ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.397.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 397/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání obviněné E. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2006, sp. zn. 4 Tmo 179/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 131/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 2. března 2006, sp. zn. 2 T 131/2003, byla obviněná E. K. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila společně s mladistvou R. B. Byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků a rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozené (L. Š.) na náhradu škody. Stalo se tak na podkladě zjištění, že: „dne 19. 3. 2003 kolem 20.00 hod v P., ve vestibulu hlavního nádraží ČD, přiměly L. Š. pod hrozbou způsobení blíže nespecifikované újmy, aby je následovala do budovy P. na ul. H., kde ji ve vstupní hale pro překonání očekávaného odporu uchopily zezadu za ruce a po prohledání oděvu jí odcizily finanční hotovost ve výši 3 950,- Kč z peněženky a pět stříbrných prstenů v celkové hodnotě 790,- Kč, které jí sundaly z prstů.“
O odvolání obviněné E. K., jakož i mladistvé R. B. rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 18. července 2006, sp. zn. 4 Tmo 179/2006, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala toliko obviněná E. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že skutek byl nesprávně právně posouzen, když popis skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu neobsahuje všechny potřebné skutečnosti tak, aby bylo možno usuzovat na naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dále vytkla, že soudy zjištěný skutek nedosahuje ani potřebného stupně společenské nebezpečnosti, přičemž závěry soudů o použité právní kvalifikaci nejsou ani náležitě rozvedeny a vzbuzují tak důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněné vyjádřila tak, že jejím dovolacím námitkám nelze přisvědčit. Z popisu skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že se obviněná dopustila trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.; skutek je nadto popsán tak, že jej nelze zaměnit s jiným. Proto státní zástupkyně navrhla dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněná uplatnila tento dovolací důvod námitkou, jejíž podstatou je tvrzení, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku neobsahuje konkrétní zjištění, která by odpovídala právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že Okresní soud v Přerově považoval za naplněné ty znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná proti jinému užila násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. skutkové věty rozsudku v tomto směru vyplývá, že obviněná společně s mladistvou přiměly poškozenou, a to nejprve pod pohrůžkou, že pokud s nimi nepůjde mohlo by se jí něco „zlého“ stát k tomu, aby s nimi opustila vestibul hlavního nádraží ČD v P. a následovala je do opuštěných prostor multifunkčního objektu P., kde poté vůči poškozené použily násilí tím, že jí uchopily zezadu za ruce a tyto jí držely za zády, přičemž za této situace z rukou poškozené stáhly celkem pět stříbrných prstenů, a z peněženky vyndaly finanční hotovost ve výši 3 950,- Kč. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti oba soudy shodně dospěly též k závěru, že obviněná jednala v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
V této souvislosti lze připomenout, že skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. předpokládá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v jakékoliv intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci nemůže být důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Jestliže pachatel trestného činu loupeže použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, rozh. č. 60/1967 Sb. rozh. tr., rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že shora popsané jednání spolupachatelek, které sevřely poškozené ruce za zády tak, aby jí tím znemožnily se bránit, je použitím fyzické síly, byť menší intenzity, přičemž toto násilí bylo prostředkem k realizaci jejich záměru, tj. zmocnit se tímto způsobem věcí poškozené (peněžní hotovosti a prstenů). Lze tak uzavřít, že dovolatelka se vůči poškozené dopustila násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněná tedy svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce objektivní (ve vztahu k násilí, užitému s cílem získat cizí věc), tak po stránce subjektivní (úmysl).
Pokud jde o materiální podmínku trestného činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněné dosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněné. Nebylo možno přehlédnout, že obviněná se činu dopustila společně s další osobou, že vlastnímu užití násilí vůči poškozené předcházela též slovní pohrůžka způsobení jisté újmy, kterou poškozenou přiměly odejít s nimi na opuštěné místo, a zde poškozené odňaly jak nezanedbatelnou peněžní hotovost (3 950 Kč), tak větší počet prstenů, které jí sundaly z rukou. Již tyto okolnosti dostatečně odůvodňují naplnění materiální podmínky trestnosti činu obviněné ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatelka výslovně odkázala na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, když uvedla, že v předchozím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, neshledal, že by v předcházejícím řízení byl opodstatněně založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněné není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech proto lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněné E. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík