ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.997.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 997/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 o dovolání obviněného N. T. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 To 99/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 261/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. T. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 T 261/2005, byl obviněný N. T. D. uznán vinným, že
„1. od přesně nezjištěné doby až do 10:35 hod. dne 2. 8. 2005, kdy byl v B. na nástupišti autobusového nádraží kontrolován pracovníky Policie ČR, měl při sobě bez patřičného povolení balíček s hnědou slisovanou hmotou o hmotnosti 49,06 gramu obsahující 4,46 gramu heroinu báze a nezjištěné množství monoacetylmorfinu a acetylkodeinu, a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že se o takovou látku jedná a že 3,6 – diacetylmorfin (heroin), monoacetylmorfin a acetylkodein jsou omamné látky zařazené do příloh č. 1, 2 a 3 zákona č. 167/1998 Sb.,
2. od 2. 8. 2004 až do 10:35 hod. dne 2. 8. 2005, kdy byl v B. na nástupišti autobusového nádraží kontrolován pracovníky Policie ČR, se neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoliv věděl, že mu rozhodnutím Policie ČR, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, vydaným dne 26. 11. 2002 pod sp. zn. SCPP 3174/OV – X – 2002, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2002, bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, tj. do 3. 12. 2005, a vzhledem k následnému azylovému řízení týkajícímu se jeho osoby mu byla udělena víza, jejichž platnost však skončila dne 1. 8. 2004,
3. dne 2. 8. 2005 v B., na nástupišti autobusového nádraží, při kontrole totožnosti pracovníky Policie ČR, předložil jako vlastní osobní doklad průkaz o povolení pobytu pro cizince, vydaný dne 7. 6. 2004 Policií ČR, vystavený na jméno N. Ch. N., a opatřený jeho vlastní fotografií, který zakoupil za částku 60.000,- Kč v nezjištěné době na konci měsíce července 2005 od neznámého muže na území města P.“.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a v bodě 3. jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §187 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodl o zabrání průkazu o povolení k pobytu pro cizince a 48,29 gramů heroinu (uložených v režimovém skladu Policie ČR).
Odvolání obviněného, jež podal proti odsuzujícímu rozsudku, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 To 99/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B. dovoláním, jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil jej proti výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně a navazujícímu výroku o trestu.
Ve stručném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se jednání pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku dopustil. Podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušily zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním ze dne 9. 5. 2006 obviněný vyjádřil prostřednictvím výše jmenované obhájkyně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2006 uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej obsahově naplnil kvalifikovanými námitkami. Současně poznamenala, že soudy vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením existuje extrémní nesoulad. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti podání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Do kategorie námitek skutkových, event. ryze procesních, je třeba zařadit argumenty obviněného, pokud spatřoval nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku v takovém pochybení soudů prvního a druhého stupně, které spočívalo v tom, že nezjistily v náležitém rozsahu skutkový stav věci, jak předpokládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Stejně tak tomu bylo tehdy, vyjádřil-li obviněný přesvědčení, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se uvedeného jednání dopustil, a pokud soudy dospěly k závěru opačnému, pak porušily zásadu presumpce neviny uvedenou v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud konstatoval, že námitky tohoto charakteru jsou v podstatě polemikou s tím, v jakém rozsahu soudy prvního a druhého stupně provedly dokazování, jak provedené důkazy hodnotily a jakým způsobem zjistily skutkový stav. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným) – ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť překračují nejen rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně stojí mimo rámec všech ostatních důvodů dovolání, tak jak jsou vymezeny v ustanovení §265b tr. ř.
Z tohoto pohledu je evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně (sekundárně) ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního a následně potvrzen soudem druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. Závěr, že se obviněný skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně dopustil, soudy racionálním a přesvědčivým způsobem odůvodnily.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a