ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.619.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 619/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 dovolání podané obviněným Mgr. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 6 To 456/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 90/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 52 T 90/2005, byl obviněný Mgr. J. D. společně s V. R., uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který byl obviněný Mgr. J. D. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil obviněnému přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému, společně a nerozdílně s V. R., uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti A. B., a. s., na náhradě škody částku ve výši 699 990 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená společnost A. B., a. s. odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byli dále oba obvinění zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 1 KZV 160/2004, pro jednání spočívající v tom, že:
– dne 9. 12. 2003 vykázali jako denní výsledek hry částku ve výši 377 600 Kč, kterou zapsali do účetnictví, když skutečný výsledek dle zápisu kasina činil 227 600 Kč s tím, že rozdíl ve výši 150 000 Kč si částečně ponechali pro svou potřebu a částečně na další výplatu zaměstnancům tzv. „na ruku“,
– dne 12. 2. 2004 vykázali jako denní výsledek hry částku ve výši 22 860 Kč, kterou zapsali do účetnictví, když skutečný výsledek dle zápisu z kasina činil 207 140 Kč s tím, že rozdíl ve výši 230 000 Kč si částečně ponechali pro svou potřebu a částečně na další výplatu zaměstnancům „na ruku“,
v nichž byl spatřován trestný čin podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali oba obvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 6 To 456/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými skutkem kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který odsoudil obviněného Mgr. J. D. podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, přičemž podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost A. B., a. s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledně uvedený rozsudek byl doručen mimo jiné obviněnému Mgr. J. D. dne 29. 1. 2007, jeho obhájci dne 15. 1. 2007 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 12. 1. 2007.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že v průběhu března 2004 obžalovaný Mgr. J. D. jako předseda představenstva a generální ředitel firmy A. B., a. s., a obžalovaný V. R. jako tehdejší kasino manager shora uvedené společnosti, po předchozí dohodě, v úmyslu získat peněžní prostředky, dávali pokyny svědkyni D. P., noční pokladní v předmětném kasinu, aby upravovala výsledky živé hry kasina tak, že namísto skutečného denního výsledku hry vykazovala v neprospěch společnosti nižší denní výsledky z živé hry kasina, což svědkyně činila opakovaně a na jejich pokyn pak konkrétně výsledky upravila tak, že
- ze hry dne 10. 3. 2004 vykázala na místo skutečného výsledku hry - výhry kasina ve výši 440 580 Kč výhru kasina ve výši 240 590 Kč,
- ze hry dne 29. 3. 2004 vykázala na místo skutečného výsledku hry - výhry kasina ve výši 517 480 Kč výhru kasina ve výši 217 480 Kč,
- ze hry dne 30. 3. 2004 vykázala na místo skutečného výsledku hry - výhry kasina ve výši 398 450 Kč výhru kasina ve výši 198 450 Kč,
a takto na základě rozdílů vykazovaných částek získali celkem 699 990 Kč ke škodě poškozené společnosti A. B., a. s.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný Mgr. J. D. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 15. 3. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že skutek zjištěný nalézacím a odvolacím soudem nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dále uvedl, že skutkové závěry učiněné soudy v předchozím řízení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu dodal, že v daném případě je sporný způsob hodnocení některých důkazů soudem, stejně jako rozsah provedeného dokazování, přičemž tyto okolnosti mohou mít vliv na závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že nalézací soud z části důkazů dovodil nesprávná skutková zjištění, částečně postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Konstatoval, že je jeho jednání prokázáno jen výpověďmi spoluobviněného R., svědkyně H. a fotodokumentací pořízenou ze záznamu bezpečnostních kamer, přičemž důkazy, které svědčí v jeho prospěch posuzovaly soudy jako účelové, zatímco důkazy svědčící o jeho vině jako nezpochybnitelné.
Ohledně námitek nesprávného právního posouzení skutku obviněný uvedl, že uvedený trestný čin nemohl spáchat, jelikož nenaplnil jeho skutkovou podstatu. Tento závěr obviněný konkretizoval když uvedl, že v tzv. skutkové větě výroku o vině není uveden vnitřní vztah obviněného k jeho jednání. Dále uvedl, že v daném případě z důkazů provedených u hlavního líčení nevyplývá, že by jim peněžní prostředky, kterých se měli oba obvinění za pomoci svědkyně P. zmocnit, byly svěřeny ve smyslu §248 tr. zák. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že z popisu skutku nelze rovněž dovodit, že by si obviněný přisvojil finanční prostředky společnosti A. B., a. s., v úmyslu, který je předpokládán §248 odst. 1 tr. zák. a rovněž z něj nelze dovodit jaký úmysl měl obviněný v době, kdy měl trestný čin spáchat.
V další části svého dovolání obviněný shrnul, že naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v daném případě závisí především na otázce, zda obviněnému byly svěřeny finanční prostředky a zda úmysl obviněného směřoval k přisvojení si těchto prostředků a ke způsobení škody. K tomu obviněný dodal, že nebylo prokázáno, že by si obviněný přisvojil částku ve výši 699 900 Kč.
K otázce způsobení škody obviněný uvedl, že bezpečné zjištění rozsahu škody je rozhodující pro posouzení, zda jde o přestupek nebo trestný čin, pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a konečně i pro uplatnění nároku na náhradu škody. V daném případě soudy vycházely při zjištění rozsahu škody i z vyjádření poškozené společnosti A. B., a. s., které však obviněný považuje za pouhé vyjádření poškozeného, které není podloženo potřebnými písemnými doklady. Soud se s takovým vyjádřením podle názoru obviněného neměl spokojit, ale poté, co mu byla předložena smlouva o narovnání koupí akcií ze dne 15. 2. 2006, měl vyslechnout zástupce poškozeného, a dále se uvedenou smlouvou zabývat, tj. zkoumat zanesení této smlouvy do účetnictví, vyžádat příslušné doklady u finančního úřadu a zajistit odborné vyjádření.
V další části svého dovolání obviněný podrobně citoval některé části smlouvy o narovnání koupí akcií, z níž mimo jiné vyplývá, že se smlouva vztahuje i na právní vztahy mezi společností A. B., a. s., a jejím statutárním orgánem, resp. členy statutárního orgánu, přičemž obviněný byl v období od 14. 12. 1995 do 14. 12. 2000 předsedou představenstva a generálním ředitelem uvedené společnosti a následně znovu předsedou představenstva, a to v období od 4. 1. 2006 do 1. 3. 2006. Obviněný z uvedeného dovodil, že společnost A. B., a. s., nemá vůči němu za dobu jeho působení ve společnosti jakékoliv nároky a z toho dále dovozuje, že tedy jeho jednáním nemohla jmenované společnosti vzniknout škoda. Rovněž poukázal na skutečnost, že z odůvodnění rozsudku nelze dovodit, jak dospěl soud k závěru o výši škody, tj. k částce 699 900 Kč.
Obviněný dále ve svém dovolání namítl, že popis skutku, ke kterému dospěly soudy v předchozím řízení, lze vykládat vícero způsoby, přičemž za této situace se měly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo přiklonit k výkladu pro obviněného nejméně závažnému, což však neučinily. Nadto obviněný zopakoval, že skutek neodpovídá znakům skutkové podstaty dokonaného trestného činu zpronevěry a tedy soudy pochybily, když jeho jednání, resp. skutek, takto kvalifikovaly.
V další části dovolání obviněný namítl, že nalézací soud nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř. Tuto námitku obviněný konkretizoval když uvedl, že nalézací soud nedostatečně zohlednil to, že to byla právě svědkyně P., která na základě pokynu V. R. prováděla snižování stavu při „countingu“. K tomu dodal, že svědci F., M. a D. na celou situaci obviněného R. a svědkyni P. připravili, přičemž soud podle názoru obviněného nezohlednil jejich vzájemnou provázanost a negativní vztah k jeho osobě. Obviněný dále uvedl, že s ohledem na výpovědi svědka M. a svědka D. nelze vyloučit, že šlo v daném případě o předem a dlouhodobě plánovanou akci vůči jeho osobě.
K otázce hodnocení důkazů obviněný dále uvedl, že soudy opřely své skutkové závěry výlučně o výpověď svědkyně P., přičemž obviněný vyjádřil nesouhlas s hodnocením věrohodnosti jmenované svědkyně. Poukázal přitom na skutečnost, že svědkyně P. v minulosti měla vůči společnosti A. B., a. s., „manko“. Rovněž zpochybnil pravdivost tvrzení jmenované svědkyně uvedené na str. 8 protokolu o hlavním líčení, že jím byla nucena ke snižování stavu při „countingu“. V této souvislosti obviněný rovněž uvedl, že soud porušil §221 odst. 1 tr. ř., neboť neučinil podnět státnímu zástupci k prošetření protiprávního jednání svědkyně P.
Obviněný pak ve svém dovolání dále uvedl, že soudy pochybily i tím, že nezjistily co se stalo s „odcizenými“ finančními prostředky, resp. kde se nachází. Za této situace mu pak není možné klást za vinu jejich „odcizení“, neboť si je mohla ponechat svědkyně P., stejně jako spoluobviněný R. K uvedenému obviněný dodal, že pokud by se podařilo prokázat, že finanční prostředky byly rozděleny mezi zaměstnance poškozené společnosti, pak je třeba zohlednit, že si obviněný peníze neponechal, a tedy jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty některého trestného činu.
V následující části obviněný konstatoval, že výpověď svědkyně P., jakož i fotodokumentace pořízená ze záznamu bezpečnostních kamer, má zásadní vliv na celé trestní řízení. Přitom podle názoru obviněného neměl soud z fotodokumentace vůbec vycházet, neboť z ní není patrné, kdy a kým byla provedena, je nedatovaná a nelze vyloučit její úpravu. V této souvislosti odkázal obviněný rovněž na výpověď svědka Š. a svědka F.
V další části svého dovolání obviněný poukázal na hodnocení některých výpovědí provedených v trestním řízení. Konkrétně uvedl, že z výpovědi svědka L. nevyplývá nic, z čeho by bylo možno dovodit protiprávní jednání obviněného. Dále uvedl, že soudy sice hodnotily jako věrohodné výpovědi svědků M., D. a P., naproti tomu však odmítly výpovědi svědků H. a G., které zhodnotily jako zcela účelové. Tento závěr však obviněný odmítl.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že soudy vzaly v rámci svého rozhodování v úvahu pouze ty důkazy, které svědčí v jeho neprospěch, a naopak všechny důkazy, které svědčí v jeho prospěch byly odmítnuty. Dále zopakoval, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a byla tedy porušena zásada materiální pravdy.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, a aby v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho v plném rozsahu zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání předně uvedla, že námitka extrémního rozporu skutkových závěrů a provedených důkazů směřuje paušálně k totálnímu zpochybnění všech ve věci učiněný skutkových závěrů, a tedy uvedená část dovolání není způsobilá k věcnému projednání. Ke znaku svěřená věc dále uvedla, že odvolací soud nepochybil, když existenci tohoto znaku dovodil z právních předpisů a interních norem. Státní zástupkyně dodala, že odvolací soud měl nepochybně na mysli právní úpravu obchodního práva, konkrétně pak část regulující způsob nakládání s jměním akciové společnosti. Ke svěření majetku akciové společnosti pak dojde do rukou všech, kteří jsou z titulu svého postavení oprávněni o něm rozhodovat, resp. s ním nakládat.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedla, že pokud obviněný v postavení generálního ředitele a předsedy představenstva za součinnosti managera V. R. uložil pokladní D. P., aby vykazovala nižší než skutečně dosažené denní výsledky z živé hry kasina a poté začal s uvedenými finančními prostředky disponovat jako s vlastními, pak si tyto prostředky přisvojil. Nepochybně přitom jednal v úmyslu si část jmění zastupované obchodní společnosti přisvojit. Ve svém vyjádření dále státní zástupkyně konstatovala, že pokud obviněný uvedl, že z provedených důkazů nevyplývá, že mu byly finanční prostředky svěřeny, pak jde o námitku skutkové povahy, kterou obviněný uvedl v duchu své původní argumentace.
Ohledně námitky obviněného, že nebylo prokázáno, že by si přisvojil finanční prostředky ve výši 699 900 Kč, uvedla státní zástupkyně, že jde rovněž o námitku skutkové povahy. K námitkám týkajícím se otázky mimořádných odměn zaměstnancům poškozené společnosti státní zástupkyně uvedla, že dispozice s přisvojenými finančními prostředky nemůže mít v daném případě vliv na výši škody, neboť k ní došlo až po zpronevěření tržeb kasina. Tato okolnost však může mít vliv na rozhodování v rámci adhezního řízení, a to za situace, kdy by byla sjednána dohoda směřující k vrácení finančních prostředků zpět poškozené společnosti.
K výroku o náhradě škody státní zástupkyně uvedla, že poškozená společnost byla správně odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť smlouvu o narovnání je třeba podrobněji prověřovat v jiném, než trestním řízení. K tomu dodala, že vzhledem k tomu, že byl posuzovaný skutek spáchán v průběhu března 2004, zatímco smlouva o narovnání byla uzavřena až dne 15. 2. 2006, nemohla nikterak ovlivnit způsobený škodlivý následek. Uvedená argumentace proto nemůže s úspěchem zvrátit správný závěr o vině obviněného trestným činem zpronevěry, jehož znaky naplnil obviněný jak po objektivní, tak i subjektivní stránce.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky obviněný podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v té části dovolání obviněného, v němž brojí proti způsobu hodnocení některých důkazů soudem, rozsahu provedeného dokazování, stejně jako v části dovolání, ve které obviněný namítl, že nalézací soud z části důkazů dovodil nesprávná skutková zjištění, že výpověď spoluobviněného R., svědkyně H. a fotodokumentace pořízená ze záznamu bezpečnostních kamer byly posuzovány účelově v neprospěch obviněného, zatímco důkazy svědčící o jeho vině jako nezpochybnitelné.
Shodně jako předchozí námitky je třeba posuzovat i obecnou námitku obviněného týkající se aplikace zásady in dubio pro reo. Tato zásada trestního práva vyplývající ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Obviněný v těchto částech dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo naznačeno, fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění se způsobem hodnocení důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Pro úplnost lze dodat, že shodné námitky uvedl obviněný již v rámci odvolacího řízení a Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se jimi podrobně zabýval, přičemž neshledal, že by nalézací soud porušil příslušná zákonná ustanovení vztahující se k otázce dokazování a k otázce zjištění skutkového stavu, resp. vyjádřil své ztotožnění se skutkovými závěry nalézacího soudu (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5 – 6). V tomto směru tedy bylo rozhodnutí nalézacího soudu posouzeno odvolacím soudem jako správné.
Naproti tomu obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje námitka, že skutek zjištěný nalézacím a odvolacím soudem nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť z něj nevyplývá vnitřní vztah obviněného k jeho jednání.
K této námitce je třeba obecně připomenout, že trestného činu zpronevěry podle
§248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Dále je třeba připomenout, že podle §3 odst. 3 tr. zák. platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pachatel trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. musí jednat s cílem si svěřenou cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu přisvojit. V úvahu však přichází i situace, kdy si sice pachatel cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu přisvojí, ale má v úmyslu ji později vrátit, avšak takové vrácení je závislé na nejisté události, k níž může, ale nemusí dojít.
Z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný společně s V. R. po předchozí vzájemné dohodě, a s cílem získat peněžní prostředky, přiměli svědkyni P., aby oproti skutečnému stavu opakovaně vykazovala nižší výsledky z her v kasinu, a to v neprospěch provozovatele kasina společnosti A. B., a. s. Uvedená skutková zjištění byla soudy v předchozím řízení kvalifikována jako přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7). S tímto závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Vzhledem k uvedenému je posuzovaná námitka obviněného zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o další námitky obviněného, že z popisu skutku nevyplývá, že by se za pomoci svědkyně P. měl zmocnit peněžních prostředků, které mu byly svěřeny, popř. že by si tyto peněžní prostředky přisvojil ve smyslu §248 tr. zák., je třeba říci, že takto formulované námitky se týkají výkladu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., a to znaku „přisvojí“ a znaku „svěřena“, a lze je tedy považovat za námitky naplňující zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi proto dále věcně zabýval.
V obecné rovině je třeba s odkazem na shora uvedené vymezení skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. říci, že zákonný znak vyjádřený slovem „svěřena“ je naplněn zejména tehdy, kdy je věc pachateli odevzdána do faktické moci za určitým účelem, resp. z okolností odevzdání vyplývá, že má pachatel s věcí nakládat pouze určitým způsobem. Není přitom rozhodné, zda osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem či nikoliv. Ve vztahu k členům statutárních orgánů obchodních společností nebo jejich vrcholovým řídícím pracovníkům je znak „svěřena“ ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. naplněn i tehdy, pokud z jejich funkce vyplývá oprávnění nakládat s majetkem obchodní společnosti nebo její částí, popř. pokud z jejich funkce vyplývá povinnost majetek obchodní společnosti spravovat.
Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soud vyplývá, že obviněný Mgr. J. D. byl v období od prosince 2003 do března 2004 předsedou představenstva a generálním ředitelem poškozené společnosti A. B., a. s. K tomu je třeba dodat, že z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že v rozhodném období byl jménem společnosti A. B., a. s., oprávněn jednat samostatně předseda představenstva (srov. č. l. 196).
Podle §191 odst. 1 obch. zák. platí, že představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá–li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Podle §191 odst. 2 tr. ř. dále platí, že stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám.
Podle §194 odst. 5 obch. zák. konečně platí, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…, a že …ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně….
Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný byl v rozhodné době oprávněn samostatně jednat jménem poškozené společnosti v rozsahu, který náležel představenstvu. Přitom pokud by jinak neomezený rozsah jednatelského oprávnění představenstva byl omezen stanovami, rozhodnutím valné hromady nebo dozorčí rady, bylo by takové omezení navenek neúčinné (§191 odst. 2 obch. zák., shodně §13 odst. 5 obch. zák.). Tedy bylo by neúčinné i ve vztahu k zaměstnancům poškozené společnosti. Obviněný byl proto v postavení, kdy mohl navenek jako předseda představenstva zcela samostatně nakládat s veškerým majetkem poškozené společnosti A. B., a. s., a lze proto dovodit, že mu tento majetek jak o celek byl svěřen ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Nabyla–li poškozená společnost jako provozovatel kasina do svého majetku finanční prostředky odpovídající částkám prohraným návštěvníky kasina, pak je nutno uzavřít, že i tyto částky byly obviněnému svěřeny ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Námitku obviněného směřující na absenci znaku vyjádřeného slovem „svěřena“ je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o naplnění znaku „přisvojí“, lze obecně říci, že jej naplní ten, kdo se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Účel svěření a z něho vyplývající způsob, jakým může být se svěřenou věcí nakládáno, přitom nemusí být stanoven výslovně, ale může vyplývat i z okolností svěření. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Nelze jej chápat jako získání věci do vlastnictví, jelikož trestným činem nelze nabýt vlastnického práva.
V daném případě je nepochybné, že odevzdali–li jednotliví návštěvníci kasina finanční prostředky odpovídající prohraným částkám v pokladně kasina, činili tak s tím, že takto odevzdané prostředky představují zisk kasina a budou tedy pracovníky kasina předány provozovateli kasina, tj. společnosti A. B., a. s. Pokud obviněný, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, dával pokyny pokladní kasina v tom smyslu, aby v rozporu se skutečností snižovala výsledky živé hry v kasinu v neprospěch poškozené společnosti, a to s úmyslem získat finanční prostředky, o které byla poškozená společnost popsaným způsobem připravena, přisvojil si částky specifikované v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu je třeba i námitku směřující na absenci znaku vyjádřeného slovem „přisvojí“ posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
V této souvislosti lze dodat, že způsob, jakým byl obviněný jako předseda představenstva povinen nakládat s majetkem poškozené společnosti (a tedy i se shora uvedenými finančními prostředky) vyplývá dále i z již citovaného §194 odst. 5 obch. zák., z něhož vyplývá jeho povinnost v rámci výkonu své funkce předsedy představenstva postupovat s péčí řádného hospodáře. Co se rozumí péči řádného hospodáře obchodní zákoník nestanovuje. Bezpochyby jí však lze rozumět takové jednání člena představenstva, resp. jeho předsedy, které je ve svém důsledku prospěšné společnosti, jejíž jménem jedná, a nikoliv naopak. Tedy i nakládání s majetkem společnosti, jejímž jménem obviněný jedná, musí být společnosti prospěšné. Tak tomu však v daném případě nebylo.
K další námitce obviněného, že v jeho případě nebylo prokázáno přisvojení si částky ve výši 699 900 Kč, přičemž rozsah škody je rozhodný pro posouzení jeho trestní odpovědnosti je třeba říci, že jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním soudů v dovolání předcházejícím řízení. Po provedeném dokazování totiž soudy dospěly ke skutkovému závěru, který vyjádřil odvolací soud v tzv. skutkové větě svého rozsudku, že na základě rozdílu vykazovaných částek a částek skutečně obdržených získal obviněný ke škodě společnosti A. B., a. s., právě částku ve výši 699 900 Kč. Uvedenou námitku obviněného je proto třeba posoudit jako stojící mimo zvolený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i mimo jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Namítá–li dále obviněný, že smlouva ze dne 15. 2. 2006 o narovnání koupí akcií (č. l. 339–370) se vztahuje i na právní vztahy mezi společností A. B., a. s., a členy jejího statutárního orgánu, a dovozuje–li obviněný, že jmenovaná společnost nemá vůči němu žádné nároky, a že tedy jeho jednáním nemohla vzniknout škoda, pak je třeba v obecné rovině připomenout, že trestný čin je dokonán okamžikem naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je v souladu s uvedeným dokonán okamžikem, kdy si pachatel úmyslně přisvojí cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. V rámci stanovení výše škody způsobené trestným činem zpronevěry nelze podle názoru Nejvyššího soudu přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po dokonání uvedeného trestného činu. Jednání pachatele, které by po dokonání trestného činu směřovalo k finančnímu vyrovnání s poškozeným, lze proto hodnotit pouze jako náhradu škody (srov. přiměřeně č. 32/2004/II Sb. rozh. tr.). S ohledem na skutečnost, že citovaná smlouva o narovnání koupí akcií byla uzavřena dne 15. 2. 2006, nemůže mít její obsah vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Uvedenou námitku obviněného je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud obviněný dále namítl, že popis skutku lze vykládat vícero způsoby a že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo a přiklonit se tedy k výkladu pro obviněného nejpříznivějšímu, pak je třeba konstatovat následující. Obviněný předně napadá skutková zjištění, resp. popis těchto skutkových zjištění obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. Taková námitka uvedená v rámci dovolacího řízení obsahově nenaplňuje, jak již bylo několikrát naznačeno, obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud je přitom vázán v rámci dovolacího řízení dovolacími důvody taxativně vymezenými v §265b tr. ř., což ve svém důsledku znamená, že v rámci dovolacího řízení nemůže dovolatel účinně namítat vady rozhodnutí, popř. vady řízení předcházejícího takovým rozhodnutím, které nejsou v těchto dovolacích důvodech obsaženy, a Nejvyšší soud nesmí přezkoumávat napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení z jiných důvodů, než jsou uvedeny právě v ustanovení §265b tr. ř., neboť by tak překročil svoji pravomoc, kterou vymezuje trestní řád.
Nad rámec dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za potřebné k námitce obviněného dodat, že z ní není patrno, jakými odlišnými způsoby lze podle jeho názoru popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vykládat. Skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu lze podle názoru Nejvyššího soudu v obecné rovině považovat za jednoznačná.
Shodné hodnocení jako v předchozím případě je třeba učinit ohledně dalších námitek, kterými obviněný brojí proti aplikaci §2 odst. 6 tr. ř. a §221 odst. 1 tr. ř., hodnocení výpovědi svědků P., F., M., D., Š., L., H. a G., a rovněž pořízené fotodokumentace. Tyto námitky obsahově nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud je proto v rámci dovolacího řízení nemohl věcně přezkoumat.
Namítá–li dále obviněný závěrem svého dovolání, že soudy dostatečně nezjistily, co se stalo s předmětnými finančními prostředky, lze v obecné rovině říci, že závěru o spáchání trestného činu zpronevěry zásadně nebrání skutečnost, že není zjištěno, jak obviněný s přisvojenými prostředky naložil, a to za předpokladu, že je zřejmé, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005; dostupné z http://www.nsoud.cz/rozhod.php ).
V daném případě bylo soudy v dovolání předcházejícím řízení zjištěno, že část finančních prostředků, které v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu uvedeným způsobem obviněný získal, byla použita na nezdaněné a účetně neevidované „odměny“ vyplacené v hotovosti pracovníkům kasina (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7). Z pohledu trestní odpovědnosti pachatele trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. však není rozhodné to, zda si pachatel přisvojené finanční prostředky ponechal, nebo je předal jinému.
Pro úplnost je třeba dodat, že uvedený závěr by bylo třeba modifikovat v případě, kdy by takové finanční prostředky byly pachatelem fakticky použity ve prospěch poškozeného, a nikoliv ve prospěch pachatele, neboť by v takovém případě absentoval znak „přisvojení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006; dostupné z http://www.nsoud.cz/rozhod.php ). Uvedený závěr však lze podle názoru Nejvyššího soudu uplatnit pouze tehdy, jestliže by takto byly finanční prostředky (resp. jejich část) použity obviněným na uhrazení závazků poškozené společnosti, tj. např. na úhradu dlužných mezd zaměstnanců. Tak tomu však v daném případě nebylo. Obviněný totiž, jak již bylo řečeno, použil část získaných finančních prostředků na vyplacení nezdaněných, účetně neevidovaných, mimořádných „odměn“ zaměstnancům kasina, na které neměli tito zaměstnanci žádný nárok. Nelze proto dovodit, že by jednal ve prospěch poškozené společnosti, ale je třeba setrvat na závěru opačném.
Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný Mgr. J. D. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Mgr. J. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch