ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.272.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 272/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2007, o dovolání obviněného M. W. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 484/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 72/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 484/2006, zrušuje . Současně se zrušuje též rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2006, sp. zn. 5 T 72/2006.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. řádu se ve věci znovu rozhoduje tak, že obviněný
M. W.,
bytem U., M. nám., okr. O.
s e u z n á v á v i n n ý m, ž e
v době nejméně od února 2003 do 22. března 2006 ve společně obývaném bytě v obci U. na ul. B., okr. O., opakovaně slovně a fyzicky napadl svou matku M. W., které pravidelně po požití alkoholických nápojů nadával do kurev a starých sviní, omezoval ji v užívání bytu tím, že když poškozená byla v kuchyni, tuto musela opustit a vrátit se zpět mohla až poté, co obviněný odešel, přitom jí vyhrožoval zabitím a křičel na ni takovým způsobem, že se tato v několika případech zhroutila, v jednom případě ji uchopil za vlasy, přičemž jich několik vytrhl, a dále bouchal její hlavou o skříň a nejméně v jednom případě jí vyhrožoval uškrcením se švihadlem v ruce, když poškozená ze strachu z jeho přítomnosti a z toho, že ji zabije, se uzamykala ve své ložnici, kde byla nucena konat i svou potřebu do mísy,
tedy
týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
a o d s u z u j e se
podle §215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dva) roky a 6 (šest) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a nad obviněným se zároveň vyslovuje dohled.
Podle §60a odst. 3 tr. zák. se obviněnému ukládá omezení, aby se ve lhůtě podmíněného odsouzení zdržel nadměrné konzumace alkoholických nápojů.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2006, č. j. 5 T 72/2006-156, byl obviněný M. W. uznán vinným
1) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.,
2) trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
a odsouzen podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 bylo obviněnému uloženo omezení, aby se ve lhůtě podmíněného odsouzení zdržel nadměrné konzumace alkoholických nápojů.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný
ad 1) trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 a trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době nejméně od února 2003 do května 2004 ve společně obývaném bytě v obci U. na ul. B., okr. O., opakovaně slovně a poté i fyzicky napadal svou matku M. W., které pravidelně po požití alkoholických nápojů nadával do kurev a starých sviní, omezoval ji v užívání bytu tím, že když byla poškozená v kuchyni tuto musela opustit a vrátit se zpět mohla až poté, co obviněný odešel, přitom jí vyhrožoval zabitím a křičel na ni takovým způsobem, že se tato v několika případech i zhroutila a ze strachu z jeho přítomnosti a z toho, že ji opravdu zabije, se zamykala ve své ložnici, kde byla nucena konat i svou potřebu do mísy;
ad 2) trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že v době od června 2004 do 22. března 2006 ve společně obývaném bytě v obci U. na ul. B., okr. O., opakovaně slovně i fyzicky napadal svou matku M. W., které pravidelně po požití alkoholických nápojů nadával do kurev a starých sviní, omezoval ji v užívaní bytu tím, že když poškozená byla v kuchyni, tuto musela opustit a vrátit se zpět mohla až poté, co obviněný odešel, přitom jí vyhrožoval zabitím a křičel na ni takovým způsobem, že se tato v několika případech i zhroutila, v jednom případě jí uchopil za vlasy, přičemž jich několik vytrhl, a dále bouchal její hlavou o skříň a nejméně v jednom případě jí vyhrožoval uškrcením se švihadlem v ruce, když poškozená ze strachu z jeho přítomnosti a z toho, že ji zabije, se uzamykala ve své ložnici, kde byla nucena konat i svou potřebu do mísy.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 484/2006, bylo podle §256 odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení”, a §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, „neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné”. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu nepřípustnost trestního stíhání spatřuje v tom, že jeho trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozené M. W., která je jeho matkou, když tento souhlas byl v trestním řízení sice udělen, avšak dle dovolatele v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, tj. opětovně poté, co předtím příslušný projev vůle směřujícím k zahájení řízení učiněn poškozenou nebyl. Poukazuje na to, že skutek, resp. dílčí útoky pokračujícího trestného činu, pro které byl shledán vinným, jak jsou popsány v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2006, byl původně předmětem přestupkového řízení, přičemž v přestupkovém řízení bylo jednání kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití dle §49 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel připomíná, že dle citovaného zákona o přestupcích se přestupky projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka, a takový návrh, resp. souhlas poškozené se zahájením přestupkového řízení učiněn nebyl, skutky proto nebyly s ohledem na nedostatek návrhu, resp. souhlasu poškozené projednány. Dovolatel má za to, že odepření souhlasu, resp. nedostatek návrhu ze strany poškozené platí i pro trestní řízení v tom směru, že pokud příslušný návrh nebo souhlas s trestním řízením nebyl v zákonné lhůtě dán nebo byl odepřen, nelze jej udělit znovu, jak se stalo v tomto případě. Dovolatel se domnívá, že udělení souhlasu (se zahájením řízení) se totiž rovněž týká skutku jako takového (popsaného v příslušném oznámení příslušnému orgánu), bez ohledu na to, zda je skutek později kvalifikován jako přestupek nebo trestný čin a poškozená tedy souhlas k zahájení jeho trestního stíhání platně dát nemohla, neboť takový postup by se rovnal opětovnému udělení takového souhlasu, což je dle jeho názoru nepřípustné. V souvislosti s naplněním druhého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu poukazuje dovolatel na skutečnost, že trestní stíhání bylo původně vedeno pro jeden skutek, v němž byl spatřován trestný čin dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a později byl rozdělen podle časového hlediska na dva skutky, téměř identicky popsané, z nichž první část jednání od února 2003 do května 2004 byla kvalifikována jako trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák. Druhý skutek spáchaný po účinnosti příslušné novely trestního zákona, vymezený obdobím od června 2004 do 22. března 2006, byl kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. S takovým postupem u pokračujícího trestného činu dovolatel nesouhlasí, přičemž upozorňuje na to, že podle právní nauky i soudní praxe mělo být jeho jednání posouzeno jako jediný trestný čin podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a nikoli jako tři trestné činy. Domnívá se, že vzhledem k tomu, že i pro řízení dovolací platí zásada zákazu reformationis in peius a část jeho jednání (za dobu od února 2003 do května 2004) byla již posouzena jako trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. l tr. zák., tj. způsobem pro něho příznivějším, bude nutno celý skutek (celé jednání od února 2003 do 22. března 2006) posoudit v souladu s touto zásadou jako jeden skutek a dva trestné činy - násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák. a případně dle trestní sazby stanovené pro trestný čin omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák. stanovit druh a výměru trestu. Dovolatel i nadále trvá na tom, že se vytýkaného jednání bez ohledu na jeho hmotně právní posouzení nedopustil, cítí se nevinen. Dle jeho názoru se v uvedeném případě jedná i o otázku jednoty skutku, eventuálně o založení překážky věci rozsouzené, pokud by o části jednoho skutku bylo již rozhodnuto. Za uvedeného stavu věci navrhuje, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 484/2006-172, ze dne 9. listopadu 2006 zrušil, a to včetně vadného řízení předcházejícího a dle §2651 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud bylo o nich již rozhodnuto.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu, ve kterém posoudil soud tuto námitku obviněného správně. Předešlé řízení o skutkově obdobném přestupku nemůže v daném případě založit překážku věci rozhodnuté, neboť v něm nebylo vydáno rozhodnutí, jímž by byla věc meritorně ukončena. Absence souhlasu poškozené (resp. nedostatek návrhu poškozené) k projednání tohoto přestupku nemá žádnou vazbu na trestní řízení. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyjádřil státní zástupce s rozhodnutím krajského soudu nesouhlas s posouzením skutku jako dvou oddělených jednání kvalifikovaných jako tři různé delikty a dokonce ve vícečinném souběhu, ačkoli se jednalo o jeden pokračující trestný čin. Připomněl, že obviněný svou námitku k posouzení skutku jako tří trestných činů uplatnil jako námitku již v odvolání avšak soud druhého stupně na ni nereagoval. Státní zástupce považuje za neudržitelný názor, že skutek, který zakládá pokračující trestný čin, je nutno rozdělit na dvě časová období s ohledem na novelu zákona zavádějící novou právní kvalifikaci jednání popsaného ve skutkové větě, přičemž úsek skutku před účinností novely se má kvalifikovat podle staré úpravy a zbytek podle úpravy nové. Dle mínění státního zástupce při takto homogenní trestné činnosti páchané po delší dobu může být momentem rozdělujícím jeden skutek ve dva pouze sdělení obvinění (§12 odst. 11 tr. řádu). Státní zástupce uvádí, že obžaloba, i oba ve věci činné soudy se tímto nesprávným postupem zřejmě chtěly vyhnout tomu, že by jednání upravené zák. č. 91/2004 Sb. kvalifikovaly jako tehdy neexistující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a neuvědomily si, že v případě pokračujícího trestného činu je trestný čin dokonán teprve posledním dílčím skutkem takového jednání a tento okamžik je rozhodný pro právní posouzení trestného činu jako celku, bez ohledu na to, že jeho část byla spáchána za účinnosti jiného znění trestního zákona. Naopak, státní zástupce se neztotožnil s námitkou odvolatele, týkající se výkladu zásady zákazu reformace in peius. Úvaha dovolatele, dle níž by celý skutek (čili oba nesprávně rozdělené skutky jako celek) měl být právně posouzen jako trestné činy podle §197a tr. zák. a §231 odst. 1 tr. zák. naráží dle státního zástupce na pravidla právního posouzení pokračujícího trestného činu. Dle státního zástupce, je-li v době rozhodování soudu v zákoně obsažena zvláštní skutková podstata, má její použití přednost před aplikací skutkových podstat obecnějších. V úvahu tedy připadá právní posouzení opět sceleného skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., které odpovídá výše uvedeným zákonným pravidlům a není ani v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Dle státního zástupce měl být obviněný správně odsouzen pro jeden skutek (tedy příznivěji) kvalifikovaný jako jeden z trestných činů již na jeho jednání aplikovaných (čili nikoli méně příznivě). Státní zástupce podotýká, že v plném rozsahu se zásada zákazu reformace in peius projeví v oblasti trestní sankce.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu) zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 2 To 484/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2006, sp. zn. 5 T 72/2006, a to v celém rozsahu, a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále podle §2651 odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, shledal, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Dále se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud relevantní námitku dovolatele, dle níž byl předmětný skutek rozdělen podle časového hlediska na dva skutky, téměř identicky popsané, z nichž první část jednání od února 2003 do května 2004 byla kvalifikována jako trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák., druhý skutek spáchaný po účinnosti příslušné novely trestního zákona, vymezený obdobím od června 2004 do 22. března 2006, byl kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž dovolatel upozorňuje, že podle právní nauky i soudní praxe mělo být jeho jednání posouzeno jako jediný trestný čin podle §215a odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zák. a nikoli, jako tři trestné činy a domnívá se, že jelikož část jeho jednání (za dobu od února 2003 do května 2004) byla již posouzena jako trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. l tr. zák., tj. způsobem pro něho příznivějším, bude nutno celý skutek (celé jednání od února 2003 do 22. března 2006) posoudit v souladu s touto zásadou jako jeden skutek a dva trestné činy - násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák. a případně dle trestní sazby stanovené pro trestný čin omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák. stanovit druh a výměru trestu.
K závěru, že podané dovolání je v uvedeném ohledu důvodné, Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:
Z pohledu takto formulovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je rozhodující posouzení pojmu pokračujícího trestního činu s ohledem na kategorii intertemporality a na zásadu zákazu retroaktivity (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §16 odst. 1 tr. zák.).
Pojem pokračujícího trestného činu byl modifikován novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. K jeho interpretaci konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 12. března 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, následující: „Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2002, změnila stávající pojetí skutku. Až do 31. 12. 2001 se pokračování v trestném činu považovalo za jeden skutek a za jeden trestný čin. Novela v citovaném ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. stanovila, že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je dílčí jednání obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově i místně, pokud to dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění znaků pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. Pro úplnost je třeba připomenout, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a předmětu útoku“. V rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 11 Tz 294/2001, přitom Nejvyšší soud ve vztahu k vymezení kategorií skutku a pokračujícího trestného činu uvedl: „Je třeba připomenout, že všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu, pokud tomu nebrání ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., představují jediný trestný čin podle trestního zákona. Tento závěr nedoznal změny ani po 1. 1. 2002.
Pokračování v trestném činu je tak vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně:
a) útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení,
d) blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Základní podmínkou pokračování v trestném činu tedy je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin.
Jak plyne z provedených skutkových zjištění nalézacího soudu v předmětné věci jsou jednáním obviněného v období od února 2003 do 22. března 2006 bez jakýchkoli pochybností naplněny všechny uvedené znaky pokračujícího trestného činu.
Otázkou je, lze-li pod určitý pokračující trestný čin podřadit i skutek, jehož dílčí skutky proběhly zčásti před nabytím a zčásti po nabytí účinnosti aplikované trestněprávní úpravy, a to aniž by došlo k dotčení §16 odst. 1 tr. zák. Tato otázka již byla právní teorií i praxi opakovaně řešena (viz např. Trestní právo hmotné I. – obecná část, Praha: ASPI, 2007 resp. Trestní zákon. Komentář, šesté vydání, Praha: C. H. BECK, 2006). Vychází se z toho, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. U pokračování v trestném činu, které z hlediska trestního práva hmotného tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje okamžik, kdy byl ukončen poslední útok (kdy se uskutečnilo poslední jednání, které tvoří s předchozím jednotu). Z toho plyne, že pokračování v trestném činu se posuzuje podle nového, byť i přísnějšího zákona, účinného v době ukončení trestného činu, i tehdy, když část skutku (bez ohledu na její rozsah), spadá do doby účinnosti starého trestního zákona, který je pro pachatele příznivější.
Uvedený závěr je ve shodě se stávající soudní judikaturou, dle níž pokračující trestné činy se považují za spáchané za účinnosti nového (tzn. pozdějšího) zákona, pokud alespoň část takového činu (tzn. dílčích útoků) byla spáchána po nabytí účinnosti nového zákona. Tyto trestné činy se v celém rozsahu spáchaného pokračování považují za spáchané za účinnosti nového, tj. pozdějšího zákona, pokud alespoň část těchto jednání (tzn. dílčí útoky) proběhla po nabytí účinnosti tohoto nového zákona, za předpokladu, že toto jednání bylo trestné i podle předchozího zákona. (Rt 7/1994).
Je tedy zřejmé, že napadená rozhodnutí skutečně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a dovolání je v tomto směru důvodné. Nejvyšší soud proto ve smyslu §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 2 To 484/2006 zrušil a současně zrušil též rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 5 T 72/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože ve věci není potřebné provádět další dokazování a lze rozhodnout na základě skutkového stavu, který byl nalézacím soudem správně zjištěn, mohl Nejvyšší soud postupem podle §265m rozhodnout ve věci rozsudkem sám. Vycházeje z principu, že pokračování v trestném činu, je třeba z hlediska trestního práva hmotného považovat za jeden skutek, kvalifikoval celé jednání obviněného v době od února 2003 do 22. 3. 2006 jako jeden trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., protože obviněný týral osobu blízkou, žijící v ním ve společně obývaném bytě a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Uvedený závěr není, jak se odvolatel mylně domnívá v rozporu se zákazem reformace in peius. V předchozím řízení byl obviněný odsouzen pro dva skutky, kvalifikované jako tři úmyslné trestné činy. Správně měl být odsouzen pro jeden skutek, kvalifikovaný jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. jako jeden z trestných činů, již na jeho jednání aplikovaných. Je tedy zřejmé, že tato změna výroku o vině není v neprospěch obviněného.
V návaznosti na postup podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a po novém rozhodnutí o vině dovolatele ve smyslu §265m odst. 1 tr. řádu se Nejvyšší soud musel zabývat i okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, který je třeba obviněnému za činy, jimiž byl uznán vinným, uložit. Vzal přitom do úvahy skutečnosti, které ve svých rozhodnutích hodnotily již soudy prvního a druhého stupně (na jejich odůvodnění se pro stručnost odkazuje) a přihlédl i k účelu trestu a zákonným hlediskům rozhodným pro druh a výměru trestu ve smyslu §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. V rámci zákonné trestní sazby podle §215a odst. 2 tr. zák., která činí dvě léta až osm let, Nejvyšší soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 2 (dva) roky a 6 (šest) měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a nad obviněným zároveň vyslovil dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud obviněnému zároveň uložil omezení, aby se ve lhůtě podmíněného odsouzení zdržel nadměrné konzumace alkoholických nápojů.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud toliko odkazuje na rozhodnutí krajského soudu, ve kterém posoudil soud tuto námitku obviněného správně, když konstatoval, že předešlé řízení o skutkově obdobném přestupku nemůže v daném případě založit překážku věci rozhodnuté, neboť v něm nebylo vydáno rozhodnutí, jímž by byla věc meritorně ukončena. Absence souhlasu poškozené (resp. nedostatek návrhu poškozené) k projednání tohoto přestupku přitom nemá žádnou vazbu na trestní řízení.
Vzhledem k výrokům tohoto rozsudku, kterým se zrušují rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu a ve věci bylo znovu rozhodnuto, bylo rozhodování o této zjevně neopodstatněné námitce bezpředmětným.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v předmětné věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman