ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1131.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1131/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v O., proti povinnému F. P., , zastoupenému advokátem, pro částku 374.233,29 Kč s příslušenstvím, postižením jiných majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 E 465/2005, o dovolání oprávněného a povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 9. 2005, č.j. 40 Co 1137/2005-71, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 9. 2005, č.j. 40 Co 1137/2005-71 se ve výroku II., jímž bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle exekučního příkazu F. ú. v O. z 3. 9. 2003, č.j. 190009/03/379940/4167, byl zamítnut, ruší, a věc se v tomto rozsahu krajskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 6. 2005, č.j. 41 E 465/2005-32, ve znění opravného usnesení z 15. 8. 2005, č.j. 41 E 465/2005-66, v části, v níž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (tam specifikovaných platebních výměrů vydaných oprávněným /č.l. 7 – 27/) „postižením podílu povinného v obchodní společnosti“ (výrok I.) a v další napadené části, tj. ve výroku, jímž byl nařízen výkon exekučního příkazu k vymožení nákladů daňové exekuce v částce 200,- Kč (č.l. 28 – 30), rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení výkonu tohoto exekučního příkazu zamítl (výrok II.). S odvolacími námitkami povinného se krajský soud vypořádal závěrem, že předchozí výkony rozhodnutí nařízené k vymožení týchž pohledávek jinými způsoby nebrání tomu, aby výkon byl nařízen i způsobem podle §320 a §320a občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a že námitka splnění dluhu, a to i částečného, má své místo až v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl v potvrzující části povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda výkon rozhodnutí má mít nejen pro povinného, ale i pro dotčenou obchodní společnost likvidační charakter, když jako povinný a současně jednatel a společník předmětné společnosti jednak ztrácí možnost zaměstnání a jednak i dotčená společnost s ohledem na záznam v obchodním rejstříku ztrácí na věrohodnosti vůči svým obchodním partnerům“. Stejný význam napadeného rozhodnutí dále „vidí v dodržování §264 odst. 1, 2 o.s.ř., zejména s ohledem na doložené doklady, v povinnosti soudu přezkoumávat naplnění dikce tohoto ustanovení v rámci rozhodování o způsobu provedení výkonu rozhodnutí, neboť má zato, že při zvolení tohoto způsobu postižením obchodního podílu je prvořadá hodnota tohoto obchodního podílu, ze které má být oprávněný uspokojen“.
Povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v nařízení výkonu rozhodnutí přesto, že ten byl navržen způsobem, který je podle jeho názoru nevhodný, jelikož nepostačí ani k pokrytí nákladů výkonu, a „zejména je pro něj jako společníka, ale i pro celou společnost, likvidační“. Nařízení výkonu rozhodnutí podle §320 a §320a o.s.ř. je podle jeho názoru nesprávné také proto, že pro tytéž pohledávky byla již nařízena exekuce jinými způsoby, takže „mu ani není zřejmé, kolik již oprávněný vymohl a na co tedy jsou jeho pravidelné měsíční dobrovolné splátky, kterými je oprávněný uspokojován, využity. S ohledem na pravidelnost splácení má zato, že k dnešnímu dni již nedluží v usnesení uvedenou částku“. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá podle něj také v tom, že „uvolněný obchodní podíl je dnes zcela bez hodnoty, neboť společnost je ve ztrátě, takže postižením tohoto podílu oprávněný nic nezíská, ale naopak povinného připraví o další možnost začít být natolik výdělečně schopný, aby dluh byl schopen dále splácet. V souvislosti s kroky oprávněného dochází také k výraznému poškozování jeho společností, neboť výkon rozhodnutí je uveden ve veřejné části obchodního rejstříku a tím jsou tyto společnosti vyloučeny z možné účasti ve výběrových řízeních či žádostech o úvěr a i ve vztahu k obchodním partnerům se stávají nevěrohodnými. Dále pak dovolatel poukazuje na to, že „daňové povinnosti jako takové má zcela splněny a že vymáhané pohledávky vznikly z titulu nehrazených penále“. S oprávněným opakovaně jednal o jejich případném prominutí či splátkovém kalendáři, ale nikdy mu nebylo vyhověno. Konečně povinný vyjadřuje nesouhlas s „nepřiměřeně vysokou výší penále v ČR“ a poukazuje na rozpor vnitrostátního práva v tomto směru „nejen s předpisy EU, ale i s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a povinný to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1954/2003, 20 Cdo 182/2003, 20 Cdo 1549/2003, 20 Cdo 398/2003 a mnohá rozhodnutí další); o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné posouzení věci z hlediska §264 o.s.ř., tedy ustanovení práva procesního.
Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze - z povahy exekučního řízení - na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných, efektivních způsobech výkonu povinný (o kterýžto případ nejde v souzené věci, kdy povinný nevhodnost daného způsobu exekuce namítá – v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř., zapovídajícím tzv. novoty – dokonce teprve v dovolání), měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38).
Pokud jde o námitku, že by výtěžek, jehož by se dosáhlo, nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce, ta nemá oporu ve spise, jelikož ustanovení §264 odst. 2 o.s.ř. k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce vyžaduje, aby nedostatečnost výtěžku byla zřejmá již ze samotného návrhu, kterážto podmínka v daném případě splněna nebyla; kromě toho, že opět jde o nepřípustné novum, navíc nelze nevidět, že námitka podle §264 odst. 2 vedle námitky nevhodnosti nařízeného způsobu exekuce podle §264 odst. 1 o.s.ř. pojmově nemůže obstát. Dovolání je vnitřně rozporné i v tom směru, že dovolatel na jedné straně argumentuje ustanovením §264 odst. 1 o.s.ř. (předpokládajícím nepoměr výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu exekuce, a tedy relativně vysokou cenu předmětu, z nějž má být uspokojení této pohledávky dosaženo) a současně, na straně druhé, tvrdí, že „jeho obchodní podíl“, tedy předmět exekuce, je „zcela bez hodnoty“.
S námitkou splnění, případně částečného splnění, se odvolací soud – stejně jako s námitkou, že k vymožení týchž pohledávek již bylo (či je) vedeno více exekucí – vypořádal v souladu se standardní judikaturou.
Výtka, že „veškeré kroky, které oprávněný podniká vůči osobě povinného jsou pro povinného likvidační a tedy i pro samotného oprávněného kontraproduktivní“, není uplatněním žádného z taxativně v ustanovení §241a odst. 2, odst. 3 o.s.ř. vymezených dovolacích důvodů. Totéž pak platí o dovolatelových úvahách o „nepřiměřenosti penále v ČR“ a o rozporu příslušných vnitrostátních předpisů s předpisy unie a mezinárodními dohodami.
Protože dovolání povinného není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu – v jeho měnící, tedy zamítavé části – napadl dovoláním oprávněný. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v závěru, že exekuční příkaz k vymožení exekučních nákladů není titulem výkonu rozhodnutí.
Toto dovolání je důvodné. Odvolací soud totiž opomenul ustanovení §58 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se příslušenstvím daně rozumí – kromě jiného – také náklady daňového řízení. Z pohledu tohoto ustanovení, byl-li soudní výkon rozhodnutí nařízen k vymožení (kromě konkrétních v návrhu specifikovaných daňových pohledávek) také příslušenství některých z nich (v návrhu na č.l. 2 uvedených pod položkami 04 a 05), je titulem výkonu také exekuční výměr vydaný – v daném případě podle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. – k vymožení exekučních nákladů ve smyslu §73a téhož zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu