ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.191.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 191/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2007 o dovolání obviněného V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2006, sp. zn. 7 To 388/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 33/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. srpna 2006, č. j. 6 T 33/2006-97, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ust. §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán povinností zaplatit poškozené V. z. p. Č. r., Územní pracoviště F.-M., škodu ve výši 1.058,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 7. října 2005 kolem 17,00 hodin v H., okres F.-M., na zemědělském poli, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného V. S., který právě řídil traktor, a to tak, že se postavil na stupačku kabiny tohoto traktoru a strhnul poškozenému nohu z pedálu a páčil ji přes rám dveří kabiny, čímž poškozenému V. S. způsobil zranění spočívající v pohmoždění vnitřní strany levého bérce s dobou léčení v délce tři až čtyři týdny.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Krajský soud v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za použití §259 odst. 3 tr. řádu obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. října 2005 kolem 17,00 hodin v H., okres F.-M., na zemědělském poli, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného V. S., který právě řídil traktor, a to tak, že se postavil na stupačku kabiny tohoto traktoru a strhnul poškozenému nohu z pedálu a páčil ji přes rám dveří kabiny, čímž poškozenému V. S. způsobil zranění spočívající v pohmoždění vnitřní strany levého bérce s dobou léčení v délce tří až čtyř týdnů, přičemž po tuto dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života bolestmi v místě otoku a krevními podlitinami spojenými s omezením chůze a neschopností vykonávat práci soukromě hospodařícího rolníka. Tímto rozsudkem byl obviněný nově odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Územní pracoviště F.-M. náhradu škody ve výši 1.058,- Kč.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle něj „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
Obviněný namítá, že jeho jednání nenaplňuje tzv. materiální stránku trestného činu, tedy stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, jelikož konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je dle jeho názoru maximálně nepatrný. Uvádí, že jeho jednání mělo charakter obranný a byl nucen se bránit útokům obviněného na svou hlavu. Tvrdí, že dolní končetiny poškozeného S. nepáčil ani netahal. Zranění spočívající v poškození vnitřní strany levého bérce si poškozený zjevně způsobil sám, když obviněného kopal do obličeje. Je toho názoru, že celý skutkový děj se nedá kvalifikovat jako ublížení na zdraví dle ust. §221 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že subjektivní stránka trestného činu, tedy přímý či nepřímý úmysl, nebyla relevantně prokázána. Soudům obou stupňů vytýká, že svá skutková zjištění opřely o znalecké závěry znalce MUDr. I. P., který je sice znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (traumatologie), není však znalcem z odvětví soudního lékařství. Dle dovolatele jedině znalec - lékař z odvětví soudního lékařství může kvalifikovaně posoudit mechanizmy vzniku poranění v širších souvislostech. Soudům dále vytýká, že nepřihlédly k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a zároveň se soudy a ani přibraný znalec nevyrovnaly s tím, že i obviněný při konfliktu s poškozeným S. utrpěl zranění hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření a i opakované návštěvy neurologické ambulance. Obviněný dodává, že v době podávání dovolání se sám obrátil na znalce z oboru zdravotnictví, odvětí soudního lékařství, MUDr. M. D., se žádostí o vypracování nového znaleckého posudku, který v nejbližším možném termínu doručí dovolacímu soudu. Závěrem podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 388/2006. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu, s tím, aby byl obžaloby zproštěn nebo, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu v tomto smyslu sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Dodatečně bylo Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku doručeno doplnění dovolání, a to dne 8. února 2007. Nejvyšší soud vycházeje z právního názoru, jenž vyslovil v usnesení ze dne 12. března 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, k obsahu doplnění dovolání přihlédl. Dle uvedeného právního názoru provést změny podaného dovolání je dovolatel nepochybně oprávněn, avšak pouze v intencích ustanovení §265f odst. 2 tr. řádu, rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny ale může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání.
V doplnění dovolání dovolatel srovnává závěry znaleckých posudků - soudem ustanoveného znalce MUDr. I. P. a znaleckého posudku MUDr. M. D., který byl vyžádán dovolatelem. Ze znaleckého posudku dovolatelem zvoleného znalce dle dovolatele vyplývá, že poškozený utrpěl zranění - zhmoždění měkkých tkání (kůže a podkoží) v oblasti levého lýtka. Zhmoždění měkkých tkání (kůže a podkoží) je považováno za poranění lehké, které se hojí spontánně v rozmezí několika málo dnů. Okresní soud ve Frýdku-Místku i Krajský soud v Ostravě přitom ve svém rozhodování vycházel ze znaleckého posudku MUDr. I. P., který uvedl obvyklou dobu léčení uvedeného zranění 3 - 4 týdny. Dovolatel vůči závěru znalce v otázce mechanismu vzniku předmětného zranění poškozeného vyslovuje nesouhlas. Pokud znalec soudem ustanovený uvedl, že „jiný mechanismus vzniku předmětného zranění poškozeného ze spisové ani zdravotnické dokumentace nevyplývá“, znalec zvolený dovolatelem dle tvrzení dovolatele zhmoždění oblasti bérců považuje za nespecifickou úrazovou změnu a jde tedy o poranění, které může vznikat různými úrazovými mechanismy. Dle dovolatele to znamená, že ke zhmoždění lýtka u poškozeného nemuselo nutně dojít tzv. mechanismem aktivním (údery, kopy, naražení končetin na překážku), ale i tzv. mechanismem pasivním (např. pádem, nárazem na pevnou překážku, zasažením tupými předměty). Dle dovolatele uvedený znalec dále dodává, že vznik poranění svaloviny při natlačení dolní končetiny na pevnou překážku se jeví jako málo pravděpodobný. Připouští i tu skutečnost, že výše uvedená zranění si poškozený mohl způsobit sám, např. při aktivním útoku vedeném kopy, které mohly dále vést i k nekoordinovanému pohybu svalů a vzniku jeho částečného natržení. Znalec navíc dovozuje, že bezprostředně po incidentu nebylo provedené USG vyšetření, které by objektivizovalo poranění svalové vrstvy poškozeného. Z tohoto důvodu nelze jednoznačně stanovit, zda případné poranění lýtkového svalu bylo způsobeno v průběhu zmíněného incidentu, či zda se jedná o koincidující úrazovou změnu. V návaznosti na závěry tohoto znalce dovolatel zdůrazňuje, že od počátku celého trestního řízení tvrdil, že jeho jednání nenaplňuje tzv. materiální stránku trestného činu - tedy stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je maximálně nepatrný. Opakovaně zdůrazňuje, že jeho jednání mělo charakter obranný a byl nucen se bránit útokům na svoji hlavu, dolní končetiny poškozeného nepáčil ani netahal a poškozený si zranění způsobil sám, když obviněného kopal do obličeje. Dovolatel se domnívá, že jednání poškozeného (kopy do hlavy obviněného) je skutkově závažnější než jeho jednání, tj. zachycení a uchopení nohou, a to bez ohledu na rozdílnou délku léčení u poškozeného a u dovolatele. Dle názoru dovolatele se celý skutkový děj nedá v žádném případě kvalifikovat jako ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. Navíc dle něj poškozený mohl uvedené poranění získat různými aktivními i pasivními mechanismy. V závěru doplnění dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 388/2006. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu, aby bylo upuštěno od potrestání, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu v tomto smyslu sám rozhodl a upustil od potrestání.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření zdůraznil, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, jeho námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu, jelikož v posuzované věci neexistuje rozpor (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dle státního zástupce je zřejmé, že soud vyšel nejen ze svědecké výpovědi poškozeného, který obviněného usvědčuje ze spáchání trestné činnosti, nýbrž i ze svědecké výpovědi přímého svědka události D. T., který ve shodě s poškozeným uvedl, že to byl obviněný, kdo konflikt vyvolal tím, že se snažil poškozenému zabránit v rozvozu hnoje po poli. Ohrožoval jej při řízení traktoru a při snaze o odtrhnutí jeho nohy z pedálu jedoucího traktoru mu nohu „lámal o rám dveří traktoru“, čímž došlo ke vzniku poranění poškozeného. Podle názoru státního zástupce ve shodě s těmito svědeckými výpověďmi jsou znalecké závěry MUDr. P., který byť není znalcem – soudním lékařem, nýbrž znalcem z oboru zdravotnictví se specializací na chirurgii a traumatologii, jednoznačně uzavřel, že zranění poškozeného vzniklo tak, jak ve své výpovědi popsal poškozený. V tomto směru odkazuje zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud se obviněný odvolává na znalecký posudek znalce MUDr. M. D., mohl by tento znalecký posudek dle státního zástupce teoreticky sloužit jako důkaz v řízení o povolení obnovy, pokud by se jeho závěry rozcházely se závěry znalce MUDr. I. P. Pokud jde o obviněným namítanou společenskou nebezpečnost jednání, státní zástupce dodává, že ze skutkových zjištění se podává, že to byl obviněný a nikoli poškozený, kdo celý konflikt vyvolal a byl to také poškozený, kdo se při řízení traktoru bránil útoku obviněného, přičemž mu obviněný způsobil poranění, která jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu tří až čtyř týdnů bolestivostí v místě otoku, což se projevovalo omezením při chůzi a neschopností poškozeného vykonávat svoji práci soukromě hospodařícího rolníka a po zmiňovanou dobu byl poškozený nucen si sjednat výpomoc. Dle státního zástupce je při zohlednění těchto okolností zřejmé, že protiprávní jednání obviněného vykazuje společenskou nebezpečnost vyšší než nepatrnou a došlo tak k naplnění nejen formálních, nýbrž i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Státní zástupce uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a dovolání obviněného hodnotil jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu/, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájkyně /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, tedy osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterým zpochybňoval skutková zjištění soudů, když je dle dovolatele opřely o znalecké závěry znalce MUDr. I. P., který je znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a traumatologie. Stejně tak tomu bylo i v případě obviněným navrhovaného vypracování nového znaleckého posudku znalcem z oboru soudního lékařství – MUDr. M. D. a námitky, že nebylo připuštěno provedení vyšetřovacího pokusu, jež by byl schopen osvětlit mechanismus vzniku poranění. Z povahy těchto námitek dovolatele je zřejmé, že jejich prostřednictvím napadal údajné vady skutkových zjištění učiněných soudy, nikoli vady právního posouzení zjištěného skutku. Námitkami tohoto druhu však dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, kterou zpochybňoval závěr soudů, že zjištěným skutkem naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., a to proto, že se domnívá, že jeho jednání nenaplňuje tzv. materiální stránku trestného činu, tedy stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost. Naopak jeho verze vlastního jednání je postavena na obranném charakteru, když uvádí, že byl nucen se bránit útokům na svoji hlavu a popírá, že by páčil a tahal dolní končetiny poškozeného. Uvádí, že poškození vnitřní strany levého bérce si poškozený způsobil zjevně sám, když obviněného kopal do obličeje. Domnívá se, že jednání poškozeného (kopy do hlavy odvolatele) je skutkově závažnější, než jeho jednání, tj. zachycení a uchopení nohou, a to bez ohledu na rozdílnou délku léčení u poškozeného a jeho osoby. Za právně relevantní shledává Nejvyšší soud i námitku dovolatele, dle níž subjektivní stránka trestného činu, tedy přímý ani nepřímý úmysl, nebyla relevantně prokázána.
Nejvyšší soud shledal, a to i z pohledu relevantně uplatněného dovolacího důvodu, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
V usnesení ze dne 17. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, Nejvyšší soud podrobně rozvedl interpretaci znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Konstatoval, že objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti. Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení na zdraví, proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví (viz č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Zdraví je stav organismu, který je podmíněn v biologickém slova smyslu dokonalou stavbou lidského těla a jeho jednotlivých orgánů, jakož i jejich harmonickou funkcí. Porušením zdraví je pak takový stav, který je charakterizován poruchou dokonalé stavby těla nebo jeho jednotlivých orgánů, nebo jejich harmonické funkce. Jde o stav z lékařského hlediska velmi rozmanitý, vyznačující se různou závažností podle toho, co je jeho příčinou a jaká je možnost nápravy. Rovněž následky porušení zdraví mohou být různé. Buď dojde k úplné nápravě (tedy ke stavu definovanému jako zdraví), nebo zůstane trvalé porucha tvaru nebo funkce orgánu různého stupně.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále uvedl, že nikoli každou poruchu zdraví je však možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. nelze považovat například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Při posuzování újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zejména zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). „Ublížením na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déletrvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod. Patří sem také případy, kdy nemoc, kterou poškozený již měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost, a to v tom smyslu, že vyřadí postiženého na určitou dobu z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost a délka léčení jsou důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví, nelze je však považovat za kritéria jediná. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vymezil konečně i hranice právní kvalifikace intenzitou závažnějších, resp. méně závažnějších deliktů. Konstatoval, že minimální doba, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, pracovní neschopnost) trvat, aby bylo možno ji považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., není jednoznačně stanovena. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob denního života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe i při zvažování všech dalších kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Za „ublížení na zdraví“ se tedy pokládá porucha zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Obdobně pak vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění s omezením obvyklého způsobu života trvající nejméně šest týdnů, lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., jestliže přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Naopak újma na zdraví nedosahující intenzity „ublížení na zdraví“, tj. jde-li o poruchu zdraví trvající zpravidla méně než 7 dní, může být přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
V usnesení ze dne 28. června 2005, sp. zn. 11 Tdo 781/2005, se Nejvyšší soud vyslovil i v obecné rovině ve vztahu k ustanovení §221 odst. 1 a §3 odst. 2, 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky skutkové podstaty trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání – ublížení na zdraví. Tyto závěry mají oporu v konkrétních skutkových zjištěních, obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody, v jejichž důsledku v daném případě jednání obviněného dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek vyplývajících především z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. S uvedenými závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Krajský soud v Ostravě tudíž při interpretaci a aplikaci pojmu ublížení na zdraví, obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví §221 odst. 1 tr. zák., plně respektoval nezbytná interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětná zákonná ustanovení.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman