ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1149.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1149/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 dovolání podané obviněným J. H. a obviněným JUDr. M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 410/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 87/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H.
o d m í t á .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 19 T 87/2004, byli J. H. a JUDr. M. R. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., za který byl
J. H. odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání patnácti měsíců, přičemž byl jmenovanému podle §49 odst. 1 tr. zák. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených silách, ve vojensky organizovaných nebo jiných ozbrojených sborech a v obecní policii na dobu 40 měsíců, a
JUDr. M. R. odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání patnácti měsíců, přičemž byl jmenovanému podle §49 odst. 1 tr. zák. dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených silách, ve vojensky organizovaných nebo jiných ozbrojených sborech a v obecní policii na dobu 40 měsíců.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Sokolově podali mimo jiné obvinění J. H. a JUDr. M. R. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 410/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ohledně obžalovaného Jiřího Kožíška i podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 19 T 87/2004, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H. a JUDr. M. R. uznal vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., za který
J. H. odsoudil podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání patnácti měsíců a podle §49 odst. 1 tr. zák. J. H. dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených silách, ve vojensky organizovaných nebo jiných ozbrojených sborech a v obecní policii na dobu dvou roků, a
JUDr. M. R. odsoudil podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání patnácti měsíců, a dále podle §49 odst. 1 tr. zák. JUDr. M. R. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených silách, ve vojensky organizovaných nebo jiných ozbrojených sborech a v obecní policii na dobu dvou roků. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen mimo jiné obviněnému J. H. dne 6. 4. 2007, jeho obhájkyni dne 3. 4. 2007, obviněnému JUDr. M. R. dne 4. 4. 2007, jeho obhájci dne 3. 4. 2007 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni rovněž dne 3. 4. 2007.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili společně s JUDr. V. B., tím, že v K. V. poté, co jim kpt. J. K. dne 27. 12. 2002 v odpoledních hodinách sdělil, že na linku 158 volala pracovnice pošty R. V. v K. V., že se zde nacházela osoba podobná pachateli loupežného přepadení pošty ze dne 20. 12. 2002 a že bylo zjištěno, že touto osobou, tedy podezřelým, je příslušník Policie České republiky a syn zástupce ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky K. V. nstržm. J. B., v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 a §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a §28 odst. 1 a §29 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky a v rozporu s čl. 2 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, neučinili jako odpovědní funkcionáři, tedy obžalovaný mjr. J. H. jako vedoucí I. oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky K. V., obžalovaný pplk. JUDr. M. R. jako velitel Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky K. V. a obžalovaný plk. JUDr. V. B. jako zástupce ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky pro Službu kriminální policie a vyšetřování K. V. potřebná opatření, protože věc nepředali příslušnému orgánu Inspekce ministra vnitra, a naopak obžalovaný plk. JUDr. V. B. dal za přítomnosti mjr. J. H. pokyn podřízenému kpt. J. K., aby na poštu R. V. v K. V. odvedl nstržm. J. B., kterému před obžalovaným kpt. J. K. sdělil: „Teď tě vezmou na poštu a pokud tě poznají, tak půjdeš do basy“, přičemž obžalovaný mjr. J. H. proti tomu nezakročil a věc neoznámil Inspekci ministra vnitra a pplk. JUDr. R. Inspekci ministra vnitra neoznámil, že je nstržm. J. B. podezřelý ze spáchání loupežného přepadení na poště R. V. v K. V. dne 20. 12. 2002, ač mu bylo známo, že tak učiněno nebylo a on je po obžalovaném plk. JUDr. V. B., který byl v dané věci podjat, nejvyšší přítomný odpovědný pracovník, přičemž obžalovaní H., R. a B. takto jednali s úmyslem odvrátit šetření nstržm. J. B. ze strany Inspekce ministra vnitra.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. H., prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. L. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Sokolově dne 31. 5. 2007.
Obviněný napadl svým dovolání výrokovou část rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném, právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále že rozhodl vyloučený soudce Krajského soudu v Plzni, Mgr. M. Ž., přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný J. H. v tom, že bylo porušeno ustanovení §2 odst. 1 tr. ř., neboť v trestním řízení byly učiněny úkony vyloučenou osobou podle §30 odst. 1 tr. ř. , a to státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň–město, JUDr. L. Ř. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněný dále v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle §158 tr. zák., neboť obviněný neměl v úmyslu odvrátit šetření případné trestné činnosti nstržm. J. B. Inspekcí ministra vnitra, jelikož tomuto orgánu dne 17. 2. 2003 písemně oznámil podezření ze spáchání loupežného přepadení pošty R. V. v K. V. právě nstržm. J. B. K citovanému dovolacímu důvodu obviněný dodal, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu citované právní předpisy a interní směrnice nemají oporu v provedeném dokazování. K aplikaci §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn, uvedl, že postupoval plně v souladu s citovaným ustanovením, neboť informoval svého nadřízeného pplk. JUDr. M. R. K aplikaci §2 odst. 4 citovaného zákona uvedl, že Inspekce ministra vnitra nemá výlučnou působnost v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky. K aplikaci §28 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn, uvedl, že z výroku rozsudku odvolacího soudu není patrno, jakého konkrétního porušení se obviněný měl dopustit.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že usnesení ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 8 To 243/2005, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni, JUDr. P. P. a JUDr. J. L., vypracoval Mgr. M. Ž., který byl zároveň členem senátu a zpracovatelem rozsudku odvolacího soudu v nyní posuzované trestní věci. Podle mínění dovolatele se Mgr. Ž. mohl seznámit s názory jmenovaných soudců odvolacího soudu na trestní věc nstržm. J. B. Vzhledem k uvedenému lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce Mgr. M. Ž.
Vzhledem k uvedenému navrhl závěrem svého dovolání obviněný J. H., aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 410/2006, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 19 T 87/2004, a aby přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal rovněž obviněný JUDr. M. R., prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. J. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Sokolově dne 4. 6. 2007.
Obviněný napadl svým dovoláním výrokovou část rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu konkretizoval obviněný tvrzním, že se nedopustil žádného trestného činu, neboť mu nebyla známa žádná interní norma, která by jednoznačně a podrobně upravovala postup velitele SKPV za situace, kdy je mu sděleno, že příslušník Policie České republiky je podobný pachateli trestného činu loupeže. Ustanovení citovaná v napadeném rozsudku jsou podle názoru obviněného příliš obecná a nestanoví žádné konkrétní kroky a povinnosti. Dále uvedl, že v jeho případě proto nelze dovozovat existenci nepřímého úmyslu. Zpochybnil, že by byl veden snahou odvrátit šetření podřízeného pracovníka.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele je blanketní normou, která vyžaduje návaznost na jiné právní předpisy nebo interní pokyny Policie České republiky. Rovněž uvedl, že formy jednání uvedené v §158 odst. 1 písm. a) – c) tr. zák. se navzájem vylučují. Dodal, že v letech 2001 až 2002 se upřesňovaly jednotlivé kompetence funkcionářů SKPV a bylo proto namístě, aby byly vydány interní předpisy, které by pro tyto funkcionáře upravovaly povinnosti ve vztahu k předání věci Inspekci ministra vnitra. Obviněný rovněž uvedl, že naplněním zvoleného dovolacího důvodu je i nevyřešení otázky podjatosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň–město, JUDr. Ř.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný JUDr. M. R. závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, a podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného JUDr. M. R. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, převážná část jeho námitek není opodstatněná. Tak je tomu v případě námitky, že žádná interní norma neupravovala dostatečně určitě postup velitele SKPV. Dodal, že každá právní norma je omezena na určitou míru obecnosti. Ohledně námitky podjatosti státního zástupce JUDr. Ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nejde o námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž se touto otázkou již podrobně zabýval odvolací soud a s jeho závěry je možno souhlasit. Pokud však jde o poslední námitku obviněného JUDr. M. R., tj. otázku právního posouzení skutku jako trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., uvedl státní zástupce, že ji lze přisvědčit. Tato vada však podle názoru státního zástupce neznamená pro obviněného žádné zhoršení. Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného JUDr. M. R. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Také k dovolání obviněného J. H. se nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ohledně námitky týkající se podjatosti státního zástupce JUDr. Ř. odkázal na skutečnosti uvedené ohledně stejné námitky u obviněného JUDr. M. R. K námitce, že nebyl v jeho případě naplněn znak skutkové podstaty spočívající v úmyslu odvrátit šetření podezřelého nstržm. J. B., neboť právě on oznámil věc Inspekci ministra vnitra, uvedl státní zástupce, že tato obhajoba již byla vyvrácena krajským soudem. K tomu dodal, že obviněný učinil oznámení teprve 17. 2. 2003, tedy téměř s dvouměsíčním zpožděním od okamžiku, kdy se odehrál popsaný skutek. Oznámení bylo tedy učiněno až poté, co byly protiprávním postupem obviněných spolehlivě zmařeny základní vyšetřovací úkony. Proto ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit.
Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., uvedl státní zástupce, že tvrzení obviněného, že soudce Mgr. Ž. byl v této věci vyloučen z rozhodování, jelikož se seznámil s právním názorem JUDr. P. a JUDr. L., opírá dovolatel pouze o ničím nepodložené úvahy, přičemž i kdyby jeho tvrzení bylo pravdivé, nemůže tato okolnost vytvořit překážku pro nestranné rozhodování v této věci. Uvedená námitka obviněného je proto podle názoru státního zástupce nedůvodná.
Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Závěrem svého vyjádření vyslovil státní zástupce rovněž souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci Nejvyšším soudem České republiky v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání obviněných přípustná jsou [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný J. H. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Namítá–li nejprve obviněný porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §30 odst. 1 tr. ř., neboť podle jeho mínění byly v trestním řízení provedeny úkony vyloučenou osobou, a to státním zástupcem JUDr. L. Ř., je třeba říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jí není namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení, avšak ani dále uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ten totiž dopadá pouze na případy, kdy rozhodnutí, které je napadeno dovoláním, učinil vyloučený soud (soudce), resp. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, tedy nikoliv státní zástupce nebo jiný orgán činný v trestním řízení. Lze dodat, že uvedená námitka obviněného obsahově nenaplňuje ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále věcně zabývat.
Naproti tomu námitku obviněného, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle §158 tr. zák., je možno obecně označit za námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však tuto námitku opírá výlučně o tvrzení, že neměl v úmyslu odvrátit šetření případné trestné činnosti J. B. Inspekcí ministra vnitra, neboť tomuto orgánu dne 17. 2. 2003 písemně oznámil podezření ze spáchání loupežného přepadení pošty.
Předně je třeba připomenout, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu [písm. a)], překročí svou pravomoc [písm. b)], nebo nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci [písm. c)].
Již z formulace citované skutkové podstaty vyplývá, že jde o trestný čin úmyslný (§4 tr. zák.), nehledě na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. Úmysl přitom musí směřovat buď ke způsobení škody jinému nebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, přičemž kromě toho musí úmysl zahrnovat i jednání pachatele, které odpovídá znakům uvedeným ve skutkové podstatě pod písm. a) až c). Škodu je třeba chápat nejen jako škodu materiální, ale i jako imateriální. Stejně je nutné posuzovat neoprávněný prospěch, jímž může být nejen neoprávněný prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná (nemajetková) výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo (srov. č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
Z tzv. skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 To 410/2006, vyplývá, že obviněný J. H. (stručně řečeno) poté, co se od spoluobviněného J. K. dozvěděl, že z loupežného přepadení pošty R. V. v K. V. dne 20. 12. 2002 je podezřelý syn zástupce ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky K. V., J. B., neučinil jako vedoucí I. oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky K. V. v rozporu s příslušnými zákonnými a interními předpisy potřebná opatření, zejména věc neoznámil příslušnému orgánu Inspekce ministra vnitra, a nezakročil ani tehdy, když JUDr. V. B. dal za jeho přítomnosti pokyn podřízenému J. K., aby na poštu R. V. v K. V. odvedl J. B., kterému před obžalovaným J. K. sdělil: „Teď tě vezmou na poštu a pokud tě poznají, tak půjdeš do basy“, přičemž takto společně s ostatními spoluobviněnými jednal s úmyslem odvrátit šetření J. B. ze strany Inspekce ministra vnitra.
Z uvedených skutkových závěrů odvolacího soudu vyplývá, že obviněný J. H. jednal v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu popsaným způsobem s cílem odvrátit šetření trestné činnosti J. B.. Tento skutkový závěr odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku rozvinul konstatováním, že si obviněný J. H. musel být z obsahu rozkazu JUDr. V. B. podřízenému J. K., aby na poštu R. V. v K. V. odvedl J. B., kterému sdělil: „Teď tě vezmou na poštu a pokud tě poznají, tak půjdeš do basy“, vědom toho, že J. B. není vyloučen jako možný pachatel loupežného přepadení jmenované pošty, resp. je podezřelý ze spáchání tohoto loupežného přepadení (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 13 a str. 21). Pokud obviněný J. H. nezakročil a věc J. B. nepředal Inspekci ministra vnitra, jednal podle názoru odvolacího soudu přinejmenším se záměrem, aby J. B. nebyl vyšetřován Inspekci ministra vnitra (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 21).
Vzhledem k těmto závěrům lze uzavřít, že obviněný svoji námitkou v dovolání nepřípustným způsobem fakticky zpochybňuje skutkové závěry soudů z předchozího řízení. Jde proto o námitku fakticky obsahově stojící mimo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože obviněný obecně uvádí, že absentuje naplnění subjektivní stránky.
Stejný závěr je možné učinit i ohledně části námitky obviněného, že závěr soudů o jeho úmyslu není namístě, neboť dne 17. 2. 2003 písemně oznámil podezření ze spáchání loupežného přepadení pošty. I zde se tedy obviněný vyjadřuje ke skutkovým závěrům odvolacího soudu. Ten dospěl v této otázce k závěru, že sice obviněný dne 17. 2. 2003 učinil oznámení Inspekci ministra vnitra, avšak ohledně loupežného přepadení pobočky České pošty v R., V. ul., k němuž došlo dne 20. 12. 2002, s tím, že se ho mohl dopustit právě J. B.. Obviněný J. H. tak podle závěru odvolacího soudu jednal až poté, co vyšlo najevo, že o podezření ze spáchání trestné činnosti ví i další policisté (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 13). Jeho obhajoba týkající se uvedeného skutkového závěru tedy byla v rámci odvolacího řízení vyvrácena.
Pokud jde o další námitky obviněného J. H., které se týkají aplikace §2 odst. 4 a §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn (dál jen „zákon o Policii České republiky“), pak je nutné předně konstatovat, že obviněný naznačuje, že svým jednáním neporušil citovaná zákonná ustanovení. Tato otázka je přitom významná pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného podle §158 odst. 1 tr. zák.
Je možno připomenout, že podle §2 odst. 4 zákona o Policii České republiky platí, že úkol odhalovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista, a zjišťovat pachatele plní postupem podle trestního řádu útvar ministerstva pro inspekční činnost (dále jen „útvar inspekce“), přímo řízený ministrem vnitra (dále jen „ministr“). Podle §7 odst. 1 zákona o Policii České republiky dále platí, že policista ve službě je povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu, zejména vyrozumět nejbližší policejní útvar, je–li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je–li důvodné podezření z jejich páchání.
Namítá–li v souvislosti s těmito zákonnými ustanoveními obviněný, že jeho povinnosti byly splněny tím, že informoval o podezření ze spáchání trestné činnosti J. B. svého nadřízeného JUDr. M. R., a naznačuje–li obviněný, že nepochybil když neinformoval Inspekci ministra vnitra, neboť ta nemá výlučnou působnost v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky, pak je nutné říci, že v souladu §2 odst. 4 zákona o Policii České republiky má útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost za úkol odhalovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista. Podle §161 odst. 3 tr. ř. pak v takových případech koná vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky státní zástupce. Ten je oprávněn požádat orgány uvedené v §12 odst. 2 tr. ř. v rámci jejich působnosti o opatření jednotlivého důkazu nebo provedení jednotlivého úkonu vyšetřování. S ohledem na znění §12 odst. 2 tr. ř. není vyloučeno, aby státní zástupce takovou žádost směřoval i na jiný policejní orgán uvedený v §12 odst. 2 tr. ř., než je právě útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. To však nemění nic na základní funkci posledně jmenovaného útvaru, který je zákonem o Policii České republiky výlučně zmocněn a určen k odhalování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl příslušníkem Policie České republiky spáchán trestný čin.
Citované ustanovení §7 odst. 1 zákona o Policii České republiky ukládá policistovi ve službě, je–li páchán trestný čin nebo přestupek anebo je–li důvodné podezření z jejich páchání, provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu. Policista musí takto postupovat bez dalšího, resp. z úřední povinnosti (zásada oficiality) a v mezích zákona (zásada legality). Z tohoto ustanovení ve spojení s ustanovení §2 odst. 4 zákona o Policii České republiky vyplývá, že služebním úkonem, jenž je příslušník Policie České republiky povinen učinit, má–li důvodné podezření ze spáchání trestného činu jiným policistou, je úkon směřující k umožnění prověření tohoto podezření útvarem Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, tj. zejména oznámení podezření tomuto útvaru. Jiné služební úkony, resp. úkony sledující jiný cíl, není policista s ohledem na znění §2 odst. 4 zákona o Policii České republiky oprávněn učinit, nejde–li o případ, kdy je policista povinen provést úkon vyšetřování na žádost státního zástupce podle §161 odst. 3 tr. ř.
Vzhledem ke shora naznačeným skutkovým závěrům odvolacího soudu lze uzavřít, že obviněný svým jednáním porušil citovaná ustanovení zákona o Policii České republiky. I tuto jeho námitku proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V této souvislosti lze dodat, že stejný závěr jako v předchozím případě je možno učinit v případě námitky, že z rozsudku odvolacího soudu není patrno, jakým konkrétním způsobem se měl dopustit porušení §28 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn.
Podle citovaného ustanovení platí, že policista je povinen plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen [písm. a)], vykonávat svědomitě a řádně službu podle svých sil, znalostí a schopností [písm. b)], ohlásit svému nadřízenému závady a nedostatky, které ohrožují nebo ztěžují výkon služby [písm. c)], dodržovat při výkonu služby pravidla zdvořilosti [písm. d)].
Uvedené ustanovení tedy policistům stanoví mimo jiné povinnost plnit svědomitě a řádně úkoly uložené jim zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy. I tuto povinnost přitom obviněný v posuzovaném případě svým jednáním porušil tím, že neinformoval Inspekci ministra vnitra, jak mu ukládají shora citovaná ustanovení zákona o Policii České republiky.
Obviněný J. H. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále i skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl–li o této skutečnosti již dříve.
V posuzovaném případě namítá obviněný podjatost soudce Krajského soudu v Plzni, Mgr. M. Ž. Nejvyšší soud se proto předně musel zabývat otázkou, zda skutečnost, že ve věci rozhodl podle mínění obviněného vyloučený soudce, mu byla známa již v původním řízení, tj. v řízení odvolacím, a pokud tomu tak bylo, zda jím byla před rozhodnutím odvolacího soudu namítnuta. Z trestního spisu sp. zn. 19 T 87/2004 není patrno, že by v posuzovaném případě byly dány okolnosti předpokládané v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v části věty za středníkem, které by vylučovaly použití citovaného dovolacího důvodu, a proto se Nejvyšší soud uvedenou námitkou obviněného dále věcně zabýval.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. dále platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. konečně platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Jak již bylo shora naznačeno, namítá obviněný J. H., že usnesení ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 8 To 243/2005, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni, JUDr. P. P. a JUDr. J. L., vypracoval Mgr. M. Ž., a že se tento soudce mohl seznámit s názory jmenovaných soudců odvolacího soudu na trestní věc nstržm. J. B. Lze mít proto důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
K této námitce je třeba předně říci, že skutečnost, že Mgr. M. Ž. zasedal v senátu, jehož dva členové se z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. vyloučili z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému, a že jmenovaný soudce zpracoval usnesení, jímž tak učinili, bez dalšího neznamená, že by u něj byly dány pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat, a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
Tento závěr by nebylo možno bez dalšího učinit ani v případě, kdy by se Mgr. Ž. skutečně seznámil s právními názory soudců Krajského soudu v Plzni JUDr. P. a JUDr. L. na trestní věc nstržm. J. B., jak tvrdí obviněný. Podstatou senátního rozhodování, resp. porady členů senátu, je totiž právě možnost sdělovat si své názory na věc, popř. se navzájem o svých názorech přesvědčovat. Nelze však předpokládat, že by členové senátu byli názory svých kolegů ovlivnitelní do té míry, že by již nebyli schopni zastávat svůj vlastní názor. Základním předpokladem výkonu funkce soudce je totiž kromě jeho schopnosti postupovat při vyřizování agendy spravedlivě, nestranně, nezávisle a v intencích příslušných právních předpisů, rovněž schopnost učinit si na rozhodné otázky svůj vlastní názor a tento názor argumentačně dostatečně podložit.
Vzhledem ke shora uvedenému shledal Nejvyšší soud i posledně uvedenou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb.), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Obsahem této ústavní zásady je v obecnější rovině i pravidlo, že věc musí projednat ten samosoudce (resp. senát v předem stanoveném složení) věcně a místně příslušného soudu, kterému věc napadla v souladu s pravidly obsaženými v rozvrhu práce daného soudu. Jinými slovy není přípustné, aby si samosoudci (senáty) soudu rozdělovaly podle svého uvážení, ale rozdělování věcí je možné pouze podle předem stanovených pravidel obsažených v rozvrhu práce. Z takto stanovených pravidel však mohou existovat výjimky, ale toliko v odůvodněných a zákonem předpokládaných případech (např. tehdy, pokud by bylo možné mít ohledně člena senátu pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat z důvodů uvedených v §30 tr. ř.). Je však třeba konstatovat, že jde vždy o výjimku z pravidla, kterou nelze bezdůvodně nadužívat.
S ohledem na skutečnost, že obviněný J. H. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Rovněž obviněný JUDr. M. R. ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině lze k výkladu tohoto dovolacího důvodu odkázat na to, co již bylo řečeno výše u dovolání obviněného J. H.
Namítá–li nejprve tento obviněný, že mu není známa žádná interní norma, která by upravovala postup velitele SKPV za situace, kdy je mu sděleno, že příslušník Policie České republiky je podobný pachateli trestného činu loupeže, pak lze předně znovu připomenout, že odvolací soud učinil skutkový závěr, že obviněný JUDr. M. R. poté, co se od spoluobviněného J. K. dozvěděl, že z loupežného přepadení pošty R. V. v K. V. dne 20. 12. 2002 je podezřelý syn zástupce ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky Karlovy Vary, J. B., neučinil jako velitel SKPV Okresního ředitelství Policie České republiky Karlovy Vary potřebná opatření, tj. že věc nepředal příslušnému orgánu Inspekce ministra vnitra, ač mu bylo známo, že tak nebylo učiněno a že je po JUDr. V. B. nejvyšší přítomný odpovědný pracovník.
Podle názoru odvolacího soudu tak obviněný JUDr. R. porušil ustanovení §2 odst. 4 a §7 odst. 1 zákona o Policii České republiky a §28 odst. 1 a §29 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků Policie České republiky“), a čl. 2 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001.
Pokud jde o aplikaci citovaných ustanovení zákona o Policii České republiky, je možno odkázat na to, co bylo řečeno výše ohledně námitky obviněného J. H. a k výkladu těchto ustanovení. Pokud jde o citovaná ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků Policie České republiky lze připomenout, že podle §28 odst. 1 má policista zejména povinnost plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy, rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen. Podle §29 písm. a) má nadřízený policista dále povinnost organizovat, řídit, kontrolovat a hodnotit výkon služby svých podřízených.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že obviněný JUDr. M. R., jako příslušník Policie České republiky, měl povinnost učinit úkony směřující k umožnění prověření podezření ze spáchání trestného činu jiným policistou útvarem Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, resp. jako velitel SKPV Okresního ředitelství Policie České republiky K. V. měl s ohledem na toto svoje funkční zařazení mimo jiné i řídící a kontrolní odpovědnost ve vztahu ke všem příslušníkům Policie České republiky, kteří byli zařazeni na jmenovaný útvar, a tedy měl především ověřit, zda bylo ve věci učiněno oznámení o podezření útvaru Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. Pokud takové oznámení učiněno nebylo, měl jej obviněný učinit sám, popř. takovým úkonem pověřit některého svého podřízeného. V této souvislosti je možno dodat, že uvedené povinnosti vedoucích pracovníku jsou v podstatě shodně vymezeny i v čl. 2 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 30. 11. 2001 č. 130/2001.
Brojí–li zároveň obviněný proti nedostatečné podrobnosti zákonných a vnitřních norem, lze v této souvislosti dodat, že již z povahy samotné normativní regulace vyplývá, že zákonné ani vnitřní normy nelze koncipovat tak, aby výslovně uváděly všechny případy či okolnosti, které mohou v praxi nastat. Ostatně takový postup by byl i neúčelný. Jinými slovy tyto normy musí zachovávat určitou míru obecnosti, která umožňuje jejich aplikaci na všechny případy shodného druhu, které jsou vymezeny určitými typovými znaky.
Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud námitku obviněného JUDr. M. R. týkající se absence normy, která by upravovala postup velitele SKPV pro případ, že by se dozvěděl o podezření ze spáchání trestného činu jiným policistou, zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku, že obviněný nebyl v daném případě veden snahou odvrátit šetření služebně podřízeného policisty, pak je možno říci, že touto námitkou obviněný nepřípustným způsobem brojí proti skutkovým závěrům soudů učiněným v předchozím řízení. Z tzv. skutkové věty odvolacího soudu totiž vyplývá závěr opačný a to, že obviněný JUDr. M. R. jednal tam uvedeným způsobem právě s úmyslem (cílem) odvrátit šetření nstržm. J. B. Inspekcí ministra vnitra. Jak již bylo řečeno výše v rámci obecného vykladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňuje takový druh námitek citovaný dovolací důvod, a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou obviněného nemohl věcně zabývat.
Namítá–li obviněný v souvislosti s předchozí námitkou, že v jeho případě nelze dovodit existenci nepřímého úmyslu, pak je možno říci, že tuto námitku je možno považovat za námitku hmotněprávní, tedy námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť ji obviněný uvádí v souvislosti s námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, která obsahově nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod.
Odvolací soud dospěl v této otázce na podkladě učiněných skutkových zjištění k právnímu závěru, že zatímco u obviněných J. K., J. H. a JUDr. V. B. byl dán tzv. úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., u obviněného JUDr. M. R. šlo toliko o tzv. úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, a to z následujících důvodů:
Ze skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu totiž vyplývá, že zatímco obvinění K., H. a JUDr. B. se společně podíleli na aktivních krocích směřujících k odvrácení šetření J. B. Inspekcí ministra vnitra, spočívalo jednání obviněného JUDr. R. v tom, že nepodnikl potřebné kroky, které měl za dané situaci učinit podle příslušných zákonných a vnitřních předpisů, ač se o těchto aktivních krocích shora jmenovaných obviněných později dozvěděl. Jak již bylo řečeno, jednali všichni obvinění s cílem odvrátit šetření J. B. Inspekcí ministra vnitra. Za této situace lze konstatovat, že volní složka jednání obviněného JUDr. M. R. spočívala v tom, že byl toliko srozuměn s tím, že svojí nečinností může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Zavinění tohoto obviněného lze proto posoudit jako tzv. nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného JUDr. M. R. zjevně neopodstatněnou.
Pokud tento obviněný dále namítá, že podle jeho mínění byly v trestním řízení provedeny úkony vyloučenou osobou, a to státním zástupcem JUDr. L. Ř., je možno zcela odkázat na to, co bylo řečeno výše ohledně shodné námitky obviněného J. H. Pro úplnost lze zopakovat, že tato námitka obsahově nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále věcně zabývat.
Pokud jde konečně o námitku obviněného, že formy jednání uvedené v §158 odst. 1 písm. a) – c) tr. zák. se navzájem vylučují, je třeba říci, že obviněný zřejmě uvedenou námitkou brojí proti právnímu posouzení skutku, jak bylo provedeno odvolacím soudem. Tato námitka tedy obsahově naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
S obviněným lze souhlasit potud, že formulace jednání uvedená v §158 odst. 1 tr. zák. pod písm. a) až c) je koncipována tak, že se navzájem vylučují. Nelze proto jeden útok podřadit pod více těchto alternativ (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr., str. 226). Z výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že jmenovaný soud obviněného uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Z výroku o vině dále vyplývá, že obviněný JUDr. M. R. byl učiněn trestně odpovědným za jednání, které spočívalo v neoznámení podezření ze spáchání loupežného přepadení na poště R. V. v K. V. J. B. Inspekci ministra vnitra, tedy k opomenutí. Jde proto o případ, kdy ze strany obviněného došlo k nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci, které odpovídá toliko alternativě uvedené v §158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že dovolání obviněného JUDr. M. R. je v této otázce opodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu však v daném případě není tuto vadu třeba napravit kasačním rozhodnutím učiněným v dovolacím řízení.
Projednání dovolání obviněného, resp. zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze shora popsaného důvodu, by totiž nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a posouzení jeho trestní odpovědnosti, neboť jak již bylo řečeno výše, odpovídá jeho jednání tak, jak bylo zjištěno soudy v předchozím řízení, alternativě uvedené v §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za této situace by náprava vady obsažené v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu představovala v podstatě pouze formální postup. K uvedenému lze dodat, že otázka, která byla takto z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je v judikatuře jednoznačně vyřešena a jak již bylo řečeno, ani z pohledu stanovení trestní odpovědnosti nemá zcela zásadní význam.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. M. R. odmítl, aniž postupoval podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch