ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1240.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1240/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 dovolání podané obviněným T. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 55 To 277/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 235/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 4 T 235/2006, byl T. T. uznán vinným pokusem trestného činu pohlavního zneužívání podle §8 odst. 1 tr. zák. a §242 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §242 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Šumperku se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 6. 2006 kolem 18:00 hod. přijel osobním vozidlem, které řídil, společně s poškozenou nezletilou B. V., na hřiště v obci B., okr. Š., a poté, co vozidlo zastavil a nezletilá vystoupila, ačkoliv věděl, že ještě nedosáhla 15–ti let věku, tak ji povalil na zem, lehl si na ni, požadoval po ní, aby s ním souložila, a když odmítla, uchopil ji za ruce a přes její odpor jí rozepnul kalhoty a snažil se je stáhnout, což se mu však nepodařilo, neboť se mu poškozená vysmekla a utekla přes hřiště pryč, následně ji dojel, vyzval k nastoupení do vozidla s tím, že ji odveze zpět, s čímž poškozená souhlasila a obžalovaný ji zavezl zpět k panelovým domům do B.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 55 To 277/2007 tak, že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému T. T. dne 10. 8. 2007, jeho obhájci dne 13. 8. 2007 a Okresnímu státní zastupitelství v Šumperku dne 9. 8. 2007.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. ml. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Šumperku dne 20. 9. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu odůvodnil obviněný konstatováním, že v posuzovaném případě šlo o tzv. neukončený pokus, neboť obviněný neučinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, přičemž odstranil následky svého jednání tím, že poškozenou dopravil z odlehlého místa zpět domů. Podle názoru obviněného tedy byly v daném případě dány podmínky zániku trestnosti pokusu podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
K uvedenému obviněný dodal, že soudy v předchozím řízení pochybily v otázce určení okamžiku, kdy došlo k upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu. K dobrovolnému upuštění došlo podle mínění obviněného v momentě, kdy dojel poškozenou, omluvil se jí a odvezl ji zpět domů. Takto jednal za situace, kdy se s poškozenou stále nacházel na odlehlém místě, přičemž mu žádná objektivní překážka nebránila v dokonání trestného činu. Vzhledem k těmto okolnostem obviněný uvedl, že je patrná změna jeho vztahu k zamýšlenému následku v tom smyslu, že si již nepřál s poškozenou souložit. V daném případě nebránila dokonání trestného činu ani ta skutečnost, že se poškozená obviněnému vysmekla a utíkala pryč, neboť nic nebránilo tomu, aby ji dostihl.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Na výzvu Okresního soudu v Šumperku vyslovil obviněný dopisem ze dne 9. 10. 2007 souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále však uvedla, že v posuzovaném případě obviněný zanechal svého jednání v důsledku odporu poškozené k jeho jednání a není proto možno aplikovat ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Nejvyšší soud se musel předně zabývat otázkou, zda námitka obviněného týkající se zániku trestnosti pokusu je námitkou obsahově naplňující jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je, neboť ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. upravující zánik trestnosti pokusu obsahuje hmotněprávní podmínku trestnosti jednání pachatele, tedy jde o otázku významnou z pohledu právního posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou obviněného dále věcně zabýval.
Podle ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. platí, že trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu [písm. a)], nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku [písm. b)].
S obviněným lze souhlasit potud, že pro otázku zániku trestnosti pokusu je významné rozlišení, zda jde v tom kterém případě o tzv. neukončený pokus či tzv. pokus ukončený. Teorie trestního práva i rozhodovací praxe soudů chápe tzv. neukončený pokus jako případ, kdy pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, zatímco o tzv. ukončený pokus jde tehdy, pokud již pachatel učinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, avšak k dokonání trestného činu přesto nedošlo (srov. č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o otázku zániku trestnosti tzv. neukončeného pokusu platí, že tím, že pachatel dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraňuje současně i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. V takovém případě tedy stačí k zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu (srov. též č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu u tzv. ukončeného pokusu může pachatel splnit podmínky pro zánik jeho trestnosti jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (srov. rovněž č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
Dále je třeba připomenout, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Uvedenou skutkovou podstatu tedy lze po objektivní stránce naplnit dvěma způsoby, a to buď vykonáním soulože s osobou mladší než patnáct let nebo pohlavním zneužitím takové osoby provedeným jiným způsobem. V prvním případě musí jednání pachatele směřovat k souloži, tedy ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Na rozdíl od trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. však není znakem skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. okolnost, že by pachatel poškozenou osobu k pohlavnímu styku donutil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
Z tohoto pohledu lze za dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu pohlavního zneužívání provedením soulože považovat případ, kdy se pachatel, jehož jednání směřuje k vykonání soulože s osobou mladší patnácti let, rozhodne v tomto jednání nepokračovat za situace, kdy si je vědom (resp. domnívá se), že mu v konkrétním případě v dokonání tohoto trestného činu nic nebrání. Tedy domnívá se, že trestný čin je uskutečnitelný.
Upustí–li naproti tomu pachatel od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu pohlavního zneužívání podle první alternativy §242 odst. 1 tr. zák. z toho důvodu, že v průběhu takového jednání zjistí, že poškozená soulož nechce (což poškozená vyjádří slovním a fyzickým odmítáním), nelze takové upuštění pachatelem od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu pohlavního zneužívání považovat za dobrovolné. Pachatel má totiž v popsaném případě buď možnost ve svém jednání přes fyzický odpor poškozené pokračovat, tedy se ji pokusit fyzickým násilím přimět k souloži, anebo od dalšího jednání směřujícího k uskutečnění soulože upustit, a to v důsledku zjištění, že poškozená soulož nechce. V prvním případě by šlo podle okolností přinejmenším o pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., popř. o dokonaný trestný čin znásilnění, došlo–li by uvedeným způsobem k souloži, zatímco v druhém případě by šlo o pokus trestného činu pohlavního zneužívání podle §8 odst. 1 tr. zák. a §242 odst. 1 tr. zák. Jinými slovy lze uvést, že vyjádření nesouhlasu poškozené se souloží zcela znemožňuje dokonání trestného činu pohlavního zneužívání proto, že ten je možno páchat jen za okolností souhlasu poškozené se souloží. Uskutečnění svého záměru by pachatel za těchto okolností mohl dosáhnout jen za cenu překonání odporu poškozené násilím nebo hrozbou bezprostředního násilí a začal by tak páchat jiný trestný čin - znásilnění. Pokud tak neučinil, nemůže to tedy již znamenat, že dobrovolně upustil od dokonání trestného činu pohlavního zneužívání (ten již byl neuskutečnitelný), ale jen to, že na základě svého dobrovolného rozhodnutí nezačal páchat trestný čin znásilnění.
Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu se záměrem vykonat soulož s poškozenou, která byla mladší patnácti let, čehož si byl vědom, tuto povalil na zem, lehl si na ni a požadoval po ní, aby s ním souložila. To však poškozená odmítla. Nato se jí obviněný pokusil rozepnout kalhoty, což se mu nepodařilo, neboť poškozená kladla odpor, vysmekla se mu a z místa utekla. Nepokusil–li se za této situace obviněný opětovně o soulož s poškozenou a jen ji autem dovezl do místa jejího bydliště, nelze v takovém jednání spatřovat prvek dobrovolnosti ve vztahu k upuštění od dokonání trestného činu pohlavního zneužívání, a proto není namístě aplikace §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. a tedy ani trestní odpovědnost obviněného za předchozí jednání není nijak dotčena.
Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný T. T. jinou než popsanou námitku ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného T. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch