ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1340.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1340/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 dovolání podané obviněným P. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 82/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 49/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 1 T 49/2006, byl P. B. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (body 1 – 3, 5 – 6), v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (body 1 – 2, 5), dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (body 1 – 2), v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (bod 5), a dále trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, písm. e) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. (bod 4), za které byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Domažlicích se obviněný P. B. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
1. dne 27. 12. 2005 v době kolem 22:00 hod. ve S., okr. D., v ul. N. v bytě, v době návštěvy u V. K., hrubými slovními výrazy a poté fyzicky napadl nejméně 4 údery pěstí do hlavy J. K., a přitom jí vyhrožoval, že ji zabije, když V. K. z obavy z obžalovaného utekl z bytu a telefonicky žádal o zásah Policii ČR na linku 158,
2. ve večerních hodinách po 20:00 hod. dne 17. 1. 2006 ve S., okr. D., v ul. N v bytě, si boucháním na okno a pod hrozbou vyražení dveří vynutil otevření vchodových dveří do bytu poškozeného V. K., poté jej úderem pěstí do obličeje srazil na podlahu v chodbě bytu a následně jej nejméně 4x kopl nohou do těla, když vyrazil poškozenému V. K. dva zuby ve spodní čelisti, když následně po vstupu do kuchyně bytu hrubými slovními výrazy napadl J. K. a poté ji nejméně 4x údery pěstí do obličeje udeřil až upadla na postel, když v této době poškozený V. K. z bytu utekl a přivolal hlídku Policie ČR, která obžalovaného z bytu vykázala,
3. ve večerních hodinách dne 18. 1. 2006 ve S., okr. D., v ul. N. v bytě, si boucháním na okno, pod hrozbou jeho rozmlácení a následného zabití vynutil otevření vchodových dveří do bytu, když následně v bytě zůstal až do následujícího dne a to i přesto, že jej poškozený V. K. opakovaně vyzýval k opuštění bytu, když poškozený hlídku Policie ČR z obavy z napadení ze strany obžalovaného nepřivolal,
4. dne 26. 1. 2006 v době mezi 18:00 až 18:45 hod. ve S., okr. D., v restauraci A. odcizil ze stolu volně položený mobilní telefon zn. Nokia 3310 včetně SIM karty provozovatele T–Mobile s programem Twist s kreditem 200 Kč, vše v celkové hodnotě nejméně 900 Kč ke škodě J. S., když poté, co byl jako pachatel odcizení mobilního telefonu poškozeným zjištěn, poškozený S. vyběhl z restaurace volat policii, obžalovaný se za ním rozeběhl a se sekerou se rozmáchl po poškozeném, který před úderem do hlavy tupou stranou sekery uhnul a poté v restauraci křičel na poškozeného J. S., J. T., K. D., J. K. a D. S., že pokud odcizení mobilního telefonu oznámí Policii ČR je zabije, ohrožoval je máváním sekerou, kterou měl předtím zastrčenou za pasem a když J. K. tímto způsobem donutil sedět u stolu a nevstávat, přičemž udeřil sekerou do židle nacházející se vedle J. K.,
přičemž tohoto jednání se dopustil poté, co byl na základě rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 12. 2001, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 99/2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dnem 21. 12. 2005,
5. dne 27. 1. 2006 v době kolem 18:00 hod. ve S., okr. D., v ul. N. v bytě si boucháním na okno a hrozbou jeho rozbití a následným zabitím vynutil otevření vchodových dveří do bytu, poté hrubými výroky vykazoval z bytu J. K. s tím, že tam bydlet nebude, následně ji udeřil pěstí do hlavy až upadla na postel, poté na ní hodil plastový květináč s kytkou a zeminou, prkénko, hrnec a obrázek ze zdi a vyhrožoval ji zabitím, když při vyhrůžkách měl v ruce kuchyňský nůž a šel s ním k poškozené, když poškozený V. K., utekl z bytu na nádraží volat Policii ČR, venku pak byl obžalovaným dostižen, pod pohrůžkou zabití odtažen do domu v ulici P. k M. L., kde jej bil pěstí a po pádu na podlahu jen kopal do trupu, vyhrožoval mu zabitím, přinutil jej vysvléknout do naha a šaty z něho strhával, pokusil se mu spálit oblečení a vyhrožoval mu, že ho posadí na rozpálená kamna, opakoval mu přitom, že to nepřežije, poté jej bil nezjištěným hrncem po těle, pomočil jej a pod pohrůžkou zabití jej přinutil zůstat ležet na podlaze do doby, než se rozhodl s ním vrátit do jeho bytu, kde pak i sám přespal, když tímto jednáním poškozenému V. K. způsobil zlomeninu diafyzy pravé ulny, kontuzi pravé poloviny hrudníku, mnohočetné oděrky hlavy s následným přiložením sádrové fixace na pravou horní končetinu a poškozené J. K. postkomoční syndrom, fisuru lbi, kontuzi levé ruky a hlavy, oděrky v obličeji, když oba poškození byli ošetřeni dne 31. 1. 2006 v Domažlické nemocnici a. s., a poškozená odmítla hospitalizaci, přestože byla poučena o možných i smrtelných následcích poranění a následně se již k dalšímu ošetření nedostavili,
přičemž tohoto jednání se obviněný dopustil poté, co byl na základě rozsudku Okresního soudu Domažlice ze dne 21. 12. 2001, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 T 99/2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dnem 21. 12. 2005,
6. dne 31. 1. 2006 v přesně nezjištěné době ve S., okr. D., v ul. N. v bytě rozbil okno a vnikl do bytu, kde setrval až do cca 19:00 hod. téhož dne, kdy byl hlídkou policie OOP H. na žádost poškozeného V. K. z bytu vykázán.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Domažlicích podal obviněný P. B. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 82/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 1 T 49/2006 ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při totožném výroku o vině obviněného P. B. odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti a půl let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému P. B. dne 29. 5. 2007, jeho obhájci dne 25. 5. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Domažlicích rovněž dne 25. 5. 2007.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 6 To 82/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. S. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Domažlicích dne 4. 6. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu obviněný odůvodnil paušálním nesouhlasem s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dodal, že z jednání uvedených pod body 1 – 3, 5 – 6 je usvědčován toliko poškozenými. Pokud jde o jednání uvedené pod bodem 5 dále uvedl, že výpověď poškozeného K. je v rozporu s výpovědmi svědků V. a L. Obviněný dále konstatoval, že v průběhu řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrdil věrohodnost výpovědí poškozených. Navíc ani na podkladě znaleckého posudku nelze konstatovat, jak ke zraněním poškozených došlo. Poškozené označil obviněný za osoby zdevastované alkoholem. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 5 uvedl obviněný, že právě toto jednání vzbuzuje největší pochybnosti. Podobně je tomu u jednání popsaného pod bodem 4, u něhož lze rovněž zaznamenat protichůdná tvrzení obviněného, svědků a poškozených.
V další části svého dovolání obviněný zaměřil svoji pozornost na aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. Po stručném výkladu institutu zvlášť nebezpečné recidivy obviněný uvedl, že odvolací soud měl učinit revizi výroku o trestu rovněž v tom smyslu, že měl přehodnotit závěr nalézací soudu ohledně aplikace §41 odst. 1 tr. zák. K tomu dodal, že soudy v předchozím řízení nepřihlédly k tomu, že obviněný s poškozenými bydlel, staral se o ně, vařil jim jídlo a opatřoval jim otop, a nepřihlédly ani k tomu, že poškozené osoby údajně týraly jeho babičku. Okolnost, že mezi obviněným a poškozenými docházelo k hádkám, byla dána jejich závislostí na alkoholu.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudkem Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že obviněný jednak zpochybňuje jednání popsané v tzv. skutkové větě, a dále směřuje své námitky proti aplikaci §41 odst. 1 tr. ř. K druhé námitce státní zástupkyně uvedla, že ji považuje za zjevně nedůvodnou, neboť v posuzovaném případě byla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299).
Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu fakticky v těch částech dovolání obviněného, ve kterých brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů (výpovědi poškozených K. a K., výpovědi svědků V. a L. a výpovědi jeho samotného), resp. proti závěrům nalézacího soudu ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu, které jsou popsány v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v těchto částech nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Nejvyšší soud se proto v rámci dovolacího řízení těmito námitkami obviněného nemohl věcně zabývat.
Naproti tomu pokud obviněný v další části svého dovolání namítl vadnou aplikaci §41 odst. 1 tr. zák., pak je možno říci, že jde již o námitku obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
V obecné rovině je možno připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Podle §42 odst. 1 tr. zák. dále platí, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
Podle §42 odst. 2 tr. zák. pak platí, že horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Z uvedených zákonných ustanovení lze dovodit podmínky pro označení pachatele zvlášť nebezpečným recidivistou, kterými jsou jednak podmínka formální a dále též podmínka materiální.
Formální podmínkou je okolnost, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Tato podmínka je v daném případě splněna, neboť jak vyplývá z výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 1 T 49/2006, jakož i z trestního spisu (srov. opis rejstříku trestů obviněného založený na č. l. 535), byl obviněný již v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 1 T 99/2001, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze považovat za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., neboť jde o úmyslný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby až deset let, tedy i trest přesahující minimální hranici požadovanou §41 odst. 2 tr. zák.
V nyní posuzované trestní věci se obviněný rovněž dopustil zvlášť závažného trestného činu, neboť byl mimo jiné uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který je možno uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let. Tedy formální podmínka použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě je v daném případě splněna.
Pokud jde o materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy, lze obecně konstatovat, že při posuzování této podmínky musí soud kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, brát v úvahu rovněž délku doby, která uplynula od skončení výkonu předchozího trestu odnětí svobody (k tomu srov. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.), dále pak okolnosti, za kterých byly trestné činy spáchány, zejména pak způsob, následek, či motivaci ke spáchání trestných činů, počet odsouzení pachatele, jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, způsob života mezi jednotlivými odsouzeními a v neposlední řadě též osobnostní vlastnosti pachatele.
Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vycházel ve zkoumaném případě Nejvyšší soud z následujících skutečností:
Z trestního spisu sp. zn. 1 T 49/2006 vyplývá, že byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 1 T 99/2001, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let (srov. opis rejstříku trestů obviněného založený na č. l. 535), který vykonal dne 21. 12. 2005. Nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil v období od 27. 12. 2005 do 31. 1. 2006, přičemž jednání, které bylo soudy v nynějším řízení posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., se obviněný dopustil dne 26. 1. a 27. 1. 2006 (body 4 – 5 tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného vyplývá, že se obviněný dopustil opětovně zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti měsíc poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Tato okolnost má podle názoru Nejvyššího soudu v daném případě podstatný vliv na posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to pro velmi krátkou dobu, která uplynula od okamžiku propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do okamžiku spáchání jeho další zvlášť závažné trestné činnosti.
Pokud jde o osobnost obviněného, resp. motivaci jeho jednání, vycházel Nejvyšší soud především ze znaleckého posudku MUDr. P. V., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, ze dne 19. 3. 2006, který je založen na č. l. 32–52. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že obviněný netrpí, a ani v minulosti netrpěl žádnou duševní chorobou, že se nepravidelně oddává požívání alkoholu, které znalec zhodnotil jako škodlivé, přičemž však u obviněného není vytvořen návyk. Dále z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že v době spáchání činu nebyla u obviněného porušena jeho rozpoznávací schopnost, že jeho ovládací schopnost mohla být snížena pouze nepodstatně, a to díky kombinaci působení alkoholu a rysů jeho osobnosti, a že je schopen chápat smysl trestního řízení, popř. význam uloženého trestu. Konečně pak z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, která se projevuje jeho nestálostí, nezdrženlivostí, afektivní labilitou, agresivitou, dissocialitou a sníženým intelektem (srov. č. l. 50).
Na podkladě uvedených závěrů lze k osobnosti a motivům trestné činnosti obviněného konstatovat, že příčinou jeho násilné trestné činnosti jsou zejména shora popsané rysy jeho osobnosti, tedy jeho nezdrženlivost, afektivní labilita, agresivita a dissocialita. Tyto skutečnosti jej v mezilidských vztazích vedou k opakovaným intenzivním fyzickým útokům na tělesnou integritu jiných osob. Nelze přehlédnout, že negativní projevy uvedených osobnostních rysů obviněného jsou zvyšovány účinky alkoholu.
Pokud jde o způsob spáchání trestné činnosti, lze konstatovat, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je zvyšován i tou okolností, že se obviněný dopustil vícero útoků, jimiž naplnil znaky skutkových podstat více trestných činů. Dále je možné říci, že agresivita a intenzita útoků obviněného se v průběhu jejich páchání zvyšovala.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě byla splněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že okolnost, že obviněný opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin po předchozím odsouzení, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného ohledně chybné aplikace §41 tr. zák. soudy v předchozím řízení zjevně neopodstatněnou a soudy v předchozím řízení tedy nepochybily při aplikaci uvedeného ustanovení trestního zákona.
Nad rámec námitek dovolatele je možno dodat, že odvolací soud nepochybil ani při aplikaci §42 tr. zák., když obviněnému uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti a půl roku, tedy trest v horní polovině trestní sazby podle §235 odst. 2 tr. zák., jejíž horní hranice byla zvýšena o jednu třetinu.
S ohledem na skutečnost, že obviněný P. B. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch