ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.950.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 950/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 23/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 3 T 23/2005, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 9. 6. 2005 mezi 19.00 až 20.00 hod. v L., okr. M., v bytě na N., v úmyslu usmrtit, napadl svou družku – poškozenou K. H. tak, že jí nezjištěným způsobem zamezil dýchání tlakem na hrudník a ucpáním úst, přičemž poškozená krátce nato na místě v důsledku udušení zemřela.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědí osob, které nebyly přímými svědky spáchaného trestného činu a vyjadřovaly se toliko k jeho společnému soužití s poškozenou. Nebyly podle něj zjištěny žádné přímé důkazy, které by ho z předmětného jednání usvědčovaly. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím o jeho vině soudy porušily zásadu presumpce neviny a že důkazy interpretovaly v jeho neprospěch (př. písemné sdělení nalezené na místě činu, kterým poškozenou informoval o tom, že druhý den budou peníze). Polemizoval i s názorem soudu, že pachatelství činu se odvíjí od jeho agresivní povahy; to nebylo podle něj prokázáno. Uvedl, že postupem soudů byla porušena jeho práva a byl nesprávně uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, ač tento skutek nespáchal.
Obviněný poněkud neurčitě navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby sám ve věci rozhodl, pokud nepřikáže věc k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že uplatněné výhrady mají výlučně povahu vad skutkových, poněvadž směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tedy proti správnosti skutkových zjištění. Věcně proto uplatněný důvod dovolání nenaplňují. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se ztotožnila se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací jednání obviněného jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědků, jež byly toliko nepřímými důkazy, a pro jeho vinu nesvědčí žádný přímý důkaz. Opakoval, že se činu nedopustil a byl-li uznán vinným, byla porušena zásada in dubio pro reo. Upozornil, že v jeho neprospěch byly hodnoceny všechny důkazy včetně písemného sdělení, kterým poškozené sděloval, že druhý den peníze budou, a prokázána podle něj nebyla ani jeho agresivní povaha, poněvadž výpovědi svědkyň, se kterými dříve žil, svědčí o opaku.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné (zejména strany 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 - 5 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé. Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v odvolacím řízení a odvolací soud se s výtkami obviněného náležitě vypořádal. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Přesvědčivě byla zdůvodněna i nutnost právního posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Že závěry soudů nevyzněly pro obviněného příznivě, ještě neznamená, že byla porušena zásada in dubio pro reo a že důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Soudy opřely výrok o vině obviněného o nepřímé důkazy, které tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují, že jediným možným pachatelem trestného činu vraždy (cizí zavinění stran násilného úmrtí poškozené ani obviněný nezpochybnil) je obviněný. Přesvědčivě v této souvislosti argumentovaly nejen dlouhotrvajícími kolizními vztahy mezi obviněným a poškozenou, jež se vyznačovaly typickými znaky domácího násilí (upozornily na obsah spisu Policie ČR M. ČTS:ORMO-104/KPV-OK-ND-2005, z něhož bylo zjištěno, že nedlouho před kritickou událostí se měl obviněný vůči poškozené dopustit obdobného agresivního činu), ale správně svoji pozornost soustředily i na okolnosti spáchání činu (nedošlo k zápasu, nic nebylo odcizeno) a poznatky, jež vylučovaly přítomnost cizí osoby v bytě užívaném poškozenou a obviněným a také existenci jakýchkoliv nepřátel poškozené či osoby, jež by mohly mít zájem na její smrti. Přiléhavě hodnotily chování obviněného v kritických časových relacích, zejména pak okolnosti související s jeho pobytem v restauraci i návratem domů z ní, a logicky uzavřely, že šlo o jednání účelové, promyšlené, vedené snahou obviněného odvrátit od sebe podezření ze spáchání činu. Stranou pozornosti soudů nezůstala ani otázka motivace činu obviněného a v neposlední řadě upozornily i na jeho dispozice k agresivnímu jednání. Jestliže takové dispozice obviněný zpochybňuje, nelze jeho výhrady akceptovat; potvrzují je nejen výpovědi svědkyň (Z. D., Z. H., R. a V. H. aj.), ale též závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i psychologie. Závěr, že pachatelem činu nemohl být nikdo jiný než právě obviněný, je opodstatněným vyústěním pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv výrazem nerespektování zásady in dubio pro reo či jednostranného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, jak tento vytkl.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková