ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1014.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1014/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 dovolání podané obviněným M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 2 To 18/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 49 T 11/2006, byl M. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl podle §234 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 3 T 129/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. M., J. G. a M. H. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem:
– R. a. s., P., O., částku ve výši 71 798 Kč,
– K. b. a. s., P., N. P., částku ve výši 182 199,95 Kč,
– K. p., a. s., P., T., částku ve výši 1 815 233 Kč a
– G. M. B., a. s., P., V., částku ve výši 30 988 Kč.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1. obž. J. M., obž. J. G. a obž. M. H. společně /bod 1) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu/,
po předchozí dohodě přivezl obž. M. H., jako řidič blíže nezjištěným osobním vozidlem zn. Škoda Octavia, dne 21. 2. 2006 v době kolem 16:12 hod. do M., na ul. B., kde obžalovaní J. M. a J. G. vstoupili maskováni čepicemi a punčochami přes obličej do pobočky R., a. s., kde s pohrůžkou použití pistolí, které namířili na zaměstnance banky K. T., Z. J. a Ing. D. B. tyto donutili k vydání finanční hotovosti ve výši 71 798 Kč ke škodě R., a. s., se sídlem P., ul. O., a následně z pobočky banky odešli a byli odvezeni obž. M. H.,
2. obž. J. M., obž. J. G. a obž. M. H. společně /bod 2) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu/,
po předchozí dohodě přivezl obž. M. H., jako řidič blíže nezjištěným osobním vozidlem zn. Škoda Octavia, dne 8. 3. 2006 v době kolem 15:36 hod. do P., na ul. S., kde obžalovaní J. M. a J. G. vstoupili maskováni čepicemi a slunečními brýlemi do pobočky K. b., a. s., kde s pohrůžkou použití pistolí, které namířili nejméně na zaměstnance banky P. Š., H. V. a J. S., tyto donutili k vydání finanční hotovosti ve výši 279 400 Kč ke škodě K. b., a. s., se sídlem P., ul. N. P., a následně z pobočky banky odešli a byli odvezeni obž. M. H.,
3. obž. J. M., obž. J. G. a obž. M. H. společně /bod 4) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu/,
po předchozí dohodě přivezl obž. M. H., jako řidič osobním vozidlem zn. Ford Mondeo, dne 24. 3. 2006 v době kolem 14:10 hod. do L., na ul. O., kde obžalovaní J. M. a J. G. vstoupili maskováni čepicemi a slunečními brýlemi do pobočky G. M. B., kde s pohrůžkou použití pistolí, které namířili nejméně na zaměstnance banky K. O. a D. V., tyto donutili k vydání finanční hotovosti ve výši 82 550 Kč, kterou následně po odchodu z budovy banky z důvodu aktivace tzv. kouřové bankovky v blízkosti pobočky banky odhodili a poté byli odvezeni obž. M. H., čímž G. M. B., se sídlem P., ul. V., způsobili celkovou škodu ve výši 30 988 Kč,
4. obž. J. M., obž. J. G. a obž. M. H. společně /bod 5) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu/,
po předchozí dohodě přivezl obž. M. H., jako řidič osobním vozidlem zn. Ford Mondeo, dne 28. 3. 2006 v době kolem 14:46 hod. do P., na ul. S., kde obžalovaní J. M. a J. G. vstoupili maskováni čepicemi a slunečními brýlemi do pobočky K. b., a. s., kde s pohrůžkou použití pistolí, které namířili nejméně na zaměstnance banky M. Ch., P. Š. a H. V., tyto donutili k vydání finanční hotovosti ve výši 259 950 Kč a 14 715 EUR v aktuálním kurzu 28,73 Kč/l EUR, čímž K. b., a. s. se sídlem P., ul. N. P., způsobili škodu v celkové výši 682 711,95 Kč, a následně z pobočky banky odešli a byli odvezeni obž. M. H.,
5. obž. J. M., obž. J. G. a obž. M. H. společně /bod 6) tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu/,
po předchozí dohodě přivezl obž. M. H., jako řidič osobním vozidlem zn. Ford Mondeo, dne 14. 4. 2006 v době kolem 16:00 hod. do P., na ul. S., kde obžalovaní J. M. a J. G. vstoupili maskováni čepicemi a slunečními brýlemi do pobočky K. b., a. s., kde s pohrůžkou použití pistolí, které namířili nejméně na zaměstnance banky J. S. a H. V., tyto donutili k vydání finanční hotovosti v celkové výši 1 035 272 Kč ke škodě K. b., a. s. se sídlem P., ul. N. P., a následně z pobočky banky odešli a byli odvezeni obž. M. H.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný J. M., jeho družka R. G. a obviněný M. H. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 2 To 18/2007 tak, že podle §256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému M. H. dne 21. 5. 2007, jeho obhájkyni dne 16. 5. 2007 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem rovněž dne 16. 5. 2007.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. Š. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 11. 7. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu odůvodnil obviněný konstatováním, že užití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. je nezbytné tehdy, pokud by použití nesnížené trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně za splnění podmínky, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. K posuzované věci obviněný uvedl, že aplikace kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. byla dána způsobením značné škody. Jde přitom o okolnost, která umožňuje užití §88 odst. 1 tr. zák., avšak konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti je dán i jinými okolnostmi případu. Obviněný se rozhodl nadále neposkytovat spoluobviněnému pomoc a poté se již nepodílel na páchání trestné činnosti. Opakovaně litoval svého jednání a výrazně napomohl objasnění trestné činnosti. Bez jeho pomoci by nemohlo dojít k objasnění důležitých skutečností, např. k nalezení ukrytých zbraní.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že v daném případě nebyla reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. a konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dovoluje kvalifikaci jeho jednání toliko jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v takovém případě by bylo možno uvažovat o aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Navíc obviněný hospodářsky zajišťuje rodinu se dvěma nezletilými dětmi a má vážné zdravotní problémy, s nimiž se dlouhodobě léčí. S uvedenými skutečnostmi se soud prvního stupně ani odvolací soud nevypořádaly a tudíž jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení postupem podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání obviněného označit za přípustné. Argumentaci, kterou obviněný v jeho rámci uvedl, uplatnil již v rámci odvolání, přičemž se odvolací soud s touto argumentací vypořádal. Státní zástupkyně uvedla, že se závěry odvolacího soudu je možno v tomto směru plně souhlasit. Dodala, že se obviněný dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., který vylučuje aplikaci ustanovení §40 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným závěrům navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [státní zástupkyně v textu svého vyjádření omylem odkázala na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Před samotným posouzením jednotlivých námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na skutečnost, že v podstatně shodné námitky, týkající se výše trestu, resp. stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, uvedl obviněný již v rámci odvolacího řízení (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 6) a Vrchní soud v Praze se jimi zabýval (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 8 – 9).
Namítá–li nejprve obviněný, že v jeho případě nebyla splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., a že tedy neměl být uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale toliko podle §234 odst. 1 tr. zák., lze konstatovat, že jde o námitku obsahově naplňující zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Předně je namístě připomenout, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. platí, že odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí–li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. dále platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §6 tr. zák. konečně platí, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde–li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné [písm. a)], jde–li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl [písm. b)].
Obecně lze říci, že ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. představuje odraz formálně–materiálního pojetí trestného činu v české trestním právu, jež znamená, že k trestnosti jednání, které naplňuje formální znaky tzv. kvalifikované skutkové podstaty toho kterého trestného činu je třeba, aby byl zároveň splněn i materiální předpoklad, tj. aby byl podstatně zvýšen stupeň nebezpečnosti takového jednání (trestného činu) pro společnost.
Při zkoumání, zda je v konkrétním případě tato podmínka splněna, je třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).
K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se nepřihlíží tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici vyšší trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. č. 39/1980–II Sb. rozh. tr.).
Dále je třeba v obecné rovině říci, že zásada odpovědnosti za zavinění vyžaduje, aby bylo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, v rámci stanovení trestního odpovědnosti pachatele přihlédnuto jen tehdy, pokud se na ni vztahuje jeho zavinění. Na rozdíl od trestní odpovědnosti za tzv. základní skutkové podstaty, u kterých platí pravidlo, že je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.), se u okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, uplatní pravidlo opačné, tedy, že postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví–li trestní zákon něco jiného (§6 tr. zák.).
Jak již bylo naznačeno výše, spočívala v posuzovaném případě, podle zjištění nalézacího soudu, trestná činnost obviněného M. H. v tom, že v celkem pěti případech jako řidič přivezl spoluobviněné J. M. a J. G. k pobočkám rozličných bankovních ústavů, v nichž jmenovaní pod pohrůžkou použití pistolí, které namířili na zaměstnance těchto ústavů, je donutili k vydání finanční hotovosti různé výše, přičemž takto získali celkovou částku přesahující hranici 500 000 Kč, a poté tyto spoluobviněné vždy z místa činu odvezl.
Okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je v daném případě značná škoda, která byla jednáním pachatelů, na němž se obviněný jako pomocník podílel, způsobena. Ve smyslu §6 tr. zák. a §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. představuje způsobení značné škody těžší následek, neboť jde o závažnější porušení trestním zákonem chráněného zájmu, než jaké je předpokládáno tzv. základní skutkovou podstatou podle §234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že trestní zákon nevyžaduje ohledně způsobení značné škody (těžšího následku) ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. zavinění ve formě úmyslu, postačuje zavinění nedbalostní, a to i ve formě tzv. nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům nalézacího soudu, vztahujícím se zejména k otázce vědomostní složky psychického vztahu obviněného k jeho trestné činnosti, lze uzavřít, že podmínky §6 tr. zák. byly v daném případě splněny.
Dále je třeba posoudit, zda způsobení značné škody spoluobviněnými J. M. a J. G., na kterém se obviněný jako pomocník účastnil, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, resp. odpovídá stupni nebezpečnosti alespoň nejlehčích, běžně se vyskytujících případů trestného činu podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Citované ustanovení obsahuje příkladný výčet kritérií sloužících ke stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Předně je třeba říci, že Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Mimo skutečnosti, že se obviněný v celkem pěti případech účastnil trestné činnosti spoluobviněných J. M. a J. G., jimiž byla v těchto pěti případech způsobena celková škoda ve výši 2 100 169,95 Kč, vycházel dále Nejvyšší soud ze závěru nalézacího soudu, že obviněný jednal v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu popsaným způsobem na základě předchozí domluvy se spoluobviněnými J. M. a J. G., byl informován o průběhu jednotlivých útoků, včetně použití zbraní ke spáchání trestné činnosti jmenovaných, a byl si rovněž vědom toho, k čemu bude jím zajištěný transport J. M. a J. G. sloužit, přičemž za svoje služby obdržel pokaždé odměnu (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 18).
Na druhé straně vycházel Nejvyšší soud ze zjištění, že se obviněný na trestné činnosti účastnil jako pomocník ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., v určité fázi se rozhodl na další trestné činnosti spoluobviněných J. M. a J. G. již nepodílet, svým doznáním v rámci trestního řízení usvědčil nejen sebe, ale i hlavní obžalované a výrazným způsobem pomohl k nalezení zbraní, kterých bylo k trestné činnosti použito.
Po zvážení všech rozhodných okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. je v daném případě splněna, a to z následujících důvodů.
Pokud jde předně o následek trestné činnosti, je možné poukázat na skutečnost, že výše způsobené škody přesáhla čtyřnásobek hranice značné škody, jejíž způsobení je v daném případě formální podmínkou pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Ohledně způsobu provedení činu je možné dále říci, že byla v daném případě trestná činnost spáchána se zbraní, přičemž jak již bylo konstatováno výše, je i tato okolnost kryta zaviněním obviněného. Pokud jde o míru zavinění, lze říci, že sice obviněný přispěl svým jednáním ke spáchání trestné činnosti v menší míře, neboť zajišťoval pachatelům pouze dopravu na místa jednotlivých útoků, tj. byl toliko pomocníkem, nicméně jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. a podle předem pojatého plánu. K osobě obviněného lze konečně konstatovat, že nebylo prokázáno, že by obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti a nejde o osobu mladistvou nebo o osobu ve věku blízkém věku mladistvých. Z opisu rejstříku trestů (č. l. 1149) naproti tomu vyplývá, že obviněný spáchal nyní posuzovanou trestnou činnost v rámci osmnáctiměsíční zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody, která mu byla stanovena trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 23 T 154/2005, jenž nabyl právní moci dne 25. 1. 2006 (srov. č. l. 1079). Jako pozitivní lze hodnotit přístup obviněného, spočívající v upuštění od účasti na dalších útocích pachatelů, ale zejména jeho doznání a skutečnost, že vypovídal proti pachatelům a pomohl k nalezení zbraní, kterých bylo k trestné činnosti použito.
Ani shora uvedené okolnosti však podle názoru Nejvyššího soudu neodůvodňují závěr, že by v daném případě nebyla naplněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy soudy v předchozím řízení dovodily, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je tato kvalifikace ze shora uvedených hledisek správná a Nejvyšší soud proto námitku obviněného, brojící proti tomuto závěru, posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud obviněný v závěru svého dovolání poukázal na skutečnost, že zajišťuje rodinu se dvěma nezletilými dětmi a má vážné zdravotní problémy, s nimiž se dlouhodobě léčí, přičemž naznačil, že soudy měly aplikovat §40 odst. 1 tr. zák., je třeba předně posoudit, zda tato námitka naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §40 odst. 1 tr. zák. platí, že má–li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Z povahy §40 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jde o ustanovení vztahující se toliko k ukládání trestu, přičemž postup soudu podle tohoto ustanovení je fakultativní a je namístě pouze za výjimečných okolností případu.
Z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže mít chybějící aplikace §40 odst. 1 tr. zák. za následek nesprávné právní posouzení skutku, neboť se vztahuje k ukládání trestu. Nejde však ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení a tato námitka nenaplňuje ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002; dostupné z http://www.nsoud.cz/rozhod.php ).
Pro úplnost lze říci, že §40 odst. 1 tr. zák. má z pohledu postupu soudu při jeho aplikaci v podstatě obdobné postavení jako §31 až §34 tr. zák., tedy ustanovení o výměře trestu, jejichž případná vadná aplikace je rovněž vyloučena z přezkumu v dovolacím řízení (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat ohledně výroku o trestu nesprávně uložený souhrnný či úhrnný trest, popř. nesprávně uložený společný trest za pokračování v trestném činu. Na rozdíl od §40 odst. 1 tr. zák. však jde o hmotně právní ustanovení, která je soud, za splnění podmínek v nich obsažených, povinen aplikovat.
K uvedenému je nutno dodat, že námitka obviněného, týkající se chybějící aplikace §40 odst. 1 tr. zák., nemůže naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je totiž dán jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu totiž nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud posledně uvedenou námitku obviněného jako stojící mimo obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i mimo kterýkoliv zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
S ohledem na skutečnost, že obviněný M. H. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch