ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.731.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 731/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 8 To 416/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 102/2005, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. srpna 2006, sp. zn. 16 T 102/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 8 To 416/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. srpna 2006, sp. zn. 16 T 102/2005, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání dvou roků. Soud zároveň rozhodl o náhradě škody poškozenému Z. P.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 17. 3. 2004 v P., v kanceláři společnosti I. R. s. r. o. na základě kupní smlouvy s účelem zajištění dovozu vozidla Mercedes Benz ze zahraničí, převzal od poškozeného Z. P., částku 250 000,- Kč ve dvou splátkách, přičemž 100 000,- Kč převzal při podpisu smlouvy dne 17. 3. 2004 a dne 5. 4. 2004 částku 150 000,- Kč s tím, že vozidlo dodá nejpozději do 30. 6. 2004, svůj závazek nesplnil, zálohu ve výši 250 000,- Kč nevrátil a užil ji pro své potřeby, čímž Z. P., způsobil škodu ve výši 250 000,- Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 8 To 416/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že soudy pochybily, pokud se dostatečně nezabývaly právní povahou smlouvy, kterou uzavřel s poškozeným Z. P. Odvolací soud absenci úvah soudu prvního stupně pouze doplnil vlastní úvahou, že v posuzovaném případě nemohlo jít o smlouvu kupní, když kupní smlouvu může platně uzavřít pouze vlastník věci, a muselo tedy jít o „… smlouvu o zprostředkování konkrétního vozidla“. S těmito závěry ale dovolatel nesouhlasí. Kupní smlouva je platná i tehdy, pokud v okamžiku jejího uzavření není prodávající vlastníkem prodávané věci. V posuzovaném případě dovolatel chtěl zajistit předmět koupě tak, že nejprve přejde do jeho vlastnictví (tomu taky odpovídají ustanovení smlouvy o odpovědnosti za vady vozidla a absence ustanovení o úhradě cel při převozu vozidla přes hranice) a teprve poté na základě předmětné smlouvy přejde do vlastnictví poškozeného. Smlouva uzavřená mezi dovolatelem a poškozeným byla kupní smlouvou s veškerými náležitostmi, které pro ni zákon stanoví. V této souvislosti není podstatné, že se dovolatel v záhlaví smlouvy označil jako „Firma MH – automobilová společnost“, přesto, že ve skutečnosti podnikal na základě živnostenského listu. V označení nebyla uvedena forma právnické osoby a záměna za jiný subjekt tak nebyla možná. Zálohu ve výši 250 000,- Kč, kterou převzal od poškozeného, dovolatel použil k realizaci kupní smlouvy. Z části peněz uhradil zálohu na rezervaci vozidla a zbývající část použil pro účely svého podnikání. Soudy učinily nesprávná skutková zjištění i ve vztahu k dalším okolnostem obchodního vztahu dovolatele a poškozeného. Ze smlouvy vyplývá, že vozidlo mělo být dodáno do čtyř měsíců od doplacení zálohy na jeho kupní cenu, tj. v posuzovaném případě do 5. 8. 2004, nikoli do 30. 6. 2004, jak dovodily oba soudy. Není rovněž pravdou, že by se dovolatel záměrně vyhýbal kontaktu s poškozeným a tak i plnění povinností ze smlouvy. Soudy v tomto směru nesprávně interpretovaly svědecké výpovědi a zejména se dostatečně nevypořádaly s výpovědí svědkyně V. Závazek dovolatele vrátit poskytnutou zálohu vznikl až jeho slibem poškozenému. Vztah dovolatele a poškozeného byl soukromoprávní povahy a soudy jej tak zcela nedůvodně kriminalizovaly. Nezabývaly se přitom ani skutečností, že poškozený ve věci nepodal civilní žalobu. Dále dovolatel namítl, že soudy porušily také jeho právo na obhajobu, pokud se o změně právní kvalifikace z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dozvěděl až při vyhlašování rozsudku soudu prvního stupně. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřila tak, že jeho námitkám nelze přisvědčit. Právním posouzením smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a poškozeným se zabýval již odvolací soud a dospěl k závěru, že bez ohledu na formální označení smlouvy jako smlouvy „kupní“ a účastníků smlouvy jako „prodávajícího“ a „kupujícího“, je rozhodné, že dovolatel nebyl vlastníkem věci, který je jako jediný způsobilý převádět vlastnické právo. Při posuzování smlouvy je vždy třeba vycházet z výchozího právního postavení osoby označené jako „prodávající“ a povahy plnění. Protože v posuzovaném případě dovolateli nesvědčilo vlastnické právo k věci, mohla být smlouva posouzena toliko jako smlouva obstaravatelská podle §733 a násl. obč. zák. Rovněž poškozený vnímal dovolatele jako prostředníka mezi ním a cizozemským subjektem, který byl vlastníkem objednaného vozidla. S názorem dovolatele, že se jednalo o kupní smlouvu se proto nelze ztotožnit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 216/2003, na které dovolatel v této souvislosti poukázal, tak jeho tvrzení nejen nepodporuje, ale naopak vyvrací. Protože se jednalo o obstaravatelskou smlouvu, měl dovolatel podle §733 obč. zák. právo na odměnu a v případě odstoupení od smlouvy podle §734 obč. zák. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. V posuzovaném případě poškozený sice formálně od smlouvy neodstoupil, ale za odstoupení lze považovat výzvu dovolateli, aby objednané vozidlo dodal nebo vrátil poskytnutou zálohu. Pokud si v této situaci dovolatel zálohu ponechal, potom si ji přisvojil v rozporu s účelem jejího složení. Nelze se tak ztotožnit ani s námitkou, že závazek vrátit poskytnutou zálohu dovolateli vznikl až jeho slibem poškozenému. Správnost právní kvalifikace dovolatelova jednání nemohla ovlivnit ani výše skutečně vynaložených nákladů, které byly v posuzovaném případě zanedbatelné, stejně tak ani skutečnost, že poškozený ve věci nepodal civilně právní žalobu. V posuzované věci se nejednalo ani o případ, kdy by soukromoprávní jednání bylo nedůvodně kriminalizováno. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení přezkoumávané části napadeného rozhodnutí předcházející a poté dospěl k závěru, že podané dovolání je zčásti důvodné.
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, jsou zčásti i procesně právní povahy. To platí především o tvrzení, že bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, pokud soud prvního stupně bezprostředně před vyhlášením rozhodnutí změnil právní kvalifikaci skutku a obviněný o této skutečnosti nebyl předem informován. Protože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze v případě takových vad napadeného rozhodnutí, které spočívají v porušení hmotného práva, shora popsané dovolací námitky obviněného uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
Jen pro úplnost lze dodat, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že na obviněného byla v posuzované věci podána obžaloba pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to pro skutek spočívající v podstatě v tom, že na základě kupní smlouvy, pod záminkou zajištění dovozu vozidla Mercedes Benz ze zahraničí, vylákal na poškozeném Z. P. částku 250 000,- Kč, s tím, že vozidlo dodá nejpozději do 30. 6. 2004, přičemž od počátku nehodlal vozidlo zajistit a svůj závazek k poškozenému splnit, a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 250 000,- Kč (srov. č. l. 69). Soud prvního stupně změnil právní kvalifikaci skutku oproti obžalobě tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (srov. č. l. 96), aniž by obviněného na změnu právní kvalifikace upozornil. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, jeho právním posouzením však není vázán (§220 odst. 1, 3 tr. ř.). Má-li být ovšem obžalovaný uznán vinným podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého byl skutek posouzen v žalobním návrhu, musí soud postupovat tak, že obžalovaného na možnost přísnější právní kvalifikace ještě před vynesením rozsudku upozorní, a požádá-li o to, poskytne mu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročí (§190 odst. 2, §225 odst. 2 tr. ř.).
Při řešení otázky, které ustanovení zákona je přísnější, je třeba vycházet z příslušných ustanovení trestního zákona o trestech (§27 až §70) s přihlédnutím ke konkrétnímu ustanovení zvláštní části zákona, o které se opírá výrok o vině a z něhož vychází sazba trestu, resp. okruh hrozících druhů trestů. Podle toho lze např. považovat za přísnější ustanovení takové, které připouští alternativně uložení výjimečného trestu oproti ustanovení, které jej nepřipouští, ustanovení, které dovoluje uložit trest odnětí svobody s vyšší horní hranicí bez ohledu na horní hranici sazby, nebo ustanovení, které nepřipouští vedle trestu odnětí svobody uložit jiný druh trestu jako trest samostatný, jsou-li dolní a horní hranice sazby trestu odnětí svobody stejné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1747). Jestliže zákon v případě trestných činů hrozí trestem odnětí svobody se stejnou nejvyšší horní i nejvyšší dolní hranicí z odpovídajících trestních sazeb alternativně s jedním nebo s více mírnějšími druhy trestů, pak ten z nich, u něhož při stejně přísných alternativních druzích trestu není dána další alternativa, byť i přísnějších alternativních druhů trestů je přísnějším ustanovením zákona (srov. č. 2/1992 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě zákon u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. hrozí trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem, a u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zákon připouští trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest nebo trest zákazu činnosti. Při promítnutí shora uvedených pravidel na posuzovaný případ je zřejmé, že obviněný byl ve skutečnosti uznán vinným mírnějším trestným činem, než ze kterého jej vinila obžaloba, neboť trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ve srovnání s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. při shodné horní a dolní hranici trestu odnětí svobody připouští vedle alternativního peněžitého trestu ještě další byť přísnější alternativní trest, a to trest zákazu činnosti. Pokud tedy soudy za této situace obviněného na možnost změny právní kvalifikace neupozornily, postupovaly v souladu s trestním řádem.
Nejvyšší soud se ovšem v této souvislosti zabýval rovněž otázkou, zda takovou změnou právní kvalifikace skutku nemohlo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.), a tím i k porušení práva na spravedlivý proces.
Obsahem práva obviněného na obhajobu je jeho právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Tuto možnost je přitom nutno chápat i tak, že obviněný v průběhu trestního řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým směrem se ubírají úvahy soudu při rozhodování o tom kterém trestném činu (všech znacích jeho skutkové podstaty). Vymezení stíhaného jednání, které ovlivňuje směr dokazování, má význam pro zajištění řádné obhajoby zahrnující právo vyjadřovat se k důkazům, resp. důkazy navrhovat – tedy možnost účinně se bránit proti skutkovým a právním tvrzením obžaloby (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 377/01 ze dne 13. prosince 2001, nález sp. zn. I. ÚS 639/2003 ze dne 21. července 2004, a nález sp. zn. IV. ÚS 182/2004 ze dne 4. listopadu 2004).
Z obsahu spisu v tomto směru vyplývá, že obviněný namítal, že mu nebyla změna právní kvalifikace předem oznámena a že proto pro něj bylo rozhodnutí soudu překvapující již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ovšem ani v tomto svém podání ani v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu, kterému byl spolu se svou obhájkyní přítomen (č. l. 118, 121), nenavrhl ve věci žádné nové důkazy, a v podstatě pouze zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, tj. že zálohu ve výši 250 000,- Kč poskytnutou na základě kupní smlouvy použil pro účely svého podnikání. V posuzovaném případě je tedy zřejmé, že změnou právní kvalifikace nebylo nijak narušeno ani právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), neboť obviněný měl možnost se náležitě hájit i ve vztahu ke změněné kvalifikaci jeho činu.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného, než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel ovšem naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že se soudy dostatečně nezabývaly právní povahou smlouvy, kterou uzavřel se Z. P., ani soukromoprávní povahou jejich vztahu, a dospěly tak k nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal tyto námitky dovolatele opodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (tj. nejméně 25 000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.).
Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, se podává, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že na základě kupní smlouvy, jejímž účelem bylo zajištění dovozu vozidla Mercedes Benz, převzal od poškozeného Z. P. částku ve výši 250 000,- Kč s tím, že vozidlo dodá nejpozději do 30. června 2004, svůj závazek ale nesplnil, zálohu nevrátil a užil ji pro své potřeby, čímž způsobil škodu ve výši 250 000, Kč. Tedy jinak řečeno, obviněný se měl jednání, které oba soudy kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustit v podstatě tím, že si přisvojil částku ve výši 250 000,- Kč, kterou přijal na základě kupní smlouvy, a to přesto, že vozidlo podle kupní smlouvy nedodal a způsobil tak na majetku kupujícího škodu ve výši 250 000,- Kč.
S těmito závěry o podstatě trestného jednání obviněného se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Jednání, tak jak bylo popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Soudy se především dostatečně nezabývaly povahou smlouvy, kterou obviněný a Z. P. v souvislosti s dodáním vozidla uzavřeli, a tedy ani povahou zálohy, kterou obviněný na podkladě uzavřené smlouvy přijal, a kterou oba soudy shodně považovaly za cizí svěřenou věc. Přesné zjištění typu uzavřené smlouvy je ovšem rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany obviněného došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to především ve vztahu k předmětu útoku uvedeného trestného činu. Podle dosavadní soudní praxe, převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného (srov. č. 23/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, publikované pod č. T 1004, sešit 37, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přesné zjištění typu smlouvy je tedy podstatnou skutkovou okolností, která musí být přiléhavě hmotně právně posouzena, a to podle občanského nebo obchodního práva, kde jsou upraveny otázky závazkových vztahů.
Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný přijal od poškozeného peněžní částku ve výši 250 000,- Kč jako zálohu na základě kupní smlouvy. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, oba soudy se shodly v tom, že smlouva byla uzavřena písemně mezi dvěma subjekty a jejím předmětem bylo dodání motorového vozidla značky Mercedes Benz ze zahraničí, ovšem zatímco nalézací soud ve svém rozsudku bez bližšího odůvodnění konstatoval, že se jedná o smlouvu kupní, odvolací soud ji ve svém usnesení napadeném dovoláním posoudil jako smlouvu o obstarání věci podle §733 a násl. obč. zák. Tento svůj odlišný závěr odůvodnil odvolací soud v podstatě tím, že se v posuzovaném případě nemohlo jednat o smlouvu kupní, neboť kupní smlouvu může jako prodávající platně uzavřít zásadně jen vlastník věci, kterým obviněný nebyl, a ani se jím v následující době nestal. Odvolací soud argumentoval rovněž obsahem výpovědí obviněného, ve kterých obviněný mimo jiné uvedl, že „na podkladě smlouvy měl opatřit vozidlo Mercedes Benz SLK specifikované v příloze č. 1 kupní smlouvy“ a dále, že „ta záloha byla na to, až bude to konkrétní vozidlo, aby se to vozidlo objednalo“. Odvolací soud tak uzavřel, že obviněný převzal od Z. P. peněžní částku ve výši 250 000,- Kč, aby pro něj u zahraničního subjektu zajistil dodání motorového vozidla (str. 2 - 3 napadeného rozhodnutí).
K tomu Nejvyšší soud z formálního hlediska připomíná, že výrok je konstitutivní, esenciální, a proto neopominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být proto formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 386/2000 ze dne 7. března 2001). Odůvodnění rozhodnutí nemůže v žádném směru výrok rozhodnutí nahrazovat, proto pokud odvolací soud dospěl ve vztahu k charakteru smlouvy k odlišným závěrům než jaké ve věci učinil soud prvního stupně, měl ve věci rozhodnout rozsudkem a ve výroku rozhodnutí zpřesnit skutkovou větu tak, aby těmto jeho závěrům odpovídala. K porušení zásady totožnosti skutku by přitom nedošlo, neboť totožnost skutku je zachována, jestliže existuje úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, dále pokud existuje úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jestliže jsou jednání a následek alespoň částečně shodné a tato shoda spočívá v podstatných skutkových okolnostech (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud k tomu dále uvádí, že tvrzení odvolacího soudu, podle nějž může kupní smlouvu platně uzavřít pouze vlastník věci, není v souladu s příslušnými hmotně právními předpisy. Kupní smlouvou bez ohledu na to, zda uzavřenou podle obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) nebo občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), se zavazuje prodávající odevzdat kupujícímu předmět koupě do vlastnictví a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Z kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě opatřit a předat jej kupujícímu. Prodávající tak nemusí být vlastníkem předmětu koupě v době uzavření smlouvy, rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na kupujícího (nejčastěji převzetím movité věci). Na platnost kupní smlouvy tak nemá vliv skutečnost, že prodávající není vlastníkem předmětu koupě (srov. např. Jehlička, O. Švestka, J. Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 875, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, publikované pod č. 1594, sešit 22, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Jinak řečeno, skutečnost, že vozidlo objednané poškozeným mělo být dodáno do určitého data po zaplacení zálohy, ještě neznamená, že mezi obviněným M. H. a Z. P. nemohla být uzavřena kupní smlouva a že muselo jít o smlouvu o obstarání věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007). Rovněž z obsahu výpovědí obviněného, který se vyjádřil k okolnostem závazkového vztahu s poškozeným tak, že měl v úmyslu vozidlo v zahraničí „opatřit“ nebo „objednat“, nelze bez dalšího určit typ smlouvy, kterou mezi sebou strany uzavřely. V textu smlouvy je naopak obviněný označen jako „prodávající“ a poškozený jako „kupující“, ne jako „obstaravatel“ a „objednatel“, takže ani takto nelze jednoznačně určit, zda záloha byla poskytnuta na základě smlouvy kupní nebo smlouvy jiného typu (např. smlouvy obstaravatelské).
Pro určení charakteru uzavřené smlouvy je vždy rozhodující, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. K právnímu posouzení této otázky však ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, zatím není dostatečný podklad.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je nesporné jen to, že v posuzovaném případě došlo ke vzniku závazkového vztahu mezi dvěma subjekty, obviněným M. H. a poškozeným Z. P. Poškozený kontaktoval obviněného se žádostí o dodání motorového vozidla na základě své předchozí kladné zkušenosti (obviněný poškozenému již v minulosti úspěšně dodal jedno vozidlo) a jejich jednání vyústilo v písemnou dohodu, podle které měl obviněný poškozenému dodat předem dohodnutý typ motorového vozidla značky Mercedes Benz SLK, stříbrné metalízy, polstrování kůže 877 červená akcent, se zvláštní výbavou specifikovanou v příloze ke smlouvě (č. l. 30). Dohodnuta byla rovněž cena, kterou měl poškozený zaplatit za toto vozidlo. Zálohu uhradil poškozený v hotovosti ve dvou splátkách do rukou obviněného. Při podpisu smlouvy dne 17. března 2004 uhradil poškozený peněžní částku ve výši 100 000,- Kč a potom dne 5. dubna 2004 částku ve výši 150 000,- Kč (příjmové doklady na č. l. 46). Smluvní strany si nedohodly podmínky pro vrácení zálohy v případě nedodržení lhůty k dodání vozidla. Účastníci smlouvy se rovněž nedohodli na žádné finanční odměně pro obviněného za dodání (obstarání) vozidla. Vozidlo nebylo poškozenému nikdy dodáno. Poškozený písemným podáním ze dne 19. července 2004 obviněného vyzval k vrácení finančních prostředků ve výši 250 000,- Kč (č. l. 43). Záloha ale poškozenému vrácena nebyla. Obviněný poškozenému nabídl převzetí jeho pohledávky ve výši 230 000,- Kč za dlužníkem D. B., podložené dohodou o uznání dluhu a o splátkách (č. l. 44 – 45), poškozený ovšem návrh obviněného nepřijal.
Jak tedy vyplývá z uvedených skutkových zjištění, předmětem smlouvy bylo dodání movité věci (motorového vozidla) za předem dohodnutou kupní cenu. Pro správné posouzení typu smlouvy, na jejímž základě vznikl mezi obviněným a poškozeným závazkový vztah, bylo v prvé řadě nutno objasnit, jakým právním režimem se vzniklý závazkový vztah řídil. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů je občanský zákoník. Obchodním zákoníkem se řídí závazkové vztahy mezi dvěma podnikateli, je-li zřejmé, že se závazek týká jejich podnikatelské činnosti. Smluvní strany přesto, že na ně režim obchodního zákoníku přímo nedopadá, si mohou rovněž dohodnout, že se jejich vztahy řídí obchodním zákoníkem. Taková dohoda je ovšem neplatná, směřuje-li ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem (§261, §262 obch. zák.). Pro správné posouzení typu smlouvy bylo tedy nutno objasnit, zda vznik závazkového právního vztahu souvisel s podnikatelskou činností účastníků smlouvy, případně zda si strany pro svůj závazkový vztah nezvolily jiný režim než občanský zákoník. Nezbytné je rovněž zjištění, kdo měl být vlastníkem vozidla v okamžiku, v němž mělo být vlastnické právo k němu převedeno na poškozeného. Jak již bylo uvedeno výše, prodávající nemusí být v době sjednání kupní smlouvy vlastníkem věci, ale musí se jím stát do doby, kdy má dojít k přechodu vlastnického práva na kupujícího, pokud v té době nemá z jiného důvodu převést vlastnické právo na kupujícího (např. jako komisionář podle §577 a násl. obch. zák. nebo jako obstaravatel podle §733 a násl. obč. zák.). Jestliže obviněný M. H. nejprve sám nakoupil vytypovaná ojetá motorová vozidla a poté převedl vlastnické právo k nim ve sjednané lhůtě po doplacení kupní ceny na kupující, peníze poskytnuté ve formě zálohy na koupi vozidla poškozeným, přešly do jeho majetku a pro obviněného nemohly být takovou věcí, kterou by mohl na úkor poškozeného zpronevěřit. Z ustanovení občanského ani obchodního zákoníku totiž nevyplývá, že by se prodávající stal vlastníkem peněz, které přijme jako kupní cenu nebo zálohu na ni, teprve splněním závazku, tedy dodáním zboží kupujícímu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, publikované pod č. 1004, sešit 37, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ze zjištěného skutkového stavu dosud nevyplývají takové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, jaká smlouva předcházela předání peněžní částky ve výši 250 000, Kč do rukou obviněného M. H. Nelze proto vyloučit, že v době spáchání posuzovaného činu peníze již patřily obviněnému, stejně tak ale nelze vyloučit druhou možnost, že mezi obviněným a poškozeným byla skutečně uzavřena smlouva o obstarání věci podle §733 a násl. obč. zák., jak to dovodil v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Smlouva o obstarání věci je zvláštním podtypem smlouvy příkazní a ve většině případů dopadá na obstaravatelské služby, a nikoli na obstarání (dodání) určité movité věci, nicméně ani to není vyloučeno. Zákon v případě smlouvy o obstarání věci umožňuje, aby obstaravatel ve vztahu k třetím osobám jednal jménem svým, nikoli jménem objednatele, a cena předmětu obstarání může zahrnovat i odměnu za obstarání. O uzavření této smlouvy však musí obstaravatel vystavit objednateli písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání (srov. §734 obč. zák.). Jde o jednostrannou povinnost obstaravatele bez ohledu na to, zda jej objednatel o vystavení potvrzení požádá. Stávající skutková zjištění ovšem o vystavení takového potvrzení ze strany obviněného nevypovídají.
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť vytýkané nedostatky mají svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v intencích výše uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Po zrušení uvedených rozhodnutí se tedy trestní věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, a znovu posoudit, zda stíhaný skutek vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Soud se tedy v dalším řízení bude muset zaměřit na objasnění charakteru smlouvy uzavřené mezi obviněným M. H. a poškozeným Z. P. Protože smlouva byla uzavřena písemně, lze její charakter zjistit především posouzením jejího textu a dále z výpovědí účastníků smlouvy a dalších okolností. V posuzovaném případě je zřejmé, že se soudy obsahem uzavřené smlouvy dostatečně nezabývaly a výpověď obviněného a svědecké výpovědi Z. P. ml. (poškozeného), Z. P. st., D. B., M. H. a K. V. nejsou ani v souvislosti s dalšími provedenými listinnými důkazy dostatečné k prokázání všech rozhodných skutečností. Pokud jde o otázku, co bylo předmětem podnikání obviněného, soud sice vyšel z výpisu z registru živnostenského podnikání, avšak tento důkaz nevyhodnotil ze všech potřebných hledisek. Pokud se obviněný zabýval v rámci své podnikatelské činnosti dovozem ojetých motorových vozidel a jejich prodejem v České republice, musí to být patrné i z jeho účetnictví, a to včetně způsobu, zda tak činil jako kupující a prodávající, jako komisionář, obstaravatel nebo jiný zprostředkovatel. V úvahu přichází rovněž výslech obviněného M. H. a poškozeného Z. P., kteří spolu, jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (str. 3 - 4 rozsudku), uzavřeli obdobnou smlouvu na dodání vozidla již o rok dříve, k povaze této dřívější smlouvy.
Podle výsledků doplněného dokazování soud pak znovu hmotně právně posoudí, jakou smlouvu mezi sebou obviněný M. H. a poškozený Z. P. k dodání vozidla uzavřeli, a v návaznosti na to uzavře, zda záloha ve výši 250 000,- Kč postupně složená do rukou obviněného přešla do jeho vlastnictví nebo i nadále zůstala majetkem poškozeného. Teprve od tohoto zjištění se totiž může odvíjet závěr, zda jednání obviněného, který nepoužil složenou zálohu ke koupi dohodnutého motorového vozidla ani ji nevrátil poškozenému, lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nebo jde o pouhé nesplnění závazku z kupní smlouvy.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík