ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1412.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1412/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné O. K., zastoupené advokátem proti povinnému Ing. J. D., za účasti manželky povinného D. D., bytem tamtéž, pro 1 661 681,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 4262/2004, o dovolání JUDr. P. P., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, č. j. 26 Co 183/2006-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 12. 2005, č. j. Nc 4262/2004-28, jímž okresní soud rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty v exekuci tak, že se z rozdělované podstaty ve výši 733 334,- Kč uspokojuje přihlášená pohledávka zástavních věřitelů J. a J. Š., tj. částka 733 334,- Kč k hotovému zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že při postupu soudu podle §337c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), prvá a druhá skupina v dané věci nebyla naplněna a ve třetí skupině byla uspokojena pohledávka zástavních věřitelů, neboť měla lepší pořadí než pohledávka oprávněné. Pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce není pohledávkou státu, a proto ji nelze přednostně uspokojit v exekučním řízení.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř. – soudní exekutor namítá nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že v dané věci není rozhodování soudů dosud jednotné, přičemž zřejmě převažuje právní názor na zařazení pohledávky soudního exekutora do první skupiny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že pohledávka soudního exekutora bude zařazena do první skupiny.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Soudní exekutor argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní.
Soudní praxe byla totiž v tomto směru již usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006 pod č. 31, v němž Nejvyšší soud vyložil, že „pohledávkou oprávněného“ ve smyslu §337c odst. 1 písm. c) o.s.ř. je nepochybně též pohledávka na náhradu jeho nákladů ve smyslu §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. Exekuce je ovšem nařizována nejen k vymožení nákladů oprávněného, ale i k vymožení nákladů exekuce; oba druhy nákladů určí exekutor v příkaze k úhradě nákladů exekuce (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Je-li tedy tímto způsobem pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce připodobněna nákladům oprávněného, je logické, že ji k ní lze přiřadit i v otázce určení skupiny, v níž bude uspokojena. Dovolatelův názor, že jde naopak o pohledávku první skupiny, přijmout nelze, neboť okolnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ (§337c odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) samozřejmě nečiní.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že (vyjma dovolatele) žádnému z účastníků náklady v tomto stadiu řízení nevznikly (§234b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu