ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.864.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 864/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 dovolání podané obviněným K. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 8 To 383/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 141/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 12 T 141/2005, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvaceti čtyř měsíců.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako jednatel společnosti P. C., s. r. o., nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z platů zaměstnanců na povinné platby, a to:
1. za období od 1. 6. 2000 do 28. 2. 2002 nesplnil svou zákonnou povinnost za zaměstnance odvést sražené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení v novelizovaném znění, a dluží tak na sražených a neodvedených platbách Městské správě sociálního zabezpečení Brno, celkovou částku ve výši 91 235 Kč,
2. za období od 1. 6. 2001 do 29. 5. 2002 nesplnil svoji zákonnou povinnost za zaměstnance odvést sražené pojistné na zdravotní pojištění ve smyslu zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění v novelizovaném znění, a dluží tak na sražených a neodvedených platbách V. z. p., O. p. B.–m., částku ve výši 31 097 Kč.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 8 To 383/2006 tak, že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 4. 5. 2007, jeho obhájci dne 24. 4. 2007 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 18. 4. 2007.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku nalézacího soudu, podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. S. S. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 21. 6. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl prostřednictvím usnesení odvolacího soudu výrok o vině a trestu rozsudku nalézacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázala na
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu konkretizoval obviněný konstatováním, že v rozhodném období neměla společnost P. C., s. r. o. potřebné finanční prostředky k vyplacení mezd zaměstnanců. K tomu obviněný dodal, že trestní odpovědnost je v daném případě podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, přičemž odkázal na č. 30/2001 Sb. rozh. tr. Navíc podle názoru obviněného svědkyně D. potvrdila, že společnost P. C., s. r. o. nebyla schopna zákonné odvody platit. Ze skutkových závěrů soudů v dovolání předcházejícím řízení přitom nevyplývá, že by jmenovaná společnost měla neodvedené částky k dispozici. Závěr o této otázce přitom má být vyjádřen v souladu s §120 odst. 3 tr. ř. v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že pojistné na sociální zabezpečení bylo fakticky placeno až do ledna 2001 a pojistné na zdravotní pojištění až do května 2001 včetně. V této souvislosti obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s názorem nalézacího soudu, že měl podnikání omezit tak, že by si např. ponechal jen podnikání v restauraci. Obviněný k tomu dodal, že přijetí takového zásadního rozhodnutí, jakým je ukončení podnikání a propuštění všech zaměstnanců, je velmi složité.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že se soudy v předchozím řízení nezabývaly otázkou, proč je stíhané období ve vztahu k sociálnímu zabezpečení o tři měsíce kratší než období týkající se zdravotního pojištění. K tomu dodal, že vyměřovací základy a pojistné jsou u Městské správy sociálního zabezpečení evidovány pouze do února 2002, a tomu odpovídá i výše dluhu na pojistném na sociálním zabezpečení. Z uvedeného obviněný dovodil, že počínaje březnem 2002 společnost P. C., s. r. o. odhlásila své zaměstnance z účasti na nemocenském pojištění a tím zanikla i povinnost za ně platit zdravotní pojištění. Vzhledem k uvedenému proto podle názoru obviněného došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry a tedy i k nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu,
a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání a skutkových zjištění nalézacího soudu uvedla, že tato skutková zjištění naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Pokud jde o názor obviněného, že jeho společnost neměla dostatečné finanční prostředky pro odvody, uvedla státní zástupkyně, že s tímto názorem nelze souhlasit. Nalézací soud, po provedeném dokazování, totiž dospěl k opačnému závěru. K další námitce obviněného týkající se neshody mezi obdobími neplacení jednotlivých pojistných státní zástupkyně uvedla, že každá z plateb má jiný význam, jinou zákonnou úpravu a je nezávislá na platbě jiné. Různá délka období, po kterou obviněný neplnil svoji zákonnou povinnost se u jednotlivých dávek vyjmenovaných v §147 odst. 1 tr. zák. proto může lišit.
Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Namítá–li nejprve obviněný, že podmínkou trestní odpovědnosti je skutečnost, zda společnost P. C., s. r. o. měla v rozhodném období potřebné finanční prostředky k vyplacení mezd zaměstnanců, pak je třeba říci, že tato námitka směřuje k otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., a jde tedy o námitky naplňující obviněným zvolený dovolací důvod.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Podle §3 odst. 3 tr. zák. dále platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
Lze souhlasit s dovolatelem potud, že pro trestnost jeho jednání podle citovaného zákonného ustanovení je mimo jiné rozhodující i otázka, zda měla společnost P. C.,
s. r. o., ve které obviněný vystupoval jako jednatel, dostatek finančních prostředků na výplatu čistých mezd a uhrazení povinných odvodů ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. nebo finance stačily pouze na výplatu čistých mezd.
Trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 odst. tr. zák. lze totiž u zaměstnavatele (plátce), vyvozovat jen tehdy, jestliže ten svým zaměstnancům (poplatníkům) z jejich hrubé mzdy srazil příslušné částky záloh na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, avšak neodvedl je. Trestné jsou tedy jen ty případy, kdy zaměstnavatel (plátce) měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům (poplatníkům) použil na jiné účely nebo si je ponechal na bankovním účtu či v pokladně (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti je třeba říci, že se nalézací soud uvedenou otázkou zabýval. Na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že po celou rozhodnou dobu obviněný jako jednatel společnosti P. C., s. r. o. mimo jiné nakupoval zásoby, hradil nájemné, výdaje na elektřinu, plyn a vodu a čisté mzdy zaměstnanců. Nalézací soud rovněž zjistil, že společností P. C., s. r. o. provozovaný hotel měl hosty a poskytoval služby, byť nikoliv v uspokojivém rozsahu (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 4–5). Zejména na základě uvedených skutečností nalézací soud dospěl k závěru, že společnost P. C., s. r. o. měla v jednotlivých měsících dostatek prostředků na úhradu dlužných odvodů.
Z těchto skutkových závěrů, kterými je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán vyplývá, že v daném případě obviněný jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu za situace, kdy společnost P. C., s. r. o. měla dostatek finančních prostředků na úhradu zaměstnancům sražených povinných plateb ve smyslu §147 odst. 1 tr. ř. Obviněným uvedenou námitku je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
K uvedenému lze dodat, že se obviněný v podstatě rozhodl použít finanční prostředky, které měl k dispozici, tím způsobem, že je namísto řádného hrazení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění za své zaměstnance, použil pro další rozvoj svého podnikání.
Pokud jde o námitku, že skutkové závěry týkající se otázky, zda měla společnost P. C., s. r. o. dostatek finančních prostředků na výplatu čistých mezd a uhrazení povinných odvodů ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. nebo její finanční prostředky stačily pouze na výplatu čistých mezd, by měly být vyjádřeny v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je třeba říci, že obviněný primárně namítá porušení procesních ustanovení (§120 odst. 3 tr. ř.) a nikoliv porušení ustanovení hmotněprávních, jak má namysli zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku týkající se obsahu tzv. skutkové věty by proto bylo možno v rámci dovolacího řízení účinně uvádět tehdy, pokud by jí dovolatel namítal, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku, neodpovídá právnímu hodnocení vyjádřenému v tzv. právní větě stejného rozhodnutí, resp. nevystihuje všechny znaky skutkové podstaty v konkrétním případě aplikovaného trestného činu. V takovém případě by totiž bylo porušeno nejen ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale šlo by zároveň o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tedy v dovolání přípustnou námitku.
V daném případě nalézací soud vyjádřil v tzv. skutkové větě nejen skutečnost, že obviněný nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést sražené povinné platby, ale v odůvodnění svého rozhodnutí dále tento závěr rozvinul zjištěním okolností, za nichž se obviněný uvedeného jednání dopustil, a to mimo jiné i ve vztahu k finančním poměrům ve společnosti P. C., s. r. o. (srov. podrobný výklad uvedený výše). I tuto námitku obviněného je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud v další části svého dovolání obviněný namítl, že pojistné na sociální zabezpečení bylo fakticky placeno až do ledna 2001 a pojistné na zdravotní pojištění až do května 2001 včetně, pak je třeba říci, že uvedenou námitkou obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, neboť ten dospěl k závěru, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebylo za zaměstnance hrazeno již od 1. 6. 2000 (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu). Uvedená námitka obviněného proto stojí mimo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud ji v rámci dovolacího řízení nemohl zohlednit.
Pokud jde dále o obviněným vyjádřený nesouhlas s názorem nalézacího soudu, že měl s ohledem na špatné výsledky svého podnikání toto podnikání omezit, považuje Nejvyšší soud za potřebné nad rámec dovolání obecně dodat, že přes specifika uplatňování trestní represe v rámci ekonomických vztahů, která vyplývají ze zásady pomocné úlohy trestní represe, nelze připustit, aby podnikatelský subjekt provozoval svoji podnikatelskou činnost po delší dobu v podstatě na úkor řádného odvodu povinných plateb tím, že snižuje svoje reálné výdaje jejich neodváděním, a takto získané volné finanční prostředky používá na další provoz a potencionální zlepšení své ekonomické situace, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.
K další námitce obviněného, že se soudy v předchozím řízení nezabývaly otázkou, proč je stíhané období ve vztahu k sociálnímu zabezpečení o tři měsíce kratší než období týkající se zdravotního pojištění je třeba říci, že tato otázka je otázkou dokazování a skutkových zjištění zejména nalézacího soudu. Z pohledu hmotněprávního posouzení, zda skutek, jak byl popsán nalézacím soudem, je trestným činem či nikoliv, není uvedená otázka významná. Proto ani tato námitka obviněného obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stejný závěr je třeba učinit i ohledně části poslední námitky obviněného, že počínaje březnem 2002 společnost P. C., s. r. o. odhlásila své zaměstnance z účasti na nemocenském pojištění a tím zanikla i povinnost za ně platit zdravotní pojištění. Skutečnost, zda obviněný odhlásil počínaje březnem roku 2002 své zaměstnance z účasti na nemocenském pojištění či nikoliv, je otázkou dokazování, tedy otázkou skutkovou.
Naproti tomu otázka účasti zaměstnanců na nemocenském pojištění a vlivu jejich účasti na povinnost společnosti P. C., s. r. o. odvádět za ně pojistné na zdravotní pojištění je právní otázkou, která může mít vliv na vymezení doby, kdy obviněný měl povinnost za zaměstnance společnosti P. C., s. r. o. odvádět povinné platby ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se uvedenou námitkou proto blíže věcně zabýval.
Nemocenské pojištění zaměstnanců bylo v rozhodné době upraveno zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění do 26. 9. 2002 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Tento zákon stanoví osobní rozsah nemocenského pojištění. Nemocenského pojištění jsou účastni mimo jiné i zaměstnanci v pracovním poměru [§2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění], přičemž jejich pojištění vzniká dnem vstupu do zaměstnání (§7 zákona o nemocenském pojištění) a zaniká dnem skončení zaměstnání (§8 zákona o nemocenském pojištění). Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že nemocenské pojištění osob, které podléhají osobnímu rozsahu zákona o nemocenském pojištění, vzniká a zaniká ze zákona a není tedy ponecháno na jejich úvaze. Pro úplnost lze dodat, že opačná úprava platila v rozhodném období pro osoby samostatně výdělečně činné, jejichž účast na nemocenském pojištění byla dobrovolná (§145b odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 6. 5. 2004) a tyto osoby se tedy z účasti na nemocenském pojištění mohly podle svého uvážení odhlásit.
Pro úplnost lze dodat, že samotné placení pojistného na nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dál jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“). Pojistné na nemocenské pojištění je přitom součástí pojistného na sociální zabezpečení (§9 zákona o nemocenském pojištění).
Zdravotní pojištění je upraveno zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění do 30. 6. 2002 (dál jen „zákon o zdravotním pojištění“). Osobní rozsah zdravotního pojištění je vymezen především na osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky [§2 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotním pojištění], přičemž účast na zdravotním pojištění vzniká zejména narozením, resp. získáním trvalého pobytu (§3 odst. 1 zákona o zdravotním pojištění) a zaniká smrtí, resp. ukončením trvalého pobytu (§3 odst. 2 zákona o zdravotním pojištění). Plátci pojistného na všeobecné zdravotní pojištění jsou zaměstnanci, kteří jsou v pracovním poměru účastným nemocenského pojištění. Ti jsou povinni platit pojistné od okamžiku nástupu do zaměstnání [§8 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotním pojištění]. Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel (§9 odst. 2 zákona o zdravotním pojištění). Tato povinnost zaměstnavatele vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání a zaniká dnem skončení zaměstnání (§8 odst. 2 zákona o zdravotním pojištění).
Placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění je dále upraveno zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dále jen „zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění“). Zaměstnavatel je povinen odvádět část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance, stejně jako část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance (§5 odst. 1 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že účast zaměstnanců na všeobecném zdravotním pojištění není vůbec závislá na účasti na nemocenském pojištění, ale je spojena s jinými právními skutečnostmi, především s narozením a trvalým pobytem fyzické osoby. Pokud jde o placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, pak lze konstatovat, že zaměstnavatel (tj. i společnost P. C., s. r. o.) je povinen odvádět za své zaměstnance toto pojistné po celou dobu existence pracovního poměru, a to nejen v části pojistného, kterou hradí za zaměstnance (2/3), ale i v části, kterou hradí sami zaměstnanci (1/3) a zaměstnavatel tuto část pojistného pouze odvádí za zaměstnance příslušné zdravotní pojišťovně jako plátce.
Vzhledem k uvedenému nelze ani posledně uvedené námitce obviněného přisvědčit.
S ohledem na skutečnost, že obviněný K. P. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného K. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch