ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1104.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1104/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 dovolání podané obviněným R. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 To 266/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pod sp. zn. 101 T 48/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 101 T 48/2006, byl R. V. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 3 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti S., s. r. o., H., H. nám., na náhradě škody částku ve výši 47 384 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost S., s. r. o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 16. 1. 2004 v O., s místem odběru v H., okr. K., veden úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, uzavřel s obchodní společností S., s. r. o., celkem tři smlouvy na poskytování telekomunikačních služeb sítě T–M. v tarifu Mini 100, na základě kterých převzal 3 kusy dotovaných mobilních telefonů Nokia 3410 a zavázal se hradit poskytovateli cenu za poskytování těchto služeb, což nečinil, neboť toto neměl nikdy v úmyslu, s odebranými telefony naložil nezjištěným způsobem a ke škodě S., s. r. o. H. nám., H., se na dotovaných mobilních telefonech, SIM kartách, hovorném a předepsaných paušálních platbách neoprávněně obohatil o částku nejméně 47 384 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 To 266/2007 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a pěti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 3 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech ponechal Krajský soud v Ostravě výrokovou část napadeného rozsudku nedotčenu. Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému, jeho obhájkyni a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné, pobočce v Havířově, shodně dne 12. 7. 2007.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. V., prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. N. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Karviné, pobočce v Havířově, dne 22. 8. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv nebyla naplněna a prokázána subjektivní stránka citovaného trestného činu, přičemž popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu se zakládá na hodnocení důkazů, které nelze označit za odpovídající pravidlům logiky a pečlivému a nezaujatému přístupu. Tento stav vede podle názoru obviněného k nesouladu mezi závěry skutkovými a právními.
Uvedené námitky obviněný v další části svého dovolání konkretizoval tvrzením, že nebylo zjištěno, že by již v době, kdy došlo k podpisu smlouvy s poškozenou společností, měl v úmyslu závazkům nedostát. K tomu dodal, že soudy v předchozím řízení posoudily otázku jeho úmyslu mimo rámec provedených důkazů a svých dřívějších právních úvah. Podle názoru obviněného nelze na jeho úmysl usuzovat z toho, že neplatil cenu služeb podle smlouvy s poškozenou společností, neboť byl následující měsíc dodán do výkonu trestu odnětí svobody.
V další části svého dovolání obviněný ohledně výše způsobené škody konstatoval, že nelze učinit rovnítko mezi jeho obohacením a škodou poškozené společnosti. Obviněný se mohl obohatit pouze tím, co od poškozené společnosti skutečně získal, tj. hodnotou telefonů a cenou hovorného. V této souvislosti obviněný dále uvedl, že rozsudek nalézacího soudu, resp. tzv. skutková věta tohoto rozsudku, obsahuje nejasné a zaměnitelné termíny. Je tomu tak zejména pokud jde o spojení „dotované mobilní telefony“. K tomu dodal, že chybí rovněž přesnější identifikace těchto mobilních telefonů, popř. SIM karet.
V následující části svého dovolání obviněný uvedl, že na podkladě provedeného dokazování není možno učinit závěr o jeho vině. Odkázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a uvedl, že nastalý nesoulad mezi skutkovými závěry a právními závěry vynucuje v daném případě přezkoumání správnosti skutkových zjištění.
Dále konstatoval, že nelze souhlasit se závěrem soudů, že jeho obhajoba, že dal svůj občanský průkaz do zástavy v baru C., byla vyvrácena výpovědí svědkyně B. Na podkladě její výpovědi nemůže soud učinit ani ten závěr, že by obviněný mohl v lednu 2004 se svým občanským průkazem disponovat. K provedenému znaleckému posudku z oboru písmoznalectví, resp. výpovědi znalkyně, obviněný uvedl, že jeho autorství u sporných podpisů na smlouvách s poškozenou společností bylo prokázáno pouze v nejnižší rovině pravděpodobnosti. V rámci trestního řízení přitom nelze nadřazovat důkaz znalcem ostatním důkazům. Pokud existují rozpory mezi znaleckým posudkem a názorem znalce vyjádřeným v rámci jeho výslechu před soudem, přichází v úvahu jejich odstranění postupem podle §109 tr. ř. (přibrání dalšího znalce).
Závěrem svých námitek uvedl obviněný ohledně výpovědi svědkyně G., že ta si podle vlastních slov na daný případ nepamatuje, ale při uzavírání smluv kontroluje občanský průkaz, a to shodu fotografie, „jen zběžně“.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný v závěru svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K výzvě Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, vyjádřil v podání ze dne 13. 9. 2007 obviněný, prostřednictvím své obhájkyně, souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že jako důvodné lze označit dovolání obviněného v té části, v níž namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. K tomu státní zástupkyně uvedla, že nejen že chybí právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky, ale chybí rovněž skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, na jejichž podkladě by bylo možno takové právní závěry učinit. V ostatních částech zhodnotila státní zástupkyně obviněným podané dovolání jako nedůvodné.
Vzhledem k uvedenému navrhla závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 To 266/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 101 T 48/2006, současně zrušil i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Karviné, pobočce v Havířově, přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
S ohledem na skutečnost, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud jde nejprve o otázku naplnění subjektivní stránky je třeba říci, že tato námitka naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť ji obviněný částečně opírá i o otázky skutkového charakteru.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. platí, že trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §3 odst. 3 tr. zák. dále platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle §4 tr. zák. konečně platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [písm. a)], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [písm. b)].
Z uvedeného vyplývá, že k trestnosti jednání pachatele, které jinak naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., je zároveň třeba existence zavinění, jako obligatorního znaku subjektivní stránky, a to ve formě zavinění úmyslného. Závěr o tom, zda tu je zavinění, popř. o jakou formu zavinění jde, je závěrem právním (srov. č. 60/1972–IV Sb. rozh. tr.), ke kterému je možné dospět až na podkladě skutkových zjištění soudu učiněných po provedeném dokazování. Dokazování je tedy v tomto smyslu třeba zaměřit na vědomostní a volní složku psychického vztahu obviněného k jeho trestné činnosti a tyto okolnosti adekvátním způsobem vyjádřit zejména v tzv. skutkové větě rozsudku, ale též v jeho odůvodnění. Teprve po zjištění, co obviněný věděl a co chtěl, může soud učinit právní závěr o existenci a formě jeho zavinění, který následně vyjádří zejména v tzv. právní větě rozsudku.
V posuzovaném případě je možné připomenout, že z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný jednal tam popsaným způsobem „veden úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch“, přičemž „neměl nikdy v úmyslu“ hradit poskytovateli cenu za poskytování smluvených služeb, resp. odebraných mobilních telefonů. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud dále konstatuje, že obviněný „uzavřel v zištném úmyslu celkem tři smlouvy“ a dále, že v době odběru mobilních telefonů (resp. podpisu smluv) věděl, že nebude plnit podmínky smluv (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4).
V těchto částech svého rozhodnutí tedy nalézací soud vyjádřil skutkové závěry ohledně okolností, které jsou podstatné pro právní závěr o existenci a formě zavinění obviněného ve smyslu §4, §5 tr. zák., a kterými je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán.
Právní hodnocení těchto skutkových závěrů nalézacího soudu lze kvalifikovat jako tzv. přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť je v nich dostatečně vyjádřena skutečnost, že si obviněný byl vědom toho, že může svým jednáním porušit trestním právem chráněný zájem, přičemž takové porušení chtěl způsobit. Námitku obviněného, týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec dovolacího řízení je možno konstatovat následující: S obviněným lze souhlasit potud, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku blíže nekonkretizoval úvahy, na jejichž základě dospěl ke skutkovému závěru o vědomostní a volní složce jeho psychického vztahu k trestné činnosti. Tyto úvahy by v ideálním případě měly být v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvedeny. Stěžejní část obhajoby obviněného v rámci hlavního líčení spočívala na tvrzení, že obviněný v rozhodné době nedisponoval svým občanským průkazem, resp. že nepodepsal předmětné tři smlouvy na poskytování telekomunikačních služeb sítě T–M. Proto logicky i nalézací soud zaměřil hlavní část své argumentace na tuto obhajobu obviněného, přičemž uvedeným tvrzením obviněného nalézací soud neuvěřil, resp. tato tvrzení byla provedeným dokazováním vyvrácena. Je však třeba říci, že ani okolnost, že obviněný zaměřil svoji obhajobu v hlavním líčení jiným způsobem, než jak to činí nyní, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a k tomuto účelu vyhledávat relevantní důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.).
V této souvislosti lze dále dodat, že nalézací soud v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2006 přečetl protokol o výslechu obviněného z přípravného řízení obsažený na č. l. 71–74, resp. výpověď obviněného v něm zaznamenanou (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 20. 4. 2006, č. l. 133). Z citovaného protokolu o výslechu obviněného, jenž byl proveden po zahájení trestního stíhání obviněného, přitom vyplývá, že obviněný má ukončené základní vzdělání, není vyučen, neabsolvoval střední, odbornou či vysokou školu, nemá žádný čistý měsíční příjem a je nemajetný (srov. č. l. 72). Nalézací soud v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2006 přečetl (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 20. 4. 2006, č. l. 134) rovněž zprávu magistrátu města Havířova z níž vyplývá, že obviněný není v evidenci pro poskytování sociální péče, a že nepobírá žádné dávky sociální péče (srov. č. l. 108), a dále zprávu Úřadu práce v Karviné, pobočky v Havířově, z níž vyplývá, že obviněný byl naposledy veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 18. 12. 2003 do 26. 2. 2004, přičemž neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti (srov. č. l. 109), stejně jako zprávu Úřadu práce v Karviné, pobočky v Havířově, z níž vyplývá, že obviněný na tomto místě nepobírá žádné dávky státní sociální podpory (srov. č. l. 110). Je nepochybné, že i z těchto okolností případu nalézací soud v rámci hodnocení důkazů a učinění navazujících skutkových závěrů vycházel, přičemž lze dodat, že tyto okolnosti především vykreslují celkové majetkové poměry obviněného.
Nalézací soud tedy při úvaze o úmyslu obviněného vycházel mimo jiné ze závěru, že majetková situace obviněného byla taková, že si musel být již v okamžiku podpisu předmětných smluv vědom toho, že nebude moci dostát finančním závazkům, které na sebe podpisem těchto smluv převzal. Podepsal–li přesto za těchto okolností předmětné smlouvy, uvedl poškozenou společnost v omyl, neboť předstíral, že je schopen platit cenu za poskytnuté mobilní telefony a telekomunikační služby, avšak ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Pokud obviněný dále ve svém dovolání brojí proti způsobu hodnocení důkazů, a to z důvodu, že údajně neodpovídá pravidlům formální logiky, resp. pečlivému a nezaujatému přístupu, je třeba říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím obviněný napadá vadnou aplikaci §2 odst. 6 tr. ř., tedy aplikaci procesního a nikoliv hmotněprávního ustanovení, jak má namysli citovaný dovolací důvod. Jak již bylo naznačeno výše, nenaplňuje uvedená námitka ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále věcně zabývat.
Stejně je tomu v případě námitky, že na podkladě provedeného dokazování nelze učinit závěr o vině obviněného. I touto námitkou obviněný fakticky brojí proti rozsahu provedeného dokazování, tedy zejména aplikaci §2 odst. 5 tr. ř., a jde proto o případ, kdy je přes formální odkaz na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky namítána vadná aplikace procesních norem a nikoliv norem hmotněprávních, jak má namysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr pak platí i ohledně námitky obviněného týkající se zjištění, zda dal svůj občanský průkaz do zástavy v baru C., námitek týkajících se výpovědi svědkyň B. a G., závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, popř. postupu podle §109 tr. ř. I v těchto případech totiž obviněný v dovolacím řízení nepřípustným způsobem brojí proti aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, resp. způsobu provádění dokazování a z něho vyplývajícím závěrům skutkové povahy.
Namítá–li v další části svého dovolání obviněný, že některé pojmy použité v tzv. skutkové větě jsou vágní, pak je možno odkázat na závěry státní zástupkyně, uvedené v jejím vyjádření v tom smyslu, že sice použité spojení „dotovaný mobilní telefon“ není v rozhodnutí nijak definováno, ale v běžné mluvě je chápáno jako výraz pro mobilní telefon, který je prodáván zákazníkovi za výhodnější cenu jelikož se zákazník zároveň smluvně zaváže využívat telekomunikačních služeb příslušného operátora po delší dobu (zpravidla 1–2 roky), resp. tomuto operátorovi platit po tuto dobu alespoň stanovený měsíční poplatek. Ani této námitce obviněného proto nelze přisvědčit.
Uvádí–li v této souvislosti obviněný, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu chybí přesnější identifikace mobilních telefonů a SIM karet, je možno předně říci, že obviněný i touto námitkou brojí proti aplikaci procesních norem, zejména §120 odst. 3 tr. ř. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že bližší identifikace předmětných mobilních telefonů byla učiněna jejich typovým označením (šlo o mobilní telefony tov. zn. Nokia 3410). Neuvedení další identifikace, tedy zejména čísla IMEI (International Mobile Equipment Identity) nezakládá stav, kdy by nebylo možno v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu popsaný skutek jednoznačně právně kvalifikovat, resp. stanovit výši škody. Stejné platí i o bližším označení SIM karet.
Naproti tomu pokud jde o námitku obviněného týkající se výše způsobené škody, je třeba říci, že tato námitka již obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Z jeho tvrzení, že nelze učinit rovnítko mezi výší jeho obohacení a výší způsobené škody, ale zejména z tvrzení, že se mohl obohatit pouze o to, co od poškozené společnosti skutečně získal, tj. cenu telefonů a cenu hovorného, je patrno, že obviněný brojí proti tomu, co bylo soudy považováno za škodu. Tato otázka má přitom hmotněprávní charakter ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je zároveň rozhodnou pro stanovení trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Lze souhlasit s obviněným, že v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není možné učinit rovnítko mezi výší obohacení na jedné straně a výší způsobené škody na straně druhé.
V obecné rovině je možno říci, že konstrukce trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. vychází z předpokladu, že jeho pachatel podvodným jednáním sebe nebo jiného obohatí, a to ke škodě cizího majetku, resp. za současného způsobení škody na cizím majetku, která dosáhne alespoň hranice škody nikoliv nepatrné. K trestnosti jednání je třeba, aby byly naplněny oba uvedené znaky současně, tj. obohacení a způsobení škody na cizím majetku. Škodou je přitom třeba rozumět jednak újmu způsobenou zmenšením cizího majetku (skutečná škoda), a dále i ušlý zisk.
V posuzovaném případě vycházel nalézací soud při stanovení výše obviněným způsobené škody jednak z ceny odebraných mobilních telefonů včetně SIM karet a dále z hodnoty faktur za hovorné a tzv. paušály za měsíce leden a únor 2004, a to za všechny tři mobilní telefony (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4). S tímto postupem se ztotožnil i odvolací soud.
Jak již bylo naznačeno výše, namítl obviněný, že je mu možno přičítat pouze cenu telefonů a cenu hovorného, tedy nikoliv cenu tzv. paušálů. S tímto lze podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit. Při stanovení výše škody je v daném případě potřeba vycházet z ceny mobilních telefonů, které se podvodným jednáním obviněného dostaly do jeho dispozice, a dále z ceny hovorného, resp. dalších telekomunikačních služeb, které obviněný na základě podvodného jednání čerpal. V této souvislosti lze připomenout, že soud musí postupovat v souladu s §89 odst. 12 tr. zák. Musí tedy při stanovení výše škody vycházet předně z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, a nelze–li takto výši škody zjistit, z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. To však nalézací soud neučinil a vycházel bez dalšího z celkové hodnoty faktur za telekomunikační služby uskutečněné ze tří mobilních telefonů v období od ledna do února 2004, tj. včetně hodnoty tzv. paušálů.
Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že dovolání obviněného je v této otázce opodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu však v daném případě není tuto vadu třeba napravit kasačním rozhodnutím učiněným v dovolacím řízení.
Projednání dovolání obviněného, resp. zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze shora popsaného důvodu, by totiž nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a posouzení jeho trestní odpovědnosti. Soudy v předchozím řízení sice na jedné straně zahrnuly do celkové výše obviněným způsobené škody i ceny tzv. paušálů, ale na straně druhé vycházely při stanovení výše škody ze sazeb za jednotky poskytovaných telekomunikačních služeb, které jsou vzhledem k tomu, že byly čerpány v rámci smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb (tj. v rámci tzv. paušálu), zřejmě nižší, než by byly sazby odpovídající ceně v místě obvyklé (§89 odst. 12 tr. zák.). Vzhledem ke značnému nepoměru mezi cenou čerpaného hovorného a cenou tzv. paušálů (např. za období od 1. 1. 2004 do 31. 1. 2004 činí cena tzv. paušálu částku 188,71 Kč bez DPH a cena hovorného činí částku 5 166,49 Kč bez DPH) lze uzavřít, že by náprava shora popsané vady nemohla kladným způsobem ovlivnit postavení obviněného, přičemž zároveň nejde ani o otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného R. V. odmítl, aniž postupoval podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch