ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.446.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 446/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání obviněného P. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 23 To 969/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích, pod sp. zn. 4 T 186/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 4 T 186/2006, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a byl mu za to uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
dne 14. 10. 2006 v 9.40 hod. přijel s osobním motorovým vozidlem tov. zn. Fiat Ducato jehož není majitelem a toto měl zapůjčeno, které však řídil, na hraniční přechod S., okres P., přičemž kontrolou policejními orgány RCPP S. bylo zjištěno, že toto vozidlo řídil přesto, že není držitelem řidičského oprávnění.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 23 To 969/2006, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněný předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k němuž uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv nebyla dána pravomoc orgánů činných v trestním řízení. Posuzovaného jednání se totiž prokazatelně dopustil až na území Spolkové republiky Německo (policejní kontrola proběhla až za hraničním přechodem, tj. na území SRN), nikoliv v České republice, jak nesprávně dovodily oba soudy. Odkaz na §17 odst. 2 písm. a) tr. zák. v tomto směru není případný. Jednání ani nebylo kvalifikováno jako pokračující trestný čin, i když obviněný vozidlo řídil i na území České republiky, ale jako skutek, který se stal až 14. října 2006 v 9.40 hod. na území Spolkové republiky Německo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potom naplněn tím, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že dovolatel není držitelem řidičského oprávnění. Obviněný se považoval za držitele řidičského oprávnění, neboť skartace jeho řidičského průkazu byla provedena neoprávněně. Z těchto důvodů nemohl jednat úmyslně tak, jak to vyžaduje ustanovení §180d tr. zák. Dále dovolatel poukázal i na nepatrnou společenskou nebezpečnost svého jednání a tedy nedostatek materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející ve smyslu ust. §265k) tr. řádu zrušil.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání obviněného uvedl, že u dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel ani formálně neodkázal na některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř., proto tento dovolací důvod obsahově nenaplnil. Tvrzené námitky by bylo možno podřadit pod druhý z uplatněných dovolacích důvodů, tj. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jim nelze přisvědčit. Popis skutku ve skutkové větě sice není příliš výstižný, přesto lze dovodit, že obviněný byl odsouzen pro skutek, který páchal dne 14. října 2006, nikoli pouze v 9.40 hod. Ve skutkové větě je tato skutečnost vyjádřena slovy „…přijel s osobním motorovým vozidlem…které však řídil… na hraniční přechod…“ a z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obviněný přijel z České republiky. Trestný čin tedy byl spáchán na území České republiky a jeho trestnost bylo třeba posoudit podle zákona České republiky /§17 odst. 1 tr. zák./. Odkaz na ustanovení §17 odst. 2 písm. a) tr. zák. je proto nadbytečný. Ani ostatní dovolatelovy námitky nejsou důvodné. Dovolatel bezpochyby věděl, že není držitelem řidičského oprávnění a jednal tak v úmyslu přímém /§4 písm. a) tr. zák./; jeho vnitřní výhrady k postupu státních orgánů, které rozhodly o odebrání jeho řidičského oprávnění, přitom nejsou relevantní. Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Trestní stíhání je podle zákona nepřípustné pouze tehdy, je-li dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. /popř. §11 písm. a) tr. ř./, pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde totiž o ustanovení, v němž trestní řád vypočítává důvody tzv. nepřípustnosti trestního stíhání, a to taxativním způsobem (viz č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný nepřípustnost trestního stíhání spatřuje ve skutečnosti, že k jeho stíhání údajně nebyla dána pravomoc orgánů činných v trestním řízení, neboť stíhaný skutek nebyl spáchán na území České republiky, je zřejmé, že jde o námitky, které shora uvedený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nedostatek pravomoci orgánů činných v trestním řízení zakládající nepřípustnost trestního stíhání se vztahuje jen na trestní stíhání osoby, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (např. diplomatický zástupce cizího státu požívající na území České republiky výsad a imunit podle mezinárodního práva) nebo osoby, k jejímuž stíhání je podle zákona nutný souhlas oprávněného orgánu, jenž udělen nebyl (např. jde-li o poslance či senátora Parlamentu České republiky). K tomu srov. ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §10 tr. ř. V případě obviněného P. B. je evidentní, že se nejedná o tento důvod nepřípustnosti trestního stíhání.
Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů, opírajících se především o výpověď samotného obviněného a svědectví R. K. vyplývá, že předtím, než byl obviněný zadržen na hraničním přechodu S. do Spolkové republiky Německo (kde bylo zjištěno, že není držitelem řidičského oprávnění), řídil motorové vozidlo též na území České republiky (tuto skutečnost ostatně obviněný výslovně uvádí též v podaném dovolání). O pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení, resp. o působnosti českého trestního zákona na posuzovaný trestný čin (§17 odst. 1 tr. zák. – čin byl spáchán na území České republiky) proto nelze už z tohoto důvodu jakkoliv pochybovat. Další úvahy odvolacího soudu o pravomoci orgánů činných v trestním s poukazem na ustanovení §17 odst. 2 tr. zák. jsou již nadbytečné. V souvislosti se zákonnou úpravou působnosti trestního zákona dovolatel pak zcela pomíjí též ustanovení §18 tr. zák., podle něhož se podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky. Z obsahu spisu přitom nevyplývají sebemenší pochybnosti o tom, že obviněný P. B. je státním občanem České republiky.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. s tím, že se považoval za držitele příslušného řidičského oprávnění, a že jeho jednání nedosahuje ani potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se s účinností od 1. 7. 2006 (zák. č. 411/2006 Sb.) dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zákona o provozu na pozemních komunikacích (zákon č. 361/2000 Sb.).
Z provedeného dokazování soudů vyplynulo, že obviněný řídil zapůjčené osobní motorové vozidlo, a to z blíže nezjištěného místa v České republice na hraniční přechod S. do Spolkové republiky Německo (kde byl zadržen), a to přesto, že v té době nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel.
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). Při zkoumání, zda obviněný jednal v úmyslu porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem (zejména zájem na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích), je proto třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů, z nichž v tomto směru vyplynulo, že obviněnému byl dne 14. ledna 1986 ze zdravotních důvodů odebrán řidičský průkaz k řízení motorových vozidel. Přestože byl obviněný dne 17. dubna 1986 lékařem uznán za osobu schopnou řídit motorová vozidla, tak při následném přezkoušení z předpisů silničního provozu dne 23. června 1986 neprospěl. Obviněnému bylo proto doporučeno, aby se podrobil novému výcviku, který však nepodstoupil a o získání řidičského oprávnění již od té doby neprojevil žádný zájem. Proto byl odebraný řidičský průkaz obviněného dne 18. května 1999 skartován. Je tedy zřejmé, že obviněný po poměrně dlouhou dobu (více jak dvacet let) věděl o tom, že není držitelem řidičského oprávnění. Poté co mu byl odebrán řidičský průkaz a poté co neuspěl při přezkoušení odborné způsobilosti již neučinil žádné kroky k tomu, aby znovu získal řidičské oprávnění, a tento stav u něj trval více jak dvacet let. Přesto dne 14. října 2006 řídil motorové vozidlo, a ostatně jak vyplývá z vlastní výpovědi obviněného stejně si počínal i v minulosti, kdy opakovaně řídil motorová vozidla, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Soudy proto nikterak nepochybily pokud dospěly k závěru, že se obviněný posuzovaného jednání dopustil úmyslně, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého /§4 písm. b) tr. zák./.
Pokud jde o materiální podmínku trestného činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněného dosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněného. Poněvadž obviněný ve vztahu k údajnému nenaplnění materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu neuvádí žádné konkrétní výhrady, tak lze v tomto směru odkázat na poměrně podrobné odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud se s touto otázkou přesvědčivě a výstižně vypořádal, přičemž s jeho argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožňuje (str. 3, 4 napadeného usnesení).
Lze tedy uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík