C., s. r. o., jakožto prodejce prodejem nově vyrobených automobilů zn. Saab a náhradních dílů s příslušenstvím. Podle §6 odst. 2 této smlouvy bylo ujednáno, že si společnost W., s. r. o., vyhrazuje právo vlastnictví k takto dodanému zboží až do doby úplného vyrovnání nebo zaplacení všech pohledávek.
Námitka obviněného, že za předmětné jednání nenese trestní odpovědnost proto, že dnem 4. 7. 2004 přestal být jednatelem společnosti N. C., s. r. o., nemůže obstát. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 6, 8 a 13, podrobně rozvedl a zdůraznil, že i když obviněný od 4. 7. 2004 nebyl jednatelem společnosti N. C., s. r. o., finanční prostředky odčerpal zčásti neoprávněně a v rozporu s tím, k čemu mu byly svěřeny. Tento soud srozumitelně a výstižně vysvětlil, že obviněný pouze na základě aktu vlastní vůle již dne 2. 7. 2004, tedy v den, kdy byla se společností L. Č. s., a. s., sjednána smlouva o prodeji předmětného vozidla, vypsal k tíži účtu společnosti N. C., s. r. o., příkaz k úhradě na částku 375.000,- Kč ve prospěch účtu označeného jako M. K. (č. l. 75 spisu). Takto jednal s vědomím, že poté, co na účet dne 14. 7. 2004 jako úhrada za odkoupené shora označené vozidlo dojdou od L. Č. s. v objemu 830.900,- Kč finanční prostředky, budou podle tohoto příkazu odeslány. Dále prostřednictvím platební karty, která mu byla vydána v době, kdy vykonával funkci jednatele společnosti, a kterou nevrátil poté, co již jednatelem společnosti N. C., s. r. o., přestal být, vybral v období od 15. 7. do 21. 7. 2004 ve svůj vlastní prospěch částku 33.494,49 Kč. Tyto prostředky použil v rozporu s účelem, k jakému mu byly svěřeny, tedy aby je odeslal společnosti P. M., s. r. o., které tak částku minimálně ve výši 408.494,49,- Kč nevyplatil. Soud prvního stupně proto shledal, že i přesto, že obviněný již dne 14. 7. 2004, kdy na uvedený účet v bance došly zmíněné finanční prostředky a byl zčásti realizován jejich převod na účet označený jako M. K., nebyl statutárním orgánem, učinil podnět k tomuto převodu v době, kdy jednatelem společnosti N. C., s. r. o., byl a právě s vědomím popsaného postupu jednal.
Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neboť je s ohledem na jím vyjádřené úvahy na str. 4 odůvodnění svého usnesení, považoval za správné.
Při správnosti těchto závěrů považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že smlouva o převodu části obchodního podílu ze dne 4. 7. 2004 (č. l. 320 spisu), notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 4. 7. 2004 (č. l. 324 spisu) a především výpisy z účtu společnosti N. C., s. r. o., za kritický měsíc červenec 2004 (č. l. 59 – 79 spisu) prokazují spolu s kopií písemného příkazu k úhradě, že již dne 2. 7. 2004, tedy v době, kdy ještě byl obviněný jednatelem zmiňované společnosti, zadal příkaz k úhradě na částku 375.000,- Kč, přičemž jako datum splatnosti příkazu k úhradě stanovil den 12. 7. 2004, a to za stavu, že v době zadání příkazu, na účtu prostředky v potřebné výši nebyly, jak je deklarováno výpisem z účtu (č. l. 75) a uvedený příkaz k úhradě byl realizován poté, co byla připsána částka z L. Č. S., a. s. Takto obviněný jednal za situace, že jako jednatel měl vědomost o stavu účtu i takto realizované platbě. Obviněný rovněž věděl o tom, že pokud již není od 4. 7. 2004 jednatelem společnosti N. C., s. r. o., není oprávněn z účtu této společnosti, na kterém byly pouze prostředky došlé za prodej předmětného vozidla od společnosti P. M., s. r. o., z těchto prostředků odčerpávat až do 21. 7. 2004 prostřednictvím platební karty, vydané k tomuto účtu ve spojení s jeho postavením jednatele společnosti, prostředky pro své osobní účely v celkové výši 33.449,49, Kč. Předmětná platební karta byla obviněnému vydána 20. 11. 2003 a byla zablokována až dne 23. 7. 2004 J. H., prokuristou společnosti N. C., s. r. o.
Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec skutečností popsaných v odůvodnění obou napadených rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil, doplnit, že obviněný tím, že ve svůj vlastní prospěch z účtu společnosti N. C., s. r. o., jejímž byl až do 4. 7. 2004 jednatelem, odčerpal finanční prostředky, které na účet této společnosti zaslal L. Č. s., a. s., jako úhradu za odkoupené vozidlo, jednal v rozporu s tím, k čemu mu byly jako jednateli společnosti N. C., s. r. o., svěřeny. Do faktické moci byly tyto prostředky obviněnému totiž odevzdány s tím, aby s nimi hospodařil v souladu se zájmy společnosti. Povinnost, aby s takto svěřenými prostředky nakládal v zájmu společnosti, jejímž byl jednatelem, vyplývá z ustanovení §135 odst. 1 obch. zák., podle něhož jsou jednatelé povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví a rovněž ze smyslu ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., podle něhož je jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamená chovat se odpovědně a svědomitě stejným způsobem, jako by pečoval o svůj vlastní majetek tj., aby jej vědomě nezmenšoval nebo jej jinak neohrožoval.
Obviněný však v souladu s těmito pravidly nepostupoval a svým povinnostem, vykonávat činnost jednatele s péčí řádného hospodáře nedostál, neboť v rozporu se zájmy a obchodními závazky společnosti N. C., s. r. o., odčerpal část jejích peněz pro své soukromé účely, čímž současně způsobil, že společnost N. C., s. r. o., nemohla pro nedostatek peněz dostát svému závazku vyplývajícímu z čl. 1 Smlouvy o prodeji uzavřené dne 7. 7. 2003 (viz výše). Došlo tak k tomu, jak vyplývá ze shora popsaných skutkových zjištění, že „ani alespoň částku 408.494,49 Kč poškozené společnosti P. M., s. r. o., nevyplatil, tyto prostředky použil ke škodě této společnosti k úhradě zcela jiných závazků přímo nesouvisejících s předmětným vozidlem a k osobní spotřebě“.
Na základě těchto skutečností nemůže obstát ani další námitka obviněného, že nebyl povinen uhradit kupní cenu předmětného automobilu, protože musel rovnoměrně hradit závazky vůči dalším věřitelům společnosti. Pokud však prostředky získané zprostředkovaným prodejem automobilu jeho vlastníkovi nevyplatil, ačkoliv tak byl povinen jako jednatel za společnost N. C., s. r. o., učinit okamžikem sjednání smlouvy o prodeji ze dne 2. 7. 2004, ale použil je zčásti k jinému účelu, jednal v rozporu se závazky, k nimž se společnost N. C., s. r. o. na základě Smlouvy ze dne 7. 7. 2003 vůči společnosti P. M., s. r. o., zavázala, neboť finanční prostředky na základě tam vyjádřené výhrady vlastnictví (viz §6 uvedené smlouvy) byl povinen okamžitě této společnosti poukázat (srov. např. rozhodnutí č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005).
Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 19 T 40/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti je vhodné, v souladu s principem, že i v řízení před dovolacím soudem je třeba vztáhnout všechna ústavněprávní pravidla aplikovaná v jiných řízeních, aby se Nejvyšší soud v daném případě zabýval též otázkou, zda se nejedná o případ, kdy použité prostředky trestní represe by nebyly oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli a bral také do úvahy limit trestního práva vymezený principem „ultima ratio“. Po uvážení všech zmíněných zásad shledal, že v daném případě, byť by mohla existovat možnost náhrady škody v alternativní mimotrestní oblasti, jako je např. žaloba na vymáhání vzniklé škody, tyto prostředky k urovnání negativních dopadů trestného jednání obviněného zcela nepostačují a naopak je s ohledem na okolnosti zjištěné v projednávaném případě nutné zmínit, že obviněný nejen že nejednal v rámci uzákoněných obchodně právních pravidel, ale právě zcela v rozporu s nimi sledoval toliko svůj osobní prospěch a odpovědnost za vzniklou škodu odmítal, trestně právní normy na jeho čin proto plně dopadají, jak bylo výše popsáno.
Z těchto důvodů dovolací soud považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová